Co vás přivedlo k účasti na studentském workshopu a čím byla soutěž „Divadlo pro 21. století“ pro vás zajímavá?

O workshopu jsme se dozvěděli trochu náhodou, protože se na škole architektury v Lublani o tom moc nemluvilo. Upozornil nás na něj náš profesor, ale teprve až den před jeho zahájením jsme si všimli plakátu a to téma – přemýšlení o divadelním prostoru - nám přišlo zajímavé. V té době jsme všichni již pracovali na jiných projektech, přesto jsme se ale rozhodli zúčastnit. Asi bychom měli říci, že jsme vůbec nevěděli, že to je soutěž. Proto jsme se vůbec nestresovali, a když jsme se pak dozvěděli, že jsme vyhráli, bylo to pro nás veliké překvapení.

Jak byste svůj projekt charakterizovali? Co je jeho silnou stránkou?    

Základem nejen našeho projektu, ale vůbec naší práce, byla diskuze. Nebylo pro nás důležité, jak bude divadlo vypadat, ale hodně jsme přemýšleli o tom, co v současné době znamená. Uvažovali jsme o jeho historii, o jeho současnosti a o ideálním prostoru divadla na počátku XXI. století. Nakonec jsme došli k závěru, že žádný takový prostor, nebo ideální divadelní scéna neexistuje. Divadlo se neustále mění, což má dnes daleko větší význam než třeba v minulém století, kdy ty změny měly spíše charakter revoluce. Mění se přístupy v režírování, ve scénografii, v herectví. Z toho vyplývají pro architekturu určité požadavky, z nichž žádný nelze opomenout. Kromě toho musíte splnit také technické předpisy. Takže jsme chtěli udělat divadlo, které by splňovalo všechny podmínky a vyhovovalo soudobým divadelním přístupům. Ukázalo se, že právě místo, kde mělo divadlo stát, to umožňovalo. Nechtěli jsme nijak více zasáhnout do místa, ale především vycházet z místa.

Pracovali jste v pětičlenném týmu. Jaké to bylo? Byla to vaše první spolupráce? Byly vaše přístupy a názory spíše podobné, nebo rozdílné?

Bylo to dobré. Měli jsme různé názory, které se ale navzájem doplňovaly. Byli jsme z různých ročníků - někteří ze 6. semestru, jiní z 9. semestru a jeden, co právě pracoval na diplomové práci -, a tak se každý z nás soustředil na něco jiného. Ti z nás, co byli v 6. semestru studia, pracovali zejména na rozboru té lokality. Zatímco starší z nás se zabývali konceptem, prezentací a samotnou realizaci té myšlenky. Znali jsme se navzájem ze semináře, ale byl to vůbec náš první společný projekt. A povedlo se.

Má týmová práce nějakou výhodu, kterou byste doporučili ostatním?

Týmová práce je velice důležitá. Umožňuje vidět věci z perspektivy někoho jiného. S větším počtem lidí v týmu přicházejí nová řešení, jak postupovat na projektu dál. To vše pak vede k lepšímu výsledku. Během studia většinou přemýšlíte nad vším sám nebo se svým profesorem, ale když jste v praxi, tak už nikdy sám nepracujete a naopak se musíte umět dohodnout s ostatními na nějakém kompromisu. Také proto si myslím, že je důležité naučit se pracovat v týmu už během studia.   

Jak byste popsali genezi vašeho projektu? Bylo to jasné od samého začátku, nebo se váš projekt proměňoval?

Od první chvíle jsme věděli, že nechceme, aby naše divadlo byla veliká nebo ikonická budova. Myslím, že je z výsledků dobře vidět, že většina ostatních projektů byla zamýšlena právě tak, aby lidé o tom především hodně mluvili. Svět se dnes mění velice rychle, což se samozřejmě odráží také v architektuře. Proto je také těžké vytvořit stavbu, která obstojí v budoucnu. Chtěli jsme vytvořit stavbu, která by byla něčím víc, než tím, že je veliká. Lublaň je krásné město, a to možná proto, že v ní nejsou veliké stavby. Jakmile bychom jednu postavili, objevila by se spousta dalších a Lublaň by tím přišla o svůj charakter. Snažili jsme se navrhnout divadlo, které by bylo zapojeno do každodenního života, protože spousta lidí do divadla nechodí. Takže jsme chtěli, aby divadlo bylo současně veřejným prostorem. To byl ale důvod, proč nám pak někteří vyčítali, že to je příliš lidové a jak pro pouliční představení. Neméně důležitá je však u našeho projektu technická stránka. Proto to je trochu neoprávněné. A především na rozdíl od ostatních, máme vše důležité v podzemí, čímž nad zemí zůstávají nedotčena současná specifika místa.  Svými nádvořími, uličkami má středomořský charakter, který jsme chtěli zachovat.

Co je podle vás dobrá architektura?

Důležité je mít koncept. Je-li špatný hned na začátku, tak se tím spousta věcí zkomplikuje a výsledek je špatný. Architekt musí vědět hned od počátku, co vlastně chce. Občas se stane, že představu máte, ale nakonec z toho stejně není to, co jste původně chtěl. To proto, že jste třeba nedotáhl kontext. K tomu, aby byl výsledek zdařilý, potřebujete splnit spoustu požadavků, ale také trochu štěstí. Nikdy si totiž nemůžete být jisti, že se vše splní podle vašich představ. Rozhodně pak v praxi mít záměr a nápady nestačí. Musíte umět dělat kompromisy, jinak můžete skončit tak, že ani neděláte nic pořádného, ale jen to, co si žádá trh. Architekt se především musí naučit, jak překonávat různé překážky a umět udělat kompromis.  Nikdy nevíte, zdali vůbec něco z vašeho původního záměru se ve vaší architektuře odrazí a zdali to lidé ocení. Problém mnoha staveb totiž je, že byly oceněny pouze architekty. Zřídkakdy se stane, že se to současně líbí ostatním lidem – to je opravdu úspěch.   

Můžete uvést nějaké vaše oblíbené divadelní budovy?

Každé divadlo je jiné a v něčem zajímavé. Třeba opera v Oslu – není to teda divadlo - je úžasná stavba z technického hlediska, ale vnitřní prostor není nijak výjimečný. Úspěch této stavby spočívá v tom, že to je zároveň veřejný prostor, kde se shromažďují lidé. Stala se ikonou, lidé ji mají rádi a je to vlastně turistická atrakce. Jiným příkladem je Opera v Sydney, architektonické veledílo z minulého století, známá jako symbol Austrálie. Po všech stránkách dokonale promyšlená je filharmonie v Berlíně od Hanse Scharouna.

Je pro vaši práci důležité cestování?

Pro studenta architektury je velice důležité, aby cestoval, viděl stavby na vlastní oči. Nestačí si jen číst a prohlížet obrázky v časopisech. Přitom při cestování nepoznává jen architekturu, ale také různé kultury, jazyky, lidi a místa. Rozšiřuje si obzor, mění kritéria, a když se pak vrátí zpátky domů, vidí věci jinak - z jiných perspektiv. Pro architekturu to má veliký význam. Je to důležité vůbec pro pochopení a rozšíření svých přístupů nebo pracovních postupů. Cestování ovlivňuje nejen váš přístup k práci, ale životní styl vůbec.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Budete se snažit spolu nadále spolupracovat, nebo si založit vlastní architektonické studio?

Založit si vlastní architektonické studio není jen tak. K tomu člověk potřebuje mnoholetou praxi - tak pět až deset let. Zatím se nám daří a baví nás to. Bohužel ale dnes je to tak, že architektura je především hodně byrokratická a méně pak kreativní záležitost. A samozřejmě dělat úředničinu nechceme. Všichni chceme být především tvůrci.

31. 5. 2010, Václav Huml