enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Dusíkovo divadlo Čáslav

Josef Spudil

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1842 | Stavba
První prosté divadelní jeviště čáslavských ochotníků bylo postaveno v hostinci „U králevice“.
(zobrazit)1861 | Rekonstrukce
Proběhla přestavba jeviště podle plánu krajského inženýra Aloise Schulze, malířskou výzdobu s mytologickými postavami na oponě provedli Gustav Havle a malíři Jan Rieb a Fryč.
(zobrazit)1869 | Otevření
Ke stavbě nové divadelní budovy přikročili čáslavští občané, sdružení do nově založené Společnosti pro stavbu divadla v roce 1867. V létě 1868 byla budova dokončena podle návrhu Josefa Spudila. Divadelní činnost byla pak v budově zahájena dne 28. února 1869.
(zobrazit)1887 | Rekonstrukce
V  roce byly 1887 v říjnu dokončeny podstatné stavební úpravy divadla, zahájené v roce 1886 dle návrhu inž. Františka Tetřeva.
(zobrazit)1.1.1923 | Požár

V nočních hodinách dne 1. ledna 1923 divadlo vyhořelo do základů. Požár vypukl z nezjištěné příčiny v divadelním skladišti. Z budovy zbyly pouze holé zdi s fragmenty štukové výzdoby a železobetonové konstrukce balkonu a galerie.


(zobrazit)16.3.1924 | Znovuotevření
Ke znovuotevření divadla, zrekonstruovaného architektem Bohumírem Kozákem (starší literatura /Javorin 1949/ uvádí jako autory rekonstrukce architekty J. Skřivánka a V. Svobodu), došlo 16. března 1924.
(zobrazit)X.4.1930 | Rekonstrukce

(zobrazit)1939 | Projekt
Z prosince 1939 pochází návrh na částečnou úpravu divadla od pražského architekta Jindřicha Freiwalda. Propuknutí druhé světové války nedovolilo většinu projektovaných úpravy realizovat.
(zobrazit)1946 | Projekt
V roce 1946 vznikl radikálně pojatý návrh na přestavbu Dusíkova divadla od architektů Antonína Palusky a Jaromíra Jiráska. Velkoryse koncipovaná stavební úprava Dusíkova divadla se však souhrou okolností neuskutečnila ani v závěru čtyřicátých let ani později ve druhé polovině dvacátého století.

lidé

Josef Spudil |hlavní architekt
(zobrazit)Jindřich Freiwald |architekt

Patřil k nejproduktivnějším českým architektům dvacátých a třicátých let 20. století. Projekční kancelář, kterou vedl společně s Jaroslavem Böhmem /Freiwald & Böhm/ navrhla mezi světovými válkami množství rodinných domů i jejich kolonií, desítky nájemních obecních domů, finančních ústavů i několik sborů čs. církve husitské v územním záběru od Duchcova až po Slovensko, Podkarpatskou Rus (Užhorod a Chust). V kontextu Freiwaldova místy kvalitativně kolísavého díla jsou vysoce hodnoceny zejména tři divadelní budovy: v Hronově (1930), v Chrudimi (1934) a v Kolíně (1939).

http://www.mestohronov.cz/osobnosti-mesta/clanek/ing-arch-jindrich-freiwald

Více divadel

(zobrazit)Václav Svoboda |architekt

Inženýr, architect a stavitel převážně v Čáslavi.

Zdroj: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 636 , Praha 2004.

Více divadel

(zobrazit)Josef Skřivánek |architekt

Architekt a stavitel v Čáslavi. Od r. 1919 provedl sám i ve společnosti se stavitelem a arch. V. Svobodou množství soukromých i veřejných staveb a projektů. Zejména rekonstrukci Dusíkova divadla (1923), projekt Divišova divadla v Žamberku (1925), návrh průčelí okr. úřadu v Čáslavi, Žižkovu síň tamtéž aj. Po Skřivánkově smrti nechali ochotníci v divadle odhalit jeho bustu.

In:  Tvrdíková, Lada: Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923, Bakalářská práce, Masarykova universita, Brno 2007

Více divadel

(zobrazit)Alois Gustav Schulz |architekt
malíř, kreslíř, dekoratér. Žák A. Piepenhagena. Dílo: malba pražských vedut, malíř kulis pro Stavovské divadlo.  Více divadel

Antonín Paluska |architekt
(zobrazit)Bohumír Kozák |architekt

Český architekt, žák J. Schulze a J. Kouly. Zasvětil téměř celou svou tvorbu Praze, kde postavil řadu význačných funkcionalistických budov.

Více divadel

Josef Hradecký |stavitel
Jan Rieb |malíř
(zobrazit)Tobiáš Mössner |malíř

Dekorační malíř stavovského divadla (1837–69). Pravděpodobně se vyučil ve Vídni, poté působil v Josefstadttheatre, kde se seznámil se Stögerem, se kterým přišel do Prahy. Roku 1836 maloval v Praze dekoraci  ke slavnostnímu představení při korunovaci císaře Ferdinanda Dobrotivého. Pro Stavovské divadlo tvořil dekorace exteriérů i interiérů. Jeviště chápal spíš jako architektonický prostor, ve kterém (v návaznosti na Platzera) používal oblouk, kterým jeviště prostorově dělil. Narozdíl od Platzera ho ale využíval i scénicky – často představoval stromy či sloupoví. Ve své době předvedl na jevišti i zcela ojedinělou simultánní scénu (průřez víceposchoďovým domem). Vedle Stavovského divadla tvořil dekorace i pro divadlo v Růžové ulici a zabýval i úpravou divadelních interiérů či malováním opon. Nezaměřoval se pouze na pražskou scénu, ale pracoval i pro mimopražská divadla – např. Hradec Králové a Čáslav.

In:  Tvrdíková, Lada. Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923, Bakalářská práce, Masarykova universita,  Brno 2007

Více divadel

(zobrazit)Robert Holzer |malíř

Malíř dekorací a krajinář. V letech 1875–80 byl zaměstnán ve Vídni v ateliéru dvorních dekoračních malířů Brioschiho, Burghardta a Kautského a  navštěvoval při tom akademii. Poté odešel do Paříže, přijal místo dekoračního malíře divadla na Vídeňce, odkud byl r. 1883 povolán do Prahy do ND, kde byl zaměstnán do 31.7.1924.  Pro ND zhotovil řadu dekorací, jež vynikaly svěžestí koloritu. Na konci života se věnoval malbě krajin: ,,Ze seče u Prostějova´´, ,,Studie buků´´. Jeho dekorace jsou pozdně romantické. Na scéně se snažil ukazovat českou krajinu a venkov a kombinoval starší dekorace s novými kulisami s prvky z dané lokality. Pro čáslavské ochotníky namaloval dekoraci ke hře Cornelius Voss (7. dubna 1889), ke hře Dora (20. dubna 1890), Její pastorkyni do druhého jednání - tzv. ,,selskou vesnici´´ a pro hru Ženichové (28. září 1895) kulisu ,,hrad´´.

 

In:  Tvrdíková, Lada: Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923, Bakalářská práce, Masarykova universita,  Brno 2007

Více divadel

Gustav Havle |malíř
Josef Dobeš |malíř

historie

V plynulé zástavbě stojící budova s hlavním vstupním jižním průčelím do Dusíkovy ulice, bočním průčelím do Masarykovy ulice, zadní část divadla se obrací do vnitřního dvora.

 

První prosté divadelní jeviště čáslavských ochotníků bylo postaveno v hostinci „U králevice“ roku 1842, „celé divadlo sestavil a vymaloval“ pan Heš. V roce 1861 proběhla přestavba jeviště podle plánu krajského inženýra Aloise Schulze, malířskou výzdobu s mytologickými postavami na oponě provedli místní příručí okresního úřadu Gustav Havle a malíři Jan Rieb a Fryč. Ke stavbě nové divadelní budovy, která měla nahradit dosavadní prostorovými parametry nevyhovující sál s jednoduchým jevištěm, přikročili čáslavští občané, sdružení do nově založené Společnosti pro stavbu divadla, v roce 1867. Prostředky k plánované stavbě, jež měla sloužit nejen pro účely divadla, ale také jako středisko vlasteneckých spolků – Čtenářské besedě, zpěváckému spolku Hlahol – a být „ozdobou města a pomníkem, svědčícím potomstvu o pokročilosti a vzdělanosti tehdejších Čáslavanů“, přinesly finanční dary a úvěr. Stavební parcela v místě bývalého městského příkopu byla zbavena stromoví, v měsících červnu a červenci roku 1867 se kopaly základy. Průběh stavby sice zdržely problémy se spodní vodou, ale do podzimu stavba pokročila nad terén a v létě 1868 byla budova dokončena.

Původní podoba divadla, postaveného podle návrhu Josefa Spudila, ředitele čáslavských reálných škol, ve stylu romantického historismu, je známa z kreseb Jana Dobše. Vnější neorománský výraz hmotově kompaktní jednopatrové stavby s předsunutým tříosým hlavním průčelím s osově umístěnou reliéfní plaketou nad vchodem vynikal řadou plastických stavebních detailů (šambrány sdružených oken, průběžný obloučkový vlys a kazetový vlys s reliéfními kříži) a členitou siluetou, tvořenou polygonálními vížkami, vybíhajícími vysoko nad úroveň korunní římsy. Exteriérové plochy rytmizovaly také mělké lizénové rámce, víceboké nebo v hranách vyžlabené pilíře. Budovu kryly zvalbené, břidlicí kryté střechy. Na levém boku ze stavby vybíhala nižší přízemní část zakončená v ose krytou předsíní, k níž vedlo dvouramenné schodiště.

Vnitřní dispozice divadla sestávala z jeviště a hlediště o „dvou galeriích, dvou lóžích po každé straně a dvou v pozadí“. Oponu s vedutou Čáslavi stejně jako mnohé dekorace namaloval projektant stavby Josef Spudil; kulisy se scenériemi lesní a „otevřené“ krajiny dodal pražský malíř Tobias Mössner. Vstupní průčelí divadla ozdobilo mramorové poprsí čáslavského rodáka klavírního virtuóza a hudebního skladatele Jana Ladislava Dusíka (1761–1812), po němž dostalo divadlo jméno (autorem byl sochař Jindřich Čapek). Otevření se budova s besedními místnostmi dočkala 1. listopadu 1868, na konci téhož roku se ještě upravovaly interiéry divadla. Divadelní činnost pak v budově začala 28. února 1869. Následné stavební úpravy se dotkly besedních prostor, které kutnohorský stavitel Josef Hradecký rozšířil, přistavěl k nim kuchyni a „lednice americké soustavy v zahradě pěkně zřízené“.V roce 1872 sestavil Josef Spudil živé obrazy Památce Komenského a Holdování českého národa králi svému (1877 a znovu 1879), později maloval i některé divadelní dekorace (např. jeskyni v roce 1879). V roce 1880 byl „jednoduchý vnitřek hlediště okrášlen“, když Josef Spudil vymodeloval hlavičky, které ozdobily galerie, „také jiné ozdoby přičiněny a náplně červeně natřeny a pozlaceny, do lóží dány záclony, čímž vnitřek hlediště nabyl skvostného vzezření.“ Vymalovaly se také besední místnosti a divadlo i Beseda dostaly žlutozelený nátěr.

V květnu 1881 odhalili čáslavští při příležitosti sňatku habsburského korunního prince Rudolfa novou divadelní oponu s iniciálami novomanželů v květinových rámcích; k oslavě svatby uspořádal J. Spudil další „krásný plastický obraz barvitý“; jiný živý obraz Spudil inscenoval při oslavě třístých narozenin Jana Amose Komenského v roce 1892 (Odchod Komenského z vlasti).

Dluh za stavbu budovy divadla splatilo konsorcium v roce 1887. V říjnu téhož roku byly hotovy další podstatné stavební úpravy divadla, zahájené v roce 1886 podle návrhu inž. Františka Tetřeva. Hlavní průčelí divadla se oboustranně prodloužilo a v rozích přibyla bezpečnostní požární schodiště na první i druhou galerii s přímými východy do ulice. V interiéru se čelní lóže přemístila z přízemí na první galerii, čož zvětšilo prostor určený pro stání. U jeviště vyrostlo nové, i ze zahrady za budovou přístupné skladiště na dekorace. Provaziště divadla oddělila od hlediště ohnivzdorná zeď nad jevištním portálem, požáru vzdorný strop chránil i jeviště. Vybudovaly se také dvě nové šatny, nad nimiž byl umístěn byt hostinského o třech místnostech. Nové divadelní dekorace dodal v roce 1889 Robert Holzer, malíř Národního divadla v Praze. Od roku 1901 osvětlovaly divadlo i v přilehlé místnosti acetylénové lampy, v roce 1905 je nahradilo plynové osvětlení.

V návaznosti na divadlo prodloužila uliční frontu tělocvična Sokola, postavená mezi lety 1907–1910 na sousedním pozemku podle projektu arch. Josefa Skřivánka, rozšířeného o návrh architekta Jana Vejrycha. Souběžně byla přestavěna Čtenářská beseda, která po úpravách získala novou kuchyni s výčepem a zpěvní síň spolku Hlahol s archivem a knihovnou v patře. Sokolovnu s divadlem propojila nová chodba a v průčelí divadelní budovy do Masarykovy ulice se otevřel nový vstup.

V lednu 1911 vznikl po jednom z konaných plesů na balkóně v hledišti požár, ale podařilo se jej včas uhasit. V průběhu toho roku opravili a přístavbě přizpůsobili fasádu staré budovy. Vnitřek divadla se během sedmi měsíců dočkal renovace za 45 000 korun, opět dle návrhu architekta a divadelního režiséra Josefa Skřivánka. Dřevěné galerie, jevištní portál a ohrazení orchestřiště nahradily železobetonové konstrukce. Přízemí hlediště dostalo stoupající podlahu s osovou uličkou a po stranách orchestřiště se objevily z jeviště přístupné lóže pro divadelní činovníky. V patře byl zbudován široký balkón s osmi lóžemi a dvěma řadami sedadel. Modernizací prošlo také provaziště. Plynové osvětlení z roku 1905 vystřídala elektřina. Léta první světové války přispěla ke „značnému zpustošení celé budovy, zejména místností besedních“; jejich opravy si po vzniku československého státu vyžádaly značné finanční náklady.

V nočních hodinách 1. ledna 1923 divadlo do základů vyhořelo. Požár vypukl z nezjištěné příčiny v divadelním skladišti a „v krátké době zničil veškeré dekorace, zachvátil střechu budovy divadelní, sežehl veškeré zařízení hlediště. Rozšířil se na jeviště […] a ohrožoval i obě šatny, z nichž velká část knihovny a něco z garderoby bylo zachráněno.“ Fotografie interiérů po pustošivém požáru ukazují, že z budovy zbyly pouze holé zdi s fragmenty štukové výzdoby a železobetonové konstrukce balkonu a galerie, podpírané kanelovanými sloupy. Divadlo, zrekonstruovaného architektem Bohumírem Kozákem (Alfred Javorin uvádí jako autory rekonstrukce architekty J. Skřivánka a V. Svobodu), se znovu otevřelo 16. března 1924. V dubnu 1930 dostala přízemní hmota Besedy v levé části své fronty další patro, kam se vešly hostinské pokoje a dvě místnosti, sloužící následně jako šatna a rekvizitárna. Nové fasády sjednotily hladce omítané plochy s průběžnými plastickými římsami, výraznými podokenními parapety, vpadlými rámy s rozměrnými okny v přízemí; ojedinělým motivem připomínajícím dřívější historizující aparát průčelí bylo svislé žlábkování meziokenních pilířků. Nárožní vstup do besední restaurace překryla rovná deska pravoúhlé markýzy.

Z prosince 1939 pochází návrh na částečnou úpravu divadla od pražského architekta Jindřicha Freiwalda, který plánoval prohloubení jeviště o novou zadní scénu, funkčnější úpravu zákulisních prostor a propojení divadla s Osvětovou besedou. Hmotu divadla měla rozšířit také nová výstavní síň s předsálím na segmentovém půdorysu, vyplňujícím dosud ustouplé nároží divadla. Historizující fasády budovy zamýšlel Freiwald nahradit modernějším pojetím fasád akcentovaným plastickými okenními obrubami, římsami a portálovou markýzou, kontrastně se mělo střídat režné a hladce omítané zdivo. Propuknutí druhé světové války sice nedovolilo většinu projektovaných úpravy realizovat, ale v září 1940 spatřilo obecenstvo alespoň zdokonalené jeviště s kruhovým horizontem a novým osvětlením.

V roce 1946 vznikl radikálně pojatý návrh na přestavbu Dusíkova divadla od architektů Antonína Palusky a Jaromíra Jiráska. Stávající komplex „stavebně i provozně neukázněné soustavy objektů“ měl být zcela zbaven historizující neorománské masky, nahrazené na bočním průčelí do Dusíkovy ulice horizontálně členěným parterem s nástupním schodištěm k rozšířenému vstupu v ustouplém nároží, převýšenou část jevištní sekce měla zvýraznit pětiosá skladba vpadlých polí s figurálními plastikami. Hladkou fasádní frontu Masarykovy třídy měla prolamovat funkcionalistická pásová okna. Ve svém projektu zamýšlel Paluska rozšířit a zmonumentalizovat vstupní partii obrácenou do Dusíkovy ulice, sál restaurace upravit na divadelní předsálí s šatnami a dalším příslušenstvím, schodiště vyvést z obvodové chodby, zvětšit hloubku jeviště, zvýšit provaziště a přistavět zákulisní provozy hereckých šaten, v jejichž suterénu by byla nově umístěna restaurace. Nové prostory divadelního foyeru a schodiště byly v podaných skicách pojednány v uměřeném stylu moderního klasicismu s dřevěným obložením stěn, divadelními emblémy, civilistními plastikami a reliéfy ztvárňujícími témata ze slavné národní minulosti. Velkoryse koncipovaná stavební úprava Dusíkova divadla se však souhrou okolností neuskutečnila ani v závěru čtyřicátých let ani později ve druhé polovině dvacátého století. Přípravné kroky ke generální rekonstrukci divadla podniká až současný management divadla.

 

Popis současného stavu

Exteriér divadla má dvě stylově odlišně pojatá uliční průčelí. Pozdně secesní frontu obrácenou do Dusíkovy ulice tvoří dvě nestejně vysoké části: vyšší hmota s plochým středním tříosým rizalitem a zaoblenými nárožími, která navazuje na ustouplé nároží divadelního bloku. Směrem k historickému náměstí pokračuje nižší dvouetážová fronta, jejíž fasádu vertikálně rytmizuje šest představených šestibokých pylonů, vybíhající až nad úroveň atiky. Rizalit vyšší části v ose přízemí akcentuje portál s dvoukřídlým dveřním vstupem a půlkruhovou archivoltou vyplněnou kovovou dekorativní výplní s geometrickými motivy (spirály). Vnější orámování centrálního vstupu tvoří šambrána se štukaturou vavřínového pásu, hladké fasády po stranách zdobí římsami oddělené plastické pásy s ženskými maskami a pletencovým ornamentem. Vrchní patro průčelí rizalitu tvoří nad plastickým motivem lyry ve vegetabilním rámci mramorová pamětní deska s jinochem-géniem s ratolestí, který pokleká před poprsím klavírního virtuóza a skladatele J. L. Dusíka, jehož jméno divadlo nese. Po stranách reliéfu jsou dvě dvojice sdružených okének s půlkruhovými záklenky a kanelovaným středním sloupkem, nad nimi malované nápisy: VYSTAVĚNO 1868 a OBNOVENO 1923. Levý nižší úsek fasády rytmizuje střídání pylony sevřených úseků se třemi přízemními vstupy a dvojicemi oken v patře a vpadlých obdélných rámců. Střídmou, spíše neorománsky historizující než secesní dekoraci představují stylizované masky na pylonech a plastické vlysy podokenních parapetů. Atiky směrem z ulice kryjí pohled na sedlovou střechu hlavního podélného traktu se zvedajícím se nízkým tělesem provaziště lemovaným atikovými zídkami s nárožními stupňovitými pylonky a lucernou nad jevištěm.

Průčelí budovy do Masarykovy ulice si zachovalo strohou podobu, získanou při přestavbě z roku 1930. Fasády se otevírají velkými okny s výraznými podokenními římsami, patra oddělují tenké římsové pásky, mělký rizalit má lizénový rámec. Nízký jednopatrový krček, propojující křídlo Besedy se sousední sokolovnou, má rovnou střechu.

Hlediště na širokém U-půdorysu si dodnes zachovalo prostorové proporce, které dostalo při rekonstrukci po požáru v roce 1923. Dvě patra balkónů s amfiteatrálním uspořádáním podpírají v pravidelných intervalech omítané ocelové sloupy kruhového průřezu se štukovanými hlavicemi se zlaceným listovím. Parapety balkonů nesou půlkruhové k sobě obrácené výseče, které vytvářejí ve spodní polovině zábradlí plastické objímky pro původní kruhová svítidla a hlásí se ke tvarosloví národního rondokubistického dekorativismu dvacátých let, jehož ráz se projevuje také v celkové červeno-bílé barevné skladbě hlediště. Rondokubistická modelace našla odezvu i ve slepých kruhových ornamentech na křídlech dveří vedoucích do hlediště, ve válcových prvcích jejich madel, ale také ve čtvrtkruhových půdorysech přízemních proscéniových lóží. Stropní lustr je vsazen do plastického kruhového rámu se zlacenými štukovými prvky věnce a lístkoví; tvoří jej sestava centrálního svítidla s cylindrickým kovovým pouzdrem a osmi menších svítidel rozmístěných po obvodu. Ostatní plochu stropu člení profilovaný rám se segmentovými plastickými motivy a čtveřicí dalších svítidel. Zadní stěnu prvního balkonu prolamují okna technických kabin.

Profilované ostění jevištního portálu se středním oblounem nese uprostřed překladu štukový reliéf městského znaku se zlacenými girlandami přidržovanými dětskými postavami. Protipožární opona nese stylizovanou ornamentální malbu s nápisem „Alois Jirásek – Josef Kaj. Tyl – Bedřich Smetana“ a letopočty 1869 a 1924 po stranách. Původní vzhled si zachovaly také parapety čestných patrových lóží po stranách jeviště se zlacenými štukovými maskami s vegetabilními motivy a alegorickými figurálními vlysy symbolizujícími divadelní žánry Tragédii (nalevo) a Komedii (napravo).

Vstupní vestibul i společenské prostory divadelního foyeru v patře mají vesměs utilitární a strohý charakter, výtvarně určovaný jen plasticitou železobetonových stropních překladů a roštů, doplněných autentickými svítidly s mosaznými těly, vyrůstajícími ze štukových ploten s vegetabilními motivy. Ve společenských prostorách patra upoutá několik kusů dobového meziválečného nábytku řemeslné kvality (křesla a stolek, lavice s vysokým opěradlem a koženým čalouněním, která ze tří stran obíhá kolem čtverhranného pilíře) a nástěnná kovová pamětní deska s reliéfní podobiznou Leopolda Želiny (1827–1882), někdejšího spoluzakladatele, režiséra a ředitele Dusíkova divadla.

Prameny a literatura:

– Státní okresní archiv Kutná Hora, fond Dusíkovo divadlo Čáslav (1867–1974)

– Stavební archiv města Čáslav, plánová a spisová složka k budově Dusíkova divadla čp. 194

– Klement Čermák, Památník ochotnického divadla v Čáslavi. Čáslav 1893

– Č. Č., Květy V, 1870, č. 12 (24. března), s. 94–96

Pravda XXVIII, 1924, č. 11 (14. března), s. 1

Divadelní listy 1924, č. 13 (15. března), s. 5 (zpráva Dusíkovo divadlo v Čáslavi)

Divadelní listy 1924, č. 17 (12. dubna), s. 5 (-dr-: Dusíkovo divadlo v Čáslavi; fotografie exteriéru a hlediště)

Lidová Tribuna 1924, č. 15 (29. března), s. 4 (zpráva Dusíkovo divadlo v Čáslavi)

– Ladislav Brhlík a kol., Dusíkovo divadlo v Čáslavi, Čáslav 1946

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 29–31

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 32 a 122

– Lada Tvrdíková, Divadelní život v Čáslavi v letech 1869–1923, bakalářská práce, Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity, Brno 2007

 

Tágy: Belle Époque, Novorománský styl, Rakousko-Uhersko, volně stojící budova

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

čtyřiplusdevět=