(Pre)historie

Laterna magika, vynález scénografa Josefa Svobody a režiséra Alfréda Radoka, spojující divadlo s filmovými projekcemi, se v padesátých letech 20. století nezrodila ze vzduchoprázdna. Její historie začala v už před dvou sty lety.  Má původ v projekčním zařízení stejného jména (laterna magica, lat. kouzelná lucerna) známého a používaného od 17. století. Jeho fungování poprvé popsal německý jezuitský učenec Athanasius Kircher v pojednání Ars magna lucis et umbrae (1671). Šlo o zařízení, kterým bylo díky systému optických čoček možné zvětšit a na projekční plochu promítat obrazy namalované na drobných sklíčkách. Pro tehdejší barokní divadlo, libující si v ilusionismu, byla laterna magica dobrým způsobem, jak nahradit malovaný prospekt nebo i celou plastickou dekoraci a promítat například mraky, blesky, duchy a podobně. Dobou největšího rozkvětu laterny magiky v její původní podobě se stalo 19. století, kdy malované obrázky nahradila lépe reprodukovatelná fotografie. Až do nástupu filmu byla jedním z raných populárních masových médií.

S propojením divadla a moderního filmu experimentovala ráda také divadelní avantgarda první poloviny 20. století. Pro naše prostředí (i pro Svobodu s Radokem) byl určující příklad tzv. Theatergraphu českého divadelníka E. F. Buriana a scénografa Miroslava Kouřila. Ti v polovině třicátých let před jeviště spustili jemnou, průhlednou tylovou oponu, na kterou promítali filmy nebo diapozitivy. Obraz nefungoval jako ilustrace, ale jako aktivní významová složka představení.

Brusel

Z těchto principů o dvacet let později vycházeli i Svoboda s Radokem. V té době už také nebyli žádnými začátečníky – měli za sebou několik inscenací, ve kterých se paralelně budovali několik rovin jevištního dění a využívali filmové projekce. V roce 1950 režíroval Alfréd Radok Šamberkovu frašku z roku 1881 Jedenácté přikázání a spolupracoval přitom s Josefem Svobodou. Svoboda scénu navrhl jako secesní salon, ovšem zadní stěna jeviště i revuální opona vpředu sloužily zároveň jako promítací plátno. „(…) diváky především zaujal a šokoval způsob použití filmu v divadelní inscenaci. Film nedotvářel prostředí a náladu, promítaný obraz nebyl symbolem či součástí dekorace, nýbrž aktivním činitelem hry, s nímž herec navazoval kontakt.“ [1]

Oficiální hodnocení Radokovy inscenace z roku 1950 se silně rozcházelo s vesměs pozitivními reakcemi diváků. Doba politického tání roku 1956 už ovšem přinesla jiné názory. Přípravný výbor československé expozice pro plánovanou světovou výstavu v Bruselu rozhodl, že by pro kulturní síň československého pavilonu měl vzniknout program, kombinující propagační filmy s hudbou a divadlem. Po delším váhání tímto úkolem pověřili Alfréda Radoka, který si vymínil, že si bude moci sám vybrat spolupracovníky [2]. Vedle Josefa Svobody se jimi stali Miloš Forman jako scénárista, asistenti režie Vladimír Svitáček a Ján Roháč, choreografové Jiří Němeček a Zora Šemberová, výtvarnice kostýmů Erna Veselá, o hudební doprovod se postaral Zdeněk Liška a představením provázely herečky Zdeňka Procházková, Sylva Daníčková a Valentina Thielová.

V nové Laterně magice její tvůrci využili kombinaci přední i zadní projekce na několik pláten současně i na promítací plochu. Herec nebo tanečník vstupoval do virtuálního světa filmu, v němž pokračoval děj, který byl započat na divadelních prknech, přičemž ani jeden z principů neměl nad druhým dominantní postavení. Tak vznikl až magický dojem, že prostředí filmu je reálné a „oživlé“, protože reaguje na skutečně se odehrávající události. Představení kladlo především na herce a tanečníky poměrně vysoké nároky. Veškeré dění bylo totiž na sekundu přesně sladěno, každý měl své místo, kde se měl zrovna nacházet. Paradoxně to však vedle k tomu, představení vypadalo jako interaktivní improvizace. [3]

Bruselský „non stop program“ byl pojat jako pásmo propagující krásy a úspěchy Československa, které si nekladlo ambice na filozoficky náročnou podívanou. Program měl být především svižný, zábavný a srozumitelný všem návštěvníků. O tom, že se tento záměr povedl, svědčí i nebývalý zájem diváků – Laterna magika se v Bruselu stala jedním z hlavních hitů celé výstavy; každý den se na ni stály několikahodinové fronty. Rovněž dobové recenze v tisku byly veskrze kladné. Jejich autoři v Laterně magice viděli počátky zábavního a uměleckého průmyslu budoucnosti. Dokonce i sovětský zástupce v mezinárodní porotě (která tvůrcům Laterny magiky přisoudila několik nejvyšších ocenění) ji hodnotil jako „médium ukazující další cestu rozvoje estrádního umění.“ [4] Jediné kritické hlasy se týkaly příliš propagačního rázu představení.

Kladnému přijetí Laterny magiky v na EXPO 58 v Bruselu odpovídal i zájem, který po výstavě následoval. O její hostování projevilo zájem čtrnáct států a její principy slavily úspěch i na dalších světových výstavách – v Montrealu v roce 1967 a v Ósace roku 1970.

Laterna magika v Praze

Ačkoliv Laterna magika slavila celosvětový úspěch a její tvůrci ji na zájezdech představili celému světu, brzy se začalo také diskutovat a pochybovat o směrech, jimiž se bude ubírat. „Je Laterna magika principem, metodou nebo jen institucí? Jestliže je scénickým principem schopným lépe a do větší hloubky i šířky interpretovat veškerou dramatickou literaturu vůbec, proč potom dosud nevznikla další divadla tohoto typu? Zůstane i nadále osamocena nebo nalezne následovníky? Proč se dosud výrazněji neprojevily alespoň podněty, která Laterna nepochybně nabízí, ve světovém měřítku? Je-li však Laterna pouze institucí, tj. divadlem svého druhu, i když jediným a jedinečným, potom vyvstává otázka jiná, totiž jaká bude její schopnost dalšího života a kterým směrem se bude ubírat její cesta.“ [5]

Tak jak předpovídal tento názor, Laterna magika opravdu přežila jen jako jedna jediná instituce. V první polovině roku 1959 byl pro její potřeby podle projektů architektů bruselského pavilonu – tria František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný – rekonstruován sál bývalého kina v paláci Adria na rohu Národní a Jungmannovy ulice. Od 9. května téhož roku tak měli i pražští návštěvníci možnost shlédnout bruselský program. Uměleckým šéfem se stal Alfréd Radok. Schopnost dalšího života Laterny magiky byla svým způsobem obdivuhodná. Když se v roce 1973 stal na dlouhou dobu jejím uměleckým šéfem Josef Svoboda, začala po spíše revuálním období hledat novou tvář v podobě celovečerního tvaru a pokusila se oslovit i dětského diváka (zejm. představením Kouzelný cirkus, který je na repertoáru dodnes) [6].

Josef Svoboda také začal usilovat o zřízení nové samostatné budovy Laterny magiky, protože její umístění v paláci Adria naráželo na stále větší potíže. Z tohoto důvodu Svoboda ve spolupráci se svým žákem Jindřichem Smetanou a architekty K. Koutským aj. Kozlem vypracoval projekt divadla na prostranství za stanicí metra mezi ulicemi Spálenou a Vladislavovou. Divadlo mělo mít osmiboký flexibilní sál, v němž se stupňovité divácké tribuny na šestici lehkých vozů mohly nejen spojovat do libovolně směrovaných interiérových sestav, ale podle potřeby i vyjíždět ven a vytvořit inscenační prostor pod širým nebem.

Realizace tohoto projektu se však přestala jevit jako reálná a tak Svoboda využil situace, vzniklé při rekonstrukci Národního divadla, která probíhala v letech 1977 – 1983. Zároveň s rekonstrukcí ND se řešil i úkol nové zástavby prostoru podél Národní třídy mezi divadlem a Voršilským klášterem. Už v roce 1976 bylo rozhodnuto postavit na volném prostranství tři objekty – provozní budovu, restauraci a budovu se společenským sálem – a po vstupu Svobody do jednání začala být zvažována možnost využití nové budovy pro Laternu magiku. Vypracování projektu tzv. Nové scény bylo svěřeno Josefu Svobodovi ve spolupráci se Zdeňkem Kunou, ale stejný úkol byl současně zadán i Karlu Pragerovi, jehož návrh byl nakonec označen za vhodnější.

Budova Nové scény měla podle původní Pragerovy koncepce sloužit nejen Laterně magice, ale i činohře, komorní opeře a baletu. Proto byl také prostor řešen jako maximálně variabilní – divadelníci mohli zvolit jak kukátkovou scénu s vizuálně potlačeným portálem a vystupující předscénou, tak halový prostor nebo arénu. Při zahajovacím představení 20. listopadu 1983 se Nová scéna představila ve své nejradikálnější variantě – arénovém uspořádání, ale protože přestavby prostoru byly velmi časově náročné, bylo to i poslední využití variabilního prostoru. [7]

Budoucnost

V roce 1992 přešla nová scéna do výhradního užívání Laterny magiky. V této době se také osamostatnila od Národního divadla, pod jehož hlavičkou až dosud působila, a stala se samostatnou příspěvkovou organizací. Po celá devadesátá léta se jí, zřejmě i díky rozvoji turistického ruchu, dařilo být ekonomicky soběstačná. Bohužel od roku 2002 se situace postupně zhoršovala, a tak Laterna magika padesáté výročí svého pražského působení oslavila de facto zánikem samostatné existence. Opět se vrací pod křídla Národního divadla a po chystané rekonstrukci Nové scény by se na jejím programu měla podílet už jen z jedné třetiny. Zbylý čas bude, tak jako v jejích začátcích, vyhrazen dalším představením Národního divadla.

Poznámky: 

[1] Zdeněk Hedvábný, Alfréd Radok: Zpráva o jednom osudu. Praha 1994, s. 172

[2] Vít Havránek, Laterna magika a Polyekran na EXPO 58 a jejich místo v dějinách mediální interaktivity. In: Daniela Kramerová – Vanda Skálová (eds.), Bruselský sen: Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha 2008, s. 156-163

[3] Tamtéž

[4] Daniela Kramerová – Vanda Skálová, Realita bruselského snu. In: Titíž (eds.), Bruselský sen: Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha 2008, s. 14-87

[5] Vít Havránek, Laterna magika a Polyekran na EXPO 58 a jejich místo v dějinách mediální interaktivity. In: Daniela Kramerová – Vanda Skálová (eds.), Bruselský sen: Československá účast na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha 2008, s. 156-163

[6] Laterna magika slaví padesát let existence, Scéna.cz

[7] Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 169-170