Za všedností
Výstava divadelní architektury ve střední Evropě
Budapešť - Praha - Varšava - Bratislava - Lublaň
Každou zemi reprezentuje výběr přibližně desítky divadelních budov či prostorů pro divadlo. Česká republika tak byla zastoupena vedle pražského Národního divadla například Divadlem Alfred ve dvoře či v evropském kontextu unikátním bytovým divadlem Vlasty Chramostové. Po boku Theater an der Wien či Burgtheatreru nalezneme i moderní budovu hudebního divadla MUMUTH v Grazu, které bylo veřejnosti otevřeno teprve v loňském roce. Polsko pak reprezentuje například Krakovská opera dokončená teprve v roce 2008 či historická budova Velkého divadla – Národní opery ve Varšavě. Ze slovenské divadelní architektury mohou návštěvníci nejen porovnat novou i historickou budovou Slovenského národního divadla, ale seznámit se třeba s Šlechtickým divadélkem v Hlohovci. Mezi zástupci maďarské divadelní architektury nalezneme nové Národní divadlo v Budapešti či Maďarské divadlo v rumunské Kluži poukazující na míchání středoevropských kultur. Tartiniho divadlo v Piranu či Slovinské národní divadlo v Trestu otevírají pak střední Evropu k mediteránním vlivům. Každé zastavení mezinárodní výstavy Za všedností bylo doplněno rozsáhlým doprovodným programem.
- Reprezentuje pražské Národní divadlo i českou architekturu?
- Jak je to v případě ikon divadla v Maďarsku, Lublani, Varšavě, Bratislavě…?
- Existuje na začátku 21. století něco jako národní divadlo? A jak ho materializovat soudobou architekturou, aby se nelišilo od shopping centra či casina?
- A existuje vůbec národní architektura, nebo výhradě globální rukopis?
Nejen tyto otázky vznesl rozsáhlý výstavní mezinárodní projekt Za všedností, jenž představil na sedm desítek divadelních budov. Vývoj podoby divadelních budov a divadelního prostoru obecně je v regionu střední Evropy lákavý už díky zdejšímu multikulturnímu složení. A právě definice srozumitelného vzorce architektonického dění v daném regionu byla jedním z cílů výstavy. Kurátoři expozici rozčlenili na dvě základní osy: dle současného státního uspořádání a linii chronologickou. Tento koncept se promítl i do nápaditého architektonického ztvárnění výstavy, jež připomínalo notovou osnovu.
Návštěva divadla zůstává jedním z posledních rituálů soudobého člověka. Přestože divadlo v různých obdobích požívalo tu většího, tu zase menšího významu a přestože není možné beze zbytku přečíst a zrekapitulovat dění staré dvě stě, sto, ba i jen třeba padesát let, určitým měřítkem významu tohoto rituálu je nesporně i divadelní architektura.
Málokde na světě se v divadelních budovách mluvilo tolika jazyky jako právě ve střední Evropě. Anomálie – na kterou jsme si dávno zvykli a kterou dnes považujeme za běžný standard –, jež spočívá v tom, že v jednom státě se hraje pouze v jediném jazyce, výmluvně dokumentuje kulturní propad střední Evropy v druhé polovině 20. století.
Podobně jako se o divadelní tvorbě často uvažuje jako o „pilíři národní kultury“, bývá také divadelní architektura hodnocena z tohoto hlediska. Projekt Za hranicemi všednosti opouští logiku založenou na divadelní budově coby němém vypravěči národních dějin a v rámci středoevropského prostoru propojuje divadelní budovy do vztahů, jež ilustrují kulturní bohatství celého regionu.
Téma divadelní architektury ve střední Evropě se jeví být již natolik vyčerpávajícím způsobem zpracované, že jsme na začátku projektu měli pocit, že bude velmi obtížné uchopit je tak, abychom přinesli nová zjištění či nové pohledy. Vždyť pomyslíme-li na stavby z období Rakouska-Uherska či na stavby z období socialistického realismu, v každém z nich najdeme takové, v nichž se cítíme jako doma, ať pocházíme z jakékoli kouta střední Evropy. Poté, co jsme si ozřejmili, že existují dílčí práce na téma česká, rakouská nebo slovenská divadelní architektura a že jsou zpracována díla dvojice Fellner & Helmer, uvědomili jsme si v plném rozsahu, že se podílíme na vzniku vůbec první syntetické výstavy a s ní spojené publikace na téma divadelní architektura ve střední Evropě. Zároveň se ukázalo, že divadelní architektura zůstává i nadále zatížena atributem nacionalizace.
Záměrem výstavy bylo tedy nejen najít společnou středoevropskou řeč v interpretaci architektury, ale také porovnat jednotlivé realizace, uvést je do dialogu a seznámit s nimi diváky a čtenáře publikace. V rámci doprovodných programů byl sledovanému tématu vdechnut soudobý charakter a rovněž byl osvobozen od neustálého přepisovaní zahraničních vzorů, kterým středoevropská architektura chronicky trpí. Cílem projektu nebylo pouze upozornit na příklady divadelních budov, které nás v rámci středoevropského prostoru spojují, ale také poukázat na některé – historické i současné – originální přístupy. Výstava byla založena na dvou hlavních osách: na ose časové a na ose současných státních útvarů. Na tomto pozadí pak vyvstává devět témat, která vyjadřují charakter středoevropské divadelní architektury:
1. Nejstarší období – konec 18. století. Divadlo jako zábava. Zámecká divadla, soukromá (aristokratická) divadla,na příkladech prvních divadelních budov realizovaných v jednotlivých státech střední Evropy poukazujeme na různorodé kulturní zázemí jejich vzniku
2. Národní divadlo jako cesta k národnímu sebeurčení. Nové budovy národních divadel a jejich funkce v moderní době (80. a 90. léta 19. století) Tématem národních divadel se dotýkáme „nejstředoevropštějšího bodu“ celé výstavy/publikace v pozitivním i negativním smyslu.
3. Devatenácté století – 1918. Městské divadlo mimo město. Divadlo jako součást rostoucího města. Divadlo jako sociální služba. Divadla v menších městech, jejich role v rámci města, důvody existence stávajících divadel, důvody vzniku novostaveb, výběr architekta
4. Fellner & Helmer
Architektonický atelier který realizoval největší počet divadel v Evropě působil v střední Evropě v jejím díle najdeme divadla od národních až k divadlům v menších městech mimo monarchii.
5. Míšení kultur / divadla menšin (národních, jazykových, kulturních). Divadlo jako „ostrov", divadlo jako „export". Časové období není stanoveno, podstatné jsou kulturní a historické souvislosti
6. Avantgarda (20. a 30. léta 20. století). Setkání architektury s divadlem. Divadlo jako komplexní umělecký koncept
- avantgarda se v každém státě střední Evropy formulovala různě, třebaže hlásala univerzální jazyk
7. 1945–1968. Tradice meziválečné architektury v socialistických zemích
- období mezi lety 1945–1968 jsme označili pouhými letopočty, neboť přesun kultury sledovaného prostoru ze středu na východ ještě nejsme schopni nazvat společným jménem
8. 1968–1990 Ideologie a pomník, tradice versus experiment. Divadla, která se v současnosti stala dominantou města
9. 1990 – současnost. Nový pohled na prostor, nové funkce divadla, nové možnosti umění
Časový záběr výstavy zahrnuje přes dvě století a není tedy v našich silách věnovat se veškerým stavbám, které v rámci sledovaného období vznikly. Naším cílem je především najít srozumitelný vzorec architektonického dění v multilingvální střední Evropě.
Katalog výstavy si stáhněte zde.
Přečtěte si rozhovor s kurátorem výstavy architektem Igorem Kovačevićem zde.
ZA VŠEDNOSTÍ / BEYOND EVERYDAYNESS
Exhibition of Theatre Architecture in Central Europe
Vedoucí projektu/
Ondřej Svoboda, Jan K. Rolník
Kurátor výstavy/
Igor Kovačević
Vedoucí odborníci
Rakousko/ Fritz Trümpi
Česká republika / Jiří Hilmera, Ondřej Svoboda
Maďarsko/ Eszter Molnárné Aczél, Mihály Vargha
Polsko/ Monika Jarzyna, Piotr Morawski
Slovensko / Henrieta Moravčíková, Olga Triaška. Stefanović
Slovinsko / Helena Pivec, Ivo Svetina
Produkce výstavy/ Olga Plchová
Grafický design/ Studio 2GD
Architektonický projekt výstavy / MOBA studio
Smart Communication
Fotografie / Martina Novozámská
Realizační tým/ Anna Czékmány, Dorota Buchwald, Viera Dlháňová, Tereza Dufková, Vladislava Fekete, Tamás Gajdó, Mariana Holá,Hermina Horváth, Sylvia Huszár, Jakub Kopecký, Magdalena Koťová, Peter Krečič, Jan Látal, Kateřina Lopatová, Silvie Marková, Milada Mercová, Dušan Nelec, Éva Németh, Barbara Novakovič Kolenc, Olga Plchová, Anita Rákóczy, Jan K. Rolník, Marjan Slapar, Igor Sapač, Dana Schlaichertová, Ondřej Svoboda, Attila Szabó, Jolana Teuberová, Dominika Zaťková, Bogo Zupančič, Markéta Žáčková, Vadov Kft.
Překlady: David Livingstone, Howard Lotker, Zdislava Kratěnová, Heather McGadie, Ondřej Prcín
Zvláštní poděkování: Věkoslav Pardyl, Helena Hilmerová, Dorita Hannah, Ondřej Černý, András Nagy, Vlasta Chramostová
Organizátoři:
Projekt je podpořen z programu Evropské unie Kultura 2000
Za podpory: