enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo Josefa Kajetána Tyla

Antonín Balšánek

alias Velké divadlo Plzeň
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1832 | První divadlo

Divadlo zbudované podle návrhu italského jevištního výtvarníka a architekta Lorenza Sacchetiho mělo kapacitu 650–800 diváků, otevřelo se v prosinci 1832. Dlouho tu působily převážně německé divadelní společnosti, ale už v první sezóně 1832–1833 se hrálo i česky.


(zobrazit)60. léta 19. století | rekonstrukce

V roce 1863 proběhly rozsáhlejší stavební úpravy divadla a v roce 1867 se budova rozšířila o zakoupený sousední dům. Po českém vítězství v obecních volbách v roce 1868 dostala divadlo zadáno na šest let výhradně pro česká představení společnost, vedená Pavlem Švandou ze Semčic. Němci založený spolek Deutscher Theaterverein si pohotově vystavěl v letech 1868–1869 nákladem 170 000 zlatých vlastní divadlo podle plánů pražského architekta Josefa Niklase s kapacitou 875–1 000 diváků.


(zobrazit)90. léta 19. století | divadelní otázka

V poslední třetině 19. století se divadelní otázka stala v Plzni součástí národnostně politického zápasu. Prosadit finanční částku 700 000 korun na stavbu nového divadla, které by se stalo okázalým protějškem zdejší německé scény, se v městské radě podařilo až v polovině devadesátých let, kdy obec pro budoucí divadlo věnovala svažitou parcelu nad tzv. rybníčkem uprostřed Štěpánových (dnes Smetanových) sadů.


(zobrazit)1895 | Předbežný projekt

Výnosem z 20. prosince 1895 uložilo obecní zastupitelstvo městské radě, aby ke stavbě divadla vykonala všechny přípravné práce. O vypracování předběžného projektu požádala městská rada architekta Antonína Hrubého, zaměstnance vídeňské architektonické kanceláře Fellner & Helmer.


(zobrazit)1896 | veřejná soutěž

Rada 12. května 1896 navrhla obecnímu zastupitelstvu vypsání veřejné soutěže na opatření plánů pro nové divadlo, což se podařilo už začátkem června téhož roku. V předepsané lhůtě do 15. září 1896 se přihlásilo 13 projektů, při jejichž posuzování zasedli v porotě vedle zástupců města také dva profesoři pražské české techniky: dvorní rada Jiří Pacold a architekt Josef Schulz.


(zobrazit)1896 | výsledky soutěže

První cena nebyla udělena, druhou cenu hromadně obdržely návrh architekta Václava Bürgera ze Saské Kamenice a společný projekt plzeňského architekta Františka Krásného s jedním z nejvýznamnějších tvůrců vídeňské secese Josefem Hoffmannem. Třetí cenu získal společný projekt architektů Aloise Čenského a Karla Kepky; uznání pak trojice návrhů od Antonína Balšánka, vídeňských architektů Franze Krausse a Josefa Tölka a štrasburských architektů Kudera a Müllera.


(zobrazit)1896 | definitivní plány

Obecní zastupitelstvo se 23. prosince 1896 usneslo, že na definitivní plány divadla nevypíše novou soutěž, ale jejich vypracování svěří Antonínu Balšánkovi, doporučenému respektovanými pražskými autoritami Schulzem a Pacoldem.


(zobrazit)1899 | stavba

V březnu roku 1898 předložil Balšánek městské radě plány divadla upravené tak, aby realizace nepřekročila povolenou finanční částku (mírně snížil diváckou kapacitu). Po jejich schválení započaly v lednu roku 1899 stavební práce. Vedle architekta Balšánka se na stavbě projektantsky účastnili inženýři Škodových závodů, kteří navrhli železné konstrukce, a inspektor dvorního divadla Brettscheider, od něhož pocházel návrh na strojní zařízení jeviště.


(zobrazit)27.09.1902 | otevření

Novostavba byla zkolaudována 3. září 1902 a 27. září se divadlo slavnostně otevřelo představením Smetanovy Libuše, uvedené básnickým proslovem Adolfa Heyduka.


(zobrazit)80. léta 20. století | rekonstrukce

Vedle běžných provozních oprav se budova zachovala v nepozměněném stavu s původním technickým zařízením až do roku 1979. V letech 1980–1985 proběhla rozsáhlá rekonstrukce, navržená generálním projektantem ing. arch. Pavlem Němečkem.


lidé

(zobrazit)Antonín Balšánek |hlavní architekt

Český architekt pozdního historismu a secese. Z díla: Městské divadlo v Plzni a Pardubicích; Muzeum hlavního města Prahy); regulace Malé Strany a Hradčan; výzdoba mostu u Národního divadla (ND) v Praze; spolu s O. Polívkou vedl od r. 1906 stavbu Obecního domu v Praze (secese).

Své teoretické názory na divadelní architekturu Balšánek podal v roce 1913 v rámci obsáhlejšího přednáškovém cyklu „O stavebnictví“ v samosprávném kursu českého Vysokého učení pro politické vědy. Balšánek tu uvádí, že kdo v posledních letech nestranně posuzoval v českých zemích vystavěná divadla, ten „uzná jistě, že v rámci daných poměrů dosáhlo se bez výjimky maxima splnění moderních potřeb v každém ohledu.“ Reformní německé, jen „domněle moderní“ snahy a pokusy o zavedení amfiteatrálního typu divadla v Čechách označuje za „naprosto nesprávné.“ Spojuje si je s wagnerovskými představeními prodchnutými slavnostní náladou a účastí kosmopolitního publika, což jsou „momenty, které nemají pranic společného asi s vlastním účelem divadla, ani s jeho vznešeným posláním – býti domem lidovým“. Oproti německým snahám stavěl zdravé myšlenky lidového divadla a připomínal ideje kolující v Rusku a usilující, „by se divadlo stalo skutečným útulkem širokých vrstev, po vzdělání bažících, a sice v tom smyslu, že by se spojily s veřejnými knihovnami a čajovnami“ (viz Antonín Balšánek, O stavebnictví, Architektonický Obzor XII, 1913, s. 137).

Více divadel

Václav Bürger |architekt - účastník soutěže
František Krásný |architekt - účastník soutěže
Josef Hoffmann |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Alois Čenský |architekt - účastník soutěže
Český architekt a profesor pozemního stavitelství na České technice v Praze. V letech 1896-1907 učil na průmyslové škole stavební v Plzni, Písku a Praze. V letech 1903-1921 byl redaktorem časopisu Architektonický obzor a rovněž je autorem několika odborných knih.Více divadel

Karel Kepka |architekt - účastník soutěže
Franz Krauß |architekt - účastník soutěže
Josef Tölk |architekt - účastník soutěže
Josef Podhajský |architekt - účastník soutěže
Jiří Pacold |člen poroty
Josef Mandl |malíř
(zobrazit)František Fröhlich |malíř
Malířské práce ve velkém a malém sále Smetanova domu v Litomyšli.Více divadel

(zobrazit)František Urban |malíř

Jeho životní dílo je věnováno církevnímu umění, zejména nástěnné výzdobě chrámů a návrhům kostelních oken. Žák Ženíškův, zručný v kresbě a v komposici, stal se dekoratérem velkých ploch, stylisovaných s přízvukem vídeňské secese. Efektnost barvy přispěla k popularitě jeho prací, ale nezastřela jejich výtvarnou chudobu.

Lit.: F. [Urban], Výběr prací výzdoby chrámové;

A. Schroll, Vídeň, I. 1907, II. 1909; Umění I. 260; Dílo V. 97 a VI. 113;

P. Toman, Nový slovník č. výtv. umělců 712; Katalog posmrtné výstavy v Um.-prům. museu 1921. de.

http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=6870

Více divadel

F. Stránský |sochař
(zobrazit)Ladislav Šaloun |sochař
Od počátku 90.let 20. století se v interiéru divadla opět nachází bronzová busta významné osobnosti chrudimského divadelnictví dr. Karla Pippicha (1849–1921) od akademického sochaře Ladislava Šalouna.Více divadel

Vilém Amort |sochař
(zobrazit)Otakar Walter |sochař

Sochař a štukatér, práce kamenicko-štukatérské v exteriéru a na mostě ve Smetanově domě.

Více divadel

Josef Čipera |Zadavatel stavby

historie

Volně stojící diagonálně situovaná budova s hlavním vstupním severozápadním průčelím do Klatovské ulice, bočním jižním průčelím obrácená do Smetanových sadů.

 

Nejstarší známé plzeňské divadelní produkce z konce 18. a ze začátku 19. století (zprávy o nich začínají rokem 1798), se konala v němčině, první česká ochotnická představení jsou doložena až od roku 1818. Hrálo se na různých místech – v rytířské síni tzv. Německého domu na náměstí, v síni radnice a v hostincích U zlatého orla, U arcivévody Ferdinanda a U bílé růže. Při bourání hradebních zdí na západní straně města v roce 1831 radnice svolila k uvolnění jedné z parcel v dnešní Riegrově ulici ke stavbě divadla, jež bylo o rok později postaveno z výtěžku sbírek a za pomoci právovárečného plzeňského měšťanstva. Divadlo zbudované podle návrhu italského jevištního výtvarníka a architekta Lorenza Sacchetiho mělo kapacitu 650–800 diváků, otevřelo se v prosinci 1832. Dlouho tu působily převážně německé divadelní společnosti, ale už v první sezóně 1832–1833 se hrálo i česky. V roce 1863 proběhly rozsáhlejší stavební úpravy divadla a v roce 1867 se budova rozšířila o zakoupený sousední dům. Po českém vítězství v obecních volbách v roce 1868 dostala divadlo zadáno na šest let výhradně pro česká představení společnost, vedená Pavlem Švandou ze Semčic. Němci založený spolek Deutscher Theaterverein si pohotově vystavěl v letech 1868–1869 nákladem 170 000 zlatých vlastní divadlo podle plánů pražského architekta Josefa Niklase s kapacitou 875–1 000 diváků.

V poslední třetině 19. století se divadelní otázka stala v Plzni součástí národnostně politického zápasu. Nutnost výstavby nového českého divadla neúnavně propagoval zejména profesor místní reálky Josef Čipera. V roce 1890 Plzeň dosáhla počtu více než 50 000 obyvatel a staré divadlo potřebám města již nepostačovalo. Prosadit finanční částku 700 000 korun na stavbu nového divadla, které by se stalo okázalým protějškem zdejší německé scény, se v městské radě podařilo až v polovině devadesátých let, kdy obec pro budoucí divadlo věnovala svažitou parcelu nad tzv. rybníčkem uprostřed Štěpánových (dnes Smetanových) sadů. Výnosem z 20. prosince 1895 uložilo obecní zastupitelstvo městské radě, aby ke stavbě divadla vykonala všechny přípravné práce. O vypracování předběžného projektu požádala městská rada architekta Antonína Hrubého, zaměstnance vídeňské architektonické kanceláře Fellner & Helmer, který brzy předložil projekt s technickou zprávou, v níž potvrdil vhodnost vybraného stavebního místa na okraji městského centra. Rada tedy 12. května 1896 navrhla obecnímu zastupitelstvu vypsání veřejné soutěže na opatření plánů pro nové divadlo, což se podařilo už začátkem června téhož roku. Program soutěže specifikoval nutnou kapacitu divadla, rozvrh a dimenze jeho jednotlivých prostor, zato orientace budovy, jejíž celkový náklad neměl přesáhnout 350 000 zlatých, byla ponechána na invenci projektantů. V předepsané lhůtě do 15. září 1896 se přihlásilo 13 projektů, při jejichž posuzování zasedli v porotě vedle zástupců města také dva profesoři pražské české techniky: dvorní rada Jiří Pacold a architekt Josef Schulz.

První cena nebyla udělena, druhou cenu hromadně obdržely návrh architekta Václava Bürgera ze Saské Kamenice a společný projekt plzeňského architekta Františka Krásného s jedním z nejvýznamnějších tvůrců vídeňské secese Josefem Hoffmannem. Třetí cenu získal společný projekt architektů Aloise Čenského a Karla Kepky; uznání pak trojice návrhů od Antonína Balšánka, vídeňských architektů Franze Krausse a Josefa Tölka a štrasburských architektů Kudera a Müllera.

Obecní zastupitelstvo se 23. prosince 1896 usneslo, že na definitivní plány divadla nevypíše novou soutěž, ale jejich vypracování svěří Antonínu Balšánkovi, doporučenému respektovanými pražskými autoritami Schulzem a Pacoldem. Konzervativní porota tak dala před progresivním návrhem Krásného a Hoffmanna, provedeným ve stylu wagnerovského secesního klasicismu, přednost konvenčnějšímu neorenesančnímu projektu. Zatímco Krásný s Hoffmanem připodobnili zastřešení hlediště střeše baziliky ve Vicenze, výrazně převýšili hmotu provaziště, vertikalitu budovy akcentovali sousošími završenými pylony a k vídeňské moderně se přihlásili i detaily říms, křehkých markýz a atik, Balšánkův návrh se od všech ostatních projektů navrhujících podkovovité schéma lišil velkou kruhovou formou hlediště, v níž – zjevně inspirován Semperovým řešením drážďanského operního divadla – uvedl v soulad vnější architekturu budovy s jejím vnitřním uspořádáním. Známý pražský architekt Jan Koula, který o soutěži na plzeňské divadlo referoval v roce 1897, si u Balšánkova návrhu cenil zejména harmonického architektonického řešení exteriéru, komponovaného v čistém renesančním tvarosloví, a ozdobných schodišť, jejichž použitím projektant šťastně vyrovnával terén na bočním, do zeleně městských sadů obráceném průčelí.

V březnu roku 1898 předložil Balšánek městské radě plány divadla upravené tak, aby realizace nepřekročila povolenou finanční částku (mírně snížil diváckou kapacitu). Po jejich schválení započaly v lednu roku 1899 stavební práce. Vedle architekta Balšánka se na stavbě projektantsky účastnili inženýři Škodových závodů, kteří navrhli železné konstrukce, a inspektor dvorního divadla Brettscheider, od něhož pocházel návrh na strojní zařízení jeviště. Novostavba byla zkolaudována 3. září 1902 a 27. září se divadlo slavnostně otevřelo představením Smetanovy Libuše, uvedené básnickým proslovem Adolfa Heyduka.

Oprávněně hodnotil umělecké klady i nedostatky Balšánkovy novostavby ve svém fejetonu z ledna 1903 Karel B. Mádl, když soudil, že je „v dobré shodě s poměry města, její architektonická mluva není všední, nebo dokonce banální. Ale vřelost jí schází v detailu, silný rys v celkovém výrazu a nikde […] nějaký originální motiv.“ Soudy nad neorenesanční architekturou plzeňského divadla se v průběhu let ale podstatně měnily: zatímco v roce 1927 bylo divadlo chváleno za všestranně šťastné provedení, o čtyři desetiletí později se autorům novodobých dějin města jevilo jako „spíše okázalé než technicky i provozně nejúčelnější“.

Vedle běžných provozních oprav se budova zachovala v nepozměněném stavu s původním technickým zařízením až do roku 1979. V letech 1980–1985 proběhla rozsáhlá rekonstrukce, navržená generálním projektantem ing. arch. Pavlem Němečkem, při níž byly provedeny dispoziční úpravy v hledišti, jevišti i části technického provozu (šatny ad.). Pod terasami na bocích divadla vznikly ve dvou podzemních podlažích nové objekty (trafostanice, rozvodna elektrického proudu, zkušebny), nad povrchem přibyla jen přístavba na zadní straně historické budovy, která v úrovni prvního patra navázala na hlavní jeviště, které tak prodloužila. Zvnějšku má přístavba kamenný sokl a hladkou okrovou omítku, členěnou jen vyrýsovanými lizénami, její nároží ozdobily kopie plastik tančících andílků z předního průčelí divadla. Vedle restaurování bohaté štukové, sochařské a malířské výzdoby divadla, které se vrátila původní barevnost a tvarová podoba, dozdobily komunikační a společenské prostory rozměrné obrazy, keramické stěny a skleněné vitráže se socialistickou ikonografií.

 

Popis současného stavu

 

Divadlo tvoří v prostoru vyústění městských sadů na křižovatku rušných ulic výraznou urbanistickou dominantu, zřetelně patrnou v celkovém panoramatu města. Diagonální orientování volně stojící budovy divadla kladně vyřešilo nepříznivou situace stavebního místa se značným terénním spádem. Přístup k hlavnímu vchodu vede mírně zvednutou příjezdovou rampou, krytou ve vstupní části obloukovitou terasou na dvou pilířích, které dojmově vylehčují představené dvojice toskánských sloupů. Terasu rámuje kuželkové zábradlí, nad pilíři stojí litinové kandelábry od plzeňské firmy Vojtěch Šíp. Střední tříosou část hlavního průčelí svírají postranní rizality, pokryté kvádrovou rustikou, kterou nad půlkruhem klenutými okny střídají klenáky. V patře s jemněji rýsovanou rustikou rámují vysoká pravoúhlá okna s balustrovými parapety jónské polosloupy, do prohloubených nadokenních polí jsou zasazeny kruhové medailony Jána Kollára a Bedřicha Smetany. Plochu prvního patra střední části průčelí vyplňuje trojice půloválnými oblouky zaklenutých oken, rámovaných vysokými jónskými sloupy. Cvikly nadokenních oblouků vyplňují tematicky do dvojic sdružené alegorické figurální reliefy: Láska a Žárlivost (od Antonína Procházky), Nadšení a Obětavost (od Stanislava Suchardy) a Hrdinství a Osud (od Myslbekova žáka Františka Stránského). Nad hlavní římsou vyloženou mocným zubořezem se skrývá balustrádou odcloněná terasa, za níž vyrůstá ustupující horní část budovy, vrcholící trojúhelným štítem, v jehož tympanonu nese vrcholový klenák termálního okna Apolónovu hlavu. Na rozích štítu jsou osazeny plastiky tančících puttů od Františka Hergesela a na vrcholu lyra. Nad římsou rizalitů nesou postamenty s reliefními nápisy Drama a Opera se dvěma sousošími od sochaře Ladislava Šalouna. Drama personifikuje skupina stařeny s hady ve vlasech, jinocha a okřídlené dračí nestvůry, Opera se představuje jako poloodhalená dívka s lyrou, k níž se ze stran druží nahý chlapec a labuť.

Boční třináctiosé fasády rytmizují tři jednoosé rizality schodištních pouzder, opakující členění rizalitů na hlavním průčelí. V kruhových medailonech nad skutečnými i slepými okny na fasádách najdeme portréty českých dramatiků a hudebních skladatelů. Podobizny Jana Nepomuka Štěpánka, Karla Bendla, Hynka Pally, Václava Klimenta Klicpery, Emanuela Bozděcha a Jana Kollára (na průčelí divadla) vytvořil František Rous, podobizny Vítězslava Hálka, Bernarda Guldenera, Františka Věnceslava Jeřábka, Františka Škroupa a Viléma Blodka Vilém Amort.

K oběma stranám hledištní sekce se přimykají kamennými deskami vydlážděné přízemní terasy se schodišti, spojující postranními východy divadla s městským parkem. Na svažitém terénu se postupně odkrývá fasáda původního suterénu, otevřená pravoúhlými okny či vchody a nesoucí kvádrovou rustiku.

Hledištní část budovy má v pětiosém úseku mezi rizality okna půlkruhem zaklenutá, jevištní pravoúhlá pod trojúhelnými frontony, horní polopatro se otevírá menšími pravoúhlými okny – v hledištní části sdruženými.

Ze sedmiosého zadního průčelí s ustupujícími krajními osami vystupuje střední tříosý rizalit, na němž vysoké pilastry podpírají trojúhelný fronton. Pohledově tuto partii divadla znehodnotil blok obslužného provozu přistavěný při rekonstrukci divadla v osmdesátých letech 20. století.

Hlediště kryje nízká sedlová střecha s kovovými akrotérii na okapu a s větrací věžičkou v podobě secesního altánu, otevřeného termálními okny.

Nad hlavní římsou jevištní části se zvedá hranolová hmota provaziště s členícími polosloupy na bocích a kamennými vázami na nárožích. Vysoká měděná střecha neckovitého tvaru je zakončena světlíkem, otevřeným řadou čtvercových okének a krytým nízkou valbovou stříškou s dvojicí hmomosvodů na hřebeni.

Dispoziční řešení divadla se přidrželo lóžově-pořaďového schématu. Kolmo k ose vchodu je položen obdélný vestibul, z něhož jednak stoupají dvě ramena příčně situovaného hlavního schodiště s balustrovými zábradlími a zrcadlovými čelními stěnami, jednak vede vstup do okružní přízemní chodby se šatnami a lóžovými schodišti. Hlavní schodiště po obou stranách lemují zasklená okna, která je zajímavými průhledy spojují s foyer, rozloženým v celé šířce hlavního průčelí nad vestibulem, a s okružními chodbami.

Hlediště na širokém U-půdorysu se jen slabým zúžením v přední části (na úrovni prosceniových lóží) mírně přibližuje tvaru podkovy. Kapacita divadla je 1 000–1 150 diváckých míst rozložených do přízemí, prvního a druhého balkonu a na galerii. Do přízemí se vešlo osm bočních lóží, na první a druhý balkón po deseti; na druhém balkónu jsou lóže zcela otevřené, dělené navzájem jen nízkými příčkami. Střed obou balkónů zaujímají široké amfiteátry, galerie se omezuje na střední amfiteátr. Balkóny a lóže dostaly průběžný parapet zdobený groteskovým reliéfem. Z kruhového základu vyvinutý strop přechází do širokého fabionu, otevřeného před galerií arkádou pěti stlačených oblouků na štíhlých železných sloupcích s korintizujícími hlavicemi.

Jeviště, oddělené od hlediště orchestřištěm, se otevírá portálem pod stlačeným obloukem; dosahuje svou velikostí (22 × 13,3 m) téměř rozměru scény Národního divadla. K hlavní hrací ploše se přimyká ještě obdélné zadní jeviště. Jevištní prostor je lemován od suterénu až do nejvyšší etáže rozličnými technickými provozy, šatnami, rekvizitárnami a dalšími místnostmi. Klenby jsou zčásti cihelné, zčásti betonové; lóže, balkony, galerie a jevištní zařízení (propadla, provaziště) mají ocelové konstrukce. Hlavní strop divadla visí na mohutných nosnících krovu a nad hledištěm má dřevěné vaznice.

Divadlo vyniká bohatou vnitřní malířskou a sochařskou výzdobou, která se stupňuje od jednoduše pojednaného vestibulu přes hlavní schodiště až po hlediště a honosné foyer. V hledišti převládla z akustických důvodů plastická výzdoba nad malířskou. Na stropě hlediště, stěnách a parapetech lóží a klenbách nad nimi provedli podle návrhů autora divadla architekta Balšánka štukovou výzdobu s groteskovými kompozicemi sochaři Vilém Amort, který modeloval veškeré figury, a Otakar Walter. Karyatidy proscéniových lóží v podobě sličných žen v řízách vytvořil Antonín Popp. Malířskou ornamentální výzdobu proscénia stejně jako orámování centrálního výjevu opony v trojkombinaci modré, šedé a zlaté barvy zhotovil profesor pražské umělecko-průmyslové školy Vítězslav Mašek. Hlavní lustr v podobě ověskového skleněného hroznu dodala pražská firma Suda a Kotěšovec, drobnější osvětlovací tělesa a nástropní rozety podnik Františka Křižíka z pražského Karlína. Oponu namaloval plzeňský malíř Augustin Němejc. Nese alegorický výjev Plzeň vítající na prahu nového divadla Uměny (Tragedii, Komedii, Satiru, Lyrické drama a Zpěvohru, jež měly všechny nalézt v novostavbě svůj útulek), který je zasazen do krajinné scenérie se symbolem krajové příslušnosti – hradem Radyní – a doplněn lokálně charakteristickými postavami v lidových krojích – včetně slavného plzeňského dudáka Kaňáka.

Nejnáročnější malířská výzdoba naplnila hlavní společenský prostor, foyer, zajímavé už svou prostorovou dispozicí: pod zrcadlovou klenbou s lunetami oddělují palladiánské oblouky menší sekce na obou koncích dlouhého sálu. Pražský malíř František Fröhlich pokryl klenby bohatým secesním dekorem. Střední pole oživují alegorie Tragedie, Hudby, Tance a Činohry, které jsou podobně jako rohové postavy dílem Ženíškova žáka Františka Urbana. Čelní stěny foyeru zdobí obrazy Pohádka a Pověst vytvořené Josefem Mandlem. Ke zvýšenému dojmu všech prostor přispívá užití ušlechtilých materiálů: železnobrodské žuly ve vestibulu, sliveneckého a suchomastského mramoru pro balustrádu a sloupy na hlavním schodišti, alžírského mramoru pro dříky sloupoví ve foyeru a carrarského mramoru pro jeho patky a hlavice. Chodby i další prostory mají teracové podlahy, pro větší výtvarný efekt někdy vykládané mozaikovými obrubami a rozetami.

 

Prameny a literatura:

- Stavební archiv města Plzně, plánová a spisová složka k budově divadla J. K. Tyla čp. 16

- Jan Koula, Nové městské divadlo v Plzni, Technický obzor V, 1897, č. 5 a 6, s. 37-39, 45-47, 89-91, 107-108, 313-314.

- Zlatá Praha XV, 1898, č. 14, s. 166-167.

- Karel Boromejský Mádl, V Plzni, Národní listy z 11. 1. 1903, s. 13.

- Antonín Balšánek - Josef Čipera, Nové divadlo král. města Plzně. Na paměť slavnostního otevření. Plzeň 1902.

- Světozor 1906, č. 43, s. 127.

- Divadla města Plzně v letech 1902-1927. Sestavil F. Kříž. Plzeň 1927.

- Alfréd Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. Divadla. Praha 1949, s. 171-175.

- Dějiny Plzně II. Od roku 1788 do roku 1918. Plzeň 1967.

- Zdeněk Lukeš, František Krásný - vůdčí osobnost nástupu secese v české architektuře 1896-1900, Umění 1986, č. 6, s. 538.

- Dobroslav Líbal, Podstata vývoje a proměn historické Plzně, Zprávy památkové péče LV, 1995, č. 7, s. 223.

- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 56-60.

 

Tágy: Belle Époque, Fin de siècle, Novorenesance, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, volně stojící budova

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínustři=