V urbanistických plánech poválečného rozvoje Ostravy jako preferovaného průmyslového a politického centra měl významnou úlohu projekt okázalé výstavby tehdejší Gottwaldovy třídy (dnešní tř.28.října). Měla to být osa všech slavnostních průvodů, lemovaná monumentálními budovami, které tu už také postupně vznikaly. Jedna z nich, v našem textu už zmíněný kulturní dům podle projektu Jaroslava Fragnera, byla dosud v počátečním stadiu výstavby, když tehdejší krajský národní výbor vypsal soutěž na projekt dalšího náročného objektu - divadla pro operu ostravského Státního divadla. První soutěžní fáze, jejímž úkolem bylo hlavně ujasnit předpoklady urbanistického řešení a zároveň nastínit podmínky pro dispoziční a výtvarné pojetí příštího domu, proběhla od května 1958 do ledna 1959. V čele hodnotící poroty stál Jaroslav Fragner, z dalších prominentních architektů oné doby se na hodnocení podílel např. Jiří Gočár. Ze 44 zaslaných prací bylo vybráno pět návrhů, které byly určeny k dalšímu rozpracování zadaného úkolu ve druhé soutěžní fázi. Autory oněch úspěšných projektů byli (v pořadí udělených cen) Stanislav Hubička, Vladimír Beneš & Viktor Dohnal, Ivo Klimeš, Ivo Šimoník a Věkoslav Pardyl.

Výsledky ostravské soutěže zřetelně dokládají, nakolik se už tou dobou naše architektura uvolnila z krunýře "stalinistické" normativní estetiky - a to za specifických ostravských podmínek ve ztížené situaci, kdy se od každého kulturního projevu zároveň očekával politickoagitační efekt. Pokud pak jde o konkrétní oblast divadelního plánování, zaznamenáváme ještě zřetelněji než ve Zlíně skutečnost, jak nyní projektanti nově chystaných budov spojili návraty k hodnotným vzorům meziválečné produkce s pozorným reagováním na aktuální výsledky světového vývoje na tomto poli.

Původní požadavek na kapacitu příštího divadla byl 1400 sedadel, ale při posuzování už v první fázi soutěže se přistoupilo na rozpětí 1200-1400 míst. Ve vnitřním uspořádání vyloučila porota zásadně hlediště s rozdělením do tří etáží a pro další řešení doporučila amfiteátr s jediným balkonem, který by se nevysouval nad parter více než třemi řadami. Na takovém principu byly také založeny všechny oceněné projekty. - Hlediště nejzajímavějšího tvaru přinesl přitom návrh V.Beneše & V.Dohnala, kde prvně zaznamenáváme dva prvky, které se budou později opakovaně objevovat u různých autorů: je to jednak šestiúhelníkový půdorys hledištního sálu, jednak řešení vstupů do stoupajících sektorů amfiteátru oddělenými schodišti, vedenými vedle sebe z vestibulu vždy po krajní radiále amfiteatrových oblouků. - Nejvýše oceněný projekt S.Hubičky založil amfiteatrální hlediště s jedním balkonem na vejčitém půdorysu a obklopil je kuloárem, kopírujícím oblý tvar sálu. - Ostatní tři projekty obměňují klasický vzor reformního amfiteátru ve variantách, obvyklých i při akcích z předválečných let.

Architektonický styl oceněných návrhů se už zcela oprostil od historizujících manýr předchozích let a založil svůj výraz na práci s velkoryse pojímanými stavebními bloky, vylehčovanými zpravidla štíhlými členícími prvky i hojně uplatněným prosklením širokých ploch. V úpravě hlavního průčelí (která byla při posuzování vzhledem k určené urbanistické situaci zvlášť významná) zvolili úspěšní autoři dva základní typy: Beneš s Dohnalem a Klimeš zde vytvořili po tradičnějším způsobu mělkou předsíň za řadou štíhlých pilířů v celé výšce budovy, ostatní návrhy zdůraznily půdorysným vysazením horní patro se širokým prosklením foyerové stěny. Hubička i Pardyl jí ještě předsadili mělkou lodžii s velmi štíhlými podpěrami, kdežto Šimoník dal působit prosklené ploše souvisle v celé šířce průčelí, markantním orámováním jí vtiskl vzhled jakéhosi panoramatického ekránu a tím přinesl první známý příklad motivu, který se pak v různých projektech objevil častěji.

V jevištní sekci vycházely všechny návrhy z už obligátního křížového půdorysu se třemi pomocnými jevišti, a kolem tohoto základu pak seskupovaly potřebné provozní prostory. Nejnápaditěji přitom vyřešil věc Klimeš, který podstatnou část těchto místností soustředil kolem provozně užitečného dvora v úhlu mezi zadní a levou postranní scénou.

* * *

Krátce po zhodnocení první fáze proběhla v únoru až listopadu 1959 fáze druhá,  která už přinesla podrobné rozpracování plánů vlastní divadelní budovy a znamenala první významný úspěch tehdy sedmadvacetiletého Ivo Klimeše, v dalších letech snad nejvýznamnějšího mezi našimi divadelními projektanty: jeho návrh byl jednomyslně určen za východisko realizačních plánů. Z řešení v první fázi převzal autor bez velkých změn uspořádání jevištního sektoru - včetně zdokonalené verze už dříve uznale přijatého pracovního dvora. Amfiteatrálnímu hledišti dal však zajímavější tvar vejčitě protáhlého šestiúhelníka, jeho strop navrhl v podélném profilu akusticky slibné křivky, v proscéniové zóně vytvořil ve třech štěrbinách mezi zešikmenými příčnými sekcemi potřebné podmínky pro čelní nasvěcování jeviště. Funkčně problematické byly ovšem kaskádovitě klesající úzké balkony s jedinou řadou příčně orientovaných sedadel na sbíhajících se bočních stěnách. Poznáme však ještě, že posuzovatelé tomuto prvku přáli, ba jeho užití přímo doporučovali, spatřujíce v něm zřejmě nástroj proti jindy kritizované "přílišné strohosti" amfiteatrálních prostorů. V exteriéru se Klimeš přidržel bez nápadných změn rešení z první soutěžní fáze - takže podle jeho návrhu provedené divadlo by se bylo na první pohled jistým způsobem podobalo nedalekému kulturnímu domu Jaroslava Fragnera (ten i ve druhé fázi předsedal soutěžní porotě).

Nejvýraznější změnu v projektu V.Pardyla znamenalo mírné rozšíření hledištního prostoru do stran. Na exteriéru bylo sjednoceno pojednání hlavního průčelí protažením členících pilířů přes obě podlaží, přičemž prosklené plochy mezi nimi dostaly zalamovaný tvar na půdorysu tupých břitů. - V.Beneš s V.Dohnalem dali svému hledišti nový vejčitě oválný půdorys, v němž dvě lóžová pořadí nad energicky stoupajícím přízemním amfiteátrem působí už velmi archaicky. Exteriér budovy se ve svých proporcích zklidnil, k čemuž přispěla i dvojice vysokých pilířů se sousošími na prostranství před divadlem, vyvažující svou vznosností hmotnost provazištní věže. I tento prvek ovšem zdůraznil celkově klasicizující pojetí stavby.

Pečlivě připravovaný projekt nového divadla se však nedočkal realizace.

In: Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 150-152, 181, 290, 301-302; obr. 226-233.

Tágy: architektonická soutěž, Komunistické Československo

Autor: Jiří Hilmera