enczsksiplhudeitsvhrespt
Jste zde Projekt TACE / Další výstupy / Sympozium Praha 2008

UMĚNÍ V EXPERIMENTÁLNÍM, INDUSTRIÁLNÍM A NETRADIČNÍM PROSTORU


9. – 10. října 2008

Alta – Hala 30, U Výstaviště 23, Praha 7 - Holešovice

 

Využití netradičních prostor, často brownfieldů nebo průmyslové architektury, pro umělecké a společenské aktivity bylo tématem dvoudenního mezinárodního divadelního a architektonického sympozia s názvem „Umění v experimentálním, industriálním a netradičním prostoru“. Sympozium se konalo v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu (www.ctyridny.cz), bylo zároveň součástí mezinárodního projektu TACE (Divadelní architektura ve střední Evropě / Theatre Architecture in Central Europe) a rovněž mezinárodního projektu Skryté poklady industriální.

Sympozium bylo  rozděleno do tří tematických sekcí - site-specific, industriální objekty a experimentální prostor. Oficiálními jazyky sympozia byly čeština a angličtina.  

 


I: SKRYTÉ POKLADY INDUSTRIÁLNÍ

Čt 9. října 2008

Mnohé divadelní, taneční, rezidenční a galerijní prostory v Čechách nereflektují aktuální potřeby současného umění, a tak mladé nastupující umělecké generaci chybí multifunční prostory pro uměleckou tvorbu a prezentaci. Cílem projektu „Skryté poklady industriální“ je upozornit na nové možnosti využití chátrajících industriálních budov a areálů v Čechách a představit modelové příklady úspěšných konverzí industriálních budov a areálů v západní Evropě.

 

Přednášející:  Benjamin Fragner (VCPD ČVUT), Dagmar Šubrtová (skanzen Mayrau), Rolf Denemann (Off Limits/ArtScenico, Německo), Petr Bergmann (ex-Broumov pivovar), Vladislava Valchářová (VCPD ČVUT), Tomáš Žižka (mamapapa), Eva Dvořáková (NPÚ), Marcela Steinbachová (Kruh o.s.), Jiří Sulženko (KD Zahrada ), Martin Krištof (Stanice, Slovensko), Nicole a Alex Tim (RaumLabor, Německo), Barbara Fridrich (Tanz Raum, Německo), Mojca Jug (Bunker, Slovinsko), Essi Aittamaa (Trans Europe Halles, Švédsko), Niels Ewerbeck (Theaterhaus Gessnerallee, Švýcarsko), Radovan Dunilovic (Faculty of Technical Scienses University, Srbsko)

 

 

  

II.  10 LET SITE - SPECIFIC V ČECHÁCH

Pá 10. října    

    
Site-specific projekty vtahují obyvatele města či vesnic do míst, kde se umění neočekává, odkrývají a upozorňují na zapomenutá místa. Umělcovým hlavním tématem je práce s prostorem, inspirace místem, hledání genia loci, hledání příběhu, který je v daném prostoru čitelný. Série přednášek o fenoménu „site-specific“ představí umělecké aktivity z České republiky a ze zahraničí, věnující se tématu využívání netradičních míst pro umění.
Moderuje: Roman Černík (Johancentrum Plzeň)

 

Přednášející: Rolf Denemann (Off Limits/ArtScenico, Německo), Petr Bergmann (Broumov pivovar), Roman Černík (Johancentrum Plzeň), Howie Lotker (Home), Sárka Havlíčková (Alfred ve dvoře / Motus), Tomáš Žižka (mamapapa), Martin Krištof (KC Stanice Žilina, Slovensko), Ece Pazarbasi (Meeting Point: Gulpinar, Turecko), Simona Levi (Conservas, Španělsko) Alexandr Brkič (Akademie architektury, Srbsko), Mark Yeoman (Norderzone festival, Nizozemsko), Jean-Sebastien Steil (IN SITU - Lieux publics, Francie)

 

 

 


III. EXPERIMENTÁLNÍ DIVADELNÍ PROSTOR - TACE – Theatre Architecture in Central Europe

Experimentální, netradiční, alternativní či nezávislý - všechny tyto pojmy popisují specifické prostory, které si podmanila divadelní praxe. Ta v druhé polovině 20. století prošla výrazným rozvojem, ať už jako umělecká disciplína či jako sociální fenomén. Výzkum, který je veden v rámci projektu „TACE – Další výstupy" představuje možnost prozkoumat specifickou roli, kterou tyto divadelní směry hrály v českém, slovenském, polském, slovinském a maďarském kulturním kontextu, a vlivy kterými působily na rozvoj divadelní architektury.

