Městské divadlo Zlín
Miroslav Řepa, Karel Řepa, František Rozhon
alias Divadlo pracujících (od 1946 – do 1990)třída T.Bati 4091/32 | |
ukaž na mapě | http://www.divadlozlin.cz/ |
významné události
lidé
Studoval v letech 1949–1953 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. V roce 1954 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do školy profesora Jaroslava Fragnera. Během studia na AVU spolupracoval na architektonických soutěžích u J. Fragnera, Jiřího Gočára a Jiřího Krohy.
Po ukončení studií krátce spolupracoval (realizace zlínského divadla) se svým otcem architektem Karlem Řepou. V roce 1965 vyhrál s Vladimírem Pýchou soutěž na Československý pavilon na Světové výstavě EXPO v Montrealu. Následoval projekt divadla Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky v roce 1970 a funkce technického ředitele československého pavilonu na Expo ´92 v Seville. Od roku 1970 spolupracoval na rekonstrukci Smetanova divadla a Národního divadla, od roku 1976 ve funkci architekta v útvaru Národního divadla. V letech 1984–1991 pokračoval na rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla. V roce 1993 se stal kurátorem výstavy Josip Plečnik, následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy „Deset století architektury“ v areálu Pražského hradu.
Člen skupiny Máj 57. Koncem 50. let organizoval vznik Bloku tvůrčích skupin a v 60. letech byl jeho vůdčím duchem. Po r. 1968 působil hlavně jako restaurátor. Od 90. let vystavoval opět doma i v zahraničí. -Ve své tvorbě vychází z figurálního tvaru ve zdůrazněných objemech a kubistických prostorových plánů. Na mezinárodních sympoziích realizoval monumentální díla, např. třímetrový sloup z bílého mramoru v Europarku u Klagenfurtu, třímetrovou stélu z jurského vápence před budovou Sécurité sociale v Genoblu nebo Tři Grácie, čtrnáctimetrové betonové sloupy s plastickými fazetami a barevným povrchem v Mexico City. Autor řady soch v architektonických i volných prostorách v zahraničí i v Čechách, např. na nádvoří pražského muzea Kampa, v Muzeu umění v Benešově
In: TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. vyd. Díl I. Praha : Rudolf Ryšavý, 1947, s. 400.
historie
Návrhy na výstavbu budovy divadla ve Zlíně zpracoval v rámci přípravy výstavby náměstí Práce přímý spolupracovník Tomáše Bati a jeho nástupce Jana A. Bati architekt František Lydie Gahura (1891-1958). Původní idea ve studii z roku 1931 začleňovala divadlo do společensko–kulturního komplexu se společenským domem, divadelním sálem, kinem a obchodním domem v rámci jednoho velkého propojeného objektu. Následovaly další studie, v nichž se již Gahura věnoval samostatné budově divadla na Náměstí práce, jak o tom svědčí návrhy z let 1938, 1939 a 1940. Uvažoval také o využití již existujících staveb. Například v roce 1939 vytvořil Gahura projekt na přestavbu Velkého kina z roku 1933 na výše uvedeném náměstí pro potřeby divadelního provozu. Samotné Velké kino bylo od svého dokončení využíváno i jako stagionová scéna pro různé hostující soubory.
Plány na výstavbu divadla nabraly reálné podoby v roce 1937, kdy o nich uvažoval i Jan A. Baťa. Události roku 1938 a vypuknutí druhé světové války odsunuly tento projekt na neurčito. Znovu se začalo o divadle uvažovat hned po osvobození města v roce 1945. Stálá divadelní scéna byla ve Zlíně založena 14. srpna 1946 pod názvem Divadlo pracujících. Bylo součástí národního podniku Baťa jako jeho kulturní zařízení, od. 1. ledna 1949 přejmenovaného na n. p. Svit. K témuž datu bylo provedeno na základě iniciativy komunistického vedení podniku i direktivní přejmenování Zlína na Gottwaldov. Navrácení původního názvu města proběhlo k 1. lednu 1990.
Stálou scénu si nové Divadlo pracujících zřídilo v prostorách adaptovaného Komorního kina (dnes Malá scéna), postaveného roku 1936 podle návrhu architekta Vladimíra Karfíka (1901-1996). Divadlo bylo slavnostně otevřeno 17. září 1946 provedením činohry Hrátky s čertem od Jana Drdy. Stavba to byla skromná. Jednalo se původně o dům, v němž Karfík realizoval ideu podružného obchodního a společenského centra v části Zlína zvané Díly – objekt typicky baťovského provedení ze železobetonového skeletu vyzdívaného cihlou o modulu 6,15 krát 6,15 metru, obdélného půdorysu, s plochou střechou a rozměrnými okny. Jeho součástí byly i obchodní místnosti a kavárna. Z uliční strany to je jednopatrová stavba, ze zadní pak třípodlažní, neboť byla vestavěna do svahu. Z malé haly se scházelo po schodech k ochozu a hledišti o délce 19 metrů, šířce 11 metrů a výšce 4,5 metrů, se svažitou podlahou a 421 sedadly. Portál byl pouze 7 metrů široký a 4 metry vysoký, malé jeviště mělo šířku 11 m, hloubku 9 m a výšku 4,5 m. Jeviště nebylo vybaveno ani tahy a ani točnou či propadly. Zázemí tvořilo pouhých pět hereckých šaten, místnosti vlásenkáře a rekvizitárna.
Právě z důvodů silně nevyhovujícího provizorního umístění divadla vypsal Krajský národní výbor v tehdejším Gottwaldově roku 1957 anonymní architektonickou soutěž na divadlo operní koncepce pro 800 až 900 diváků. Vyhodnocení došlých návrhů proběhlo na jaře 1958. Celkem bylo podáno 49 podle některých dobových informací dokonce 57 návrhů, přičemž nejvyšší ocenění získala dvojice Karel Řepa se synem Miroslavem a tým Štefana Lukačoviče s Miroslavem Tenglerem.
Autoři vítězného soutěžního návrhu se rozhodli komponovat budovu divadla jako rozsáhlé, horizontálně pojaté hranolové těleso s akcentem ve věžové hranolové hmotě provaziště. K němu připojili diagonálně umístěnou bývalou hasičskou zbrojnici, která se po dostavbě a propojení s hlavní budovou měla stát zázemím pro celý proponovaný divadelní komplex. Samotnou hlavní budovu pojali jako obdélné těleso, do jehož středu umístili vejčité hlediště s prstencem lóží po obvodu sálu. Hlediště doplňoval vestibul v přízemí a rozsáhlé foyer v patře. Vnitřní uspořádání vztahu hlediště k jevišti řešili jako reformovaný kukátkový prostor s rozměrným proscéniem, umožňujícím těsnější spojení mezi hercem a divákem. Zároveň se nabízela možnost více experimentovat s prostorem – třeba hrát na vykrytém orchestřišti před slavnostní kruhovou oponou nebo po jejím otevření využít cely prostor proscénia i jeviště, které bylo možno prohloubit o zadní jeviště na celkovou hloubku 32 metrů.
Prostor pro divadlo byl vybrán v samotném centru města, nedaleko hlavního náměstí. Na místě proponované hlavní budovy se tehdy nalézaly nízké přízemní obytné domky, šikmo naproti farní kostel a na protější straně náměstí funkcionalistické městské domy. Domky musely být odstraněny, teprve poté mohla být roku 1960 zahájena výstavba divadla.
Avšak v téže době prošlo Československo reformou státní správy, při níž byl zrušen kraj Gottwaldova jeho území se stalo součástí Jihomoravského kraje s centrem v Brně. Tehdy se však v Brně stavělo nové Státní divadlo a to znamenalo, že kraj realizoval hned dva náročné divadelní objekty v téže době. Proto bylo v Praze v březnu 1962 rozhodnuto stavbu zastavit, jenže do Zlína došlo uvedené rozhodnutí teprve v květnu téhož roku a za tu dobu byla stavba dovedena do výše druhého patra, takže nakonec bylo pokračování ve stavbě povoleno. Výstavba byla dokončena na podzim roku 1967, slavnostní zahájení provozu se odehrálo 11. listopadu toho roku premiérou činohry Jánošík od Jiřího Mahena. Od otevření divadla v roce 1967 existuje v prvním patře pomocné budovy druhá scéna – Divadélko v klubu, které má kapacitu přibližně 80 míst.
Budova představovala důležitý krok v asanaci centra města. Jeho tehdejší vzhled odrážel rozpory v růstu, kdy původně zemědělské městečko vyrostlo v průmyslové středisko se zčásti proměněnou a zčásti původní maloměstskou zástavbou. Divadlo dalo místu velkoměstské měřítko, které však nebylo přemrštěné. Autoři se dokázali vyrovnat s okolními dominantami – zvláště s nedalekým farním kostelem, ale i s protilehlými objekty. Na druhé straně nemohli předvídat nárůst automobilové dopravy, degradující v současnosti náměstí před divadlem do podoby pouhé rušné a pro veřejnost z toho důvodu i nepříjemné křižovatky. Divadlo ukazuje současně i vývojové tendence v české, respektive československé architektuře druhé poloviny 50. a počátku 60. let minulého století. Autoři uplatnili soudobé konstrukce a materiály – železobetonový skelet se sloupy o téměř baťovském rozponu 6 x 6 metru, doplněný ocelovou konstrukcí střech. Hlavní průčelí pojali v patře jako rozměrnou obdélnou obrazovku (akvárium), spojující vnější prostor s rozsáhlým interiérem foyeru v prvním patře.
Důraz na transparentní uplatnění skleněných stěn se objevil v druhé polovině 50. let v souvislosti s pronikáním závěsových fasád do české architektury. Totéž lze konstatovat o syntetickém propojení architektonického díla s výtvarným uměním, tentokrát uměním osvobozeným od ideologického diktátu, uměním bruselského stylu, využívajícího výrazně stylizované realistické, respektive figurální motivy. Tyto tendence postupně směřovaly k uvolnění vztahu mezi uměním a příkazem obsahové či formální srozumitelnosti. Posledním a z divadelního hlediska nejdůležitějším momentem byla snaha uplatnit v prostorovém utváření divadla reformovaný kukátkový prostor, založený na hledišti rozevřeném jako amfiteátr, propojeném s jevištěm, pronikajícím ve formě proscénia přímo k divákovi. Jak uvádí jeden z projektantů Miroslav Řepa, výraznou inspirací mu bylo divadlo v Malmö z let 1935-1944 architektů Sigurda Lewerentze, Davida Helldena a Erika Lallerstedta. Autoři se inspirovali jak tvorbou G. Asplunda, tak i italským racionalismem. Vliv kromě koncepce divadla od Waltra Gropia měla na výslednou podobu stavby i racionální architektura samotného Zlína, především dílo Františka Lydie Gahury, Vladimíra Karfíka a dalších.
Výraznou rekonstrukcí prošla budova v roce 1989, kdy byl upraven hlavní sál budovy. Tehdy se zmenšila jeho kapacita z původních 800 na 687 míst ve prospěch zlepšení komfortu a viditelnosti. V hlavní budově tehdy vznikla ze zkušebny č. 1 ve třetím patře další divadelní a opět komorní scéna – Studio G, přejmenované v souvislosti se změnou názvu města posléze na Studio Z s kapacitou 84 míst. V 90. letech probíhaly další úpravy a rekonstrukce budovy.
Městské divadlo včetně uměleckých děl, přilehlého parku a kašny bylo na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 6. 12. 2000 zapsáno do Ústředního seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 50702/7-8930.
Již projekty na novostavbu divadla ve 30. letech minulého století nesly baťovsky inspirovaný název Divadlo pracujících. V roce 1946 nově založené stálé divadlo obdrželo tentýž název, který konvenoval i změněným společenským a politickým podmínkám v české společnosti po druhé světové válce a po komunistickém puči v únoru 1948. Uvedený název byl změněn až v roce 1990, odkdy se užívá pojmenování Městské divadlo Zlín.
Na nárožní parcele je umístěna budova obdélného půdorysu, s plochou střechou, v zadní části s dominantou hranolového převýšeného provaziště. Do ulice Osvoboditelů se budova obrací západním dvoupodlažním průčelím, v parteru s loubím, rytmizovaným systémem zkosených pilířů. Před průčelím leží terasa s kamennou dlažbou, propojená s okolním terénem širokým schodištěm, děleným nízkými příčnými zídkami s kamennými oválnými vázami – pravděpodobně od sochaře Aloise Šutery. Na severním konci terasy je umístěna na vysokém a subtilním nosníku kovová plastika Letící múza od Luboše Moravce. Čelní stěna obrácená do loubí je prolomena systémem malých obdélných vertikálních stěrbin a uprostřed velkými výkladci s prosklenými dveřmi – hlavním vstupem do divadla. V patře se průčelí otevírá v celé své šíři prosklenou stěnou na celou výši vnitřního foyeru. Stěna je ukotvena na subtilních kovových nosnících. Je prolomena prosklenými dveřmi, vedoucími na protáhlý a úzký, z ulice téměř neznatelný balkon s kamenem obloženým parapetním zábradlím.
Boční severní průčelí do třídy Tomáše Bati je devatenáctiosé. Přízemí je prolomeno menšími obdélnými okny, ve střední části obdélným vstupem s dynamickou markýzou. V patře je uplatněn systém mírně předstupujících pilířů, rytmizujících průčelí do série devatenácti rámů. Podobně je řešeno boční jižní průčelí do Divadelní ulice, v polovině opatřené obdélným vstupem s dynamicky vysunutou železobetonovou markýzou. Organicky tvarovaným krčkem s výtvarně pojednanou strukturou zdi je hlavní hmota divadla přibližně v polovině délky jižního průčelí propojena s diagonálně umístěnou provozní budovou v Divadelní ulici. –del- Zadní východní průčelí o šestnácti osách, ústící do malého parku, má podobou strukturu: v přízemí uprostřed je pod markýzou vchod do provozních prostor, v patře má průčelí shodnou skladbu jako průčelí severní a jižní.
V jihovýchodní části tvoří boční průčelí stěnu dvora. Blíž k jihovýchodnímu nároží vybíhá z hmoty divadla na jižní straně v úrovni druhého patra spojovací chodba na hranolových pilířích, ústící do prvního patra provozní budovy. Průčelí hlavní budovy nesou v úrovni přízemí obklad ze šedozeleného pískovce, vyšší podlaží jsou obložena světlým kamenem. Jednotlivé otvory v rastrovém systému jsou vyplněny závěsovými částmi fasád z kovové konstrukce, v parapetech vyplněné modře tónovaným sklem. Skladba kovových příčlí a skleněných výplní opakuje shodnou geometrickou strukturu.
Pomocná budova, propojená s divadlem nadzemní chodbou pro zaměstnance a spojovací chodbou pro transport kulis, jejíž stěna zvnějšku propojuje obě hmoty, má obdélný půdorys a je třípatrová, podsklepená a ve střední části zdůrazněná segmentovou střechou rizalitu. Budova není architektonicky výrazná, její vzhled určují obdélná okna (eurookna) v jednoduchém rastru opakujících se okenních os. Vnější vzhled určuje i břízolitová omítka objektu. Vnitřní dispozice je trojtraktová, stavba má železobetonový vyzdívaný skelet. V přízemí je truhlárna a montovna, ve vyšších podlažích malírna kulis, v prvním patře přímo naproti vyústění spojovací chodby z hlavní budovy pak malé Divadélko v klubu o kapacitě přibližně 80 až 100 míst a s ním spojený bar a restaurace.
Divadlo je pro návštěvníky přístupné hlavním vchodem v ose přízemí západního průčelí. Zádveří tvoří prosklené kovové stěny, po stranách je prodejna lístků a protilehlá kancelář, obojí obloženo vlnitým hliníkovým plechem. Ze zádveří vede vstup do vestibulu, jehož strop nesou válcové sloupy. Proti vchodu je zaoblená stěna hlediště, obložená kamennou mozaikou od Milana Obrátila (1929) a Zbyňka Slavíčka (1930). Dlažba vestibulu je provedena z šedých mramorových desek.
Z vestibulu se na obou stranách do patra zvedají dvě samonosná, dvojramenná, protisměrně lomená schodiště se segmentově trasovanými rameny, ústící v patře do foyeru – rozměrné haly s prostorami odlišných proporcí. Dominantní je převýšená prostora v přední části foyeru s výhledem prosklenou stěnou do ulice Osvobození a na okolní objekty. Výtvarnou dominantu zde představuje stylizovaná figurální malba Zdeňka Holuba o rozměrech 30 x 2,5 metru, zachycující tři historické epochy divadla prostřednictvím lidských i zoomorfních postav a dalších symbolů, odkazujících na téma divadlo jako hra, divadlo jako poezie, divadlo v podobě tragedie i komedie života. Foyer po stranách přechází v části se sníženým stropem, obklopujících zvnějšku zaoblenou stěnu hlediště. Po obou stranách jsou dřevem obložené bufety, otvírající se do foyeru prosklenými stěnami a vyzdobených gobelíny od Vladislava Vaculky (1914-1977) na náměty z Maryši a z Jánošíka. Vstupní dveře z foyeru do sálu v dřevem obložené stěně jsou dvojkřídlé a opatřené geometricky formovanými madly.
