Janáčkovo divadlo
Jan Víšek, Vilém Zavřel, Libuše Žáčková-Pokorová, Otakar Oplatek
alias Janáčkovo divadlo opery a baletu, Státní divadloRoosveltova 31/7 | |
ukaž na mapě | http://www.ndbrno.cz/ |
významné události
V roce 1910 se uskutečnilo se první kolo veřejné soutěže na výstavbu nového Národního divadla v Brně. V druhém kole soutěže, konaném v roce 1913, nebyl žádný z návrhů vybrán k uskutečnění.
Zdroj: http://www.theatre-architecture.eu/cs/db/?theatreId=313
V letech 1936 a 1937 se uskutečnila další dvoukolová veřejná architektonická soutěž a k realizaci byl vybrán vítězný projekt Jana Víška, k vlastní stavbě ovšem nedošlo.
Zdroj: http://www.theatre-architecture.eu/en/db/?theatreId=201
lidé
Čelný představitel meziválečné avantgardy, jeho rané dílo navazovalo na civilismus, ve 20. letech pracoval pod vlivem kubismu, který ovšem plně nepřijal, a nakonec dospěl až k abstrakci . Plastika pro bazén navržená v roce 1930 znamenala přechod od kubistické inspirace k surrealismu; ve 30. letech se Makovský také stal členem Surrealistické skupiny . Poválečná tvorba Vincence Makovského se vrátila k tradičnímu zobrazování a ztratila svou dřívější závažnost a průbojnost.
Více divadelAutor tapisérií a zde výtvarně pojatého aplikovaného závěsu v estrádním sále (zničeno) a leptaného duralu v loutkovém divadle s názvem Pohádka kdysi a dnes; kdysi pohádka, dnes skutečnost (zničeno).
Více divadelhistorie
Výstavba Janáčkova divadla, probíhající v první polovině šedesátých let 20. století, byla vyústěním půlstoletých snah o nalezení nejvhodnějšího projektu české divadelní scény v Brně, jenž by v sobě spojoval kvality estetické, technické, kapacitní i reprezentativní. První veřejná architektonická soutěž byla vypsána již v roce 1910 Družstvem českého národního divadla v Brně (se stavební parcelou na nároží Žerotínova náměstí a ulice Veveří). Druhé, takzvané věcné kolo této soutěže následovalo v roce 1913, žádný z návrhů však nakonec nebyl vyhodnocen jako vítězný. Nastupující válečná léta i změněná politická situace myšlenku divadelní novostavby poněkud potlačila. Znovuoživení přišlo v polovině třicátých let. V letech 1936 a 1937 se uskutečnila další dvoukolová veřejná architektonická soutěž a k realizaci byl vybrán vítězný projekt Jana Víška, jenže ani tentokrát k vlastní stavbě nedošlo.
Potřetí se téma nové divadelní budovy stalo aktuálním na začátku padesátých let. V roce 1956 bylo vyhlášeno první kolo veřejné neanonymní projekční soutěže, jíž se účastnilo celkem 56 architektů. Novinkou byla změna stavebního místa – jako vhodnější se jevila parcela v sadech v blízkosti historického jádra města. Nejvyšší hodnocení získal po prvním kole společný projekt Jana Víška, Viléma Zavřela a Libuše Žáčkové-Polednové, těžící z Víškových předválečných studií a plánů. Vítězný návrh z roku 1956 byl však proti původním studiím pozměněn a upraven, zejména v exteriérové části (potlačením historizujících klasicizujících tendencí). Po úvodním, veřejném kole následoval druhý, výběrový stupeň soutěže. Postupovalo deset nejlepších návrhů, kromě vítězného projektu šlo o návrhy kolektivů Jiří Čančík – Antonín Flašar – Jan Palacký, Jiří Albrecht – Karel Prager – J. Ulman, Štefan Lukačovič – Miloslav Tengler, Viktor Rudiš – Vladimír Palla a dále projekty Jaroslava Otruby, Jana Nováka, Lubora Laciny, V. Beneše, Jiří Lasovského a A. Vély. Odborná porota i po druhém soutěžním kole vyhodnotila jako nejlepší návrh Víška, Zavřela a Žáčkové-Polednové. V roce 1958 následovala interní podniková soutěž Stavoprojektu Brno, z níž opět vítězně vyšel návrh kolektivu Jana Víška. V témže roce byl zřízen nový ateliér, pověřený veškerými projekčními pracemi. Vedoucím ateliéru byl jmenován Otakar Oplatek, hlavním inženýrem se stal Vilém Zavřel, na projektování se podílela také Libuše Žáčková-Pokorná. Jan Víšek působil v roli externího experta, ovšem s minimální možností do vznikajícího projektu jakkoliv zasahovat, což nakonec vedlo k jeho odchodu z ateliéru a odstoupení od projektu. Definitivní verzi projektu vypracovali Otakar Oplatek a Vilém Zavřel. Na návrzích divadelního sálu a jeviště spolupracovala se Zavřelem Žáčková-Pokorná, podobu společenských částí interiéru navrhl Ivan Ruller, provozní část Boleslav Písařík. Vlastní stavební práce započaly v roce 1960, finální podoba prováděcího projektu byla hotova v roce 1963 a o dva roky později, v červenci 1965, výstavba Janáčkova divadla skončila. Slavnostní otevření nové scény proběhlo 2. října 1965, zahajovacím představením byla opera Příhody lišky Bystroušky od Leoše Janáčka. Původní název divadla zněl Janáčkovo divadlo opery a baletu, v současné době se užívá kratšího pojmenování Janáčkovo divadlo.
Současný stav:
Divadelní budova je samostatně stojící objekt, vystavěný na okraji parku Koliště. Bezprostřední okolí divadla bylo důsledně upraveno a formálně sjednoceno s vlastní stavbou, čímž se dosáhlo výrazové jednoty a zároveň tak byla zdůrazněna velkolepost stavby. Nejmonumentálněji byl pojat prostor před hlavním průčelím. Rozsáhlou plochu pokrývá síť betonových čtverců, jejichž pravidelný rytmus narušuje pouze středový pravoúhlý bazén s fontánou (dnes nefunkční) a půlkruhový travnatý parter. Po stranách vymezují plochu nízké žulové sokly, umělé osvětlení zajišťují jednoramenné a dvouramenné lampy. Ze severní, východní a částečně i jižní strany přiléhá k objektu průchozí betonová terasa. Zpřístupňuje ji schodiště vedené z parku Koliště a dvojice schodišť z Rooseveltovy ulice.
Hlavní průčelí divadla směřuje na západ k Moravskému náměstí. Nástupní betonovou plochu spojuje s vlastní budovou dvouúrovňové schodiště, zakončené po straně kamennou zdí. Její čelní stranu dekoruje plastika moravské orlice od Olbrama Zoubka. Průčelí divadla sestává z rozměrné prosklené plochy, již po stranách svírají dvě užší nečleněné osy. Před středovou část předstupuje monumentální portikus, tvořený osmi hladkými pilíři nesoucími jednoduché kladí. Skleněnou plochu člení vertikálně probíhající kovové pruty, dělící stěnu na dlouhá svislá pole. Ta jsou dále členěna krátkými horizontálními pruty, jejichž výškové umístění odpovídá průběhu pater v interiéru. V přízemní části se fasáda otevírá třemi pravoúhlými vstupy, v patře je zavěšeno pět pravoúhlých balkónů, jejichž měděné parapety jsou zpracovány do podoby tepaného ornamentálního pásu podle návrhu Evy Zoubkové-Kmentové a Olbrama Zoubka.
Boční stěnu divadla, směřující do Rooseveltovy ulice (ve směru od zadního průčelí) člení v přízemí čtrnáct okenních os, dvojice pravoúhlých vstupů do interiéru divadla, šest okenních výloh a trojice vchodových dveří do restaurace Bohéma. Zbývající plochu fasády směrem k nároží zaplňuje souvislý nečleněný kamenný pás. Přízemí protilehlé boční fasády, otevírající se do parku Koliště, je řešeno stejně – nárožní nečleněná osa je následována šesti pravoúhlými vstupy, třemi okenními osami, další trojicí vstupů a zakončena čtrnácti okenními osami.
Členění patrové části, oddělené od přízemí kordonovou římsou, je u obou bočních fasád řešeno obdobně. Uplatňují se zde vysoká vertikální skleněná pole, navzájem od sebe oddělená tenkými kamennými pilíři. Tato pole dále člení vertikálně i horizontálně vedené kovové pruty. V šíři čtyř os předstupuje před fasádu zavěšený pravoúhlý rizalit s čelní stranou pokrytou slepými vertikálními pásy. Z boku je vyskládán skleněnými obdélnými destičkami. Celistvou plochu prolamují u čelního nároží obdélné otvory, sestavené z menších čtverců a obdélníků a kryté barevnými skly.
Před zadní stranu divadla předstupuje podélná terasa, přístupná po schodišti, jež vychází z níže položené souběžně probíhající podesty. Pod severovýchodním nárožím terasy ústí rozměrným pravoúhlým vjezdem tunel, procházející pod celou délkou severní terasy. Zadní fasáda objektu sestává z širokého středového rizalitu a dvojice bočních nečleněných os. Přízemí rizalitu prolamuje dvanáct obdélných okenních otvorů a pravoúhlý vchod. Přízemí nese kordonovou římsu, na niž nasedá sedmiosá patrová část. Mezi tenkými kovovými pilíři probíhají vertikální skleněná pole, jejichž podoba i členění přesně odpovídají bočním fasádám. Odlišují se pouze nárožní osy rizalitu, tvořené čtyřmi nad sebou položenými balkóny. Budova vrcholí krychlovou provazištní věží, vypínající se nad východní polovinou objektu, ostatní plochu pokrývá rovná střecha.
Monumentální pojetí uplatněné v exteriéru se opakuje také v interiérové části. Velký důraz byl kladen zejména na velkorysé provedení společenských prostor. Trojice hlavních vstupů ústí do nevelkého zádveřního prostoru, odkud se přechází do otevřeného velkolepě pojednaného vestibulu. Dominantním prvkem je zde dvouramenné slavnostní schodiště, zpřístupňující první patro a foyer. Ze strany se ke schodišti přimyká vysoká dekorativní mramorová stěna. Volný prostor vestibulu dále člení vysoké válcové sloupy spínající přízemí s prvním a druhým patrem. Komunikaci návštěvníků mezi jednotlivými patry zajišťují kromě centrálního slavnostního schodiště také schodiště postranní, umístěná do nároží průčelí. Zdrojem světla, částečně barevně deformovaného, jsou v těchto schodišťových tubusech čtvercové a obdélné otvory, vyplněné barevným hutním sklem. Autory výtvarného řešení jsou Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová.
Hlediště divadla bylo vystavěno na výsečovém půdorysu se stupňovitým amfiteatrálním uspořádáním. Po stranách prvního pořadí probíhají kaskádovitě rytmizované řady lóží. Druhému pořadí dominuje rozměrný středový balkón, doprovázený postranními balkónovými rameny, řazenými opět v sestupném rytmu. Hlediště kryje členitý strop, sestavený ze závěsných sádrových panelů. Světelné zdroje odlišné velikosti i intenzity jsou umístěny na plochách panelů a do panelových výřezů. Jeviště odděluje od hlediště mohutný, trychtýřovitě se zužující portál, pod jehož překladem je situováno orchestřiště. Hlavní jevištní plochu doplňují dvě boční a jedno zadní pomocné jeviště. Objekt prozatím neprošel žádnou větší rekonstrukcí, od devadesátých let 20. století jsou uskutečňovány pouze nejnutnější dílčí opravy.
Podobu interiéru dotvářejí výtvarná díla, například rozměrný goblén Aloise Fišárka s motivem Lišky Bystroušky ve vestibulu či busta Leoše Janáčka od Miloše Axmanna na podestě slavnostního schodiště. Monumentální sochařská díla byla instalována i v bezprostředním okolí divadla. Nároží severovýchodní terasy nese na vysokém soklu sousoší bratří Mrštíků, jehož původní třetinový model vypracoval Vincenc Makovský. Finální podobu sousoší vytvořil však až v roce 1964 Stanislav Hanzík, který do díla vnesl zčásti své vlastní pojetí. Druhý pomník, dedikovaný Leoši Janáčkovi, stojí nad schodištěm mezi parkem a hlavním průčelím. Bronzovou sochu, vztyčenou na mohutném žulovém podstavci, zhotovil v roce 1975 Stanislav Hanzl.
Použité prameny a literatura:
- Plánová dokumentace, Archiv Oddělení dějin architektury a urbanismu Muzea města Brna.
- Fotografická dokumentace, Fotoarchiv Muzea města Brna
- Tihelka, Vladislav ing: Janáčkovo divadlo v Brně, Praha 1969.
- Hilmera,Jiří: Česká divadelní architektura, Praha 1999, s.144-147.
- http://www.ndbrno.cz/o-divadle/budovy-divadla/janackovo-divadlo/historie/historie-budovy/ (vyhledáno 16.7.2008).
Tágy: Komunistické Československo, reprezentativní budova, Socialistický realismus, volně stojící budova
Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková
Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková:
Divadlo Bolka Polívky, Městské divadlo Brno, Západočeské divadlo v Chebu, Lázeňské divadlo, Divadlo Hudby, Městské divadlo Znojmo, Mahenovo divadlo v Brně, Janáčkovo divadlo, Divadlo Reduta, Divadlo Boženy Němcové, Divadlo na Veveří , Soutěž na návrh Českého národního divadla v Brně v letech 1936-1937, Centrum experimentálního divadla – Husa na provázku, Soutěž na návrh Českého národního divadla v Brně v letech 1910-1913, Kino Svět, Dům kultury Ostrov, Městský dům kultury Sokolov, Hudební divadlo v HodolanechDodatečné informace
Žádné informace nebyly zatím vloženy
přidej data