Viktoriánské divadlo Old Vic (dokončeno 1818) ještě před nedávnem vypadalo jako tradiční divadelní prostor s jevištěm na jedné straně a hledištěm na straně druhé. Teď, po Toddových úpravách, se však dění neodehrává na původním jevišti, ale v centru celého prostoru, kde dříve bývala sedadla. Diváci sedí v kruhu kolem jeviště. „Tato nová úprava přináší pocit sounáležitosti mezi diváky,“ říká o řešení Todd.

Původní podoba divadla Old Vic

Andrew Todd je zajímavá osobnost architektury. Ač Brit, svůj atelier založil v Paříži. Je to bohémský jazzový hudebník se schopností precizně chápat nuance jevištního prostoru. Jeho cesta k architektuře nebyla jednoduchá. Po studiu angličtiny na Cambridgeské univerzitě a práci herce, hudebníka a produkčního v Evropské divadelní skupině vystudoval architekturu ve Spojených státech. Po studiích odešel do Paříže, kde nejdříve působil v ateliéru Jeana Nouvela a později založil svůj vlastní.

Divadlo Old Vic po úpravě Andrew Todda (2008)

Jeho názory na divadelní prostor byly do značné míry ovlivněny myšlenkami divadelního vizionáře, režiséra Petera Brooka. Pařížské divadlo Bouffes du Nord, ve kterém od roku 1974 působila Brookova divadelní společnost, se stalo jedním z nejpodnětnějších divadelních prostorů 20. století. Andrew Todd o něm napsal knihu The Open Circle. Brook procestoval svět, aby hledal elementární podstatu jevištního prostoru. Jeho divadelní společnost hrála v lomech, před skalními hrobkami i v industriálních budovách. Nakonec zakotvil v omšelém Bouffes du Nord, zdánlivě náhodném mistrovském díle nevýznamného architekta Louis-Marie Emile Leménila, jehož architektonické řešení a atmosféra mu poskytly jedinečný tvůrčí prostor. A základní rysy tohoto prostoru prosákly i do nedávné Toddovy práce v Old Vic.

V současnosti Andrew Todd pracuje na svém nejambicióznějším projektu, konverzi mohutného betonového sila v marseillském přístavu na divadelní prostor. „Je to jako byzantská bazilika, obrovský kostel s apsidami,“ říká o bývalém skladišti obilí architekt. V takových stavbách, jako je ta marseillská, vidí Todd budoucnost divadelní architektury: „Tyto budovy splňují nároky na syrovost, hrubost, a poskytují řadu možností pro improvizaci a imaginaci.“

A jaké jsou podle Todda podobnosti mezi světem divadla a světem architektury? „Myslím, že jsou citlivé ke stejným věcem. Oba jsou o vztahu těla k prostoru, hmotě a času.“

Pařížské divadlo Bouffes du Nord

Článek Edwina Heathcotea „Transforming performance spaces“ v Financial Times si můžete přečíst zde.