Hlediště vejčitého půdorysu má v prvních 12 řadách parteru jen mírnou elevací, až dalších 10 řad stoupá ve formě strmého amfiteátru. Po obvodu je sál lemován jednou řadou lóží, završenou u jevištního portálu dvojicí proscéniových lóží, orientovaných spíše do hlediště než k jevišti.
Sál je obložen světlým dřevem, což nejen zdůrazňuje přívětivost prostoru, ale i posiluje jeho akustické kvality – mj. také aplikací jehlancovitě formovaného stropního podhledu. Hlediště má šířku 20 metrů, hloubku 22 metrů a elevaci 4 metry, jeho kapacita je po úpravách v roce 1989 641 míst plus v lóžích 46 míst, celkem tedy 687 míst.
Portál jeviště je 12 metrů široký a 6.5 metrů vysoký. Kromě železné protipožární opony je v něm zavěšena i po obloukové dráze se uzavírající slavnostní textilní opona podle návrhu Hany Lendrové (1930) a Sylvy Řepkové (1928), realizovaná v gobelínové dílně Ústředí uměleckých řemesel ve Valašském Meziříčí. Opona sestává ze dvou samostatných vcelku tkaných vlněných gobelínů o výšce 10 metrů a šířce každého dílu 15,5 metru. Převažující barvou je tmavě modrá, doplněná klíny tmavě červené a fialové, to vše protkáváno zlatými a stříbrnými nitěmi.
Jeviště má šířku 19 a hloubku 17,5 metru a je vybaveno točnou o průměru 13 metrů se 14 propadly. Hlavní jeviště doplňují z obou stran boční jeviště s posuvnými stoly, umožňujícími předem instalovat potřebné části následujících dekorací. Jeviště však lze rozšířit i směrem dozadu o prostor zadního jeviště na celkovou hloubku 32 metrů. Výška provaziště je 25 metrů, výška tahů 22 metrů. Celkový počet tahů je 35 o nosnosti 150 kg. Jeviště je vybaveno horizonty ve třech barvách – černé, bílé a světle modré. Nástup na jeviště je možný po obvodu, z portálů i z hlediště.
Technické zázemí je umístěno v místnostech nad lóžemi a je přístupné samostatnou chodbou. Tam se nachází pracoviště osvětlovače i promítací kabina. Technika ozvučení je zajištěna regulačním pultem Yamaha Promix 01V, umístěným v lóži č. 8 v podélné ose hlediště. Osvětlení je regulováno pomocí pultu Strand s celkovým počtem 430 okruhů. Reflektory jsou rozděleny tak, že na jevišti jich je 126, v portálech 38 a v hledišti 40. Jeviště je vybaveno 20 zásuvkami.
V suterénu se nachází další zázemí objektu včetně strojovny vzduchotechniky. V přízemí jsou kanceláře a v zadním traktu i vrátnice služebního vchodu. Hlavní kanceláře vedení divadla jsou umístěny v prvním patře. V druhém a třetím patře jsou další provozní místnosti, v boční části se nalézá i malá scéna Z s kapacitou zhruba 80 míst a prostor zkušebny.
V prostoru vrátnice do provozní části divadla z východní strany je naproti vchodu umístěn figurální reliéf sochaře Zdeňka Kováře (1917-2004) na námět Drama, Poezie a Hudba. Interiérová umělecká díla doplňují keramické práce od Ludmily Hladíkové (1925), Děvany Mírové ((1922), Marie Rychlíkové (1923) a Aloise Šutery (1933-1982). Na výzdobě se podílel i sochař Jan Habarta (1919-1989). U severozápadního nároží zdobí divadlo výrazně stylizovaná kovová socha Letící múza od Luboše Moravce (1925). K sousednímu širokému hlavnímu schodišti vytvořil mramorové vázy Alois Šutera (1933-1982). Do prostoru parku mezi zadním průčelím divadla a dvorním průčelím provozní budovy byla umístěna skleněnou mozaikou vyložená kašna s ženským torzem od Miloslava Chlupáče (1920). Za kašnou stojí strukturovaná betonová stěna od Čestmíra Janoška (1935), tvořící jakýsi paravan.
