Jak z názvu site specific vyplývá (site – místo, poloha, stanoviště, umístění; specific – určitý, zvláštní specifický), je to umělecký projekt vytvořený pro konkrétní prostor a čas. Právě od tohoto prostoru či místa se odvíjí, reaguje na něj, je na něm závislý. V době globalizace, celosvětové unifikace života a ztráty intimnosti, tedy převahy ne-místa (non-site) nad místem, je návratem k zájmu o jednotlivce či malé sociální skupiny a o to, jak fungují v konkrétním místě a s místem, jaký má pro ně toto místo význam. Tím, že site specific nestaví bariéru mezi umělce a diváka, ale naopak se snaží o vtažení diváka do děje, může být aktuálnější a výstižnější v hledání odpovědí na řadu společenských otázek, než je tomu u zavedenějších uměleckých forem – tradičního divadla, založeného na protikladu jeviště-hlediště, či výtvarného umění, vytvářeného pro konformní galerijní prostředí. Site specific může být jakousi sociologickou sondou, pomocí při urbanistickém plánování a řešení veřejného prostoru nebo i upozorněním na blížící se společenský problém.

Zevrubnější osvětlení všech aspektů site specific přináší úvodní kapitola od Denisy Václavové s názvem Site specific – hledání jiného prostoru. Vedle detailního vymezení termínu site specific, které zahrnuje nejen jeho definici, ale i další pojmy a slovní spojení, v nichž se vyskytuje (site specific theatre, site specific art, site specific project/installation/sculpture atd.), možnosti jeho použití nebo jeho synonyma (např. umění místa, umění ve veřejném prostoru, umění specifického prostoru, urbánní divadlo, komunitní umění; site-art, art on location, artistic intervention, environmental arts/theatre/projects…), se zde autorka věnuje i historii a inspiračním zdrojům tohoto fenoménu. Je tak patrné, že site specific není produktem posledních let, nýbrž že jeho kořeny lze najít v revolucích a inovacích, které evropské umění zasahovaly po celé 20. století.

Kořeny

V uměleckých projevech šedesátých a sedmdesátých let 20. století se uskutečňují významné změny ve vztazích mezi umělcem, jeho tělem, místem, kde se nachází a tvoří, a divákem. Nejvýraznější z nich – land art, body art a umění performance a happeningu – jsou důležité i pro vývoj site specific. Land art vyvedl umělce ze zavedených prostor, rozšířil hranice umění co do umístění i materiálu. Tvůrci hledali a nacházeli nový vztah k přírodě, vnějšímu prostoru mimo civilizaci, která nás svým způsobem deformuje. Naopak body art se zaměřil na hledání nových prostor a dimenzí uvnitř nás samých, na poznávání vlastního těla a jeho možností a limitů. Osobní zážitky umělce – neopakovatelné, nezachytitelné a ve své původní podobě nereprodukovatelné – jsou často prezentovány formou velmi podobnou dnešnímu site specific. A podobně je tomu i u performancí a happeningů, které umělcům dovolily překročit dělicí čáru mezi uměním a životem a nezřídka i zapojit diváka „do hry“. Pro všechny tyto projevy je společný důraz na existenci uměleckého díla tady a teď, bez možnosti opakování, institucionalizování nebo komercionalizace.

Už kořeny site specific naznačují, že mu je vlastní jistá mezioborovost a schopnost přispívat do více oblastí lidské činnosti. Mezi ty nejvíce patrné a zároveň ty, do jejichž obrysů je site specific často zjednodušováno, jsou divadlo a hned za ním výtvarné umění. Typickým příkladem takové snahy o začlenění do tradičních uměleckých kategorií je odezva na některé práce Kateřiny Šedé, které jsou nezřídka (pravděpodobně kvůli jejímu výtvarnému školení) automaticky řazeny k výtvarnému umění. Přitom některé z nich, zejména projekt Nic tam není v moravských Ponětovicích, při němž autorka pro obyvatele vesnice sestavila přesný režim dne a přiměla je ho vykonávat, beze zbytku naplňují definici site specific (a autoři knihy je do tohoto kontextu také řadí).  Site specific má však také potenciál vyjadřovat se k architektuře (respektive urbanismu či památkové péči), sociologii či – v původním významu toho slova – k politice.

Výzkum na okraji

Největší část knihy shromažďuje podrobnou faktografickou dokumentaci jednotlivých významných site specific akcí v rozmezí let 1992 až 2008 i působení skupin, které je organizovaly a organizují.  Jednotlivé projekty jsou dokumentovány pomocí dobových písemných záznamů, korespondence, ohlasů v tisku či vzpomínek aktérů a především bohatého obrazového materiálu. Přední místo tu zaujímá činnost sdružení Čtyři dny a mamapapa, které jsou pravděpodobně našimi nejvýznamnějšími platformami site specific a z nichž také pocházejí autoři knihy Denisa Václavová (Čtyři dny) a Tomáš Žižka (mamapapa). Čtyři dny organizují od roku 1996 site specific festival 4 + (4) dny v pohybu, který kromě představení konkrétních uměleckých projektů oživuje staré, nevyužité či opomíjené pražské stavby. Podobně se i sdružení mamapapa snaží o zviditelnění míst, které unikají naší pozornosti – ať už jsou to industriální objekty či komplexy, které čekají na další využití (projekt Demolice v opuštěných halách ČKD v pražském Karlíně, Kladno Záporno v komplexu Vojtěšské huti na Kladně), historické stavby, jimž vinou naší lhostejnosti hrozí zánik (kapucínský klášter v Mnichově Hradišti, soubor Dientzenhoferových kostelů na Broumovsku) nebo městská periferie (dopravní uzel Vltavská v Praze). Volně se pohybují i v intelektuály zatracovaném světě konzumu (projekt Artes(t)co v obchodním domě Tesco v Praze) či městem často marginalizovaném venkově (symposium Tančící vesnice na statku Vojnarka v Trstěnici u Litomyšle).

Zájem o opomíjenou periferii v širším slova smyslu je site specific vlastní. Tomáš Žižka prý dokonce termín site specific nechtě zaměnil za side specific a na základě tohoto omylu ho vnímal jako to, co je na okraji, na periferii: „Připadalo mi to hrozně dobré, a tak jsem se s tím začal zaobírat. Vznikla tak moje vlastní reinterpretace a pak jsem byl překvapen, že se jedná o slovo site, tedy o místo, o plochu.“Chvályhodným výsledkem tohoto zájmu je, že site specific akce jsou pro mnoho míst jakousi vstupenkou do „lepší společnosti“. Nezřídka jsou pak staré budovy „znovu nalezeny“ a konvertovány k novým účelům. Bohužel se stává i to, že site specific jsou už jen labutí písní staveb odsouzených k demolici. Z obou těchto důvodů míst vhodných ke konání site specific, alespoň ve velkých městech, ubývá.

V roce 2002 se festival 4 + (4) dny v pohybu konal v kasárnách na Náměstí Republiky v Praze, které se po necitlivé rekonstrukci proměnily ve velké obchodní centrum. Tehdejší postřeh organizátorů zní v dnešní ekonomické krizi téměř prorocky a dává nám lehce masochistickou naději, že tomu brzo zase může být jinak: „Nakonec budou všechny obchodní centra opuštěný, až si lidi všechno nakoupěj, a my budeme dělat festival v opuštěných obchoďácích. Na to bychom se už měli připravit…“

Pro každého něco

Ačkoliv je kniha Site specific napsána a sestavena samotnými účastníky a tvůrci akcí, rozhodně nevyznívá jednostranně, není prvoplánově glorifikující. Zazní tu i pochybování a jistá skepse nad možnostmi jejich uměleckého přínosu (zejména z pera Miloše Vojtěchovského o sedmiletém tvůrčím setkávání v klášteře Plasy), zmíněny jsou i nedosažené cíle (zaniklé umělecké Centrum Broumov). Tyto pasáže spíše než k relativizování významu site specific přispívají k jistotě, že tyto aktivity u nás už dospěly do období své dospělosti, kdy jsou schopny více méně objektivně reflektovat samy sebe a jsou si vědomy i svých úskalí.

Texty zajímavým způsobem doplňuje grafické řešení Markéty Kinterové, které zvýrazňuje některá klíčová sdělení. Milovníky filosofičtějších vhledů do problému mohou uspokojit závěrečné eseje, aktivnější čtenáře psychohra, analytiky přehled důležitých dat od padesátých let 20. století dodnes a zájemce o další studium tématu výběr z literatury. Pokud tedy budeme souhlasit s tvrzením, že neznámé znamená často nezajímavé, nepochopitelné nebo dokonce nebezpečné, pak je kniha Site specific vhodným průvodcem na cestě za zájmem, porozuměním a odvahou i mezi dosud nezainteresovanými čtenáři.

Mariana Holá

Denisa Václavová, Tomáš Žižka a kol.

SITE SPECIFIC

Koncepce publikace: Markéta Kinterová, Denisa Václavová a Tomáš Žižka

Editor: Jan Dvořák

Autoři textů: Petr Bergmann, Ondřej David, Jan Dvořák, Šárka Havlíčková, Vladimír Hulec, Krištof Kintera, Mariana Serranová, Miloš Šejn, Denisa Václavová, Nina Vangeli, Miloš Vojtěchovský, Tomáš Žižka, Čtyři dny a mamapapa

Obálka a grafická úprava: Markéta Kinterová     

Pražská scéna 2008, 324 stran, 299 Kč

Recenze byla napsána pro časopis

Art + Antiques,

vyšla v čísle 4/2009.