enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Dům kultury a odborů (DKO)

Vladimír Machonin, Věra Machoninová

alias Kulturní dům Revolučního odborového hnutí v Jihlavě, Dům kultury a techniky (DKO) v Jihlavě
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1955 | architektonická soutěž

Veřejná soutěž na zpracování projektu Krajského kulturního domu v Jihlavě proběhla na konci roku 1955 a vyhráli ji Věra a Vladimír Machoninovi, úvodní a technický projekt byl zpracován v roce 1956 a prováděcí projekt pak v roce 1957.


(zobrazit)30. 12. 1961 | otevření

V roce 1961 byl kulturní dům slavnostně otevřen. Stavba a její hlavní prostory fungují jen s drobnými úpravami dodnes.


(zobrazit)1994 | rekonstrukce

V roce 1994 byla obě křídla zvýšena o jedno patro nástavbou podle projektu autorky původní budovy Věry Machoninové.


lidé

historie

Kromě ekonomických cílů bylo jedním z důležitých úkolů první i druhé pětiletky plánovaného socialistického hospodářství v Československu v padesátých letech zajistit plnohodnotné „kulturní vyžití co nejširším masám společnosti“. K tomu účelu měly sloužit budovy kulturních domů, které v té době u nás představovaly nový stavební typ importovaný z tehdejšího Sovětského svazu, kde se myšlenka společenských center zrodila v původních dělnických klubech. Podle slov dobového odborného tisku měl takový objekt poskytovat prostorové podmínky pro všechny obory kulturního i společenského života v jednom stavebním celku. Vznikaly tak často naddimenzované budovy na okrajích historických středů měst a někdy i přímo v nich často na úkor dosavadní historické zástavby. Hlavní ambicí těchto nových kulturních zařízení byla centralizace dosavadního kulturního života celé oblasti s cílem získat maximální dohled nad společenským děním, často na úkor dosavadních místních tradičních kulturních center. Nejinak tomu bylo i v Jihlavě, kde tehdejší představitelé města odsoudili k postupnému zániku například tehdejší Horácké divadlo. Tak jako ve většině měst i zde o výstavbě monumentálního kulturního domu a jeho financování rozhodla Ústřední rada odborů, která se v době socialismu soustředila právě na organizování společenských a rekreačních aktivit a na provozování jim sloužících objektů.

Architektonická soutěž na návrh jihlavského Krajského domu odborů proběhla v roce 1955, v době stylového zlomu, který se v architektuře projevil jako odklon od dosavadního oficiálně prosazovaného socialistického realismu. Pro architekty to znamenalo první nesmělé pokusy o navázání na soudobé architektonické dění za našimi západními hranicemi a návrat k architektonické tradici předválečného Československa. To se odrazilo i na předložených návrzích zmíněné soutěže. Později realizovaný návrh architektů Věry Machoninové a Vladimíra Machonina upřednostnil rozvolněný půdorys před klasickým sevřeným, aby tak lépe vyšel vstříc dosavadní městské struktuře. Vzniklo tak polouzavřené prostranství navozující téměř pocit městské útulnosti a intimity. Na druhou stranu klasicky uceleně až puristicky působil vzhled průčelí, svou podobou navazující na monumentalitu předválečné české moderny, nerozmělněný v této době vyžadovaným archaickým historizujícím detailem. Úlitbou režimu byly pouze šambrány oken v prvním patře, atika vstupního portiku a střešní vikýře původně navržené sedlové střechy, které se však objevily pouze v rámci studijních skic. Zcela specifickým řešením bylo i umístění divadelního a estrádního sálu, které představovaly hlavní a nezbytné prostory všech tehdy právě vznikajících kulturních domů, do nezvyklé polohy nad sebou. Toto řešení přineslo nemalé konstrukční nároky zaměřené zejména na odhlučnění obou sálů, zároveň však umožnilo sjednocení jejich vstupních vestibulů do téměř kontinuálního vertikálního prostoru, na který v exteriéru budovy odkazuje vysoký vstupní portikus a jím chráněná prosklená fasáda. Portikus a hlavní prostorová hmota budovy se tak ocitly v těsné blízkosti významné městské komunikace a umožnily návštěvníkům kulturního domu přirozeně odlišit nejdůležitější a nejreprezentativnější části stavby. I když exteriér budovy ještě v určité míře poukazuje na dobu svého vzniku, v interiéru budovy již jasně zvítězila hravost bruselského stylu, kterou architekti využili ve vlastních návrzích nábytku, svítidel a interiérových doplňků. Zároveň se prostřednictvím obložení a pojetí stropů obou hlavních sálů pokusili navodit atmosféru tradičních historických interiérů podobného významu.

Autoři, manželé Věra a Vladimír Machoninovi, kteří se později, zejména v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, stali výraznou dvojicí české architektonické scény, se podepsali i pod návrhy dalších dodnes nepřehlédnutelných staveb, mimo jiné lázeňského hotelu Thermal v Karlových Varech, obchodního domu Kotva nebo budovy zastupitelského úřadu ČR v Berlíně. V době jihlavské soutěže patřili domladé nastupující generace architektů a stavba kulturního domu v Jihlavě se stala jejich první významnější realizací.

Veřejná soutěž na zpracování projektu Krajského kulturního domu v Jihlavě proběhla na konci roku 1955, úvodní a technický projekt byl zpracován v roce 1956 a prováděcí projekt pak v roce 1957. V roce 1961 byl kulturní dům slavnostně otevřen. V roce 1960 zanikl Jihlavský kraj a rozestavěná budova získala nové jméno Kulturní dům Revolučního odborového hnutí v Jihlavě. V současné době je pronajímatelem budovy společnost DKO s. r. o., jejíž název se přenesl i do názvu současného kulturního centra.

Stavba a její hlavní prostory fungují jen s drobnými úpravami dodnes. Část stavby sloužící původně klubovnám a kancelářím ROH je dnes z větší části pronajímána. V roce 1994 byla obě křídla zvýšena o jedno patro nástavbou podle projektu autorky původní budovy Věry Machoninové.

Současný stav

Dispozici stavby lze rozdělit do tří částí, kterým v půdorysu odpovídají tří obdélná křídla. Hlavním a reprezentativním článkem budovy je nejrozlehlejší západní křídlo s estrádním a divadelním sálem, které těsně přiléhá k frekventované městské komunikaci. V jeho jihovýchodním nároží se na něj kolmo napojuje střední křídlo, původně rozdělené na klubovny a malé sálky. Na ně pak na severu v tupém úhlu navazuje východní, dříve administrativní křídlo, v době socialismu sloužící kancelářím Revolučního odborového hnutí.

Dominantní část budovy kulturního domu s estrádním a divadelním sálem má průčelí orientované na západ do polouzavřeného prostranství mezi dalšími dvěma rameny stavby. Nejdůležitější část budovy zcela přirozeně umocňuje mohutný portikus nesený vysokými pilíři s mramorovým obkladem.V interiéru na straně portiku autoři stavby umístili nad sebe dva rozměrné prosvětlené vestibuly sloužící přilehlým sálům.

Spodní vestibul slouží jako hlavní vstupní prostor pro divadelní sál. Trojramenné schodiště v jeho centru, které svým tvarem sleduje zaoblený půdorys hlediště divadla, umožňuje přístup do polouzavřených foyerů v nejnižší úrovni divadelního parteru a balkónu. Další dvě schodiště vedoucí z přízemí do patra k estrádnímu sálu umístili architekti blíže ke vstupní partii spodního vestibulu a vyhradili mu speciální prostor v rámci obslužného obdélného traktu, který slouží oběma vestibulům současně. Vestibul v patře u estrádního sálu je dvouúrovňový, vstup do samotného sálu umocňuje další schodiště v centru jeho dispozice.

Hlediště spodního divadelního sálu má v půdorysu podkovovitý tvar se strmě stoupajícím parterem. Jediný balkón svou plochou zasahujícípřibližně do třetiny půdorysu hlediště, má působivě zvlněný půdorys, zvýrazněný parapetem v hnědé barvě, který ostře kontrastuje s původními béžovými sedadly. Doprostřed stropního podhledu je kromě bodového osvětlení zakomponován zapuštěný lustr, jehož pojetí evokuje tvar oválného štukového zrcadla. Estrádní sál má obdélný půdorys s pódiem, které v dispozici stavby těsně přiléhá k provazišti spodního divadelního sálu. Interiér je obložen panely z hruškové dýhy, stropní podhled napodobující kazetový strop nese oválná svítidla z mléčného skla.

Součástí středního křídla přiléhajícího ke křídlu západnímu je malý divadelní sálek, původně dětské loutkové divadlo, a obdélný baletní sál.

Na realizaci interiérů se spolu s Machoninovými podílel architekt Miloslav Mašek a několik dalších výtvarníků. František Jiroudek je autorem závěsného obrazu ve vestibulu estrádního sálu, Arnošt Paderlík navrhl mimo jiné podobu vitráže okna osvětlujícího vestibuly sálů z jižní strany. Na výzdobě interiérů budovy dále spolupracovali J. Simota, František Burant, M. Nováková, K. Lapka, M. Zábranská a M.Fencl.

 

Literatura:

–  Julius Šif, O některých problémech naší architektury a soutěží na kulturní domy, Architektura ČSR XV, 1956, s. 467, 469, 470, 474, 475, 477

–  Vladimír Langr, K výstavbě kulturních zařízení ve druhé pětiletce, Architektura ČSR XV, 1956, s. 480, 481, 482, 491

–  Miloslav Cajthaml, Kulturní dům ROH v Jihlavě, Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 149–155

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 143–144

–  Radek Blecha, Historie domu kultury, in DKO s. r. o. Jihlava 1961–2001, Jihlava 2001, s. 2–6

–  Lukáš Beran, Architekt Vladimír Machonin, Umění LII, 2004, s. 271–277

–  Jiří Varhaník, Budova DKO má padesátku. Architekti si jí cení, Jihlavské listy 10. 12. 2011, on-line: http://www.jihlavske-listy.cz/clanek9855-budova-dko-ma-padesatku-architekti-si-ji-ceni.html

 

Tágy: Dům kultury, Socialistický realismus, Bruselský styl, Komunistické Československo

 

Autor: Ludmila Hůrková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmmínuspět=