enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Klicperovo divadlo Hradec Králové

alias Divadlo Vítězného února Hradec Králové (1963–1969) (1971–), Krajské oblastní divadlo Hradec Králové (1949–1962), Klicperovo divadlo (1968–1971)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1885 | otevření
K slavnostnímu otevření novorenesanční divadla, hmotově nesoudržné budovy suchých forem, došlo Klicperovou Eliškou Přemyslovnou a Hubičkou od Bedřicha Smetany 24. března 1885. Budova byla postavena podle náhrhu Viktora Weinhengsta.
(zobrazit)1910 | rekostrukce
K razantním modernizačním úpravám divadla podle projektu M. Gottlieba, inspektora Národního divadla, město přikročilo v létě roku 1910. Na vnitřní výzdobě se podílel František Kyselý.
(zobrazit)1927 | rekonstrukce
Vylepšení technického vybavení a zdokonalení služeb pro návštěvníky bylo provedeno podle plánu architekta Oldřicha Lišky.
(zobrazit)1949 | rekonstrukce
Další přestavba proběhla podle návrhu architekta Jana Reichla .

lidé

(zobrazit)Oldřich Liska |architekt

Po studiích na uměleckoprůmyslové škole v Drážďanech a ateliérové praxi ve Vídni u architekta L. Skřivánka se vrací do Čech a usazuje se v roce 1909 v Hradci Králové, kde staví pozdně secesní evangelický kostel s farou (1912) a pro město zpracovává (společně s V. Rejchlem) regulační plán. V poválečných letech pro Hradec Králové projektoval četné rodinné domy, veřejné občanské budovy (spořitelny, školy) a městské lázně. Široké stylové rozpětí jeho staveb vyrůstalo z kubismu (Čerychova vila v Jaroměři; společně s Vladimírem Fultnerem, 1913; interiér kostela v Pečkách) pokračovalo přes národní dekorativismus (družstevní domy v Pardubicích a v Hradci Králové) ke konstruktivismu používajícímu režné zdivo. Puristicky hladké objemy jeho nejlepších meziválečných prací zpracovaných v intencích organického „bílého“ funkcionalismu člení jen horizontální (vlastní vila v Hradci Králové, 1932) nebo aerodynamicky zaoblené pásy oken (vila v Jablonci nad Nisou, 1926). Soustředil se také na reformu dispozičního typu školních budov (škola v Černilově u Hradce Králové, 1931). Liskovo tematicky pestré dílo je soustředěné ponejvíce ve východních Čechách, kde vnesl kvalitní architekturu i do prostředí menších měst (Chlumec nad Cidlinou, Lomnice nad Popelkou, Nový Bydžov).

Pavel Panoch

Více divadel

(zobrazit)Jan Rejchl |architekt

Žák Josefa Gočára. Jeden z autorů mnoha funcionalistických budov , jenž dodaly moderní vzhled měsu Hradec Králové.

In: ARCHING R & R

Více divadel

(zobrazit)Viktor Weinhengst |architekt
Architekt jehož díla jsou k nalezení převážně v Hradci Králové.

František Kysela |malíř, interiérový architekt

historie

Budova divadla je situována v severní části historického jádra města v Dlouhé ulici 7 (čp. 98), uskakuje hluboko za čáru uliční fronty a jeho západní boční fronta míří do úzké uličky vedoucí ke schodišti do Žižkových sadů. Sem se divadlo obrací také svým zadním mnohoosým průčelím, stojícím na hraně terénního valu.

Počátky hradeckého divadla souvisí s protireformačním barokním divadlem jezuitským, provozovaným žáky řádového učiliště. První školské hradecké představení je doloženo k roku 1637, kdy byla v kostele sv. Antonína Poustevníka na Mýtském předměstí (dnešní Nový Hradec Králové) sehrána hra o Narození Páně. V roce 1668 jezuité pro svá každoroční představení vyhradili zvláštní „sličně vymalovanou“ síň, v níž byla 27. září téhož roku provedena česká hra Svatý Václav. Až do roku 1766, kdy bylo pořádání divadelních her úředně zakázáno, se zde pravidelně hrálo střídavě česky a latinsky. Po osvícenských nařízeních císaře Josefa II., kdy divadelní produkce povolovaly krajské úřady, divadelní činnost v Hradci zeslábla. Na konci 18. století ve městě hrála v domě čp. 139 a na takzvané Střelnici německá důstojnicko-měšťanská ochotnická družina. Nesmělý pokus o prosazení českojazyčného divadla se uskutečnil v roce 1791.

Roku 1796 adaptovali čeští ochotníci sál hostince U zlatého orla (čp. 126 na Malém náměstí) na první hradeckou stálou divadelní scénu. Soudní protokol ze 4. června 1798 uvádí, že přestavbu sálu pro představení „společnosti milovníků divadla“, k níž dodala cihly obec a dříví podhůrská pila mlynáře Střemchy, řídil Ferdinand Ritschel, kontrolor solního skladu a pokladník ochotnického spolku, a prováděl ji stavitel Josef Veliš. Obrozenecký nakladatel Jan František Pospíšil se o více než čtvrtstoletí později (v roce 1819) pokusil o uvedení české Štěpánkovy hry Jak to dopadne, kterým v podstatě začíná éra českého divadelnictví v Hradci Králové. V témže roce do města přichází gymnaziální profesor a dramatik Václav Kliment Klicpera, jehož autorská a režisérská činnost dala zdejším ochotnickým aktivitám nový impuls. Roku 1825 měla v Hradci české provedení první opera, Weberův Střelec kouzelník, a od třicátých let 19. století získaly české hry v repertoáru ochotnických souborů pravidelné místo. Podle zmínky ve známé Sommerově Topografii Čech (1836) měl hradecký sál, využívaný majitelem hostince i jako tančírna, na levé straně tři lóže, parter pro 200 osob a proti jevišti galerii s 28 sedadly. Zájem o divadlo vyvolal v zimě na přelomu let 1838–1839 přestavbu sálu U zlatého orla, kterou koordinoval krajský inženýr Pavlovský z Rosenfeldu. Při ní bylo rozšířeno jeviště, na místo obyčejných lavic pořízena uzavřená sedadla a místo tří loží provedeny na obou stranách hlediště lóže čtyři. Sál získal také novou malovanou oponu s vedutou Hradce Králové od malíře pražského Stavovského divadla Tobiáše Mössnera, která nahradila původní oponu s jednoduchými „modrými záclonami“. Nové divadelní dekorace společně s Mössnerem vytvořil malíř František Bernard Václav Achbauer. Po další úpravě sálu v letech 1875–1876 dostalo jeviště novou oponu s vedutou Hradce doplněnou figurální stafáží. Jejím autorem byl malíř František Řezníček, který se inspiroval litografií, vydanou v roce 1864 v Praze u Gottlieba Haase.

Když V. K. Klicpera odešel v roce 1846 z Hradce Králové do Prahy, místní divadelnická činnost opět ochabla. V roce 1852 ve městě hostovala první česká kočující společnost. Ochotnická činnost ožila až v šedesátých letech, kdy byl roku 1868 založen spolek Jednota divadelních ochotníků, z jehož členstva také zazněly první hlasy uvažující o stavbě samostatné divadelní budovy. „Střádat kapitál na postavení důstojného divadla“ se jednota rozhodla 11. března 1877. V roce 1880 bylo v sále U zlatého orla rozšířeno jeviště stavitelem Josefem Faltou, ale zpřísněné požární předpisy (nařizující například zřízení nouzových východů), kterým se majitel objektu nehodlal podvolit, přivedly sál k opětovnému úřednímu uzavření.