Divadlo bylo navrženo jako univerzální s důrazem na činohru a s mírně reformovaným kukátkovým rozvrhem. Autoři uplatnili v mezích možností podněty z dostupných reformních vzorů první poloviny 20. století s důrazem na vztah diváka a herce. Tento podnět, ojedinělý v tehdejší české divadelní architektuře, je zřejmý především ve vejčitém utváření hlediště a v rozvinutém prostoru proscénia. Kompozice hlavního jeviště s dvojicí postranních, symetricky pojatých prostorů také navazovala na meziválečné experimenty. Stavba náleží k těm, které již ve formě návrhu v druhé polovině 50. let vracely po éře socialistického realismu do českého prostředí pozdní modernismus (pozdní internacionální styl), v českých zemích zvaný jako styl bruselský, uplatněný jak v architektonickém utváření, tak i v umělecké výzdobě stavby. Jednotné pojetí celku stavby a integrální zapojení výtvarného umění představuje jeden z poznávacích znaků bruselského stylu, kdy se architekti a výtvarní umělci snažili vytvořit kultivovaný prostor pokusem o novou syntézu architektonických a výtvarných prostředků.
Literatura :
- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Divadla; Praha 1949, s. 55-56.
- Čančík, Jiří: K realizaci nového divadla v Gottwaldově; In: Architektura ČSR XXVII, 1968, s. 111-112.
- Plánka, Michal: K realizaci nového divadla v Gottwaldově; In: Architektura ČSR XXVII, 1968, s. 112.
- M. Ř. [Miroslav Řepa]: Divadlo pracujících v Gottwaldově; In: Architektura ČSR XXVII, 1968, s. 107-111.
- Balvínová, Eva: Beseda po startu. O prvních zkušenostech s novým divadelním prostorem hovořili ředitel Divadla pracujících Alois Lhotský, šéf činohry Karel Pokorný, dramaturg Otakar Roubínek, šéf výpravy Josef Vališ, režisér Svatopluk Skopal, herci Václav Beránek a Miroslav Moravec; Divadlo 19, 1968, č. 2, s. 10-17.
- Řepa, Miroslav: Nové divadlo pracujících v Gottwaldově; Divadlo 19, 1968, č. 2, s. 7-9.
- Novák, Pavel: Zlínská architektura 1900-1950; Zlín 1993, s. 99 a 104-105.
- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 149-150 a obr. 223-225.
- Pokluda, Zdeněk: Sedm století zlínských dějin; Zlín 2006, s. 125 a 127.
- Balajková, Veronika: Málem nepostavené divadlo; In: Městské divadlo Zlín 2006/2007. 40. výročí otevření nové divadelní budovy ve Zlíně; Zlín 2007, nestr.
- Horňáková, Ladislava: František Lydie Gahura 1891-1958. Projekty, realizace a sochařské dílo (katalog); Zlín 2007, s. 25-27.
- Pažoutová, Kateřína: Divadlo ve Zlíně. Rozhovor s architektem Miroslavem Řepou; In: Městské divadlo Zlín 2006/2007. 40. výročí otevření nové divadelní budovy ve Zlíně; Zlín 2007, nestr.
Tágy: Internacionální styl, Bruselský styl
Autor: Strakoš Martin
Strakoš Martin:
Divadlo loutek Ostrava, Komorní scéna Aréna, Národní dům (s Městským divadlem Prostějov), Městské divadlo Zlín, Moravské divadlo Olomouc, Městské divadlo Krnov, Divadlo Jiřího Myrona , Divadlo Antonína Dvořáka , Polský dům, Soutěž na návrh lidového divadla v Moravské Ostravě v roce 1921, Soutěž na návrh Hanáckého divadla v Olomouci v letech 1921-1922, Divadlo Petra Bezruče, Dům kultury města Ostravy, Německý dům, Divadlo v Domě katolických tovaryšů v OstravěDodatečné informace
Žádné informace nebyly zatím vloženy
přidej data