Divadelní tradice sahá v Soběslavi až do času středověku, kdy tu je doloženo provozování školských her (k roku 1528 existuje záznam o sehrání hry, nazvané „Susanna“). První ochotnická divadelní produkce zde byla - podle tradice - sehrána v roce 1844. Konkrétnější zprávy o divadelní činnosti se však vztahují až k době po roce 1860, kdy si ve městě postavili jeviště studenti, kteří na něm občasně hrávali až do roku 1867, kdy vznikl studentský ochotnický spolek „Svakov“.  V témže roce založili své divadelní ochotnické sdružení také soběslavští řemeslníci, jejich společnost byla však hned následující rok úředním zásahem rozpuštěna (jako důvod bylo uvedeno „neoprávněné spolčování“) a její předseda byl exemplárně potrestán dvoutýdenním vězením u krajského soudu v Táboře. Stoupenci divadla se však od svých aktivit nenechali odradit, hráli dále a roku 1879 se sjednotili pod křídla nově ustaveného Spolku divadelních ochotníků v Soběslavi. Svá představení pořádali až do roku 1880 většinou v sále hostince „U Beránků“, na jaře v roce 1881 přesídlili do areálu městského pivovaru, resp. nejprve do pivovarského hostince, kde bylo postaveno jeviště (první hra zde byla sehrána 20. května). Objekt pivovaru, s nímž je další divadelní činnost ve městě až do dnešních dnů neoddělitelně spojena, byl  původně rožmberským hradem ze 14. století. V roce 1611 přešel odkazem Petra Voka z Rožmberka do vlastnictví Jednoty českobratrské, která z něj zřídila bratrskou školu.  V pobělohorském období objekt sloužil zprvu jako obilná sýpka, roku 1670 pak byla jeho jedna část přestavěna na pivovar. Prostory bývalé českobratrské školy sloužily poté jako skladiště, v roce 1805 byly pivovarem přestavěny a v uvedeném roce 1881 byl na jejich místě zřízen Národní hostinec s rozlehlým sálem, v němž si ochotníci postavili jeviště, přestavěné do nové podoby v roce 1888. K zadní části sálu, za jevištěm byla v roce 1890 přistavěna část s provozním zázemím: skladištěm (rekvizitárny) v přízemí a dvojicí šaten v patře. Před rokem 1905 aktivita divadelního spolku stagnovala, z letargie ochotníky vyvedl až Edmund Chvalovský, bývalý (pensionovaný) člen pražského Prozatímního divadla a Národního divadla, jenž se do Soběslavi přestěhoval. Chvalovský se stal vůdčí postavou ochotnického spolku po období  celé první čtvrtiny 20. století (spolek byl na jeho počest následně přejmenován na „Spolek divadelních ochotníků Chvalovský“). V roce vzniku samostatného čsl. státu - 1918 - byl zřízen fond shromažďující finance k postavení samostatného stálého divadla a rok poté k tomu účelu vypracoval stavitel Bárta plány.  Pro přílišné náklady však jednota ochotníků na myšlenku postavení samostatné divadelní budovy brzy rezignovala. Roku 1922 jednota opravila vnějšek „divadelní“ části bývalého pivovaru (k další opravě vnějšího vzhledu budovy došlo v roce 1937) a v roce 1929 ochotníci rozhodli, že budovu přestaví podle projektu pražského architekta Františka Krásného. Přestavba, při níž byl zbořen stávající přístavek se šatnami a rekvizitárnou, který byl nahrazen přístavbou vysoké jevištní části, započala hned následujícího roku; její náklady dosáhly 400 tisíc korun; celková kapacita hlediště byla 450 míst. V letech 2000-2001 bylo divadlo kompletně rekonstruováno.

Popis aktuálního stavu:

Půdorysně členitá hmota objektu bývalého pivovaru (přibližně v podobě dvou kolmo k sobě položených, ale výškově a hmotově odlišně gradovaných křídel), založeného, jak uvádí letopočet na stupňovitém nástavci portálového vjezdu na dvůr v roce 1628. Přízemí dvoupatrového objektu a některá jeho nároží jsou zvýrazněna tmavě tónovanou pásovou bosáží. Zbytek ploch fasád kryje hladká, krémově světlá omítka. Štít uličního průčelí nese nápisy: RENOVATUM Primo anno: MDCXIV, Secundo anno: MDCCCV, opraveno: 1881-1922-1937-2001. Obdélná okna v úrovni 1. patra mají půlkruhové záklenky, okna 2. patra mají čtvercový formát (při poslední rekonstrukci budovy byla všechna okna vyměněna za plastová). Siluetu objektu završuje hranolová hmota provaziště, jehož plášť je v horní části na všech stranách pročleněn řadami jakýchsi nepravých slepých arkád (několik půlkruhově zakončených mělkých výklenků).

Interiér:

Vstupní vestibul divadla je situován v moderně upravených historických prostorách v přízemí bývalého pivovaru (nízké klenby s hřebínky). Víceramenné schodiště s ocelovým zábradlím přivádí návštěvníka do úrovně 2. nadzemního podlaží. Hlavní vstup do obdélného, pro divadelní produkce využívaného sálu (s parametry 16,5 x 10,55 m) s rovnou parketovou podlahou a výškou cca 7 m je situován ze strany. Proti vstupu se otevírá třemi pravoúhlými otvory s párem hranolových, dřevem obložených pilířů s náznakem hlavic v podobě profilovaných pásků, prostora přísálí, nad níž se v úrovni patra rozkládá hranolovými pilíři opět do tří os rozdělený postranní balkon s konvexně mírně tvarovanými  poprsněmi se svislým varhánkovým rastrem. Galerie v patře nad zadní částí sálu je tvořena třemi schody osazenými řadami volných židlí. Divácká kapacita hlediště je flexibilní, parket může být využíván k tanečním kurzům, plesovým příležitost nebo k volnému rozestavení židlí a stolů při konferenčních akcích. Při plném stavu je maximální kapacita sálu 530 osob (z toho 504 míst k sezení). Plochý strop sálu je zaplněn sestavou vypouklých svítidel. Portál jeviště má obdélný, v horních rozích zkosený tvar rámovaný látkovým závěsem, zadní část jeviště má půlkruhový horizont. Na malované oponě je vyobrazena romantická veduta města s hradbami se vstupní branou, dominantou městského kostela, městským znakem a nápisovou páskou s vyznačenými daty 1390 a 1750. Po třech schodech se vystupuje do mírně zvýšené hladiny malého sálu, sloužícího k občerstvení.

Literatura:

- Alfréd Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. Divadla. Praha 1949, s. 278-280.

- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 107. 

Tágy: Dům kultury, Rakousko-Uhersko, volně stojící budova, víceúčelový prostor

Autor: Pavel Panoch