Před časem jste byl jedním z porotců ve studentské architektonické soutěži „Divadlo pro 21. století“. Šlo o ideovou soutěž na nové divadlo ve slovinské Lublani, která se konala v rámci studentského workshopu „Divadelní architektura – vize a možnosti“. Jaké jsou vaše celkové dojmy ze soutěže?

Byl jsem docela nadšený, že společné setkání všech účastníků proběhlo hned na začátku, což u studentských soutěží nebývá zvykem. Studenti měli možnost nasát atmosféru, ihned na začátku diskutovat zadání a v kolektivu nějakým způsobem vyhranit svoji myšlenku. Řešení pak byla možná výraznější, než kdyby každý hledal jenom sám. Ve větším kolektivu totiž člověk vidí, co dělají ostatní, a chce přijít s něčím unikátním, přemýšlí, inspiruje se, vyhecuje se k lepšímu výkonu. Na lublaňské části workshopu jsem nebyl osobně, ale na základě dokumentace se mi zdálo, že řešení pracovních modelů byla až extrémní, vizionářská, vlastně experimentální. Když potom studenti v rámci ateliérů na vysokých školách zpracovávali konkrétní projekty, hrany se samozřejmě trochu otupily. Najednou z toho začaly být funkční stavby, ale myslím, že v nich pořád zůstalo hodně znaků z jejich prvotní podoby.

Jaká jiná pozitiva mají ještě workshopy jako tento?

Mezinárodní workshopy mají ještě to specifikum, že člověk vidí způsob práce a přemýšlení lidí s trochu jiným kulturním zázemím. Otevírají lepší možnosti pochopení přemýšlení o architektuře jinde. Když člověk listuje časopisy, vidí jenom výsledky a nedokáže si úplně dobře představit, jakým procesem k nim architekt došel. Jsme sice všichni ze střední Evropy, ale naše komunikace se sousedními zeměmi není tak intenzivní, jak by mohla být.

Jaká byla celková úroveň soutěže oproti jiným soutěžím a jak hodnotíte studentské projekty?

Výsledky byly v každém případě velice kvalitní. Studenti jsou dnes na školách vedeni k tomu, aby uměli prezentovat své projekty. Katalog, webové stránky, celkově technická stránka provedení soutěže byla zvládnutá. Ale nemyslím si, že by se samotné projekty nějak vymykaly z průměru podobných soutěží, kterých se vlastně vždy účastní podobný vzorek studentů. Jsou to studenti, kteří jsou většinou aktivnější, ambicióznější, mají osobitější myšlení, chtějí jít se svými myšlenkami na trh. Ve srovnání s běžnými výsledky na školách jsou projekty, které v rámci workshopu vznikly, určitě lepší průměr.

Projevilo se ve studentských projektech něco nového v uvažování o architektuře?

Bylo možné odlišit dva výrazné přístupy. Jedna skupina studentů uvažovala o tom, jak učinit divadlo součástí každodenního života: aby bylo přímo v ulicích, ve městě, nebo naopak, aby město bylo vtaženo do divadla. Nově navržené prostory divadla se prolínaly s prostorem města. Druhým přístupem byl princip izolovaného black boxu, který vytváří rámec, skrz který člověk vnímá jinou rovinu reality, a který ho naopak od běžného života izoluje. A tyto přístupy se odrážely v konečném řešení projektů – byly to buď soustavy městských dvorků, na kterých se odehrávaly jednotlivé scény, nebo naopak studia, která byla vestavěná jako monolit do vnitrobloku, pod zem či na vyvýšených nohách nad město.

Posuzovali jste přes 50 projektů, které vytvořili studenti fakult z pěti zemí středoevropského prostoru. Vidíte mezi nimi nějaké rozdíly?

Trochu mne překvapilo, že tři projekty, které se mi zdály nejzdařilejší, byly z jednoho ateliéru, respektive od studentů jednoho pedagoga, Vojteha Ravnikara z Lublaňské univerzity. Mě tyto projekty zaujaly tím, jak zacházely s městem a jak urbanisticky řešily zapojení divadelních provozů. Navrženy vlastně často nebyly ani budovy, ale spíše urbanistická struktura a její propojení se stávajícím městem. Studenti, kteří v Lublani žijí a pracují, měli výhodu v tom, že měli možnost setrvat tam delší dobu a vcítit se do její atmosféry.

V čem se jejich pojetí od ostatních tak lišilo?

Měli lepší senzitivitu pro město. Nezvolili masivní, avantgardní řešení, které by člověk vnímal jako pěst na oko. To se třeba objevovalo u polských studentů, nebo u těch států, které jsou trošku dál a mají vztah k avantgardě. Ti byli skutečně schopni zavěsit nějaký kvádr nad město. Taková řešení jsou samozřejmě velice silná a člověk si říká, že by to takto vlastně mohlo být, ale jsou to zároveň řešení, která jsou prvoplánová. Strhnou na sebe sice pozornost, zaujmou, ale předivo vztahů mezi každodenním životem a divadlem je mnohem jemnější. Zdá se mi, že promyšlenost a propracovanost návrhů u slovinských studentů byla mnohem větší.

Co vás především u hodnocených projektů zajímalo?

Bylo pro mě důležité, jak student vůbec chápe divadlo, jak uchopil a promyslel zadání, jestli byl schopen nějakého konceptuálního myšlení. Mnoho projektů bylo vedeno velice pragmaticky. Vlastně vůbec nevznikly konceptuálnější, poetičtější projekty, které by k tématu divadla patřily. Nejkonceptuálnější byl možná právě vítězný projekt, pro který jsem sice já sám nehlasoval, ale také jsem o něm přemýšlel. Proto také zaujal ostatní členy poroty, i když z mého hlediska nebyl příliš uchopen architektonicky.

Co si o vítězném projektu myslíte?

Projekt vytváří jakousi síť náměstí a ulic, která se stává samotnou scénou. Ale jestli jsem to správně pochopil, vytváří romantickou vizi města s arkádami, pavlačemi, piazzetami a úzkými uličkami. Takže architekturu trochu manipuluje a znásilňuje do role scénografie, scénické architektury, což si myslím není úplně dobře. Z divadelního, inscenačního hlediska je projekt úžasný, protože poskytuje obrovskou variabilitu a propojení denního života města se scénou. Ale zdá se mi, že pro architekturu přínosný není, protože se vyjadřuje formami, které bych hledal v 19. století. Na můj vkus je příliš romantický, současné město vypadá jinak.

Vítězný projekt vytvořil pětičlenný tým. Co si myslíte o tom, že architektura je v posledních letech chápána jako produkt týmové práce?

Je to veliké obohacení, protože větší autorský tým umožňuje větší diskusi. Asi také díky tomu je vítězný projekt tak mnohorozměrný. Je vidět, že je komplexně řešený, má v sobě komunikační rovinu. Také dokumentace je – ve srovnání s ostatními projekty – mnohorozměrná a člověk si na jejím základě udělá o projektu dobrou představu. Ale snaha domluvit se na konkrétním řešení pak taky může sklouznout k tomu, že se hledá nějaký kompromis, který je nakonec vlastně bez výrazu. A to si myslím, že se tady trochu stalo.

Vidíte tedy v týmové spolupráci budoucnost?

Určitě. Architektura se dnes tvoří téměř výlučně týmově, vlastně ani není reálné, aby velký projekt dělal jeden tvůrce. A to je něco, co se u nás na školách moc neučí. Studenti jsou v rámci svých semestrálních prací nuceni pracovat pouze odděleně na svých projektech. To samozřejmě umožňuje spravedlivé hodnocení. Ale myslím si, že studenti by zkušeností s prací v týmu také měli projít, protože to bude to první, s čím se setkají, až ze školy vyjdou. Budou muset být schopni komunikovat, argumentovat, přemýšlet týmově. Takže to je určitě nejen budoucnost, ale i současnost architektury.

 27. 5. 2010 se ptal Václav Huml