enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Hudby

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)40. léta 19. století | stavba
Objekt na Denisově ulici č.47 vznikl v letech 1843-1848 jako pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu, který zde sídlil až do roku 1902.
(zobrazit)10. léta 20. století | rekonstrukce

Stavební úpravy  proběhly mezi lety 1915-20. Adaptačních prací se ujal olomoucký architekt Jaroslav Kovář st. a podle jeho návrhu nechali majitelé přestavět přední trakt směřují do Denisovy ulice. Vedle Kováře st. se na rekonstrukci podílel také  Franz Lang   a mnichovský sochař Moritz Lau.


(zobrazit)24.10.1968 | otevření
Olomoucké divadlo hudby zahájilo svou činnost v roce 1968. Nejnutnější adaptační práce probíhaly dle plánů architekta Jiřího Procházky, rekonstrukce si vyžádala zhruba rok. Nově upravený stánek zahájil svou činnost k 24.říjnu 1968, uvedeno bylo montážní pásmo pražského Divadla hudby Vítěz nad smrtí.
(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce

Mezi lety 1992 – 2000 iniciovala kulturní instituce rozsáhlé stavební úpravy budovy; nejdříve podle vlastních návrhů, později byl ke spolupráci přizván architekt Michal Sborwitz.


(zobrazit)1991 | kulturní památka

Od roku 1991 je objekt č. 47 evidován jako nemovitá kulturní památka MK ČR.


lidé

historie

Olomoucké divadlo hudby zahájilo svou činnost v roce 1968. Stalo se pátou institucí typu divadla hudby, která byla na území Československa od konce druhé světové války otevřena. Nejstarší a současně hlavní scéna fungovala v Praze, pod ní spadaly filiálky v Bratislavě, Ostravě a Liberci. 1

Od ostatních soudobých kulturně-vzdělávacích podniků tato zařízení odlišovala specifickou programovou náplní. Hlavní složku repertoáru tvořila reprodukce hudebních děl, uváděných prostřednictvím záznamu. Uvedená poslechová „představení“ doplňoval živý komentář spíkra, a také, pro podpoření celkového dojmu z prezentované skladby, promítání diapozitivů, filmů, recitace, tanec, barevné světlo atd. Návštěvníci se seznamovali se skladbami z oblasti vážné, populární a jazzové hudby, současně také s novinkami vydavatelství Supraphonu. Mimo vlastní hudební produkci uváděla Divadla hudby rovněž pořady poezie a mluveného slova. Opomíjeno nezůstalo ani výtvarné umění; v prostoru divadel vznikaly komorní galerie, pořádaly se besedy s umělci, přednášky o umění atd. Na konci padesátých a počátku šedesátých let, v souvislosti s rozšířením  kvalitní audio techniky i mezi „běžné“ posluchače, ustoupily původní (stěžejní) programy reprodukované hudby. Více pozornosti se dostalo literárním pořadům, objevila se rovněž filmová představení, či divadelní hry (často neprofesionálních hereckých spolků).

Divadla hudby tedy nebyla dramatickou scénou v pravém slova smyslu – jednalo se spíše o víceúčelové kulturní zařízení, představující veřejnosti nejrůznější odvětví umění a umělecké produkce.

Za předchůdce divadla hudby, ve smyslu programové skladby, lze v Olomouci považovat Klubovnu hudby a poezie. Tato instituce sídlila původně na Kolárově náměstí 7, v roce 1966 se přestěhovala do Domu armády, kde byl jejím aktivitám vyhrazen tzv. „salonek“ v prvním patře. Divákům (respektive posluchačům) se nabízely „kvalitní přehrávky hudby i uměleckého slova z desek a magnetofonových záznamů, dále recitační pořady a setkání s autory.“ 2

Zřizovatelem klubovny byla Lidová konzervatoř Okresního domu Osvěty (dále jen ODO), jako vedoucí programového oddělení zde od roku 1966 pracoval Rudolf Pogoda. Ohlasy veřejnosti na činnost klubovny byly velmi pozitivní. Tato skutečnost vedla následně zástupce ODO k rozhodnutí zřídit v Olomouci stálé Divadlo hudby a poezie, jež by divácké obci představilo nejširší možné spektrum kulturních pořadů

Vybudováním zamýšleného kulturního zařízení byl pověřen Rudolf Pogoda, k užívání se podařilo získat prostor v objektu na Denisově ulici č.47 - „Byly nám k tomu přiděleny pěkné provozovny někdejšího Radiotabarinu v Denisově ulici č.47 (nad kinem Moskva), kde je sál asi pro 120 osob s malým jevištěm a vyhovujícím příslušenstvím.“ 3Nejnutnější adaptační práce probíhaly dle plánů architekta Jiřího Procházky, rekonstrukce si vyžádala zhruba rok. Nově upravený stánek zahájil svou činnost k 24.říjnu 1968, uvedeno bylo montážní pásmo pražského Divadla hudby Vítěz nad smrtí.

Budova č. 47 na Denisově ulici stojí naproti chrámu Panny Marie Sněžné, v okrajové části náměstí Republiky. Již od středověku se jednalo o důležitou a  exponovanou lokalitu - stávala zde tzv. Nová brána, oddělující oblast Předhradí od vlastního vnitřního města. První stavební aktivitu máme v místech dnešního objektu doloženu k roku 1246 – vznikl zde útulek pro malomocné; 4 o jeho založení se zasloužili olomoucký purkrabí Oneš, purkrabí z Veveří a Martin Pokora.5 Špitál nesl původně pojmenování po sv.Antonínovi 6, později byl přejmenován na sv. Ducha. Špitální areál sestával z „nemocničních“ budov, kostela, dvorních domů, zahrady a hřbitova. V průběhu let, jak nás informují dochované listiny, doznal komplex řady úprav a rekonstrukcí – např. k roku 1462, 1613 7 či v období po odchodu švédů za třicetileté války.8 Stavební aktivita se areálu nevyhýbala ani ve století následujícím – k roku 1727 vznikala špitální novostavba, o pět let později se opravoval kostelík, k polovině století přibila nová místnost pro nemocné vojáky a ve špitále byla zřízena nemocnice (Kranken-Spital). Uvažovalo se dokonce o založení nového zařízení sv. Joba a Lazara ve dvoře stávajícího areálu.  Namísto toho došlo o třicet let později k přerušení činnosti a zrušení svatodušního špitálu. Stalo se tak v rámci josefínských reforem k roku 1785.

V následujícím období sídlil v objektu výchovný ústav pro vojenské syny, arcibiskupský seminář a v letech 1787-1825 také tkalcovna vlny. Ve čtyřicátých letech 19. století vydalo město rozhodnutí o úplné demolici areálu; strženy byly veškeré stojící budovy, včetně gotického kostela. Na jejich místě vznikl v letech 1843-1848 pozdně klasicistní soubor budov trestnice okresního soudu, který zde sídlil až do roku 1902.9 Uprázdněný komplex následně zakoupili manželé Donathovy; nové využití objektů si vyžádalo odpovídající stavební úpravy, které proběhly mezi lety 1915-20.10 Adaptačních prací se ujal olomoucký architekt Jaroslav Kovář st. a podle jeho návrhu nechali majitelé přestavět přední trakt směřují do Denisovy ulice. Čelní fasáda, kombinující neoklasicistní a kubizující prvky, tak získala novou moderní podobu. Vedle Kováře st. se na rekonstrukci podílel také  Franz Lang – upravil dvorní křídlo – a mnichovský sochař Moritz Lau, jež je autorem sochařské výzdoby. Soudobý vzhled exteriéru si objekt zachoval ve velké míře až do dnešní doby.

V polovině dvacátých let doplnil funkční pluralitu domu noční podnik Radiobar (Radio-bar-Tabarin), zřízený v předním traktu 11 a kino Elite, umístěné do dvorní části.12

V šedesátých letech projevil zájem o uvolněné a nevyužívané prostory bývalého Radiobaru divadelní spolek RADIONKAbaret, získat se je však podařilo až nově založenému Divadlu hudby. Stalo se tak v roce 1967 a jak uvádí Rudolf Pogoda „ nám zde bylo poskytnuto mimořádně vhodné prostředí pro estetické působení hudbou, uměleckým slovem, filmem a výtvarným uměním na dospělé i mladé zájemce o kulturu“. 13 On sám se následně podílel i na úpravě interiéru - „Dotvořil [vnitřní prostor – poznámka autorky] sochami, plastikami a dalšími uměleckými předměty zapůjčenými z depozitářů muzeí (po stranách před jevištěm byla například umístěna socha krále Davida a historická harfa)“ .14 O úpravách získaných místností Pogoda několik měsíců před zahájením napsal „Velice nám záleží na pěkném vzhledu těchto prostor – už od vstupu do budovy. Proto zde na volné boční sokly umístíme kopie světlonošů z olomoucké Trojice a provedeme v přízemní chodbě další vzhledové zlepšení.“ .15 O několik let později, v dopise adresovaném p.Klánskému, Duňa Šimáčková (provozní referentka Divadla hudby) k uspořádání scény dodává „Přímý vchod je v přízemí, na konci chodby. Mnohým připomínají prý vchod do bunkru, ale v našem případě je skutečnost růžovější, než tato původní představa…“. 16

V korespondenci, pocházející z doby před zahájením činnosti, se o scéně hovoří jako o Divadle hudby a poezie. Vedení divadla dokonce zvažovalo název RADIO klub či R-klub (v návaznosti na „radiobarovou“ minulost místa), nakonec se však začalo užívat zkrácené označení Divadlo hudby.

 

Současný stav

V současnosti využívají objektu na Denisově ulici č. 47 tři subjekty – Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění, Divadlo hudby a Café 87. Pro výstavní účely muzea slouží v prvním patře budovy tzv. Trojlodí a Salon, ve druhém patře Obrazárna a v prostoru podkroví Mansarda. Nárožní část domu, v přízemí a prvním podlaží z průčelní strany, slouží jako kavárna Café´87; i zde jsou organizovány krátkodobé, svým rozsahem komorní výstavy.

Divadlo hudby, jakožto nevelké kulturní zařízení, užívá ke své činnosti několika místností v přízemí stavby. Hlavní, centrálně situovaný vchod se do budovy otevírá z Denisovy ulice. Na něj navazuje krátká chodba (označovaná také jako foyer), na jejímž konci vstupuje návštěvník prosklenými dveřmi do divadla. V přiléhajícím prostoru se nachází šatna a pokladna. Následuje (vstupní) hala, zprostředkovávající přístup do baru, či do hlediště sálu, zaměstnancům divadla pak do technické kabiny. Místo zde bylo vyhrazeno také sociálnímu zařízení. Ústředním prostorem kulturního stánku je vlastní divadelní sál. Vystaven byl na obdélné dispozici, se severojižní orientací. Přístupný je dvojicí vstupů – z haly a baru. Boční stěny vymezují nosné pravoúhlé pilíře. Napravo ponechal architekt plochu mezi nimi otevřenu, čímž vznikly volné průchody do postranní úzké části. Tato slouží jako galerie (tzv. galerie Titanic) 17, v níž se pravidelně pořádají výstavní akce (expozice je odměňována šestkrát až sedmkrát za sezónu). Představována jsou díla malířská, grafická, fotografie, kresby atd. Současně tento prostor slouží jako „spojovaní chodba“ mezi sálem a barovou částí.

Hlediště divadla tvoří rozměrná, stupňovitě se zvedající podesta se „skládacími sedadly zn. Sandler seatting“ . 18  Scéna může v jednom okamžiku pojmout na 120 diváků. Jednoduché a mobilní zařízení dovoluje „variabilní umístění hracích ploch a hledištních zón podle záměru konkrétní inscenace. Lze tedy uvést nejenom klasické „kukátkové“ projekty s diváky proti scéně, ale i .. „arénu“, „kotel“, „molo“ atd.“ 19

Těsně k první řadě přiléhá dřevěné jeviště, předstupující mírně před jevištní portál. Hloubka hrací plochy je 4 metry, šířka 7 metrů a výška 2,85 metrů. Její vnitřní stěny kryje po celém obvodu jednoduchá černá opona. Napravo od portálu vznikla herecká šatna (či šatna pro účinkující), z ní se vstupuje přímo na jeviště. Přístupná je rovněž z galerie.

Administrativnímu zázemí  byly vyčleněny místnosti nalevo od hlediště, vchod je umístěn ihned za vstupními dveřmi do sálu.

Pro občerstvení a osvěžení slouží návštěvníkům malý bar s kapacitou asi 40 míst. Nachází se v pravé části divadla. Optického zvětšení prostoru bylo dosaženo snížením úrovně podlahy v místech výdejního pultu. Na rozdíl od monochromně (převažující černá barva) pojednaného sálu, objevují se zde barevně různorodé stoly a židle, rovněž  se uplatňuje širší materiálová skladba – kamenná podlaha a barový pult, zábradlí z cihel.

První větší zásah do původní podoby se v divadle uskutečnil v roce 1976. Upravila se technická kabina a její dřívější vstup z baru nahradil nový boční vchod ze vstupní haly. Velký význam pro vzhled scény měly stavební úpravy interiéru provedené po roce 1990, v době příchodu nové ředitelky Libuše Šlezarové. Odstranilo se stropní osvětlení v sále, břízolitové prvky nahradila štuková omítka, svěsily se sametové závěsy. Současně z jeviště zmizel koberec a dřevotřískové plotny – zůstala jen podlaha z borovicových prken, rovněž se odvezly proscéniové dekorace - socha krále Davida a harfa. Nová černá výmalba sálu jej postupně proměnila na „Black box“.  

Od roku 1989 spravuje objekt s č. 47 Muzeum umění Olomouc. Mezi lety 1992 – 2000 iniciovala kulturní instituce rozsáhlé stavební úpravy budovy; nejdříve podle vlastních návrhů, později byl ke spolupráci přizván architekt Michal Sborwitz. Tyto rekonstrukční práce se v nemalé míře dotkly také podoby a velikosti divadla - počátkem devadesátých let přišla scéna, ve prospěch muzea, o část svých prostor (následkem čehož musela být upravena  kuchyňka a bar), současně připadlo zázemí provozovateli bufetu (dnes se jedná o přípravnu kavárny Café 87).

V roce 1993 provedlo muzeum rozsáhlou přestavbu vstupní chodby (foyeru), otevírající se do Denisovy ulice. Střední část levé stěny ustoupila novému reprezentativnímu vstupu, přístupnému trojící schodů, krajní pole zdi prolomily rozměrné skleněné plotny. Ve spojení s protilehlou trojicí zrcadlových ploch a bílou nátěrovou barvou stěn vznikl čistý prosvětlený nástupní prostor, uvádějící návštěvníky do galerijních expozic (respektive pokladny a šatny), případně do  interiéru divadla. V průběhu stavební aktivity byly zřejmě odstraněny původní sochy světlonošů. 20

Další rozsáhlejší úprava, tentokrát spíše technického rázu, proběhla v roce 1998. Rekonstruována byla elektroinstalace, původních dvanáct stmívacích okruhů vzrostlo na dnešních sedmdesát dva, odstraněny byly staré šestnáct mm promítačky, pořídila se nová akustická izolace. Technická kabina získala nový, dvojnásobně rozměrný průhled do sálu. 21

 

Od roku 1991 je objekt č. 47 evidován jako nemovitá kulturní památka MK ČR.

V současné době nabývá na aktuálnosti otázka přestavby celého domu Denisova 47 (exteriér i interiér). Rekonstrukce by se měly dotknout všech částí budovy – tedy i Divadla hudby. Autorem předkládaného projektu je opět Michal Sborwitz. Zamýšlené stavební úpravy souvisí s plánovanou výstavbou zcela nové muzejní budovy v sousedství stávajícího objektu (v  tzv. „proluce“), nesoucí pojmenování SEFO - Středoevropské forum Olomouc. Konečné rozhodnutí o realizaci stavby či jejím zamítnutí by mělo padnout v letních měsících roku 2010.

 

Poznámky:

1. Divadlo hudby v Praze zahájilo provoz 14. října 1949. U jeho zrodu stál, a jako

    provozovatel nadále vystupoval státní podnik Gramofonové závody (později

    nazývaný Supraphon). Bratislavské, ostravské i liberecké divadlo vznikaly

    následně, v průběhu padesátých let. Mimo tyto scény existovala ještě řada

    dalších zařízení s obdobnou tematickou náplní, tyto však již nespadaly pod

    pražského provozovatele a jejich činnost většinou neměla dlouhého trvání.

2. Divadlo hudby Olomouc, Archiv, složka bez označení, strojopis se záhlavím

    „Vážení přátelé“, datovaný V Olomouci 5.ledna 1966.

3. Divadlo hudby Olomouc, Archiv, složka bez označení, dopis ze dne 4.5. 1967

    adresovaný M. Pavlovskému, vedoucímu odbytu n.p. Tesla. Odesílatel Rudolf

    Pogoda.

4. K jeho původnímu využití uvádí Josef Kšír: „ Při založení byl útulkem pro

    malomocné a teprve po vymizení lepry, koncem 14.století změněn byl ve špitál.“

    Josef Kšír, Staré olomoucké špitály a jejich situování, Zprávy vlastivědného

    ústavu v Olomouci, č. 118, 1964, s. 2.  O vzniku a zaměření špitálu hovoří také

    Florián Josef Loucký ve svém Popisu královského hlavního města Olomouce: „V

    blízkosti Nové věže proti jezuitskému kostelu stojí prastarý kostelík sv.Ducha a

    k němu přináležející špitál, nazývaný též Velký nebo Měšťanský. Byl založen pro

    práce neschopné [chudé] měšťany a je v něm nyní deset mužů a deset žen..Počátky

    tohoto špitálu – stejně jako následujících – není možno nijak zjistit s výjimkou toho,

    co je známo z ústního podání..“.  Libuše Spáčilová – Vladimír Spáčil, Popis

    královského hlavního města Olomouce sepsaný syndikem Florianem Josefem

    Louckým roku 1746, Olomouc 1991, s. 57, paragraf 69.

5. Dle kroniky Václava z Jihlavy „Papež Inocenc roku 1246 vyhověl žádosti

    purkrabího olomouckého Onše a purkrabího Milíče z Veveří a dal souhlas k zřízení

    špitálu sv. Ducha na Předhradí v Olomouci. Zmínění oba šlechtici vyslali k papeži

    zbožného muže Martina Pokoru, který se rozhodl věnovat veškeré své jmění na

    stavbu špitálu a papež udělil 210 dní odpustků těm, kteří přispějí na stavbu tohoto

    špitálu.“ Wilhelm Nather, Kronika olomouckých domů, II díl, Olomouc - Opava

    2007, s. 272.

6. Pojmenování špitál sv.Antonína je doložen ještě k roku 1327. Viz. Spáčilová –

    Spáčil (pozn.4), s. 179, paragraf 69.

7. K roku 1462 se uvádí - „..špitální budova již stářím sešlá a také požárem

     poškozená byla nově a rozměrněji vystavěna...“. V roce 1613 byla vybudována

    „přístavba pro nemocné děti, sirotky a nalezence..“. Viz Kšír (pozn.4), s. 2.

8.  Při obléhání města císařským vojskem byl špitál silně poničen. K roku 1644

    „švédský podplukovník Winter dal strhnout špitál sv. Ducha a dřevo převézt

     k svým strážím u Střední brány“. Viz Nather (pozn. 5), s. 272.

     „Po odchodu švédů byly budovy [špitální – poznámka autorky] opraveny městem,

     bylo přistavěno mnoho pokojů, stáje a krámy pro prodej..“ Viz Kšír (pozn. 4), s. 2.

9. Autorem architektonického návrhu budov trestnice okresního soudu byl stavební

    správce Franz Brunner. Pavel Zatloukal, Středoevropské forum Olomouc.

    Architektonická studie (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního

    umění 2009, s. 18.

10. Z původních pozdně klasicistních domů se do dnešní doby zachoval pouze jejich

      půdorys.

11. Interiérovou úpravu nově zřízeného Radiobaru (Radio-bar-Tabarinu) navrhl

      Eduard Hála.

12. Původní promítací sál kina Elite navrhl Emil Kugel, následně, v roce 1943 jej

      upravil projekt Jana Zázvorky. Originální název promítacího sálu se později

      změnil na kino Moskva, následně na kino Central.

13. Divadlo hudby Olomouc, Archiv, složka bez názvu, dopis z 31. července 1968,

      adresát Závodní výbor ROH, Okresní správa strojů, odesílatel Rudolf Pogoda.

14. Tereza Pogodová, Divadlo hudby jako prostor pro uměleckou alternativu (třicet let

       olomouckého Divadla hudby)(diplomní práce), Katedra teorie a dějin

      dramatických umění FF UP, Olomouc 2002, s. 64.

15. Divadlo hudby Olomouc, Archiv, složka bez názvu, dopis z 31. července 1968,

      adresát Závodní výbor ROH, Okresní správa strojů, odesílatel Rudolf Pogoda.

16. Divadlo hudby Olomouc, Archiv,  složka Korespondence, dopis ze dne 2.10.

      1979 adresovaný p.Klánskému, č.j. 2186/79. 

17. Výstavní činnosti se Divadlo hudby věnuje pravidelně od doby svého vzniku.

      Galerie doposud hostila značné množství umělců a výtvarných tvůrců, z nichž

      lze namátkou uvést např. Jiřího Johna, Evu Kmentovou, Adrienu Šimotovou,

      Františka Ronovského, Ladislava Nováka, Dalibora Chatrného, Jiřího

      Načeradského, Jitku Svobodovou, Miloše Šejna, Pavla Rudolfa, Miloše Cvacha

      atd., z olomouckých autorů např. Ivo Přečka, Miroslava Šnajdra st., Inge

      Koskovou, Janu Jemelkovou, Ondřeje Michálka, Jiřího Lindovského, ze

      slovenských pak  např. Rudolfa Filu, či Albína Brunovského. Značná pozornost

      byla věnována fotografickým expozicím - na nich se představila mimo jiné

      tvorba Josefa Sudka, Otakara Lenharta, Viléma Reichmanna, Václava

      Chochola, Miloše Korečka, Bohdana Holomíčka, Jaroslava Kořána, Jindřicha

      Štreita. Zmínku si rovněž zaslouží výstavy insitního umění a l´art brut, které

      zastupovala díla Františka Řeháka, Václava Beránka, Cecílie Markové, Anny

      Zemánkové, Františky Kudelové.

      Od roku 1974 doprovázel každou výstavu  katalog nevelkého formátu. Vlastní   

     „vernisáže vedle obvyklého úvodního slova nabízely promítání diapozitivů, které

      v průřezu informovaly o umělcově tvorbě, nebo filmů o výtvarném umění,

      v příjemném klubovém prostředí někdy proběhlo i neformální setkání s autorem.

      Ojedinělou formou výtvarné komunikace s návštěvníky bylo losování prémie –

      kresby, grafiky, fotografie apod., věnované vystavujícím autorem.“ Ladislav

      Daněk, Olomoucký okruh. Divadlo hudby a Galerie v Podloubí, in: Milena

      Slavická (ed.), Zakázané umění II., Výtvarné umění, 1-2, 1996, s. 190 – 191.

18. Viz www.divadlohudby.cz/pronajem.html, vyhledáno 6.8. 2009.

19. Ibidem, vyhledáno 6.8. 2009.

20. Dnes jsou postavy světlonošů evidovány v podsbírce plastik Muzea umění

      Olomouc, dočasně jsou uloženy v depozitáři Vlastivědného muzea v Olomouci.

21. Za poskytnutí informací o stavebních úpravách a rekonstrukcích divadelní     

      scény v letech 1968 – 2010 děkuji Mgr. Alexandru Jeništovi, produkčnímu

      Divadla hudby Olomouc.

 

Použité prameny a literatura:

 

- Fotografická dokumentace, dokumentace, Divadlo hudby Olomouc, Archiv, Složka archivní fotografie dh (1968), složka korespondence, složka tiskové materiály 68/69, složka tiskové materiály 69/70/71, složka bez názvu.

- Plánová dokumentace, fotografická dokumentace, Muzeum umění Olomouc, Sbírka architektury, Archiv.

- Evidenční list památky, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Olomouci.

- Alois Vojtěch Šembera, Paměti a znamenitosti města Olomouce, Vídeň 1861 (fotokopie z roku 2002). - Josef Kšír, Staré olomoucké špitály a jejich situování, Zprávy vlastivědného ústavu v Olomouci, č. 118, 1964, s. 1-15.

- Robert Smetana, Průvodce památkami v Olomouci, Ostrava 1966.

- Miroslav Klimeš, Významná novinka v olomouckém kulturním životě. Divadlo hudby před zahájením, Stráž lidu 48, č. 77, 1968, úterý 24. září, s.3.

- Pavel Zatloukal, Architektonické dílo Jaroslava Kováře staršího, Zprávy krajského vlastivědného muzea v Olomouci, č. 208, 1980, s. 5 – 11.

- Tomáš Černoušek – Vladimír Šlapeta – Pavel Zatloukal, Olomoucká architektura 1900 – 1950, Olomouc 1981.

- [V.R.], Dvě desetiletí. Divadlo hudby v Olomouci, Nová Svoboda 44, č. 260, 1988, pátek 4.listopadu, s. 6.

- Pavel Konečný – Jiří Valoch, Divadlo hudby. Výstavy 1968-1988, Olomouc 1988.

- Libuše Spáčilová – Vladimír Spáčil, Popis královského hlavního města Olomouce sepsaný syndikem Florianem Josefem Louckým roku 1746, Olomouc 1991.

- Dana Doricová - Ludvík Kundera - Jiří Valoch et al., Svetlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968-1989 (kat. výst.), Žilina 1992.

- Ladislav Daněk, Olomoucký okruh. Divadlo hudby a Galerie v Podloubí, in: Milena Slavická (ed.), Zakázané umění II., Výtvarné umění, 1-2, 1996, s. 180-216.

- Tatjana Lazorčáková, Čas malých divadel, Olomouc 1996.

- Tereza Pogodová, Divadlo hudby jako prostor pro uměleckou alternativu (třicet let olomouckého Divadla hudby)(diplomní práce), Katedra teorie a dějin dramatických umění FF UP, Olomouc 2002.

- Wilhelm Nather, Kronika olomouckých domů, II díl, Olomouc - Opava 2007.

- Pavel Zatloukal, Středoevropské forum Olomouc. Architektonická studie (kat. výst.), Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění 2009.

- internetový odkaz - http://www.divadlohudby.cz/

 

Tágy: divadelní sál, Klasicismus, Komunistické Československo, Rakouské císařství, volně stojící budova

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínustři=