enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Návrhy divadel od Josefa Gočára

Josef Gočár

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1912 | návrh divadla v Jindřichově Hradci

(zobrazit)1930 | plán

lidé

Josef Gočár |hlavní architekt

historie

 

Projekt nové budovy ND

 

Na přelomu dvacátých a třicátých let se znovu oživila myšlenka na zbudování druhého domu Národního divadla, jehož otázka nebyla vyřízena záborem Stavovského divadla roku 1920 ani pronikavou rekonstrukcí této budovy v letech 1925 a 1926. Na jaře roku 1930 byl k dosažení vytčeného cíle založen Sbor pro zřízení druhého Národního divadla, sdružující řadu významných osobností našeho veřejného života. Odezvy na jeho záměry nebyly jednoznačné, a i vůdčím činitelům Sboru bylo zřejmé, že naplnění jejich programu nebude krátkodobou záležitostí. Až zarážející přitom je, že všechny úvahy zcela opomíjely relativně čerstvé výsledky ideové soutěže z roku 1922. Jediný krok, který Sbor učinil směrem k získání představy o zamýšlené stavbě, spočíval v tom, že Josef Gočár (člen výboru Sboru) byl požádán, aby zhotovil skicu na projekt příštího divadla. Pokud jde o místo, dal Sbor na dobrozdání jiného svého funkcionáře, ing.Eustacha Mölzera; ten vyšel z výsledků soutěže z r.1922 (na jejímž průběhu se jako člen Státní regulační komise aktivně podílel) alespoň potud, že doporučil náměstí Republiky. - Sem tedy situoval Josef Gočár svou studii v nákresech, datovaných prosincem 1930. S vlastním divadlem přitom počítal na místě kasáren na nároží Truhlářské ulice, v níž pak měla stát další velká budova pro správní a technické složky, spojená s divadlem krytým přemostěním ve výši prvního patra.

Interiéru divadla dal Gočár radikálně reformní podobu s dvojitým amfiteátrem výrazné, na obloukovém profilu gradované stoupavosti. Mohutně dimenzovaný horní amfiteátr se vysouvá výrazně (snad až na samu mez únosnosti) nad přízemí; lóže jsou omezeny na dvojice v proscéniu, zajímavým způsobem navrhl autor místa k státní: za přízemím, ale i v táhlém ochozu na bočních stěnách pod úrovní horního amfiteátru. Novinkou je půdorys hlediště: jeho v zásadě výsečový tvar není po stranách vymezen přímými, ale obloukem vedenými stěnami. To mělo dvojí výhodu - jednak se usnadnil přechod mezi sbíhavým půdorysem hlediště a pravoúhlým základem celé stavby, jednak bylo maximální šíře diváckých řad dosaženo už asi ve dvou třetinách rozlehlého prostoru, zatímco ve vzdálenějších řadách se už počet (horších) míst nezvyšoval. Po formální stránce takový tvar dobře korespondoval s obloukovou linií zadní stěny i profilem stoupajícího stropu, přičemž řešení všech těchto prvků sledovalo zřejmě i akusticky příznivý efekt.

U scéně uplatnil Gočár aktuálně preferovaný křížový tvar se dvěma bočními a dalším zadním jevištěm, zakreslena je točna a velké množství propadel, v zákulisí se pamatuje na prostorné provozní zázemí. V projevech té doby se co chvíli setkáváme s voláním hudebníků po divadle, skýtajícím náležité podmínky k provádění novodobých hudebních dramat s mohutným interpretačním aparátem - čemuž v Gočárově projektu odpovídá orchestřiště, dimenzované až pro 125 hudebníků. Jinému dobovému požadavku pak Gočár vyhověl zakreslením malé studijní scény nad vstupním foyerem.

 

In:  Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 130-131.

 

 

Návrh divadla v Jindřichově Hradci

 

Nejradikálnější vlom do stylového pojímání našich divadelních budov však představuje projekt, jímž se Josef Gočár zúčastnil soutěže, vypsané r.1912 na budovu spolkového domu s divadelním sálem v Jindřichově Hradci. Podle tohoto návrhu měla v Jindřichově Hradci vzniknout stavba výrazně kubistického pojetí na ostře zalamovaném půdorysu a se stejně expresívním formováním detailů. Jak však vyplývalo už ze soutěžního zadání, nevybočoval návrh ve své dispoziční koncepci z mezí tradičně pojímaných víceúčelových sálů s rovnou podlahou a balkonem, na jehož bočních křídlech se tři řady sedadel (z divadelně provozního hlediska zcela nefunkčně) obracely do prostoru hlediště kolmo na osu sálu. Tradičních, ovšem prakticky osvědčených vzorů se projektant přidržel i rozvržením schodišť v příčně vystupujících modulech.

 

In: Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 84, 93, 180, 286, 297; obr. 97

 

 

Tágy: Avantgarda

 

Autor: Jiří Hilmera

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětmínusjedna=