enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Hudební divadlo v Hodolanech

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1942 | Stavba
Budova vznikla na přelomu 20. a 30. let minulého století. Za německé okupace, když byla česká před­stavení v městském divadle v Olomouci stále více a více omezo­vána a záměrně vypuzována, rozhodl se její tehdejší ředitel Stanislav Langer opatřit pro česká představení jiné divadlo. Plány přestavby bývalé orlovny v olomouckém předměstí Hodolanech vypracoval architekt Ing. Lubomír Šlapeta a přestavbu provedl stavitel Tomáš Šipka v roce 1942
(zobrazit)1948 | Stavba

Budova byla při bojích na sklonku války v roce 1945 značně poškozena, ale byla ihned po revoluci opravena. V roce 1948 byla opět zrenonována.


(zobrazit)1955 | Rekonstrukce

Po požáru v roce 1955 bylo divadlo zrekontruováno.


(zobrazit)2005 | Uzavření

Převážně operetní a některé činoherní tituly zde byly uváděny až do roku 1993, kdy proběhlo sloučení operního a operetního divadla v Olomouci. Budova přestala být využívána a začalo chátrání. Od roku 2000 zde ještě několik let působil soubor Hořící žirafy a také divadlo Tramtarie. Roku 2005 ale veškeré divadelní aktivity ustaly.


lidé

(zobrazit)Tomáš Šipka |architekt
Stavitel Chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.

Miloš Libra |architekt

historie

V roce 1941 se z důvodu rekonstrukce uzavřela hlavní olomoucká scéna – Městské divadlo. Po opětovném obnovení provozu náležela většina herního času německému souboru, česky hrané inscenace se na „prknech“ objevovaly pouze po tři dny v týdnu (úterý, pátek, neděle), později se tento počet snížil dokonce na den jediný. Souběžně zájemci o česká představení navštěvovali Národní dům, kapacitní možnosti zdejšího sálu ovšem poptávce diváků nedostačovaly. Nepříznivou situaci mělo vyřešit zřízení zcela nové, samostatné divadelní budovy; zvažovala se adaptace Odborového domu, Národního domu, Sokolovny či kina „Světozor“. Na všech těchto lokalitách nacházelo ovšem představenstvo Družstva překážky a nedostatky. Jako nejvhodnější se nakonec jevil Lidový dům v Hodolanech, sloužící jako tělocvična orelského spolku (tzv. Orlovna).

Nezbytné stavební úpravy a proměny stojícího objektu navrhl architekt Lubomír Šlapeta. Pro Šlapetu nebyla práce s divadelním prostorem zcela neznámá, již ke konci dvacátých let vytvořil společně se svým bratrem Čestmírem školní projekt přístavby scény k Německému domu v Brně. V roce 1935 se účastnil soutěže na výstavbu Německého divadla v Brně a o rok později pak klání o podobu českého Národního divadla v tomtéž městě. Do dalšího architektonického zápolení vstoupil společně s bratrem Čestmírem a Arnoštem Hoškem v roce 1938 v Moravské Ostravě – jejich návrh divadla a Domu osvěty získal první cenu.

Na počátku čtyřicátých let vytvořil plánové podklady k divadelní scéně v Odborovém domě v Olomouci (nerealizováno).

Vlastní adaptační práce probíhaly v Hodolanech v letech 1941 – 1942. Přestavba, realizovaná pod vedením stavitele Tomáše Šipky, se dotkla všech částí interiéru. Architekt proměnil původní „historizující interiér ve zcela funkční, elegantní scénu“1; její vzhled rekonstruujeme na základě dochovaných fotografií a plánů. .

Divadelní sál byl vystaven na obdélné dispozici. Do divácké části se vstupovalo čtveřicí vchodů; tři z nich byly prolomeny do delší podélné stěny, zbývající pak do kratší zadní zdi přímo z foyeru. Po stranách vedené uličky přiváděly návštěvníky k jednotlivým řadám sedadel. Mezi hlediště a jevištní plochu bylo vsazeno orchestřiště, přístupné ze suterénu. „Jeviště je vybaveno tak, aby odpovídalo i při svých poměrně skrovných dimenzích, daných původním stavem, všem požadavkům scénické techniky. Je opatřeno zděným kruhovým horizontem bílým a posuvným látkovým horizontem černým. Má ovšem všechna další nezbytná zařízení, jako kabinu pro osvětlovače, osvětlovací a pracovní můstky, vyhovující provaziště a různá příruční skladiště technická.“ 2 Po pravé straně (z pohledu z hlediště) navazovalo na hrací plochu boční pódium. O kapacitě sálu nás informuje aktuální číslo Moravského večerníku z roku 1942 - „svažující se řady sedadel mají dole 420 míst, galerie 180 míst k sedění, ohrazený prostor rovněž stupňovitý na stání pojme 150 návštěvníků, takže do celého hlediště se vejde nejméně 750 osob.“ 3  Prostory určené pro stojící návštěvníky situoval Šlapeta do parteru, za poslední řadu sedadel. Nad nimi pak vynesl, v celé šíři místnosti, poměrně hluboce předstupující balkon. Podpěry a sloupy zde chyběly. Na galerii se vcházelo centrálním vstupem, na nějž navazovala středová komunikační ulička. Čelní hrana nesla jednoduché kovové zábradlí.

Původní nedostatky sálu – zejména problém akustiky a viditelnosti – se podařilo v projektu odstranit „tím, že zaoblil [Šlapeta] kazetový strop, nálevkovitě zešikmil strop i postranní stěny proscénia, odstranil z akustického pole všechny odrazové překážky, zejména u stropu, sklonil pod galerijní profil zadní stěny…stejný  účel má parabolické zvednutí podlahy v přízemí a zejména příkré stoupání galerijní podlahy…Akustické poměry nového sálu jsou uzpůsobeny jak opernímu, tak i činohernímu provozu…Viditelnost na jeviště byla dosažena záměrným vynecháním postranních lóží, vhodným rozmístěním sedadel a stoupáním podlah.“ 4

Soudobé fotografie dokládají čistý až purizující prostor, minimálně členěný a velmi účelný. Obrazová dokumentace sálu nenabízí pohled na jakoukoliv dekoraci či zdobení. Výtvarný motiv se uplatnil, dle zprávy v dobovém tisku, ve vstupní části divadla. Zde malíř Oldřich Šimáček ve spolupráci se sochařem Rudolfem Doležalem vytvořili v technice štukolustro scénu z Prodané nevěsty.

Mimo hlediště náležel k divácké části scény foyer, bufet, sociální zařízení a samozřejmě nezbytné šatny. V patře tento výčet doplnila kuřárna, menší šatna a sociální zařízení. Zázemí divadla sestávalo ze skladu, rekvizitárny, nábytkárny – to vše v přízemí. V mezipatře byly umístěny kadeřnické dílny a příruční skladiště pro garderobu a konečně v prvním poschodí se nacházely herecké šatny (celkem pět místností pro 60 osob) a kancelář.

Součastníci hodnotili renovovanou stavbu velmi kladně - „projektant měl k divadlu vnitřní poměr, dovedl se přiblížit ve všech směrech divadelnímu prostředí a výsledek vidíme právě v oné účelnosti, kterou obdivujeme na každém kroku a která Novému divadlu získá srdce všech…dvorana, foyer potěší naše zraky jednoduchými čistými liniemi…Architekt Šlapeta, jak cítíme při každém kroku, pochopil potřeby a práci divadelního umělce, což vyzvedujeme jako veliký klad projektu.“ 5

Úvodní představení proběhlo v sobotu 12. září 1942, premiérovou hrou se stala Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany.

Od zahájení provozu nesl stánek pojmenování Nové (české) divadlo v Olomouci – Hodolanech. Po druhé světové válce se název proměnil na Hudební divadlo, v roce 1957 pak na Nové hudební divadlo.

Bez přerušení fungovala scéna do roku 1944, kdy musela být, z nařízení německé správy, uzavřena. V letech 1945 – 1947 se objekt rekonstruoval; v rámci této stavební aktivity vzniklo boční jeviště, baletní sál (později tento prostor sloužil jako zkušebna orchestru), vybudovaly se šatny pro herce a hudebníky a místnost pro šéfa souboru. Obnovení provozu připadlo na 7. května 1948. Hodolanské divadlo vystupovalo jako „pobočná scéna“ a „bylo prohlášeno, že toto divadlo bude typem lidového divadla.“ 6

Ve Šlapetově úpravě sloužil interiér do 23. listopadu 1953; toho dne zachvátil stavbu od vadné elektroinstalace požár. Rozsah škod byl značný, zvažovalo se dokonce stržení domu a vybudování zcela nového stánku. Nakonec se přistoupilo k celkové opravě a obnově. Renovace divadla probíhala dle projektu Miloše Libry; autor vytvořil návrh plně zapadající do soudobé socialisticko-realistické produkce. Slavnostní znovuotevření scény se uskutečnilo 29. března 1957.

V osmdesátých letech přibyly ke stávajícímu objektu dvě mobilní buňky, sloužící jako místnost pro mistra jevištní techniky a jako pracoviště zvukařů.

V roce 1992 byl provoz divadla, údajně z technických důvodů, ukončen. Historie kulturního stánku se však neuzavřela. O čtyři roky později se podařilo prosadit návrh „aby se z budovy Hodolanského divadla stala tzv. stálá scéna - …divadlo bez vlastního uměleckého souboru a s velmi malým počtem technických pracovníků.“ 7 Díky finanční dotaci Statutárního města Olomouc byla v roce 1997 opravena tepelná instalace a částečně se vyměnila i elektroinstalace. Inscenace se začaly opět uvádět v roce 2000, divákům se nabízela představení experimentální scény Moravského divadla Olomouc nazvaná Hořící žirafa. Stávající prostory scény se pro nový provoz částečně upravovaly – např. z bývalého jeviště se stala zkušebna, naopak z šaten pro diváky hlediště i jeviště. Současně se instalovala nová zařízení vzduchotechniky i technické výbavy (scénické osvětlení, zvuky). Studio Hořící žirafa vystupovalo v Hodolanech do roku 2003. Na něj navázal další experimentální soubor - Tramtárie, následovaná v letech 2005 – 2006 spolkem Tramtárie II. – vrací úder.

V současné době neplní již stavba svou primární – kulturní funkci. Správce objektu Moravské divadlo Olomouc jej využívá jako ubytovnu pro své zaměstnance, odlehčovací sklad dekorací, sklad nábytku a dočasně také jako zkušebnu uměleckých souborů a orchestru. Rovněž se zde nachází půjčovna kostýmů.

 

 

Současný stav

Hodolanské divadlo je samostatně stojící objekt, ohraničený ze tří stran rušnými pozemními komunikacemi a kolejemi tramvají. Boční fasáda, souběžná s ulicí Tovární je částečně kryta zahradou, zbývající plochu zastiňuje přisedající obdélný dům. Zadní strana směřuje do dvora. Před hlavní průčelí, otevírající se do Hodolanské ulice, předstupuje nevelká, do oblouku formovaná travinatá plocha.

Mohutnou blokovitou budovu vystavěl architekt na obdélném půdoryse. Členění stavby odpovídá a poukazuje na vnitřní uspořádání scény – zřetelně odlišíme foyer, hlediště i jevištní část. Tyto dominující objemy doplňují menší přístavby sloužící jako provozní zázemí.

V nevelké míře se uplatnily tektonické a dekorativní prvky. Z aplikovaných lze zmínit imitaci středového převýšeného rizalitu hlavního průčelí, obratně ukrývající ústupek levé půlky této strany, centrálně situované dvouosé okno zvýrazněné mohutnou suprafenestrou se středovým akcentem, římsy nad bočními vstupy, které jsou podepřeny hranolovými konzolami, fabionové korunní římsy či plně zděné vysoké atiky, opticky oddělené od korunní římsy drobnými kubickými soklíky.

Vnější stěny budovy, opatřené hrubozrnnou omítkou probarvenou ve hmotě ve dvou základních odstínech (písková a starorůžová), rytmizují vertikální, do omítky vryté pásy. Tyto sestávají z obdélných polí, řazených do dvou, respektive tří svislých pruhů. U hlavního průčelí slouží tyto geometrické kompozice ke zdůraznění ústředního dvouosého okna.  

Přístup do interiérové části budovy nebyl správcem objektu umožněn.

 

 

Poznámky:

1. Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Lubomír Šlapeta 1908 – 1983,  

    Čestmír Šlapeta 1908 – 1999. Architektonické dílo (kat. výst.), Spolek Obecní dům

    Brno – Muzeum umění Olomouc, 2003, s. 182.

2. Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Lubomír Šlapeta 1908 – 1983,

    Čestmír Šlapeta 1908 – 1999. Architektonické dílo (kat. výst.), Spolek Obecní dům

    Brno – Muzeum umění Olomouc, 2003, s. 183.

3. Bk., Nový stánek umění Českého divadla v Olomouci, Moravský večerník XXI,

    č. 102, 12. září 1942, s. 5.

4. Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Lubomír Šlapeta 1908 – 1983,

    Čestmír Šlapeta 1908 – 1999. Architektonické dílo (kat. výst.), Spolek Obecní dům

     Brno – Muzeum umění Olomouc, 2003, s. 183.

5. Bk., Nový stánek umění Českého divadla v Olomouci, Moravský večerník XXI,

    č. 102, 12. září 1942, s. 5.

6. Václav Kožušník, Historie budov olomouckého divadla, Olomouc 2010, s. 63.

7. Václav Kožušník, Historie budov olomouckého divadla, Olomouc 2010., s.65.

 

 

Literatura:

- Bk., Nový stánek umění Českého divadla v Olomouci, Moravský večerník XXI,

   č. 102, 12. září 1942, s. 5.

- Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích. I. díl, Praha 1949,

  s. 151 – 152.

- Václav Kožušník, Historie budov olomouckého divadla, Olomouc 2010.

- Petr Pelčák – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Lubomír Šlapeta 1908 – 1983,

   Čestmír Šlapeta 1908 – 1999. Architektonické dílo (kat. výst.), Spolek Obecní dům

   Brno – Muzeum umění Olomouc, 2003.

- Ročenka Družstva českého divadla v Olomouci 1940 – 41. XXI. Výroční zpráva   

   Družstva českého divadla v Olomouci za sezonu 1940 – 41, Olomouc.

- Ročenka Družstva českého divadla v Olomouci 1941 - 42. XXII. Výroční zpráva

   Družstva českého divadla v Olomouci 1941 – 42, Olomouc.

- Pavel Zatloukal, Olomoučtí architekti 20. století II., Zprávy Krajského

  vlastivědného muzea v Olomouci, č. 235, 1985, s. 15 – 33.

- Pavel Zatloukal, Olomoucká architektura 1950 – 1983, Olomouc 1983.

 

Tágy: Funkcionalismus

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínustři=