enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Pardubice, soutěž na projekt operního a baletního divadla, 1961–1962

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1961 | Soutěž

V červenci 1961 byla na projekt nové budovy vyhlášena veřejná anonymní soutěž. V porotě, jejímž předsedou byl architekt Josef Kittrich, se sešli Richard F. Podzemný ,architekt Karel Kalvoda, Miroslav Kouřil a scénograf František Tröster nebo Zdeněk Vávra. Porota se po prostudování došlých projektů rozhodla I. cenu neudělit s odůvodněním, že žádný z návrhů nevyhovoval natolik, aby se mohl bez podstatných změn stát základem k realizaci.


lidé

Karel Gogel |architekt - účastník soutěže
Jindřich Malátek |architekt - účastník soutěže
Ivo Loos |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Ivo Klimeš |architekt - účastník soutěže

Výrazný ostravský architekt, se ve své tvorbě věnoval především projektům divadel. Nejznámější je jeho realizace novostavby Městského divadla v Moste (1968) a rekonstrukce divadel v Ostravě - Divadlo Antonína Dvořáka (1967) a Divadlo Jiřího Myrona (1979).Ve svých projektech ze šedesátých let uplatňoval ostře řezané tvary a krystalicky utvářené hmoty. Od nich v 70. letech pak přešel k více organickým kompozicím s oválnými a měkce propracovanými hmotami inspirovanými skandinávskou architekturou. Jeho tvorba, postupně stále více zaměřená na projekty divadel, z něho učinila předního znalce této problematiky.

Více divadel

Vlastibor Klimeš |architekt - účastník soutěže
Eva Růžičková |architekt - účastník soutěže
Vratislav Růžička |architekt - účastník soutěže
Milan Vašek |architekt - účastník soutěže
Stanislav Nábělek |architekt - účastník soutěže
Mojmír Böhm |architekt - účastník soutěže
Josef Menzl |architekt - účastník soutěže
Anton Cimmermann |architekt - účastník soutěže
Dušan Kuzma |architekt - účastník soutěže
Karel Kalvoda |člen poroty
František Tröster |člen poroty

historie

V rámci záměru dalšího rozvoje Pardubic, důležitého centra východních Čech, padlo rozhodnutí vybudovat zde vedle stávající secesní činoherní budovy, postavené v letech 1906–1909 podle projektu pražského architekta Antonína Balšánka a rozšířené po polovině dvacátých let vídeňským projektantem Hermannem Helmerem ml., další divadlo určené opeře a baletu. V červenci 1961 vyhlásila rada Městského národního výboru v Pardubicích po projednání s východočeským Krajským národním výborem v Hradci Králové a se Svazem architektů ČR veřejnou anonymní soutěž na projekt nové budovy, do níž se v předepsané lhůtě do jara následujícího roku přihlásily celkem 43 návrhy. Soutěžní zadání stanovovalo kapacitu hlediště maximálně na 800 míst, deklarovalo požadavek na co nejvariabilní řešení vztahu hlediště a jeviště (až po neiluzivní prostor) a doplňující prostory kavárny a bufetu propojených s foyerem budovy. V porotě, která práce posuzovala a jejímž předsedou byl architekt Josef Kittrich, se sešli nositelé tradic meziválečné české architektury, jako byli Richard F. Podzemný nebo pardubický architekt Karel Kalvoda, stoupenci netradičních řešení divadelního prostoru funkčně vyhovujících soudobým inscenačním tendencím, jaké představovali Miroslav Kouřil a scénograf František Tröster, společně s architekty zkušenými v projektování moderní divadelní architektury (Zdeněk Vávra, spoluautor pozoruhodného návrhu Realistického divadla v Praze z téhož roku) a znalci z oblasti stavební ekonomie. V první fázi posuzování porota vyloučila – až na dva návrhy, u kterých porotu zaujaly architektonické a urbanistické kvality řešení – projekty s tradičním kukátkovým schématem a pro další posouzení vybrala 26 progresivnějších návrhů. Vyhraněný postoj porotců vysvětlil M. Kouřil tvrzením, že kukátkový prostor reprezentoval „výraz kapitalistické společnosti“, kdežto nová divadla s halovým, otočným hledištěm a prstencovým jevištěm byly programovým „typem socialistického tábora“ – velkoryse pominul, že trend k netradičnímu formování divadelního prostoru se snahou o maximální variabilitu ve skutečnosti nevyplýval z programu „socialistického tábora“, ale naši projektanti jím reagovali na světové hnutí (sám Kouřil jej ostatně v jiných případech dokládal příklady z Ameriky a jiných mimosocialistických zemí). Porota se po prostudování došlých projektů rozhodla 1. cenu neudělit, protože podle ní žádný z návrhů nevyhovoval natolik, aby se mohl bez podstatných změn stát základem k realizaci. Shodla se na udělení dvou 2. cen bez určení pořadí projektům, jejichž autory byl ostravský architekt Ivo Klimeš a tým pražských projektantů, sestavený z Vlastibora Klimeše, Evy Růžičkové, Vratislava Růžičky a Milana Vaška. Dvě porotou snížené 3. ceny obdržely společný projekt Stanislava Nábělka a Mojmíra Böhma, architektů z Ústí nad Labem, a návrh pražských architektů Rudolfa Oplta a Josefa Menzla. Odměnu 6 000 korun za své návrhy získali bratislavští tvůrci Anton Cimmermann a Dušan Kuzma, společný projekt pražských architektů Ivo Loose a Jindřicha Malátka a další pražský architekt Karel Gogela. Nižší finanční odměny si odneslo dalších sedm cen; z mimosoutěžních prostředků byl pro své invenční a maximálně variabilní řešení ohodnocen návrh Františka Fencla, který usiloval o divadelní prostor s přestavitelnými stěnami i podlahou jeviště a hlediště.

 

Popis řešení

Nové divadlo mělo stát nedaleko historického jádra města, za severozápadním cípem náměstí Republiky s neoklasicizující budovou potravinářsko-technologické školy (původně Průmyslového muzea), postavenou v roce 1930 pardubickým architektem Karlem Řepou, žákem Josipa Plečnika, která k uvažovanému staveništi vybíhala dostavěným zadním křídlem. Vybranou nesymetrickou parcelu vymezovaly ze severu dopravně rušná komunikace Sukovy třídy, za níž se otevírá průhled parkovou zónou Tyršových sadů k renesančnímu zámku s jeho rondelovým opevněním, z jižní strany hmotově nesourodé dvorní fasády domů hlavní městské obchodní tepny třídy Míru a ze západu ulice Na Hrádku s frontou vícepodlažních činžovních domů. Nejvýše oceněné projekty hledaly harmonický vztah volně situované stavby k okolní zástavbě. Návrh I. Klimeše přinesl horizontálně rozvinutou a kaskádovitě traktovanou sestavu kvadratických hmot s převýšeným provazištěm; projekt V. Klimeše a kol. završil centrálně pojednanou členitou hmotu komolým kuželem. Další ocenění tvůrci chtěli naopak urbanistický neklid prostředí akcentovat budovou exkluzivních tvarů (šestihranný půdorys divadla návrhu týmu Nábělek a Böhm; schéma lopatkového mlýnku u slovenské dvojice Cimmermann a Kuzma).

Z hlediska řešení divadla pracovali autoři 26 posuzovaných projektů s paletou šesti rozdílných technicko-provozních principů: s tradičním kukátkovým divadlem (2 návrhy), s reformovaným kukátkovým prostorem (4 návrhy), s otočným hledištěm (5 návrhů), halovým divadelním prostorem (11 návrhů), kruhovým prostorem (2 návrhy) a s prstencovým jevištěm (l návrh). V. Klimeš a kol. založili divadelní prostor na vějířovitě rozvinutém hledišti s kruhovým jevištěm, vybaveným třemi točnami a nízkým provazištěm. Díky systému pohyblivých stěn se mohla šířka hledištního prostoru dle potřeby měnit. Ivo Klimeš přišel s dispozičně jasným členěním prostor za průčelní frontou divadla, orientovanou směrem k Tyršovým sadům; dobové časopisecké komentáře příznivě hodnotí zejména jeho snahu o šířkové rozvinutí hlediště. Nábělek a Böhm docílili variability divadla posunutím bočních stěn a hrací scénu rozšiřovali šikmo vybíhajícími plošinami bočních jevišť po stranách amfiteatrálního hlediště. Karel Gogela pojednal exteriér divadla jako sestavu geometrických těles. Prosklený vstupní hranol se třemi šikmými přístupovými rampami pokračoval krčkem k centrální hmotě divadelního sálu s točnou uvnitř vnější prstencové dráhy. Společným znakem všech posuzovaných návrhů bylo moderní technické vybavení scény.

Autoři čtyř projektů oceněných 2. a 3. cenami měli postoupit do užšího kola soutěže, které by rozhodlo, zda bude k realizaci nového pardubického divadla vhodnější halový typ divadla nebo typ s otočným hledištěm. Přestože tato fáze soutěže ani realizace se – podobně jako u řady dalších domácích soutěží z šedesátých let 20. století – nakonec neuskutečnila, výsledky pardubického konkurzu zajímavě nastínily dispoziční možnosti a perspektivy nové české divadelní architektury.

Literatura:

Architektura ČSSR XXI, 1962, č. 9, s. 554–561

– A. Malinský, Soutěž na budovu operní a baletní scény v Pardubicích, Československý architekt VIII, 1962, č. 13–14 (15. 7.), s. 5

– Miroslav Kouřil, Více diskuse o výstavbě divadel, Acta Scaenographica 4, 1963, (sv. 66?, č. 11–12?, červen–červenec 1963), s. 201–204, 207–208

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 162–163, obr. 244–251 na s. 266–267

Pozn.: Uložení plánů konkursních projektů – jsou-li vůbec v některém ze státních archivů dochovány – není dosud známé.

 

Tágy: architektonická soutěž, Komunistické Československo

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětmínustři=