Architekt

 

 

 

 

 

 

 

Ivo Klimeš (*1932) je jedním z našich významných architektů starší generace, který se v průběhu své pracovní dráhy mohl zabývat navrhováním divadelních budov. Ačkoliv podtitul jeho přednášky zněl „Čtyři divadla Ivo Klimeše“, posluchači se kromě oněch čtyř realizovaných divadel mohli seznámit i se dvěma nerealizovanými divadelními stavbami a řadou dalších projektů.

 

Určující pro Klimešovu budoucí kariéru byl zřejmě rok 1958, kdy byla vypsána dvoukolová soutěž na divadlo pro operu ostravského Státního divadla. V listopadu 1959 porota, vedená Jaroslavem Fragnerem, za celkového vítěze soutěže označila Iva Klimeše a jeho návrh jednomyslně určila jako východisko realizačních plánů. Ačkoliv se budova divadla později nerealizovala, pro tehdy sedmadvacetiletého architekta výhra v soutěži znamenala první úspěch v oboru divadelní architektury, kterému se s malými přestávkami věnoval celý život. O tři roky později se situace víceméně opakovala. Na jaře roku 1962 byla uzavřena soutěž na projekt operního a baletního divadla v Pardubicích, v jejíž porotě zasedali tehdejší přední znalci oboru (Josef Kittrich, Zdeněk Vávra, Richard Ferdinand Podzemný, František Tröster, Miroslav Kouřil a další), kteří zavrhli konvenční řešení divadla s kukátkovou scénou. Tématem soutěže se stal proměnlivý divadelní prostor. Mezi čtyřmi nejvýše oceněnými návrhy byl i projekt, který vypracoval Ivo Klimeš (další oceněné týmy: V. Klimeš-E. Růžičková-V. Růžička-M. Vašek; S. Nábělek-M.Böhm; R. Oplt-J.Menzel). Další plánovaná fáze soutěže, jež by určila konečného vítěze, se už však nekonala.

V druhé polovině šedesátých let proběhla soutěž, která měla Klimeše konečně dovést i k realizaci divadelní budovy. Ta ovšem nebyla jednoduchá a vyžádala si bezmála dvacet let příprav, práce i čekání. Po zničení historického Mostu, které zahrnovalo i zbourání starého mosteckého divadla z počátku 20. století, se pro centrum moderního Mostu, koncipovaného architektem Václavem Krejčím, počítalo s výstavbou divadla nového. Na jeho projekt byla vypsána soutěž, která proběhla v letech 1967-1968. Samo umístění budoucího nového mosteckého městského divadla bylo pro architekty velkou výzvou. Jak píše Jiří Hilmera, „vybízelo v Mostě už soutěžní zadání projektanty k experimentálnímu pojetí, přičemž volné urbanistické podmínky jim plně umožňovaly soustředit se na architekturu vlastní divadelní budovy a její prostorové řešení.“ Z této situace také plynul strach Iva Klimeše z toho, že divadlo „neutáhne“ volný prostor kolem, protože nebude mít zadní nebo boční fasádu, a bude tedy jako socha. Proto se Klimeš rozhodl hmotu stavby řešit jako polygonální tvar, který vždy umožní vnímání ze tří stran. Uvnitř budovy byl navržen proměnlivý divadelní prostor, umožňující jak klasické kukátkové řešení scény, tak zdvih bočních proscéniových stěn tak, že diváci mohli být obklopeni hrací plochou. S tímto projektem Klimeš soutěž vyhrál. V souvislosti s návrhem architekt Klimeš na přednášce zmínil svou zálibu ve stavbách Alvara Aalta a Hanse Scharouna. Scharounova budova berlínské Filharmonie, kterou měl možnost Klimeš v 60. letech na vlastní oči shlédnout, přitom byla jedním z inspiračních zdrojů mosteckého divadla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Divadlo v Mostě

 

Městské divadlo v Mostě bylo otevřeno až roku 1985. Důvodů tak dlouhé realizace bylo pravděpodobně více. Nejdříve nějakou dobu trvalo, než se na stavbě divadla začalo vůbec pracovat – stavba byla zahájena v roce 1972. V průběhu stavby se přidávaly komplikace způsobené nedostatky socialistického stavitelství – hlavní dodavatel Chemkostav Humenné nebyl specialista na kulturní stavby, úroveň řemeslné produkce byla tak nízká, že si sám architekt musel shánět jednotlivé výrobce a dohlížet na ně atd. Svoji roli sehrál zřejmě i fakt, že Ivo Klimeš na projektech vždy pracoval sám jen s několika specializovanými spolupracovníky. Na druhou stranu však propagandistický charakter budování nového Mostu zapříčinil štědré uvolňování finančních prostředků a architekt nebyl v tomto směru nijak výrazně omezován. Mohl tedy mimo jiné divadlo vybavit užitým umění a uměleckými díla od předních českých výtvarníků (svítidla od René Roubíčka, goblény od manželů Hladíkových, poslední dílo Vladimíra Janouška „Krajina a stroj“).

Souběžně se závěrečnou fází stavby mosteckého divadla probíhalo projektování a stavba Divadla Jiřího Myrona v Ostravě, na místě divadla staršího, které bylo strženo po požáru v roce 1976. Koncepční studie nového divadla byla vypracována už v roce 1977, ale k jeho otevření došlo až roku 1986. Na rozdíl od budovy mosteckého divadla, jehož tvary jsou ostře řezané, zde Klimeš zvolil organičtější tvarování umocněné ještě červeným smaltovaným keramickým obkladem. Stejně jako v Mostě i zde bylo jeviště řešeno tak, aby po zvednutí bočních proscéniových stěn diváky mohla obklopit hrací plocha. V Ostravě, svém domovském městě, Ivo Klimeš dále v letech 1967-1971 realizoval úpravu ostravského městského divadla. „Podnětem byla rekonstrukce a rozšíření provozní části, s níž projektant spojil i novou úpravu boků a zadní části exteriéru, monumentálně řešených s reliéfně vystupujícími kamennými polopilíři“ (J. Hilmera). Součástí interiéru divadla byla i plastika Vladimíra Janouška, přítele a oblíbeného Klimešova sochaře. V roce 1969 si pak Ivo Klimeš na konto připsal ještě jeden úspěch – první cenu v soutěži na architektonické řešení koncertní síně Státní filharmonie Ostrava. Podle Jiřího Hilmery je i tato budova silně inspirována Scharounovou berlínskou Filharmonií. Stavba se však, tak jako Klimešovy první návrhy, nerealizovala.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pohled na jeviště Divadla Jiřího Myrona v Ostravě se zavřenými (vlevo) a otevřenými (vpravo) bočními proscéniovými stěnami; výtvarné řešení interiéru: Radim Ulmann

 

Poslední z Klimešových prací pro divadlo je rekonstrukce divadla v Opavě z let 1990-1992. Při ní architekt přistoupil k poměrně radikálnímu odstranění některých historických schodišť, čímž docílil větší prostornosti foyeru.

Vedle zmíněných staveb je Ivo Klimeš autorem řady dalších návrhů (např. kašna u vodárny ve Frýdlantu, úprava náměstí v Opavě, rekonstrukce hotelu Imperial v Ostravě, rekonstrukce Obecního domu v Opavě). Zajímavá jsou rovněž některá další fakta z jeho života - ať už je to symbolické propojení s předválečnou architektonickou avantgardou (Klimeš vyrostl ve vile navržené architektem Šlapetou, v letech 1951-1956 studoval architekturu v Brně v ateliéru Bohuslava Fuchse), nebo fakt, že ačkoliv byl v roce 1970 vyloučen ze Svazu architektů, nemělo to, podle jeho slov, žádný zásadnější vliv na jeho práci.

 

Designer

 

 

 

 

 

 

 

Jak už bylo zmíněno výše, Ivo Klimeš na návrzích divadel vždy pracoval sám jen s omezeným počtem specialistů. Takovým specialistou, který ho provázel na řadě projektů, byl i designer Radim Ulmann.

Radim Ulmann je autorem úctyhodné řady realizovaných návrhů i nerealizovaných prototypů zařízení českých divadel. Ve většině případů se jedná o divadelní sedačky, které Ulmann promýšlel až do těch nejmenších detailů (dobrým příkladem může být inovativní umístění číslování sedadel v divadle ve Znojmě tak, aby se divák při hledání svého místa nemusel ohýbat). Pro přední česká historická divadla (např. Stavovské divadlo v Praze, Divadlo v Karlových Varech, divadlo v Jablonci nad Nisou atd.) navrhoval historické parafráze sedadel, která by se perfektně snoubila s pojetím původních interiérů. Stejně tak dokonale byl ale schopen navrhnout vnitřní vybavení pro současná divadla. Je autorem zařízení Klimešova divadla v Mostě i interiéru Divadla Jiřího Myrona v Ostravě.

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedadla divadla ve Znojmě a detail jejich číslování

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedadla pro Stavovské divadlo v Praze

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedadla pro divadla v Karlových Varech (vlevo) a Jablonci nad Nisou (vpravo)

 

 

 

 

 

 

 

 

Prototyp sedadel mosteckého divadla

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Interiér divadla Jiřího Myrona v Ostravě

 

K Ulmannovým zřejmě nejvýznamnějším a, co se týče technické dokonalosti, nejzajímavějším projektům patří zařízení příležitostného hlediště v Ledeburských zahradách pod Pražským hradem. Požadavkem zadání bylo zajistit sezení pro 250 diváků, které by však po skončení představení mohlo být odstraněno tak, aby zahrada zůstala ve své původní podobě. Pro uskladnění sedadel byl vyhrazen jen malý prostor pod zahradním schodištěm. Ulmann navrhl vysoce odolné kovové sedačky, které bylo možné jednoduše zapustit do trávníku zahrady, stejně jako je převážet, stohovat a skladovat. Udivující je jak Ulmannova důslednost v technickém řešení, která zahrnovala nesčetné konzultace s odborníky z řady českých technických výzkumných ústavů, tak variabilita, kterou na první pohled takto jednoduché sedačky skýtají. V Ledeburské zahradě mohou být seskupovány podle potřeb jednotlivých akcí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prototyp sedadel do Ledeburských zahrad

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Převážení a skladování sedadel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Schémata možných uspořádání sedadel v Ledeburských zahradách

 

 

---

 

 

Literatura:

• Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999.

• Design Ulmann (PDF)

  

 

---

 

 

 

 

 

Fotografie z přednášky: © Andrea Lhotáková