enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Alfa

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1992 | otevření

lidé

historie

Loutkové divadlo v Plzni má bohatou tradici, kterou mezi světovými válkami tvořilo především divadlo Feriálních osad, divadlo Karla Nováka a divadlo Josefa Skupy – jeho zásluhou bylo dokonce založeno první profesionální loutkové divadlo v Čechách (1930–1943). Po druhé světové válce se na tuto bohatou profesionální základnu nepodařilo dokonale navázat a ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století v Plzni působily pouze soubory neprofesionální, například Loutkové divadlo Špalíček nebo Loutkové divadlo V Boudě.

První poválečný profesionální soubor se v Plzni objevil až v roce 1963 poté, co bylo v Karlových Varech rozpuštěno Západočeské loutkové divadlo, původně Krajské oblastní loutkové divadlo založené roku 1951. Část jeho souboru v čele s režisérem Bedřichem Svatoněm odešla ve zmíněném roce právě do Plzně, kde se pokusila o loutkovou divadelní tvorbu v rámci místní kabaretní scény Divadla Alfa. Jeho ansámbl se snažil prorazit s repertoárem podobným „divadlům malých forem“, do něhož zařadil jako jeden z prvních v republice i loutková představení. Ze souboru kabaretního divadla se však v souvislosti s finančními problémy a prohlubující se krizí uvnitř kolektivu začal záhy vytrácet důležitý entuziasmus, což vyústilo v jeho postupný rozpad. Loutkářské jádro ale vytrvalo a na plzeňské divadelní scéně působilo i nadále.

Po roce 1966 provozovalo svá představení pod názvem Divadlo dětí stále v městském sále Alfa na dnešní Americké třídě. Budovu postavil jako koncertní sál hotelu Richarda Waldeka v roce 1877 plzeňský stavitel Ferdinand Stelzer. Pro dobré fungování loutkové scény měla však řadu nevýhod. Mezi ně patřilo například příliš velké jeviště i hlediště se 600 místy a nevyhovující křivkou viditelnosti. Podle soudobého tisku se dětský divák v divadelním sále téměř ztrácel. Později vedly uvedené nedostatky představitele divadla i města k úvahám o nezbytných úpravách, či lépe o změně působiště divadla. Velkou příležitost k řešení situace plzeňského loutkového divadla představoval havarijní stav hlavní budovy městského Divadla Josefa Kajetána Tyla. Dlouhodobá rekonstrukce této velké stavby, kterou město zahájilo v roce 1980 a dokončena měla být až roku 1985, s sebou nesla potřebu náhradních prostor pro tuto velkou scénu, přičemž podmínky její scény vedlejší, Komorního divadla, byly nedostačující. V té době byl jediným přijatelným náhradním prostorem právě sál Divadla Alfa, takže zde byly soubory loutkového a velkého divadla nuceny působit po určitý čas paralelně. Ani v této složité době nebylo město schopno nabídnout loutkovému divadlu vhodnější prostory; naděje plzeňského loutkářského souboru na řešení situace v podobě budovy koncipované pro loutkovou scénu tak zůstávaly stále nenaplněny.

Představa samostatné divadelní budovy určené především pro loutkářská představení se začala rýsovat až v roce 1987, kdy na stole architektonického ateliéru tehdejšího plzeňského Stavoprojektu vznikl projekt na adaptaci dvou bytových domů tvořících nároží Rokycanské a Spolkové ulice. Mezi nimi se nacházel v té době nevyužitý sál bývalého Spolkového domu Nákupního a prodejního družstva Strany sociálně demokratické v Lobzích. Budova se sálem vznikla údajně v roce 1910 a v roce 1929 se upravovala podle návrhu plzeňského stavitele Krůty. V osmdesátých letech 20. století sál vlastnilo spotřební družstvo Jednota a budova se ocitla v dezolátním stavu. Architekti Pavel Němeček a J. Hammerschmied propojili půdorysy všech tří budov a celému nově vzniklému stavebnímu souboru dodali jednotnou podobu puristickou úpravou fasád doplněnou o kamenné obložení, přičemž jihovýchodní nároží plnilo funkci divadelního poutače. Výsledná podoba budovy tak odrážela snahy svých tvůrců navázat na tendence pozdní postmoderny – ovšem s omezenými prostředky tehdejšího normalizačního stavebnictví.

V roce 1996 se v jižní části budovy upravoval malý divadelní sál, osazovala se nová dřevěná sedadla při stěnách a dekorativně pojaté osvětlení. Na zkosenou desku předjevištní části stropu byla umístěna malovaná slavnostní opona bývalého Spolkového sálu s nápisem „SAMI SOBĚ 1908,1928“ s výjevem spolkové adorace neznámé antické bohyni.

V roce 2009 proběhlo zateplení objektu za finanční spoluúčasti divadla a města. V rámci jeho realizace navrhl autor projektu Jan Toman i poměrně jednoduché zvýraznění divadelního průčelí v podobě zvlněné předsazené fasády, připomínající proměnlivé reklamní postery. V následujícím roce se podařilo zrekonstruovat i interiér divadla podle návrhu Viktora Korejse, zvláště pak prostory pro návštěvníky v duchu bruselského retrostylu.

Současný stav

V současnosti je fasáda divadelní budovy z let 1987–1992 kromě přízemní kamenem obložené části skrytá za zmíněnou zvlněnou předsazenou fasádu. Tu tvoří tři pásy svislých kovových lamel v šedé barvě doplněné o lamely modré a oranžové. Ve spodní třetině přerušuje vertikálně rytmizovanou fasádu horizontální pás s kovovými písmeny, která tvoří opakující se nápis DIVADLO ALFA a barevně ladí s modrými a oranžovými lamelami.

Dnešní divadlo tvoří tři původně na sobě nezávislé obdélné budovy v nároží ulic Rokycanská a Spolková. Střední část zabírá nejužší objekt, jehož téměř celý vnitřní prostor tvoří hlavní divadelní sál. Přehledně sestavená dispozici přízemí slouží otevřeným vestibulům volně se prolínajícím s foyerem u hlavního sálu. Jižní část přízemí slouží jako vestibul se šatnami a malým sálem, přízemí na severní straně je vestibulem-foyerem s pokladnou a bufetem. Oba prostory tvoří zároveň dva na sobě téměř nezávislé vstupy do hlavního sálu divadla. V dalších patrech jižní budovy se nachází zázemí divadla a severní část ve svých vyšších podlažích skýtá prostory pro ubytování herců. Nedávno zrekonstruovaný interiér návštěvnických prostor je laděn do modré, šedé a bílé barvy, které podtrhují již zmíněné bruselské tvarosloví. To akcentuje výmalba prostoru s geometrickými obrazci, kovové obložení stěn v bufetu, bílý plastový nábytek a svítidla ve tvaru corbusierovských betonových věží. Na bruselský styl odkazují i dveře do hlavního sálu se segmentovým prosklením. Sál s hledištěm obdélného půdorysu je laděn do béžové a šedé barvy, použité na polstrovaných sedadlech a akustickém obložení stěn.

Literatura:

–  Divadlo Alfa před stěhováním, Československý loutkář 20, 1981, č. 5, s. 108–109

–  Pavel Vašíček, Předmět našich tužeb, nedatováno, archiv autora

–  Inka Bílá, Úctyhodné postavení, Pravda 67, 1986, 5. 11., s. 5

–  Miloslav Česal, Dvacet let divadla dětí, Československý loutkář 16, 1987, č. 4, s. 74–77

–  Václav Vileta, Divadlu Alfa se v nových prostorách daří, Region Plzeňsko, 1994, č. 40, s. 10

–  Ladislava Lederbuchová, Z historie divadla Alfa, in: Kultura, historie a současnost Plzně, Plzeň 1996, s. 138–157

–  Miloslav Bělohlávek, Plzeňská předměstí, Plzeň 1997, s. 9–18

–  Nina Malířová, XII. Alfa (a Omega), in: Pavel Vašíček (ed.), Plzeňské loutkářství, Plzeň 2000, s. 108–115

–  Ladislav Vaindl, Stěny Divadla Alfa se rozvlní, Plzeňský deník, 2009, č. 176 (30. 7.), s. 1

–  Jiří Valenta (ed.), Malované opony divadel českých zemí, Praha 2010, s. 50–51

–  Nová Alfa bude plusem hlavně pro vozíčkáře, MF Dnes, 2010, č. 195 (23. 8.), s. 3

–  Nová fasáda Divadla Alfa sbírá ceny, Plzeňský deník,2010, č. 122 (27. 4.), s. 2

 

Tágy: Normalizace, Postmoderní architektura, Purismus, řadový dům

 

Autor: Ludmila Hůrková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplustři=