V druhé polovině 19. století se Ústí nad Labem postupně stalo centrem chemického průmyslu, město se rychle rozrůstalo a společenské nároky přibývajících a bohatnoucích obyvatel se začaly postupně zvyšovat. Na konci 19. století  zastupitelé města rozhodli o výstavbě městského divadla, jehož budově  vyhradili záhy pozemek podle doporučení vídeňského architekta Hermanna Helmera. Bylo to místo v centru města mezi hlavní poštou a školou, na místě v té době již zasypaného rybníčka v západní frontě dnešního Lidického náměstí.  Pro stavbu divadla byl ustaven divadelní výbor, který se  v roce 1903  přejmenoval  na Spolek pro výstavbu divadla. Jeho hlavním úkolem bylo opatřit postupně potřebné finance,  v této činnosti byl poměrně úspěšný. Za rok se mu podařilo shromáždit sto tisíc rakouských korun a získat příslib finanční pomoci od Spolku pro chemickou a hutní výrobu, městské spořitelny a měšťanského pivovaru.

V roce 1906 se městské zastupitelstvo sjednotilo na představě velikosti divadla pro 700 až 800 osob. Jedním z významných požadavků byl důraz na dostatečný počet levných míst  a méně lóží s  poukazem na průmyslový charakter města. V neposlední řadě to bylo i dobré řešení problému stísněného stavebního pozemku, respekt k stávající zástavbě a její výškové hladině.

V závěru roku 1906 byla vyhlášena soutěž, které se mohli zúčastnit pouze architekti  německé národnosti. Do uzávěrky soutěže se sešlo celkem 42 návrhů, do užší soutěže jich komise vybrala 12. Nejvýš oceněn byl projekt  Rudolfa Krausze,  druhé pořadí bylo přiřčeno ateliéru Fellner a Helmer , jako třetí se umístil návrh Friedricha Kicka. Návrh Alexandra Grafa byl původně vybrán jako náhradní.

Při druhém zasedání komise, ve které zasedli například divadelní architekt Otto March nebo ústecký městský architekt Karel Götze,  se porota rozhodla vybrat  z řady projektů, mezi nimiž byl například progresivní návrh Rudolfa Bitzana, umírněný projekt Alexandra Grafa. Architekt předložil  komisi  projekt budovy sice s moderní železobetonovou konstrukcí, ale v konzervativním novobarokním slohu. Porota ocenila zejména dobré a dispozičně vyvážené řešení s promyšleným komunikačně bezpečnostním systémem v hledištní i jevištní části.

Alexandr Graf měl v té době již zkušenosti s divadelním prostorem, které si jednak odnesl z ateliéru Fellner a Helmer, kde pracoval v letech 1881–1888 a také  ze spolupráce s Franzem von Krauszem  při stavbě vídeňského Jubilejního divadla (Kaiserjubiläms-Stadttheater, dnešní Volksoper, 1898). Jeho dílem bylo také divadlo ve Znojmě (1899–1900).Těsně před stavbou divadla ústeckého bylo dokončeno Městské divadlo v Ostravě, které je svým pojetím velmi blízké divadlu v Ústí. Od historismu se autor odklonil, i když ne úplně až při realizaci divadla v nedalekém Mostě (1910–1911).

Zakázku na stavbu divadla získala ústecká firma  Alwina Köhlera , která zahájila práce na jaře  roku 1908. Položení základního kamene se konalo 30. března roku 1908 a v létě v roce 1909 byla stavba hotova. První slavnostní představení se uskutečnilo 21. září  1909 provedením  hry Franze Grillparzera Sappho.

V roce 1934 došlo v divadle k prvním úpravám, k zavedení modernější osvětlovací techniky a dálkového vytápění. Během druhé světové války zmizely ze střechy divadla kovové plastiky Pegase a Génia.

Větší rekonstrukce se uskutečnila až v roce 1967 – došlo k výměně sedadel v hledišti a postupnému zvýšení parteru. Pravděpodobně proběhlo rovněž   komunikační propojení  a sjednocení amfiteatrálních prostor galerie a balkonu, obnoveny byly  také interiérové  malby a zlacení. Tehdejší vedení divadla si prosadilo  vybudování skladiště kostýmů.  Proběhla částečná obnova fasád a střechy.

Havarijní situace vedla v roce 1984 k další rekonstrukci podle návrhu skupiny architektů Krajského projektového ústavu vedené Rudolfem Bergerem. Obnova  se týkala  exteriéru i interiéru budovy, modernizace jevištní, osvětlovací a audiovizuální techniky. V roce 1987 začaly práce na nové přístavbě divadla při jižní straně historické budovy, která je dnes s původní budovou spojena proskleným krčkem. Realizována však byla pouze první část, zahrnující původně zkušebnu baletu, zkušebnu sboru opery a televizní studio. Znovu otevřeno bylo divadlo 8.října 1993 Smetanovou Prodanou nevěstou.

Původní název Stadttheater Aussig  byl po osvobození  Ústí  8.května 1945 na šest týdnů přeměněn na Slovanské divadlo Beneše a Stalina, poté se vedení divadla vrátilo k názvu  Městské divadlo v Ústí nad Labem. Dne 16.6. 1948  při  příležitosti  návštěvy  tehdejšího ministra školství a národní osvěty  bylo divadlo  přejmenováno na  Státní divadlo Zdeňka Nejedlého. Od roku 1993 nesla  budova název Městské divadlo  v Ústí nad Labem, dnešní název je Severočeské divadlo opery a baletu.

Současný stav:

Divadlo je volně stojící budova orientovaná svým hlavním východním průčelím do Lidického náměstí. Půdorysně ji lze rozdělit na východní část  se vstupní rizalitem, hledištní část a o něco užší  západní část s jevištěm. Celou hmotu budovy kryje soustava mansardových střech.

Před hlavní východní průčelí modelované  výraznou pásovou rustikou předstupuje těleso oblého  rizalitu se vstupním portikem tvořícím v patře terasu s kovovým zábradlím a kandelábry doplněnými dvojicí amoretů. Patro rizalitu prolamuje třídílné balkonové okno se suprafenestrou zdobenou  horizontálně rozvinutou kartuší, na kterou dosedá půlkruhové termální okno s maskaronem ve vrcholu. Okna rámují dva vysoké v dolní třetině kanelované pilastry s antikizujícími hlavicemi nesoucí výraznou profilovanou hlavní římsu. Oblá nároží rizalitu prolamují v přízemí postranní vstupy, v patře vedou francouzská okna na balkony, podpírané mohutnými konzolami. Monumentalitu průčelí podporují rovněž vysoká okna postranních os, rámovaná pilastry nesoucími zdobné suprafenestry. Střední osa rizalitu vrcholí štítem v podobě polygonální kartuše mezi dvěma vázami.

Hlavním modelačním prvkem obou osmiosých postranních fasád jsou především vystupující schodištní pouzdra v 1., 7. a 11. ose s mohutnými portály postranních vchodů. V bohaté štukové výzdobě se tu uplatňují především vegetabilní motivy s prvními náznaky secesního výrazového tvarosloví.  Zadní (západní) fasádu prolamuje v přízemí vysoký portál s dvoukřídlými vraty, vedoucí přímo na jeviště.

Z vestibulu na půdorysu příčně disponovaného osmiúhelníku vedou diagonální schodiště na balkon a v příčné ose pokračující schodiště na galerii. Spolu s dvojicemi postranních schodišť na úrovni hlediště a jeviště se tu potvrzuje porotou oceněný dobrý bezpečnostně komunikační systém divadla. Podoba stropu ve vestibulu foyeru divadla přiznává železobetonovou konstrukci budovy, ve foyeru, opakujícím dispoziční tvar vestibulu, je plochý strop změkčen  bočními fabiony.

Prostory dekoruje novobarokní štuková zlacená výzdoba, která kontrastuje s geometrizující podobou kovových svítidel.  Kompozičně sjednocený interiér hlediště je založen na podkovovitém půdorysu, balkon a galerie jsou řešeny amfiteatrálně. Jejich prostory jsou dnes vizuálně i komunikačně sjednoceny. Postranní a proscéniové lóže mají na úrovni balkonu a galerie předstupující zaoblené parapety se štukovou výzdobou v podobě mušlí, prostřední trojici spojuje vždy společný parapet, neoddělují je pilíře, ale sjednocuje společný portál, opisující na úrovni galerie tvar klenební lunety. 

Klenba hlediště je rozvržena na tři pole, od jeviště první dvě, oddělené klenebními pasy mají tvar stlačeného oblouku, klenbu kruhového půdorysu nad galerií a balkonem  umocňuje štukové zrcadlo v centru s hlavním lustrem a paprsčité štukové pásy, zakončené při patce dvěma páry dívčích hermovek.

Celý prostor hlediště má bohatou zlacenou štukovou výzdobu, z dekorativních motivů převažují lastury s maskarony a kartuše s geometrickou výzdobou rámované vegetabilní ornamentikou. Zlacený štuk nesou i meziklenební pasy a rámování jevištního portálu, který je ve vrcholu korunován  kartuší s městským znakem Ústí n.L.

Původní železnou oponu dekorovaly ornamentálními pásky. První malovanou oponu nahrazuje v dnešní době opona s motivem tématu  Commédia dell´arte od akademického malíře Petra Menše. Nástropní malba na téma pracovitosti Ústečanů („Gewerbefleiβ Aussigs“) je dílem Eduarda Veita. Po roce 1993 byl interiér budovy  obohacen plastikami  Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka od Stanislava Hanzíka.

Prameny a literatura:

– Městský archiv v Ústí nad Labem, fond Městské divadlo, karton 617

– Archiv stavebního úřadu MěÚ Ústí nad Labem, stavební dokumentace městského divadla, č.p. 1710

– Archiv  Severočeského divadla opery a baletu, Jan Dehner, Divadlo v Ústí po roce 1945

– Ernst Krob, Das Theater als Bauproblem. 1909–1934 25 Jahre Stadttheater Aussig – Festschrift. Aussig 1934, s. 10–11

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Praha 1949, s. 297–298

– Jana Peková – Jarmila Trägrová, Severočeské profesionální divadlo 1945–1982. Ústí nad Labem 1987, s. 11–34

– Gerda Eckelt, Geschichte eines deutchen Theaters in Böhmen: nach Theaterberichte aus dem „Aussiger Tagblatt“von 1909–1944 I–III. Stuttgart 1992

- Vladimír Kaiser, Ústecké divadlo 1909–1992. Ústí nad Labem 1992, s. 10–25

– Vladimír Kaiser – Kristina Kaiserová (eds.), Dějiny města Ústí nad Labem. Ústí nad Labem 1995, s . 189–195

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 71–72

– Eva Železná, Z dějin divadla v Ústí nad Labem. Diplomová práce Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 1999

– Matěj Páral, Městské divadlo v Ústí nad Labem. Seminární práce FA ČVUT, Praha 2000

Tágy: volně stojící budova, reprezentativní budova, Rakousko-Uhersko, Novobaroko, Fin de siècle

Autor: Ludmila Hůrková