 

 

Přednášky: 

 

Moderoval: Ondřej Černý (ředitel Národního divadla)

Sekci moderoval ředitel Národního divadla Ondřej Černý. Ten hned na počátku definoval tři možné polohy divadla v experimentálním prostoru. Většinou je netradiční prostředí pouhou kulisou pro divadelní tvorbu, která ve své podstatě zůstává tradiční a konvenční. Dobrým příkladem tohoto typu byl dvanáctihodinový jevištní projekt Deutsches Schauspielhaus Hamburg „Do krve!“, uvedený u nás v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka v roce 2000. Odehrával se sice v industriálním prostoru haly ČKD TRAKCE v pražských Vysočanech a s prostředím do jisté míry komunikoval, ale hranici tradičního divadelního představení přesto nepřekročil. Daleko méně se můžeme setkat s typem představení, které leží na opačném pólu stupnice, tedy s případem, kdy tvorba vychází z konkrétního netradičního prostoru. Umělec nepřichází do prostoru s hotovým aktem, ale reaguje na (prostorovou) situaci. To je podle Ondřeje Černého „bytostný site-specific“. U nás ho asi nejvýrazněji zastupuje tvorba Tomáše Žižky. Na cestě mezi těmito dvěma póly využití netradičních prostor stojí samozřejmě mnoho dalších projektů. Ondřej Černý jako příklad jmenoval hru Karla Steigerwalda „Horáková x Gottwald“ uvedenou v pražské La Fabrice. Tento v podstatě činoherní mainstream byl ukotven do prostoru La Fabriky, ale ne ve smyslu kukátkového prostoru, nýbrž „rozehrál prostor textem“, pracoval s jednotlivými industriálními prvky prostoru.

 

Ondřej Svoboda (Divadelní ústav / TACE)

 

Experimentálními formami divadla se do jisté míry bude zabývat také projekt TACE (Theatre Architecture in Central Europe), který představil Ondřej Svoboda z Divadelního ústavu. Experimentální částí projektu bude především studentský workshop „Divadelní architektura – vize a možnosti“, který proběhne v letním semestru 2009. Participuje na něm deset architektonických škol z Maďarska, Polska, Slovenska, Slovinska a České republiky a jeho cílem je vytvořit utopický projekt slovinského Národního divadla. Studentské projekty, které vzniknou, budou představeny na výstavě, jež proběhne v říjnu 2009 v Lublani v rámci sympozia o experimentálním divadelním prostoru druhé poloviny 20. století. Při této příležitosti bude rovněž vydán sborník, který bude zahrnovat jak příspěvky ze sympozia, tak soubor obecnějších úvah k danému tématu.

 

Maja Hriešik (Divadelní ústav, Slovensko) 

 

Zahraniční přednášející se vesměs snažili přiblížit stav na poli experimentálního divadla ve svých zemích. Maja Hriešik z Divadelného ústavu v Bratislavě představila projekt KioSK – Digital Showcase, který vznikl jako pokus o zviditelnění slovenské experimentální divadelní scény v zahraničí. Na vydaném DVD byly prezentovány jak divadelní skupiny a jejich protagonisté, tak i nezávislé prostory, kde tyto skupiny působí (např. Cementáreň v Banské Bystrici, A4 v Bratislavě nebo Štúdio 12 tamtéž). Cílem mělo být propojení podobných evropských center a poskytnutí informací pro divadelníky ze zahraničí, kteří by chtěli hostovat na Slovensku. Vedlejším produktem projektu byla také mnohá zjištění o charakteru slovenské nezávislé divadelní scény. Pozitivně i negativně ji ovlivňuje jistý nedostatek prostorů. Divadelníci jsou nuceni využívat pro svá představení alternativní prostory (např. bývalé továrny), často však nepracují s filosofií site-specific, ale jedná se spíše o kompromis, způsobený nemožností působit na nějakém tradičnějším místě. Z toho také vyplývá v jádru tradiční podoba představení. Jistým negativním rysem je také to, že práce v nezávislých prostorách nemá žádnou kontinuitu, mnoho zajímavých věcí se tu děje jednorázově. Diváci a často ani sami divadelníci nevědí, kde podobná představní hledat. Na druhou stranu i tyto jednorázové akce mimo jiné často upozorňují na prostory, které mohou zaniknout pod tlakem developerů, zviditelňují je a nabízejí jejich nové využití.

 

Primož Jesenko (Divadelní institut, Slovinsko) 

 

Slovinský dramatik, dramaturg, kritik, publicista a spolupracovník projektu TACE Primož Jesenko hovořil o vývoji experimentálního divadla ve Slovinsku. Jeho počátky leží v padesátých letech 20. století, kdy se experimentální tendence nejdříve snažily prosadit v konvenčním divadelním prostředí. Tato symbióza tradičního a experimentálního byla pak typická pro slovinskou divadelní scénu i po celá šedesátá léta, kdy si i tak významné instituce jako slovinské Národní divadlo začaly uvědomovat potřebu experimentu a inovace. Podepsalo se to na tom, že slovinská kultura byla v té době v rámci Jugoslávie považována za nejprogresivnější, a to zejména v oblasti experimentálního divadla.

 

Judit Csanádi a Mihály Vargha

 

Maďarské divadlo Krétakör představili Judit Csanádi a Mihály Vargha, oba vystudovaní architekti. Judit Csanády se však dnes zabývá spíše scénografií a vyučuje na Akademii výtvarných umění v Budapešti, Mihaly Varga je expert na divadelní technologii a novinář v oblasti divadelní architektury. Krétakör znamená „křídový kruh“ a pochází z díla Bertolda Brechta „Kavkazský křídový kruh“. Křída je metaforou pomíjivosti a znovuzrození, kruh je spirituální prostorem, kde se potkávají umělci s diváky. Divadlo Krétakör má být jednorázovým aktem interakce mezi umělci a diváky, který nemůže být zdokumentován. Proto si také protagonisté divadla jako místa svých představení vybírají různé opuštěné objekty nebo i místa v přírodě.  

 

Joanna Ostrowska (Adam Mickiewicz University Poznaň, Polsko)

 

Joanna Ostrowska z Univezity Adama Mickiewicze v Pozani hovořila o sounáležitosti divadla se sociálními formami dané epochy. Forma architektury i dramatu odráží podle ní politický i sociální systém. Tak tradiční divadelní prostor souvisí s feudálním systémem italského baroka, ve kterém vznikl, a netradiční prostory, v nichž se divadelní představení často odehrávají dnes, zase vystihují současné potřeby. Praxe hraní v nedivadelních prostorách není však v Polsku produktem poslední doby. Její historie sahá do šedesátých let 20. století, kdy divadelníky z tradičních divadelních budov vyhnala jak praktická nutnost (studentské a experimentální soubory na kamenné scény neměly přístup), tak touha po změně zaběhnutého kulturního paradigmatu. Nové formy kontaktu herců a diváků, nalézání nové pospolitosti, která v kamenných divadlech není možná, oceňovali divadelní kritici a historici už v polovině sedmdesátých let a i dnes jsou tyto formy v Polsku populární. Jako příklad takové interakce nejen mezi herci a diváky, ale také mezi historií daného místa a jeho architekturou, může být uveden projekt „Miasto“ (Město), zorganizovaný pří příležitosti 750. výročí založení Poznaně v budově bývalých jatek. Přizvané divadelní soubory vytvořily performance pro toto konkrétní místo, které se nezřídka i svým obsahem vztahovaly funkci budovy. Dialog mezi urbanitou, kulturním dědictvím i lokální historií byl zase náplní dvou divadelních festivalů v Łódźi a Legnici, které mimo jiné objevovaly téměř zapomenuté příběhy soužití čtyř kultur – polské, německé, židovské a ruské – v těchto městech.

 

 

Program ke stažení zde

 

Projekt Evropská cesta historickými divadly mapuje historická divadla jako specifickou součást evropského kulturního dědictví.
Historická divadla v pěti minutách

Kačina - Zámecké divadlo

Český Krumlov - Zámecké divadlo

Litomyšl - Zámecké divadlo

Mnichovo Hradiště - Zámecké divadlo

Graz - Opera

Vídeň - Theater an der Vien

Grein - Městské dvadlo

Weitra - Zámecké divadlo

Graz - Činoherní divadlo