V roce 1881 byla na zahradě domu Oskara Lhoty (čp. 124) postavena letní scéna s jevištěm navrženým Stanislavem Červeným. Jeho amfiteatrální hlediště (o rozměru 24×16 metrů) mělo kapacitu 200 sedadel. V roce 1881 podala jednota, která hromadila prostředky na novostavbu převážně ze sbírek a výnosů slavnostních představení a plesů, memorandum představitelům města s žádostí o stavbu vhodné divadelní budovy. Po politických třenicích se městské zastupitelstvo v únoru roku 1882 usneslo postavit na obecní náklady městské divadlo, nazvané „Klicperovo“, v lokalitě mezi reálkou a Vodičkovými kasárnami. Obec na dodání plánů k divadelní budově vypsala otevřenou soutěž. Z deseti došlých návrhů zvítězil projekt architekta Vratislava Pasovského pod heslem „Cum musis ad sepulcrum“ s celkovým rozpočtem 53 109 zlatých. Pro politické půtky ale celý konkurs vyplynul do prázdna a Pasovského projekt se nerealizoval. Městské zastupitelstvo o stavbě divadla poté jednalo 20. července 1883 a usneslo, aby se záležitost vyřešila provizoriem – přestavbou obecních úřadoven. K postavení divadelní budovy došlo až zásluhou tehdejšího náměstka starosty Ladislava Jana Pospíšila v roce 1884, kdy jednota převedla městu celý svůj stavební fond (1 030 zlatých a 64 krejcarů). Stavba s rozpočtem, navýšeným na 80 000 korun, byla svěřena místnímu architektu Viktoru Weinhengstovi († 1903). V červnu 1884 průběh stavby komentovaly místní Polabské noviny: „... byla dokončena rovina zdiva prvého patra, dále již i věže dospěly druhé výšky a nalézá se na nich střecha a taktéž i na předních traktech. V přízemí jsou vestibul a oblékárna zaklenuty... 20. července bude možno počít s fasádováním.“ K slavnostnímu otevření novorenesanční divadla, hmotově nesoudržné budovy suchých forem, došlo Klicperovou Eliškou Přemyslovnou a Hubičkou od Bedřicha Smetany 24. března 1885.

Hlavní pohledové průčelí divadla bylo jednopatrové. Přízemí, otevřené ve střední partii trojicí půlkruhově zakončených vstupů, dekorovala pásová bosáž. „Piano nobile“ členily pilastry, završené atikovými akcenty nad hlavní římsou. Původní hlediště se rozvíjelo na obdélném půdoryse se segmentově vyklenutým balkónem vybíhajícím po stranách do křídel s otevřenými lóžemi. Jejich řada vedla až k jevištnímu portálu, sevřenému v parteru kanelovanými a v úrovni lóží hladce rámovanými pilastry. Nad balkónem byla situována vyvýšená galerie. Malířskou výzdobu interiérů, hrazenou ochotnickou jednotou, provedli bratři Nejedlí z Nového Bydžova. Strop hlediště byl rozdělen na symetrickou síť čtvercových polí s plastickými zaoblenými rámci, v jejichž středu byla lustrová kruhová mříž. Kolem ní obíhala stuhami přepásaná štuková girlanda. Neorenesanční malba stropu předváděla v bohatém ornamentálním rámci na žlutém a blankytně modrém pozadí vznešenou alegorickou kompozici s múzami Hudby, Lyrického básnictví, Tragédie a Historie a personifikacemi Malířství, Sochařství, Řečnictví a dalších svobodných umění, které doplňovali satyři a nymfy. Na stěnách balkónu bylo vymalováno sloupořadí s draperiemi, třináct poprsňových polí navzájem dělily karyatidy a lví hlavy, čelní pole vyplňovaly terče se symbolickými emblémy a ornamenty. Také portál proscénia byl ozdoben medailony a ornamentální výplní.

Již v roce 1886 se ale ukázalo, že budova divadla byla od základů špatně stavebně založena. V jejím zdivu se objevily trhliny a část západního traktu, založeného na svahu, se dokonce zřítila, což vedlo k úřednímu uzavření divadla. Nutné opravy budovy byly značně rozsáhlé. Nespočívaly pouze ve výměně velké části zdiva, ale také v nové železné konstrukci stropu hlediště a kompletní obnově jeviště. Veškeré rekonstrukční práce byly prováděny na náklad chybujícího stavitele Weinhengsta. Po jejich skončení divadlo znalecky prohlédl povolaný architekt Čeněk Gregor, který sepsal také dobrozdání o bezpečnosti konstrukcí budovy, nutné ke kolaudaci. Znovuotevření divadla proběhlo 17. prosince 1886. Centrální topení v hledišti bylo zřízeno v roce 1891 dle projektu vídeňského inženýra Lešetického. Teprve v roce 1895 získalo Klicperovo divadlo hlavní oponu s malovaným obrazem, zachycujícím Příchod praotce Čecha na Říp, kterou zakoupilo za 65 zlatých z koncertní síně na Výstavě architektů a inženýrů v Praze (v roce 1910 byla tato malovaná opona prodána do nově upraveného městského divadla v Náchodě).

K razantním modernizačním úpravám divadla podle projektu M. Gottlieba, inspektora Národního divadla, město přikročilo v létě roku 1910. Na budově byla opravena střecha, v hledišti byly nově koncipovány lóže a původní výmalba stropu zde ustoupila secesní výzdobě známého dekoratéra Františka Kysely. Dobové fotografie z publikace J. V. Tolmana (1918) předvádějí obdélné schéma hlediště s parterem s jedenácti řadami sedadel se střední uličkou a nízkou dřevěnou přepážkou za poslední řadou, oddělující prostor pro stojící obecenstvo. Nad přízemím se v zadní části hlediště širokým obloukem rozvíral na sloupech nesený balkón, vybíhající do postranních lóží, které vedly až k jevištnímu portálu a navzájem je členily konkávně vykrojené dřevěné stěny. Nad balkónem se zvedala užší galerie. Parapet balkónu i lóžových křídel zdobila malovaná geometrická ornamentika s motivy diagonální mřížky a eliptických tvarů, zadní stěnu nad balkónem plnily barevné obdélné rámce s květinovými vázami. Souvislý malovaný vlys s identickým motivem zaplňoval také plochu stěn nad lóžemi a po stranách jevištního portálu. Strop hlediště Klicperova divadla plnila sestava čtvercových geometricky zdobených polí. V rozích centrálního stropního pole visela menší krychlová svítidla, příbuzně designované hranolové lampy byly v pravidelných rozestupech osazeny také na čelech parapetu balkónu a lóží. Jevištní rám měl zřejmě mírně zešikmené špalety a zaoblené horní rohy. V roce 1911 byl upraven i foyer, jeviště dostalo nové podlahy a část strojního zařízení. Rozšířena byla také šatna a v celém divadle bylo instalováno elektrické osvětlení (první elektricky osvětlené představení se v Klicperově divadle konalo už v roce 1906 za pomoci externího zdroje).

Kyselova malířská úprava zanikla při nové přestavbě budovy, provedené městem nákladem 350 000 korun v roce 1927 podle plánů architekta Oldřicha Lisky. V rámci Liskovy přestavby došlo k technickému zdokonalení rekonstruovaného jeviště pořízením regulátoru světla, nového kruhového horizontu a dvou pohyblivých propadel. Vestibul byl rozšířen, vznikla nová šatna pro obecenstvo a v hledišti s kapacitou tisíce osob byla instalována nová sedadla. Další přestavba divadla se uskutečnila podle návrhu hradeckého architekta Jana Rejchla v roce 1949.

Patrně až při některé z úprav divadla ve druhé polovině 20. století byla před pětiosou průčelní frontu budovy představena o něco užší přízemní hranolová hmota, kterou s historickou částí budovy sjednocuje motiv pásové bosáže. Vynáší otevřenou terasu obkrouženou železným zábradlím a přístupnou z úrovně foyeru. Fotografie přibližně ze sedmdesátých let 20. století ukazují, že ve středu této přístavby byl umístěn pravoúhle rámovaný trojosý vstupní portál a po jeho stranách plášť prokrajovaly pásy nízkých oken. Po víceméně udržovacích pracích a provozních úpravách proběhnuvších do roku 1989, z nichž pravděpodobně pocházejí také kuriózní „hroznová“ svítidla v bočních chodbách v patře, se interiéry divadla dočkaly výraznějších modernizačních adaptací až v devadesátých letech 20. století. Ve druhé polovině roku 2004 se uskutečnila zatím poslední rekonstrukce hlediště činoherní scény a v letní pauze následující sezóny proběhla generální obnova jeviště.

 

Současný stav

Půdorysně téměř pravidelné čtvercové náměstíčko před hlavním jižním průčelím divadla má charakter nástupního čestného dvora. Výškově i půdorysně roztříštěná, asymetrická hmota divadla má chladnou klasicizující fasádní masku, využívající tvaroslovný repertoár historizující neorenesance. Do předpolí budova vybíhá šestiosou frontou s předsunutým přízemním hranolovým rizalitem s novodobým mělkým portikem. Dříky jeho šesti sdružených sloupů jsou obloženy kamennými deskami, korpusy mírně kubizujících hlavic jsou z ocelového plechu. Za sloupovou clonou se zadní stěna portiku otevírá prosklenou dřevěnou stěnou s dvěma centrálně situovanými vstupy. Plášť rizalitu horizontálně člení pásová bosáž, jeho rovná střecha slouží jako otevřená terasa přístupná dvoukřídlými dveřmi vstupu z foyeru. Šestiosé části prvního patra dominuje levá pětiosá fronta s vysokými obdélnými okny. K ní se přidružuje jedna osa pravé části s obdélným nižším oknem. Zhruba ve dvou třetinách výšky oken a také těsně nad nimi probíhají po průčelí „piana nobile“ průběžné plastické římsy. Střední osu levé části flankují dva sdružené pilastry se štukovým rostlinným dekorem hlavic a nad korunní římsou ji završuje nízká segmentová atika (původně slepá, dnes se středovým kruhovým otvorem). Za ní je skryt novodobý vikýř, osvětlený střešním oknem obloukového profilu. Postranní osy pohledové fronty člení po stranách oken tvaroslovně podobné, ale volněji rytmizované pilastry. Obdélné atiky, jež z nich vybíhají nad hladinu korunní římsy, člení v polovině výšky další vyložená římsa podložená plastickým zubořezem.

Střední část divadla kryje kýlová střecha s měkkým obrysem a novodobou červenou krytinou. Na severní straně je doplněna o pultové oplechované části. Z jejího hřebene se zvedá nízký hranol s plechovým pláštěm, který vede směrem k převýšené hmotě provaziště v závěru východní části divadla. Exteriér provaziště má hladce omítané fasády, narušené jen strohými lizénovými pásky. Z východní strany se k divadelní budově napojuje podélné křídlo, které ji spojuje s uliční frontou Dlouhé ulice, přední část křídla tvoří trakt původně samostatného domu (čp. 99) se čtyřosým uličním průčelím.

Od severozápadního nároží portiku se hmota divadla půdorysně dvakrát pravoúhle zalamuje. Západní průčelní fronta budovy je pětiosá, bohatě reliéfně pojednaná mezipatrovými, nadokenními i podokenními římsami a pilastrovými sestavami. Plastické členění fasády rámuje okna s trojúhelníkovými frontony a parapetními výplněmi v prvním patře i obdélná okna ve věžovitých nástavcích nárožních rizalitů. Rizality tvoří postranní osy průčelí a mělce předstupují před jeho středovou partii. V parteru mají nárožní hmoty robustní omítanou rustiku, bosovaný je i centrální půlkruhový portálový vstup. V prvním patře zdobí kvádrová rustika pouze nároží, jinak líc fasády podélně šrafuje jen mělce vyrýsovaná pásová bosáž. Střední část západního průčelí je v ploše prvního patra otevřena trojdílným oknem s půlkruhovými záklenky. Nad prvním patrem obíhá výrazně vyložená římsa nad řadou drobných štukovaných konzolek. Atikové nástavce kryjí nízké střechy, završující nárožní věžice. Zadní fasádu divadla, obrácenou do parkové úpravy, v současnosti z velké míry zakrývají koruny vzrostlých stromů. Její jednoduché členění tvoří v přízemí rýsovaná bosáž a v patře hladká omítka prořezávaná pravidelným rytmem obdélných oken s horizontálními nadokenními římsami.

Veškeré komunikační a společenské interiérové prostory Klicperova divadla mají po architektonické stránce ryze současný výraz, a to včetně podlah, svítidel i dalších drobných detailů. Vestibul přivádí návštěvníka po novodobém víceramenném schodišti do foyeru, z něhož je přístupný parter hlediště. Hlediště obdélného půdorysu, v koutech u jeviště zkosené, má stoupající podlahu zaplněnou jedenácti řadami sedadel. Za poslední řadou pod balkónem je téměř po celé šířce hlediště vsazena technická zvuková kabina s rozměrnými stahovacími okny v pěti osách. Pravoúhle zalomený balkón má sedm stupňů sedadlových řad. Symetricky z něj vybíhají křídla se třemi postranními lóžemi, které směrem k jevišti půdorysně uskakují a kaskádovitě klesají. Obložení stěn je až do výše lóží s ohledem na příznivý akustický efekt dřevěné. Střídají se v něm plné a rastrem z horizontálních latí polootevřené plochy. Plochý strop má v centru usazený reliéfní kruhový terč paprskovitě rozprostřeného lustru, jehož páskové ověsky evokují stylizovaný světelný kotouč. Po spodní hraně obrysu lóží a balkónu běží souvislá řada bodových kapkovitých světel, podobné linie drobných světel probíhají i nad lóžemi a balkónem.

 

Literatura:

– Městské divadlo v Hradci Králové, Ratibor 4, 1887, č. 36 (28. 5.), s. 407, č. 37 (4. 6.), s. 420

– Městské divadlo Klicperovo, Osvěta lidu 4, 1899, č. 51, s. 7

– B. S., Z dějin královéhradeckého divadla, Ratibor 19, 1902, č. 47 (22. 11.), s. 689–691

– Jiří Vladimír Tolman, Padesát let ochotnické Musy v Hradci Králové (1868–1918): Příspěvky k dějinám padesátiletí činnosti Jednoty divadelních ochotníků, později „Klicpera“ v Hradci Králové. Hradec Králové 1918

– Jiří Vladimír Tolman, K čtyřicetiletí vystavění královéhradeckého „Klicperova divadla“, Osvěta lidu 23, 1920, č. 56, s. 4

Osvěta lidu 31, 1927–1928, č. 1 (31. 12. 1927), s. 8; č. 2 (7. 1. 1928), s. 4

– Karel Sikáček, Městské Klicperovo divadlo a kultur. život v Hradci Králové. In Almanach divadla sdružených měst východočeských a českého severu. Pardubice 1928, s. 26–28

– Jan Port, Divadlo v Hradci Králové. Kraj Královéhradecký 20, 1929, č. 36 (11. 5.), s. 5–6; č. 37 (15. 5.), s. 2; č. 38 (18. 5.), s. 5–6; č. 40 (25. 5.), s. 6

– Karel Herain, Ulrichův Hradec Králové, Umění (Štencovo) III, 1930, sešit 7–8, s. 303

– Jaroslav Mikan, Divadlo a hudba v Hradci Králové v 1. pol. 19. století. Hradec Králové 1930

– Karel Mlynář, Hradecké divadlo. In: Hradec Králové a okolí. Hradec Králové 1932, s. 32–33

– J. K. Mlynář – Josef Kaňka (red.), Hradec Králové: Přehled desetileté práce 1924–1934. Hradec Králové 1934, s. 69–70

– Ludvík Domečka, Slavnostní otevření Městského Klicperova divadla v Hradci Králové před 50 lety. Kraj Královéhradecký 26, 1935, č. 23

– Jaroslav Mikan, Výstava Třista let divadla v Hradci Králové. Hradec Králové: Novina 1938

– Jaroslav Mikan, Jesuitské divadlo v Hradci Králové. Hradec Králové 1939

– Alois Kubíček – Zdeněk Wirth, Hradec Králové: Město českých královen / město Ulrichovo. Hradec Králové 1939, s. 85–95

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Praha 1949, s. 62–63

– K. Knechtl, Divadlo Vítězného února Hradec Králové. Hradec Králové: DVÚ 1989

Divadlo v Hradci Králové. Hradec Králové: Klicperovo divadlo 1993 (u příležitosti stejnojmenné výstavy v Muzeu východních Čech ve dnech 19. 6. – 26. 9. 1993 vydalo Klicperovo divadlo v Hradci Králové a Muzeum východních Čech v Hradci Králové)

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 48

– Jiří Malina, Hradec Králové: Umělecké památky ve městě na soutoku Labe a Orlice. Ústí nad Orlicí 2003, s. 33–35 (s neúplným soupisem publikací a statí o divadle)

 

Tágy: Belle Époque, Novorenesance, řadový dům, Rakousko-Uhersko

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplusšest=