enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Kolárovo divadlo

Čeňek Mužík

alias Městské divadlo
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1827 | Spolek divadelních ochotníků
Roku 1820 vznikl ochotnický spolek Kolár, který hrál v bývalé taneční síni v patře hostince „U Antošů“. Ochotnická scéna se přestěhovala roku 1842 do sálu pohostinství domu čp. 75 „U Zeleného stromu“. Od roku 1868 se hrálo v domě čp. 22 v sále U Freiwaldů a setrvaly zde až do roku 1907, kdy se ochotníci přemístili do sálu v hostinci „U Richterů“.
(zobrazit)1919 | družstvo
Stálé střídání provizorních prostor k inscenacím nastudovaných her dala v roce 1919 podnět k založení Družstva pro postavení divadla v Polici nad Metují.
(zobrazit)30. léta 20. století | příprava projektu
V roce 1936 se Družstvo pro postavení divadla sloučilo se Spolkem divadelních ochotníků „Kolár“. Spolek se nakonec přiklonil k návrhu choceňského architekta Čeňka Mužíka, jemuž bylo zadáno vypracování definitivního projektu. Ten byl schválen valnou hromadou Spolku v lednu 1939.
(zobrazit)25.8.1940 | otevření
Základní kameny ke stavbě byly položeny 9. Července 1939.   K dokončení budovy, jejíž celkový stavební náklad činil milion a půl korun, došlo v roce 1940; zahajovací představení se uskutečnilo dne 25. srpna téhož roku.

lidé

Čeňek Mužík |hlavní architekt
Štěpán Škop |stavitel
Josef Šustr |stavitel

historie

Volně na svažitém nárožním pozemku východně od historického jádra města situovaného bloku stojící budova.

Tradice polického divadelnictví začíná někdy na sklonku 18. století. Nejprve se tu hrálo německy, v roce 1820 pak - snad poprvé - česky a to představení „Hrabě Beňovský“, „Oba lístky“ a „Dům na silnici“, hry do češtiny převedené W. Rodomilem Krameriem, synem Václava Matěje Krameria. Místní ochotníci hráli nejprve na jevištích v hostincích „U Němečků“ a „U Fleků“, od roku 1820, kdy vznikl ochotnický spolek Kolár, pak našly - stejně jako kočující společnosti - trvalejší útulek v bývalé taneční síni v patře hostince „U Antošů“. Když hostinec roku 1842 vyhořel, ochotnická scéna se přestěhovala do sálu pohostinství právovárečného domu čp. 75 „U Zeleného stromu“ (stával na místě Pellovy továrny na likéry na náměstí). Od roku 1868 se ochotnická představení hrála v domě čp. 22 (hostince Jindřicha Freiwalda). Tamní sál v patře měl dva vchody, čestná místa vytvářela v hledišti řada křesel, za nimi stály prkenné lavice a zadní část sálu byla určena ke stání. Sál byl osvětlen trojicí oken obrácených do náměstí, vyvýšené jeviště zdobila opona s motivem hradu Karlštejna, vytvořená polickým malířem Hugo Vítkem. V sále U Freiwaldů divadelní produkce setrvaly až do roku 1907, kdy se ochotníci přemístili do sálu v hostinci „U Richterů“. Nejpozději od července 1877 se v letní sezóně hrávalo také v aréně s prkenným jevištěm, zbudované v areálu panského pivovaru. Spolek divadelních ochotníků byl založen v roce 1827. Z první poloviny 19. století pochází také zprávy o soukromém „bytovém“ divadle, jehož představení pro městskou honoraci pořádala v domě čp. 3 naproti klášteru žena MUDr. Vacha. Únava ze stálého střídání provizorních prostor k inscenacím nastudovaných her dala v roce 1919 podnět k založení Družstva pro postavení divadla v Polici nad Metují. Základ shromažďovaného peněžního fondu tvořily výtěžky ze sbírek, pořádaných slavností, koncertů a od roku 1923 také I. Staročeské pouti. V roce 1936, kdy se Družstvo pro postavení divadla sloučilo se Spolkem divadelních ochotníků „Kolár“, činilo jmění spolku 350.000 korun.  Opakovaně vyžádané návrhy divadelní stavby a kalkulace jejich finančních nákladů však Družstvo po několikrát donutily stavbu divadla prozatím odložit. Předáci družstva souběžně uvažovali také o - nakonec neuskutečněné - adaptaci špýcharu ve Velké Ledhůji na divadelní budovu, a jednali s ředitelstvím Okresní hospodářské záložny o společném postavení divadla a hotelu na místě hotelu Hvězda. Protože však všechny pokusy vyřešit divadelní „problém“ jiným způsobem skončily, často pro odpor některých členů Družstva, vždy neúspěšně, rozhodli se poličtí ochotníci nakonec stavbu divadla realizovat. Prvotní náčrty budovy sice nakreslil polický stavitel Škop, ale Spolek se nakonec přiklonil k návrhu choceňského architekta Čeňka Mužíka, jemuž bylo zadáno vypracování definitivního projektu. Ten byl schválen valnou hromadou Spolku v lednu 1939. Po zvažování několika lokalit nakonec zvítězila dostupná parcela ve čtvrti Velká Ledhůj. Pro dohled nad stavbou Spolek zřídil stavební komisi, řízenou Bohuslavem Cvrčkem. Zahájení stavby, jejíž realizace byla zadána pro tento účel spojeným stavitelským firmám Josef Šustr, Hronov a Štěpán Škop, Bezděkov, oddálily potíže s úředním schválením stavebního povolení až na červenec 1939. Základní kameny ke stavbě byly položeny 9. července t. r. Stavba se poté, i přes potíže s nedostatkem potřebného stavebního materiálu (polická firma Pelly darovala na stavbu divadla víc jak sto tisíc cihel) držela naplánovaného termínového harmonogramu. K dokončení budovy, jejíž celkový stavební náklad činil milion a půl korun, došlo v roce 1940; zahajovací představení se uskutečnilo dne 25. srpna téhož roku.

Popis současného stavu:

Budova polického divadla - ač ve skutečnosti nevelkých rozměrů - má monumentální vzhled. Stavbu, navrženou architektem Čeňkem Mužíkem, silně ovlivnila budova divadla v Ústí nad Orlicí (1930-1935) od architekta Kamila Roškota, jeden z nejvýznamnějších příkladů české avantgardní architektury, oceňovaný mj. pro svou lapidární dispozici, která dokonale vychází z funkce a provozu stavby. Podobně jako zmíněné Roškotovo dílo je Mužíkova stavba sestavená z elementárních geometrických těles, kubus hlediště polického divadla má klínovitý tvar a zakončuje jej převýšená hmota provaziště na podkovovitém půdoryse. Celková kompozice je tu však o poznání méně rafinovaná: budova vyrůstá z obdélné půdorysné hmoty, oproti ústecké stavbě pak v nižší části provozního zázemí divadla nejsou proříznuty horizontální pásy lodžií, ale objevuje se tu jen řada trojdílných pásových oken. Architekt Mužík efektně využil pozvolného sklonu stavební parcely tak, že od nejvýše umístěného jednopatrového průčelí je korpus stavby směrem k jevišti zapuštěn do terénu. V souladu s modernistickým jazykem meziválečné funkcionalistické architektury má divadlo rovné, stupňovitě traktované střechy a bílý omítkový plášť. Silueta budovy je výškově několikrát gradována: nad plochu provozní části divadla vystupuje nejprve klínovitá hmota hlediště, zvnějšku rytmizovaná hranolovými pilíři, a poté hřmotný půlválec provaziště. Hlavní dvouosý vstup, umístěný v parteru lukovitě vypnutého průčelí budovy, obrácený do Jiráskovy ulice, je zvýrazněn před líc mírně předloženou portikovou schránou oplechovanou markýzovou stříškou. V ploše 1. patra je hladká fasáda rytmizována sedmi okny; střední z nich je čtyřdílné, zbylá jsou dvoukřídlá. Levé, k zatravněnému pozemku otočené průčelí má utilitárně řešený, v souladu s klesajícím terénem ubíhající parter. V úrovni 2. nadzemního podlaží komunikační koridory obíhající sál osvětlují horizontální pásová okna. Pravá strana budovy, obrácená do ulice Na Bělidle, má v parteru umístěn vstup do Divadelního klubu, zvýrazněný postranním obkladem kamenných desek. V úrovni 2. nadzemního podlaží je fasáda prořezána sledem pásových oken. Zadní fasáda jevištní části završená obloukovou hmotou provaziště je zcela hladká.

 

Interiér:

Za proskleným zádveřím je situován napříč položený, půdorysně lehce obloukově koncipovaný vestibul. Jeho střední osou vede vstup do sálu, sevřený dvojicí symetricky umístěných šaten, podepřených dvěma zrcadlově rozmístěnými sloupy.  Na pravé straně vestibulu je zapuštěn kiosek pokladny. Vestibul i chodby, které se rozbíhají z jeho konců a lemují parter hledištní výseče, mají teracové podlahy a rovné stropy, na nichž jsou osazená novodobá svítidla. Stěny i plochý strop sálu, který se u jeviště segmentově zaobluje, jsou barevně pojednány v kombinaci bílé s kávovým tónem. Plasticky je modelují pouze mělce vpadlá pole ve středu obou podélných stěn. Jevištní portál je pravoúhle proříznut v přední stěně sálu, v ose nad jeho svrchní hranou jsou zavěšeny pozlacené reliéfy dvou divadelních masek. Hlediště má stupňovitě se zvedající podlahu. Po každé straně střední uličky je rozmístěno 16 řad sedadel. Osvětlení sálu zajišťují novodobá hranatá svítidla.

V závěru pravé části vstupního vestibulu je situován nástup na schodiště (s původními dřevěnými madly) přivádějící návštěvníky do chodbového koridoru před galerii (balkonem). Vstupy na balkon, vyplněné dvoukřídlými dveřmi, jsou umístěny symetricky po stranách. Balkon s mírně segmentově vydutým čelem s dřevěnou poprsní má stupňovitou podlahou se čtyřmi průběžnými řadami sedadel. Dřevěné obložení zadní stěny balkonu perforují ve střední části obdélné průzory z promítací kabiny, na pravé straně pak větší trojdílná prosklená přepážka.

 

Literatura:

- Stanislav Vybíral, Až po dnešní den. In: Almanach k otevření nové budovy Kolárova divadla v Polici nad Metují. 1820-1940. Divadelní spolek „Kolár“ v Polici nad Metují 1940, s. 10-13. - Jožka Tesař, Listy z historie ochotnického divadla v Polici. In: Tamtéž, s. 28-38.

- Alfréd Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. Divadla. Praha 1949, s. 180-181.

- Miroslav Kaňka, Choceň a ak. arch. Čeněk Mužík 1930-1948. Strojopis k výstavě v Orlickém muzeu v Chocni v roce 1996.

- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 135, obr. 199-200.

 

Tágy: Funkcionalismus, První republika, volně stojící budova

 

Autor: Pavel Panoch

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

čtyřimínustři=