Dům č. 15 v Zelené ulici (čp. 1084) byl postaven roku 1929 podle projektu Josefa Poskočila. Kromě bytů, obchodů a restaurace byla v jeho suterénu také tělocvična, použitelná i pro divadelní představení – v sále s rovnou podlahou bylo na straně do dvora umístěno vyvýšené jeviště za pravoúhlým portálem. Kolem roku 1990 se zde nacházela prodejna skript Českého vysokého učení technického, v roce 1992 byl sál upraven k divadelním účelům (projektant rekonstrukce není znám). Jeho orientace se přitom obrátila – nad jevištním pódiem byla zřízena devítistupňová tribuna asi pro stovku diváků a k akcím byla určena původní podlaha sálu.

První představení se konalo 14. října 1992 (Matěj Kopecký, Johanes doktor Faust). Hrál soubor studentů Alternativního a loutkového divadla DAMU pod vedením režiséra Jana Borny, který se stal od roku 1993 uměleckým šéfem nové scény. Ta tehdy ještě patřila k zařízením Obvodního kulturního domu Prahy 6, později Spektra K – sdružení kulturních zařízení Prahy 6. Statut profesionálního divadla získala v roce 1993. V září 1996 přešel Borna do nově vzniklého Divadla v Dlouhé a uměleckým šéfem Dejvického divadla se stal režisér Miroslav Krobot, který tehdy ukončil šestileté angažmá v Národním divadle. Ředitelkou divadla je od jeho založení Eva Měřičková. Proces transformace Dejvického divadla z příspěvkové organizace městské části Praha 6 na obecně prospěšnou společnost byl završen v červnu 2004.

Východiskem další úpravy sálu byla architektonická studie, kterou v prosinci 1999 předložila ve třech variantách skupina architektů pod vedením Oldřicha Hájka. Zvolená varianta rekonstrukce se realizovala od dubna do října 2001 a 16. listopadu téhož roku zahájilo divadlo svá představení v nově upraveném prostředí představením Příběhů obyčejného šílenství od Petra Zelenky v autorově režii. Prostor pravoúhlého divadelního sálu, rozděleného čtveřicí oblých pilířů do tří „lodí“, se nyní vrátil k původní orientaci. Jeviště o rozměrech zhruba 5×7 metrů je situováno blíže k dvorní straně. Důležitou roli hraje též demontovatelná předscéna o hloubce dalších tří metrů, na jevišti je jediné propadlo (1×1 metr). Blíže k uliční frontě sálu se nachází devítistupňové hlediště s celkovou kapacitou 125 sedících diváků. Scéna i hlediště jsou spojeny do jednotného prostoru, s tmavým nátěrem stěn kontrastuje světle šedý potah diváckých sedadel.

Současně s úpravou hlavního sálu bylo zázemí divadla rozšířeno o další provozní místnosti a novou elegantní podobu dostaly i divácké prostory. Proskleným portálem v čelní fasádě se vstupuje do vestibulu s pokladnou a diváckou šatnou, kde dominuje světlá hněď dřevěného obkladu na ústředních prvcích interiéru, doplněná kombinací šedých, bílých a černých nátěrů na ostatních plochách. Obdobně je barevně řešena i chodba, sestupující podél sálu k nové přístavbě suterénního baru. Rozměrné okno v čelní stěně chodby se otevírá do prostorného světlíku, na jehož šikmé ploše je upravena bohatě porostlá zahradní skalka.

Prameny:

- Archivní dokumenty a webové stránky divadla

Tágy: Kubismus, Novoklasicismus, První republika

Autor: Jiří Hilmera