enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Bolka Polívky

Johann Monter

alias Městské oblastní divadlo, Divadlo bratří Mrštíků, Satirické divado Večerní Brno, Svobodné divadlo, Divadlo u Jakuba
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)10. léta 20. století | stavba
Dům č. 5 se nachází v blokové řadové zástavbě. Z vnějšího pohledu se budova jeví jako pětipatrová (včetně půdní části), interiér ovšem „skrývá“ ještě jedno podlaží mezonetové, kde je umístěn divadelní sál. Projekt budovy vytvořil Maxim Johann Monter,5 výstavba probíhala v prvním desetiletí 20. století (pravděpodobně v letech 1905–1908).
(zobrazit)1947 | otevření
Opravu většího rázu lze předpokládat po ukončení druhé světové války, kdy byla poškozena přední část domu. Od roku 1947 sloužil dům Svobodnému divadlu
(zobrazit)1954 | rekonstrukce
Původně společenský sál byl přebudován v poválečných letech 1954–1955 arch. L. Lacinou pro Krajské oblastní divadlo, později pro divadlo bratří Mrštíků
(zobrazit)1966 | rekonstrukce
Od 10. července do 30. srpna 1966 se uskutečnila rekonstrukce. Divákům se scéna znovu otevřela 1. září 1966.
(zobrazit)17.9.1993 | rekonstrukce
První sezónu zahájilo Divadlo Bolka Polívky 17. září roku 1993 hrou Trosečník. Polívka dal vzniknout jednomu z prvních zcela soukromých divadel, žijících pouze z vlastních výdělků, případně sponzorských darů, bez pomoci dotací města či kraje.
(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce

lidé

historie

Umístěním scény na Jakubském náměstí v domě č. 5 navázalo Divadlo Bolka Polívky na

dlouholetou divadelní tradici. Prostor přízemí a prvního, zvýšeného patra využívalo už v minulosti několik hereckých sdružení a skupin.

Od roku 1947 sloužil dům Svobodnému divadlu, záhy přejmenovanému na Městské oblastní divadlo, následně Městské oblastní divadlo a Divadlo bratří Mrštíků. V roce 1965 musel posledně jmenovaný spolek budovu v rámci jedné z řady reorganizačních akcí opustit a přestěhoval se na Lidickou ulici. Uvolněný sál na Jakubském náměstí připadl Satirickému divadlu Večerní Brno.

Satirické divadlo, vzhledem k délce působnosti ve sledovaném objektu, zasluhuje podrobnější zmínku. V roce 1959 v něm bylo „uvedeno příležitostné pásmo Večerní Brno. Příležitostné – neboť jeho hlavním účelem bylo pobavit návštěvníky brněnského veletrhu. O založení nového divadélka snad ani tak nešlo. Nicméně kabaret, hlásící se programově ke komunální satiře, zaujal. Od příští sezony našel soubor […] stálou střechu nad hlavou v Juranově domě. A název prvního pořadu si natrvalo vepsal do svého štítu.“1

Úvodní rok však divadlo odehrálo v Loutkovém divadle Radost na Bratislavské ulici, poté se přesunulo do Lidového domu v Husovicích. Na Jakubské náměstí se stěhovalo v polovině šedesátých let. V roce 1988 vstoupilo Večerní Brno do svazku s doposud samostatnými, nezávislými scénami – Divadlem bratří Mrštíků a Loutkovým divadlem Radost; nechtěným spojením vznikla organizace se zastřešujícím názvem Brněnská divadla.2 Tzv. delimitované scény vystupovaly společně až do 1. dubna 1990. Po jejich oddělení se již spolek k původnímu názvu nevrátil a přijal nové jméno Divadlo U Jakuba. Ne nadlouho: „Když pak sezona 1991–1992 přinesla značně rozpačité výsledky, rozhodl se provozovatel, Magistrát města Brna, se souhlasem Ministra kultury 21. srpna 1992 činnost Divadla u Jakuba ukončit. Bylo to rozhodnutí poněkud ukvapené, soubor jej přijal s pocitem křivdy.“3 Hlavním důvodem byly zejména finanční obtíže. „Od září 1992 nemá divadlo prostředky na nejnutnější provozní výdaje, na výplaty mezd zaměstnanců a na zajištění nové divadelní sezóny.“4 Nástupcem zrušené scény se roku 1993 stalo Divadlo Bolka Polívky.

O historii domu toho víme velmi málo. Plánová dokumentace byla zničena na sklonku druhé světové války při požáru. Projekt budovy vytvořil Maxim Johann Monter,5 výstavba probíhala v prvním desetiletí 20. století (pravděpodobně v letech 1905–1908).

Dům č. 5 se nachází v blokové řadové zástavbě. Z vnějšího pohledu se budova jeví jako pětipatrová (včetně půdní části), interiér ovšem „skrývá“ ještě jedno podlaží mezonetové, kde je umístěn divadelní sál.

Vysoké přízemí, členěné široce pojednanou pásovou rustikou, prolamuje trojice rozměrných, půlkruhově zaklenutých vstupních otvorů. Vlastní vchodovou část odděluje od vrcholového, matným sklem krytého výklopného světlíku mohutný překlad. Nosník nad středním dvoukřídlým vstupem nese nápis Divadlo Bolka Polívky, zdůrazněný znakem scény s charakteristickým atributem herce – červeným klaunským nosem. Centrální světlík vrcholí ve výrazném klenáku, dekorovaném reliéfně pojednanou maskou a iniciálami KD. Volnou plochu přízemí domu vyplňují reklamní a informační panely a pravoúhlé niky.

První patro vymezuje dvojice profilovaných kordonových říms. Prostor mezi nimi člení šestice okenních, půlkruhem uzavřených otvorů, vzájemně oddělených zapuštěnými nízkými polosloupy s pravoúhlou krycí deskou a kvadratickou základnou.

Pohledovou dominantu fasády tvoří třojboký arkýř, spínající druhé a třetí patro. Spočívá na ploché konzole ve tvaru čtyřlistu. Každou z jeho stěn prosvětluje jedna okenní osa a zakrývá jej jehlancová stříška s dvoupatrovou „pagodkou“ osazenou „zlomenou“ hvězdou. V obou patrech umístil architekt po stranách arkýře po jedné ose dvou sdružených pravoúhlých oken, v úrovni jeho stříšky pak čtyři dvojice drobnějších okenních otvorů.

Fasáda vrcholí v stupňovitě se zužujícím štítu, s obdélným okénkem. Jednotlivé stupně jsou kryty valbovými stříškami s drobnou cibulkou. Z hmoty střechy vystupují dva vikýře.

V ploše kolem oken se uplatnilo mírně vystupující plastické orámování, široké patky a výrazné nadokenní a podokenní římsy.

Hlavní vchod objektu ústí do dlouhé valeně zaklenuté chodby s dvojicí protilehlých rozměrných zrcadel, odkud se otevírají vstupy do všech částí scény. Vpravo, za krátkým schodištěm propojujícím dvě výškové úrovně chodby, se nachází divadelní klub Poslední leč,6 nalevo administrativní zázemí. Následuje pokladna a poslední dveře po levé straně vedou do skladiště. Chodbu ukončuje dvojice schodišť – napravo do vyšších pater, přímé k divadelnímu sálu. K názvu, respektive logu divadla, odkazuje černý sloupek bočního schodištního zábradlí, zakončený červenou stlačenou polokoulí – klaunským nosem Bolka Polívky. Jméno divadla stojí i ve vrcholové lunetě kované bezpečnostní mříže nad přístupovým schodištěm.

Po krátkém schodišti se vchází do foyeru. Rozměrný obdélný prostor člení dva mohutné čtvercové pilíře. Z foyeru je přístup do šatny vložené do jedné ze dvou hlubokých nik po pravé straně, bufetu v pravé části a na toalety. Vpravo od vchodu vede jednoramenné schodiště na balkón v patře. Téměř celou levou stranu foyeru zabírá čtveřice dvoukřídlých dveří do sálu. Z obou stran je doplňují nízké dveře do dámské, respektive pánské herecké šatny.7

V hledišti sálu zajišťuje průchod dvojice postranních, ve směru k jevišti mírně se svažujících uliček. Čelní stranu proscénia překrývá dřevená, v horní polovině zkosená „zábrana“, opticky zdůrazňující odstup pódia a první divácké řady. Z hlediště vedou na scénu boční krátká schodiště. Pravoúhlý jevištní portál je bez výzdoby. V jednoduše až stroze řešeném sále zaujme stropní konstrukce, krytá akustickými panely a mělkými čtvercovými zrcadly. Kapacita sálu je v současné době 314 míst.

Balkón se dvěma řadami sedadel zaujímá celou šíři sálu. Navazující široké chodby po stranách slouží jako technické zázemí, ve vykrojených lunetách nad hledištěm byla umístěna osvětlovací tělesa. Źadní část balkónu zabírá kabina osvětlovačů a zvukařů s trojicí podélných oken. K ní přiléhající místnosti slouží jako sklady a dílna.

V průběhu let prošla budova několika úpravami. Opravu většího rázu lze předpokládat po ukončení druhé světové války, kdy byla poškozena přední část domu. Nejpodrobněji jsme informováni o adaptaci z poloviny šedesátých let 20. století. V tomto případě však konečný výsledek ani zdaleka neodpovídal prvotním plánům a záměrům.8 Zamýšlená generální oprava souvisela se změnou uživatele scény: původní skupina Divadla bratří Mrštíků prostor opouštěla a novým nájemcem se mělo stát Satirické divadlo Večerní Brno. Renovace měla probíhat v závěru roku 1965 a měla se dotknout zejména interiéru.

V únoru 1965 vypracoval šéf výpravy Večerního Brna Miloš Tomek plánovou dokumentaci; zaměřil se na inovaci jeviště, podlahy a portálu - „v projektu byla vyprojektována úprava podlahy s dvěma točnami, úpravou boků sálu s možností stabilního posazení orchestru, s úpravami šaten a s úpravou balkonu na oddělení pro studijní místnosti a zmenšení počtu sedadel.“9 Svou představu následně konzultoval s pracovníky Scénografického ústavu (ScÚ) v Praze. Po úpravách a korekturách vznikl návrh tzv. Raumtheatru.10 Jednalo se o nové, moderní pojetí, „které nemá ve scénografii obdoby“ a které by mohlo pomoci „vynalézat nové scénické výrazové prostředky.“11 Kromě Tomka se na návrhu za ScÚ podíleli Miroslav Kouřil, Jaroslav Beneš a Vladimír Vladimírovič (projekt strojní části), Vladimír Čáp (projekt scénického osvětlení), P. Lotz a Pošmourná. Podle hlavního projektanta umožní navržený prostor „komorní činoherní umělecké experimentování. Ve světě se to řeší jednou budovou „dvojdivadla“ […]; v Brně to řešíme hospodárně úpravou.“12 Dokončení podkladů se však oddalovalo a rekonstrukce stála. Satirické divadlo tak přijalo 1. listopadu 1965 své nové působiště ve zcela havarijním stavu. Původní uživatel tuto skutečnost omlouval tím, že i oni dostávají divadlo Mahenovy činohry v Lidické ulici v úplně nevhodné podobě; z toho důvodu odmontovali „v divadle [na Jakubském náměstí] všechno, kromě podlahové krytiny, sedadel a stavědla. Tím se stalo, že bylo divadlo přebráno v naprosto dezolátním stavu, hlavně v hledišti, kde zůstaly po demontáží čalounění holé stěny.“13

Satirické divadlo iniciovalo alespoň nejzákladnější stavební zásahy, aby bylo možné zahájit sezónu.14 První hrou nového ansámblu se stala Kouzelná noc. Provizorium trvalo až do léta 1966. Satirické divadlo se tehdy kromě stavebních problémů potýkalo i s návštěvností. Příčinu lze jistě hledat i v podmínkách, které v divadle panovaly: „Jeviště bez technického vybavení nejzákladnějších potřeb, elektroinstalace v provizoriu v prostoru celého jeviště, sociální zařízení v částečné úpravě, prostory pro personál v provizoriu, hlediště a balkon ve stavu na dokončení.“15

V této atmosféře se zcela proměnil náhled na připravovaný a neustále oddalovaný projekt. Podle členů souboru totiž„nebude odpovídat režijním a inscenačním záměrům divadla.“16 Celá „kapitola Raumtheatru“ se pak definitivně uzavřela odchodem ing. Tomka ze zaměstnaneckého poměru.

Přetrvávající nouzové podmínky nakonec vyřešila až výměna ředitele Satirického divadla. Nový vedoucí scény Miroslav Zejda prosadil rekonstrukci, která ve srovnání s předchozím obdobím proběhla ve velmi rychlém tempu. Od 10. července do 30. srpna 1966 se uskutečnilo„ postavení železné konstrukce osvětlovacího mostu a lávek […] s dráhou pro zavěšení opony s možností ovládání z boku […], postavení a zavěšení krycího falešného portálu (čela sálu), zhotoveného z dřevěných rámů, potažených překližkou a začalouněných šedomodrými plyšovými závěsy […], zavěšení opony s ovládáním“ Na jevišti se pokračovalo „opravením původních nosných podpěr podlahy, zvýšením celé podlahy o 20 cm a položením nového materiálu po celé ploše […], upravením bočních forbín zešikmením, čímž se zvětšil prostor před oponou a omezil přesně prostor pro orchestr“. Opravilo se ústřední topení pod jevištěm. Větší komfort na balkóně přineslo „zvýšení zadní řady sedadel o 30 cm“, instalace „rozdělovacích prvků lóží a očíslováním a vybavením čalouněnými židličkami“ a „začalounění zadní stěny balkonu potahovou látkou, stejnou jako v hledišti, což má nemalý význam pro akustické prostředí celého sálu“. Končilo se „postavením samostatných bočních lóží o 7 sedadlech, s montáží osvětlení.“17

Z bývalého skladu rekvizit se staly šatny pro orchestr a technický personál a příruční sklad elektro, proběhla finální úprava kanceláře režiséra a dramaturga, vybavila se zvuková kabina atd. Nedořešeno prozatím zůstalo větrání a podoba stropu v sále (neodpovídal akustickým požadavkům a také ladění místnosti). Uvažovalo se rovněž o nových sedadlech. Autorsky se na projektu podíleli Pešťála a Heisara. Divákům se scéna znovu otevřela 1. září 1966.

V sedmdesátých letech 20. století se jednalo o instalaci nových sedadel (1970), rekonstrukci stropu v sále a výměně scénického osvětleni (1971). Hlediště mělo tehdy kapacitu 357 míst.

Pasport divadla z roku 1973 osvětluje vnitřní strukturu Satirického divadla a lokaci jeho provozů. Kromě samotného divadla č. 5 na Jakubském náměstí k nim patřilo technické zázemí v domě č. 4. Vedení divadla sídlilo na Šiligrově náměstí č. 2. Sklad dekorací se nacházel ve stodole v Bosonohách.18

Další z řady projektů, který se snažil zlepšit podmínky a podobu scény, vznikl v roce 1980. Vypracoval jej, pod názvem „Divadlo Večerní Brno. Přestavba a interiery“ Lubor Lacina.19 Usiloval o zjednodušení práce s dekoracemi (doposud se přenášely přes společenské prostory) a proměnu interiéru hlediště (přestavba stěn portálu, stropu, snížení počtu sedadel, jejich úprava), balkónu (navrhl jej jako lóžový, rozčleněný do devíti nevelkých komorních kójí), foyeru, vestibulu, bufetu, klubovny. Současně se snažil přemístit ředitelství Večerního Brna ze Šilingrova náměstí na náměstí Jakubské. Pro administrativně vedoucí složky uvažoval o adaptaci prvního patra domu, pro pracovny a ateliéry vyčlenil podkroví. Ve stejném roce předložil architekt koncept „výtvarného řešení interiérů Satirického divadla Večerní Brno“ – ale ani ten nebyl realizován.

Pouze ve formě zápisu skončil v roce 1989 i návrh rekonstrukce a modernizaci strojního zařízení a provedení potřebných stavebních úprav. Jako nutná se jevila obměna střešního pláště (do divadla zatékalo), vylepšení jeviště, hlediště, divadelního zázemí a veškerého technického zařízení.

Přes řadu návrhů a plánů prostory divadla postupně chátraly a technicky zaostávaly. O míře zanedbání vypovídá zákaz manipulace s jevištními tahy, proscéniovou stěnou a zadní lávkou z roku 1989. O rok později bylo jako neopravitelné vyhodnoceno veškeré jevištní vybavení.

Od osamostatnění v roce 1990 se scéna, nesoucí nyní název Divadlo u Jakuba, potýkala se značnými finančními obtížemi. Slibované stavební zásahy se neustále odkládaly. První zmínka o možném zániku divadla se objevila v roce 1991. Faktickou likvidaci divadla odsouhlasili zástupci Ministerstva kultury ČR a Magistrátu města Brna v srpnu následujícího roku.

O novém využití uvolněných prostor rozhodla Rada města Brna v lednu 1993. Jako nejlepší z předložených projektů se jevil koncept Petra Bílka a Boleslava Polívky, kteří přišli s návrhem zřídit Divadlo Bolka Polívky.20 Do zkušebního provozu vstoupilo divadlo 14. května 1993, první sezónu zahájilo 17. září téhož roku hrou Trosečník. Polívka dal vzniknout jednomu z prvních zcela soukromých divadel, žijících pouze z vlastních výdělků, případně sponzorských darů, bez pomoci dotací města či kraje.

Alarmující nedostatky scény, ať již stavební nebo technické, musely ovšem být odstraněny. V soudobém tisku se v souvislosti s nevyjasněnými finančními pohledávkami mezi městem Brnem a Divadlem Bolka Polívky zmiňují nemalé finanční částky, které si rekonstrukce a adaptace vyžádaly. Bolek Polívka k tomu podotýká: „být majitelem divadla není jednoduché. Než se zprovozuschopnilo, sebralo mi spoustu energie. Rekonstruovali jsme střechu, vodovod, záchody, elektřinu, spolu s Petrem Bílkem jsme tomu věnovali tolik úsilí, že jsem si z toho odnesl tiky: Neprší? Neteče do divadla voda? Je utěsněný kohoutek? Hraju na představení a najednou se přistihnu, jak poslouchám, jestli někde neteče voda.“21

Rozsáhlejší stavební úpravy probíhaly ještě o prázdninách 2010, kdy se přestavovaly šatny a foyer a vyměňovala se okna.

Divadlo dnes divákům nabízí široké spektrum her a inscenací. Nedílnou součást repertoáru tvoří představení hostujících souborů, respektive herců.22

Dne 15. září 2011 byla slavnostně otevřena „sesterská“ scéna Divadla Bolka Polívky v Praze- Uhříněvsi pod označením „U 22“. Zamýšlená programová náplň je poměrně bohatá – divadelní hry doplní „koncerty, besedy“, rovněž práce a dětmi, „budou se zde pořádat přehlídky, výstavy, plesy a jiné kulturní a společenské akce. Ve foyeru divadla se budou pořádat výstavy.“23

Poznámky:

1   Zdeněk Smejkal, O Večerním Brně souhrnně (Pokus o encyklopedické heslo), in: Zdeněk Smejkal – Vladimír Fux, Bylo nebylo: Satirické divadlo Večerní Brno 1959–1992, Brno 1999, s. 110.

2   Změna se týkala jen pojmenování, jednotlivé soubory i nadále působily v původních objektech.

3   Smejkal (pozn. 1), s. 117.

4   Dopis ze 17. 8. 1992, adresát PhDr. Stanislav Jabůrek, Magistrát města Brna, odesílatel ředitel Divadla U Jakuba Jiří Tauber. Archiv města Brna, fond O 5, Divadlo u Jakuba, inv. č. 45, krab. č. 7, Korespondence JmKNV 1985–1990.

5   Maxim Johann Monter (1865–?), v evidenční kartě Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Brně uveden jako Maxmilián Monter. Architekt se značnou měrou podílel na úpravách a proměně Jakubského náměstí na počátku 20. století. Pavel Zatloukal, Brněnská architektura 1815–1915: Průvodce, Brno 2006, č. kat. 109, s. 146.

6   Bar – kavárna – klub Poslední leč zaujímá dvě čtvercové, vzájemně propojené místností. Do Jakubského náměstí se otevírá párem dvoukřídlých, matným sklem krytých dveří. V osmdesátých letech 20. století nesl název Divadelní klub a dle Statut Klubu Satirického divadla Večerní Brno z 5. května 1985 měl sloužit k „aktivnímu odpočinku zaměstnanců; jako schůzovní místnost pro všechny společenské organizace divadla i jako místnost zkušební.“ Tedy „nejen k pracovním účelům (zkoušky, korepetice, pracovní porady a shromáždění), ale i k rekreativním účelům (setkání po premiérách apod.)“ Archiv města Brna, fond O 5, Divadlo u Jakuba, inv. č. 20, krab. č. 3. Divadelní klub SDVB.

7   Po obou stranách divadelního sálu, v celé jeho délce, vznikly podlouhlé, nepříliš široké místnosti, spojují foyer se zákulisím. Část těchto prostor slouží jako herecké šatny – na straně jedné dámská, na druhé pánská. Obě jsou průchozí, navazující chodba přivádí herce k jevišti.

8   V Archivu města Brna (fond O5, Divadlo u Jakuba, inv. č. 114, krab. č. 18 – Rekonstrukce divadla, Jakubské nám. 5, 1965 – 71) jsou uloženy plánové podklady „Adaptace pro divadlo Večerní Brno. Divadlo Bratří Mrštíků“ s daty 6. 11. 1964 a 7. 12. 1964 – zdá se tedy, že o úpravách se uvažovalo již před rokem 1965. Podrobnější popis drobných úprav se nedochoval.

9   Vladimír Heisar, Generální oprava Divadla u Jakuba v Brně, 15. prosince 1966, Archiv města Brna, fond O5, Divadlo u Jakuba, inv. č. 114, krab. č. 18, Rekonstrukce divadla. Jakubské nám. 5, 1965–1971.

10 Plánová dokumentace z února 1965 je pod názvem „Návrh rekonstrukce jeviště a hlediště – půdorys a řez. Večerní Brno“ uložena v Archivu města Brna, fond O5, Divadlo u Jakuba, inv. č. 114, krab. č. 18. Podepsáni jsou M. Kouřil, M. Tomek a Pošmourná. K vysvětlení pojmu Raumtheatr: projekt spočíval „na idei divadla v jednom prostoru (něm. Raumtheater); v teoretické scénografii se takový prostor nyní nazývá diorámový halový divadelní prostor. Vyznačuje se tím, že na jedné hlavní ose je dispozičně spojen hrací prostor (a s ním i širší prostor jeviště) s prostorem hlediště a celek je zakryt jednotným stropem divadelního prostoru, který v tomto případě tvoří velká půlkruhová nika a dvě šikmé stropní plochy, vše z barevně eloxovaného aluminia. Velká nika uzavírá hrací plochu, vytváří ji kruhový pás dveří do zákulisí a čtvrtkulovou plochu „scénické nebe“; vše bude černě eloxováno, takže podle potřeby a způsobu svícení vznikne buď velký černý prostor, nebo velké černé sférické zrcadlo. Po obou stranách jsou v prostoru styku první řady diváků a předního pásu nízké scény dva prostory pro orchestr uzaviratelné spouštěcí stěnou.“ Plocha jeviště by byla „rozdělena šachovnicovou soustavou propadů specielně konstruovaných na systém, jež umožní různé sestavy podlahy […] změny sestavy podlahy lze […] provést i během představení. To vše dává […] velmi rozsáhlé možnosti pro uměleckou tvorbu režijní a výtvarnou“ Akonečně: „velmi důležitým výrazovým prostředkem inscenace v takto pojatém divadelním prostoru bude scénické osvětlování. Proto je pro něj v konceptu navržena odpovídající forma, která realizuje teoretické úvahy o světelném prstenu.“ Miroslav Kouřil, Rekonstrukce divadla bří Mrštíků v Brně (Divadlo u Jakuba), I. část, Dílčí zpráva č. 60/65, Archiv města Brna, fond O5, Divadlo u Jakuba, inv. č. 111, krab. č. 16. Součástí zprávy je také plánová a kresebná dokumentace: „pohled z hlediště do hracího prostoru“, „půdorys divadelního prostoru“, „podélný řez divadelním prostorem“, kresba stropu, konchy, plán „dispozice rekonstrukce jeviště a hlediště“, „rekonstrukce jeviště“ a „plán scénického osvětlení (dispozice a řez)“, vše s datací červenec – říjen 1965.

11 Tamtéž.

12 Tamtéž.

13 Heisar (pozn. 9).

14 Opravy se dotkly jeviště, balkónu, sociálního zařízení, elektroinstalace. Veškeré stavební práce však byly brány pouze jako „přechodné“, či spíše přípravné - k předpokládané „velké rekonstrukci“.

15 Popis neutěšeného stavu byl uveden ve vyúčtování ze dne 14. dubna 1966. Husar (pozn. 9).

16 Tamtéž.

17 Tamtéž.

18 Tento výčet objektů a jejich funkční využití se velmi často objevoval v korespondenci v osmdesátých letech 20. století. Mimo výše uvedené spolupracovala scéna také se soukromými subjekty, u nichž si nechala zřídit např. stolárnu, sklad materiálu, zámečnickou dílnu nebo archiv. Ve všech těchto prostorech vystupovalo Satirické divadlo vždy jen jako nájemce. Majitelem domu na Jakubském náměstí č. 5 (vlastní sídlo scény) byl Státní ústav pro projektování hutních závodů Hutní projekt Praha 2.

19 Lubor Lacina v úvodu své Průvodní zprávy k projektu stručně zmiňuje také historii scény: „Původně společenský sál byl přebudován v poválečných letech 1954–1955 arch. L. Lacinou pro Krajské oblastní divadlo, později pro divadlo bratří Mrštíků.“ Divadlo Večerní Brno. Přestavba a interiéry, strojopis Divadlo Večerní Brno. Návrh přestavby a interiérů 1980, Archiv města Brna, fond O5, Divadlo u Jakuba, inv. č. 106, krab. č. 14.

20 Petr Bílek se stal prvním ředitelem Divadla Bolka Polívky. V únoru 2010 jej vystřídal Ladislav Krapek.

21 Dora Viceníková, Bolek Polívka na scénu! Představení začíná, Brněnský deník, 2009, 30. 7., http://brnensky.denik.cz/kultura_region/bolek-polivka-na-scenu-predstaveni-zacina20090730.html (27. 12. 2011).

22 V minulosti zde velmi často vystupovalo pražské Divadlo Bez zábradlí, bratislavské Studio S, Divadlo Járy Cimrmana ad.

23 Divadlo Bolka Polívky od září 2011 už i v Praze. Tisková zpráva, Uhříněves, 31. srpna 2011.

Prameny a literatura:

–  Archiv města Brna, fond O 5, Divadlo u Jakuba

–  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Brno, evidenční list nemovité kulturní památky č. 7331

–  L. Bařinková (red.), 10 let Satirického divadla Večerní Brno, Brno 1969

–  Pavel Harvánek - Rudolf Žák, Satirické divadlo Večerní Brno 30 let, Brno 1989

–  Marek Pivovarov, Divadlo Bolka Polívky: Čekání na renesanci, Divadelní noviny 3, 1994, č. 7 (5. 4.), s. 1 a 4

–  Lubor Mareček, Divadlo Bolka Polívky je i není domem s dobrou divadelní pověstí, Mladá fronta Dnes IX, 1998, č. 183 (7. 8.), s. 17

–  (mlk), Divadlo Bolka Polívky může v nové sezoně změnit nájemce, Mladá fronta Dnes IX, 1998, č. 183 (7. 8.), s. 16

–  (bí), Divadlo Bolka Polívky možná přijde o střechu, Slovo 90, 1998, č. 207 (4. 9.), s. 3

–  Zdeněk Smejkal – Vladimír Fux, Bylo nebylo. Satirické divadlo Večerní Brno 1959 – 1992, Brno 1999

–  Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století, Olomouc 2002

–  Pavel Zatloukal, Brněnská architektura 1815 – 1915. Průvodce, Brno 2006

–  Markéta Stulírová – Veronika Zabadalová, Smutek utek. Ze scény Provázku i Divadla Bolka, Brněnský deník, 2010, 15. 9., http://brnensky.denik.cz/kultura_region/smutek-utek-ze-sceny-provazku-i-divadla-bolka.html (vyhledáno 29. 12. 2011)

–  Dora Viceníková, Bolek Polívka na scénu! Představení začíná, Brněnský deník, 2009, 30. 7., http://brnensky.denik.cz/kultura_region/bolek-polivka-na-scenu-predstaveni-zacina20090730.html (vyhledáno 27. 12. 2011)

–  Markéta Stulírová, Krapek: Boleslav Polívka nahlédne do světa celebrit, Brněnský deník, 2010, 26. 8., http://brnensky.denik.cz/kultura_region/krapek-boleslav-polivka-nahledne-do-sveta-celebrit.html (vyhledáno 27. 12. 2011)

–  Divadlo Bolka Polívky od září 2011 už i v Praze. „divadlo v naději“. Tisková zpráva, Uhříněves, 31. srpna 2011

–  Divadlo Bolka Polívky má svoji pobočku v Praze-Uhříněvsi, České noviny, 2011, 31. 8., http://www.ceskenoviny.cz/kultura/divadlo/zpravy/divadlo-bolka-polivky-ma-svoji-pobocku-v-praze-uhrinevsi/681606 (vyhledáno 27. 12. 2011)

 

Tágy: divadelní sál, řadový dům

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmmínusčtyři=