enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo v Mozarteu

Jan Kotěra

alias Divadlo Větrník – od r. 1945, Vesnické divadlo – od r. 1949 do 60. let 20. stol., Divadlo Anny Sedláčkové – 1939–45, Divadlo D34-38 E.F. Buriana – od září 1933 do léta 1938, Studio Národního divadla – od r. 1946
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1913 | Otevření

Pro nakladatele hudebnin Mojmíra Urbánka navrhl budovu v letech 1911-12 architekt Jan Kotěra. Do září 1913 byla budova postavena. Součástí domu byla koncertní síň adaptovaná Kotěrovým žákem Josefem Kalouskem pro maximálně 400 osob.


(zobrazit)1927 | Úprava koncertního sál pro divadlo

(zobrazit)60. léta 20. století | Úprava sálu na nahrávací studio

(zobrazit)1995 | Úprava sálu na galerii

lidé

(zobrazit)Jan Kotěra |hlavní architekt

Český architekt, návrhář nábytku, malíř a teoretik architektury, Byl zakladatelskou osobností české moderní architektury. Zpočátku byl inspirován přírodou a jeho technika byla ovlivněna spoluprací s O. Wagnerem. Aplikací jemných folklorních prvků směřoval k jedinečnému poetickému výrazu a k secesní dekorativnosti. Později se přiklonil k principům individualistické moderny. Stavbu podroboval požadavkům jejího účelu, využíval asymetrickou kompozici, neomítnuté cihlové zdivo, usiloval o potlačení latentní dekorativity přísným geometrickým tvaroslovím, reflektoval kubistické podněty. Zabýval se také problematikou českého rodinného domu, návrhy nábytku, bytových doplňků, skla a výstavních interiérů.

In: Archiweb

Více divadel

Josef Kalous |architekt

historie

Významný hudební nakladatel Mojmír Urbánek vybudoval nový firemní dům v Jungmannově ulici 30 (čp. 748/II) podle projektu, který v době mezi zářím 1911 a březnem 1912 vypracoval architekt Jan Kotěra. Na základě stavebního povolení z 5. července 1912 provedla stavbu do září 1913 firma Františka Troníčka. Kromě hlavní budovy s obchodními i obytnými místnostmi vybíhalo do dvorních prostor směrem k Františkánské zahradě příčné křídlo s koncertním sálem, jehož užívání bylo povoleno od 1. října 1913. Na úrovni domovního mezaninu tu byl parter se čtrnácti mírně obloukovými řadami na rovné podlaze a dvěma lóžemi v pozadí. Čelní pódium na segmentově vystupujícím půdorysu uzavírala mělká apsida. Nad lóžemi začínala galerie s obloukovými řadami sedadel, rozdělenými do tří úseků vedle sebe s pěti, čtyřmi a znovu pěti řadami; za nimi byla na dvou stupních místa k stání. Dodatečně bylo sice povoleno rozšířit počet řad se sedadly na úkor míst k stání, ale tento záměr se patrně neuskutečnil. Strop, z jehož středu vystupovala větrací lucerna čtvercového půdorysu, podpíraly přízední pilíře s hlavicemi kubistického charakteru.

V říjnu 1927 vypracoval architekt Josef Kalous projekt na adaptaci sálu pro divadlo, spočívající zejména v prohloubení jevištního prostoru (z 3,5 na 5,5 metru) a zřízení malého přístavku pro skladiště rekvizit. Stavba byla povolena až 7. dubna 1930, ale už od roku 1929 se v sále konala nepravidelná divadelní představení. Do dějin českého divadla se zapsal především inscenacemi, které se tu po rekonstrukci konaly od září 1933 do léta 1938 pod vedením E. F. Buriana. V letech 1939–1945 zde hrálo divadlo Anny Sedláčkové, od roku 1945 divadlo Větrník, od roku 1946 Studio Národního divadla a od roku 1949 Vesnické divadlo.

V té době se stav divadla popisoval takto: hlediště (ve zvýšeném přízemí) je 15,5 m dlouhé, 9–12 m široké (půdorys nepravidelný obdélník) a 7 m vysoké. Podlaha hlediště je rovná. Sedadel je 232 v přízemí, 10 ve dvou lóžích v přízemí (další dvě lóže jsou neprodejné) a 142 na balkóně. Místa k stání nejsou. Místo pro orchestr není. Portál je 6 m široký a 4 m vysoký. Vnitřní portál je pevný. Opona je jedna, látková. Jeviště je 12 m široké, 3,3 m hluboké a 7 m vysoké, 1 m nad podlahou hlediště. Vzadu u jeviště je trojboká předsíň (asi 2 m hluboká), do níž vede z jeviště 4,6 m široký otvor. Částečně jí lze použít jako hrací plochy. Podlaha jeviště je pevná, bez propadel, horizont černý kruhový. Rozměry hrací plochy: 7 m šíře, 3 m hloubky.

V šedesátých letech byl sál přeměněn na nahrávací studio, roku 1995 byl rekonstruován podle projektu architektů Petra Drexlera a Ladislava Vrbaty a následně zde zahájila provoz galerie Švestka.

 

Literatura a prameny:

- Úřad městské části Praha 1, archiv stavebního úřadu

- Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 220–221

- Rostislav Švácha, heslo čp. 748/II, in Růžena Baťková (ed.), Umělecké památky Prahy: Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady, Praha 1998, s. 426–427

 

Tágy: Rakousko-Uhersko, Geometrická moderna, Fin de siècle

 

Autor: Jiří Hilmera

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvaplusšest=