enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městský dům kultury Sokolov

Rudolf Wels

alias Hornický dům, Hnědý dům
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1922 | architektonická soutěž

Ministerstvo veřejných prací  vyhlásilo architektonickou soutěž na spolkový Hornický dům. Do užšího klání postoupil architekt Rudolf Wels, Gustav Fritsch a Ernst Wuhrmann. Vhodnějším se nakonec jevil návrh Welsův.  


(zobrazit)4.10.1925 | otevření

Výstavba započala 8. října 1923 a dům se dokončoval o dva roky později. Slavnostní otevření připadlo na 4. října 1925.


(zobrazit)60. léta 20. století | Generální rekonstrukce

Generální rekonstrukce proběhla  v letech 1968–1970. Provedené zásahy byly razantní, necitlivé a v řadě případů již nevratné. Výsledná podoba domu se značně odlišovala od vzhledu z roku 1925 . . „Ke dni horníků 9. září 1970 byl opět HD s velkou slávou otevřen.“


(zobrazit)90. léta 20. století | rekonstrukce

Dílčí interiérové modifikace probíhaly ve druhé polovině osmdesátých let a v souvislosti s pronájmem zvolených místností a prostor soukromým subjektům také na počátku let devadesátých. V roce 1998 město Sokolov iniciovalo přestavbu dosavadního kina Svět na divadelní, respektive multifunkční sál.


(zobrazit)1998 | Otevření
Divadlo bylo otevřeno v listopadu 1998. Vzniklo adaptací - přestavbou kinosálu v Hornickém kulturním domě podle projektu Miroslava Meleny.
(zobrazit)00. léta 21. století | rekonstrukce
Poslední rozsáhlý stavební zásah podstoupil objekt v letech 2005 a 2007. Hlavním cílem bylo navrátit Městskému domu kultury vzhled z doby vzniku, samozřejmě s přihlédnutím k soudobému využití a stávajícím požadavkům a standardům.

lidé

(zobrazit)Rudolf Wels |hlavní architekt

Architekt Rudolf Wels byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností naší meziválečné architektury. Studoval na vídeňské Akademii u Fridricha Ohmanna. Ve Vídni navštěvoval i kurzy Adolfa Loose, jehož vliv byl pro jeho budoucí architektonickou tvorbu velmi značný. Od 20. let 20. století působil Rudolf Wels v Karlových Varech. V letech 1921-1922 zde přestavěl a postavil nové objekty proslavené sklářské firmy Moser. Není také bez zajímavosti, že pro firmu Moser navrhoval řadu nápojových souprav a váz s výtvarnými dekory. Ty pak byly velice úspěšné na Mezinárodní výstavě dekorativních a průmyslových umění, pořádané v roce 1925 v Paříži.
V letech 1923-1925 vypracoval projekt pro Hornický dům v Sokolově, kde o rok později postavil i dvě školní budovy - německou měšťanskou školu a českou školu. Mezi jeho nejzdařilejší práce vůbec však patří budova nemocenské pojišťovny (dnes Poliklinika) na náměstí Milady Horákové, lázeňský dům Bellevue a také budova Lázní VI v Karlových Varech. Ve 30. letech se Rudolf Wels přestěhoval do Prahy, kde založil ateliér spolu s ing. Guido Lagusem. V roce 1942 byl Wels internován v Terezíně a následující rok odeslán do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud se již on, ani jeho manželka a jeden ze synů nevrátili. Tak jako mnoho jiných, pro které byl německý jazyk jazykem mateřským, zařadil se i Rudolf Wels mezi“zapomenuté“ osobnosti meziválečného Československa.

Michael Rund In: Archiweb

Více divadel

Ernst Wuhrmann |architekt
Gustav Fritsch |architekt
Johann Hammer |architekt
(zobrazit)Miroslav Melena |architekt
Od roku 2003 vedl architektonický ateliér na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Podle jeho projektů bylo postaveno nebo rekonstruováno dvacet divadel a víceúčelových zařízení. Absolvoval katedru scénického výtvarnictví (1963) u profesora Františka Tröstera na Akademii múzických umění v Praze. Tam také později působil jako pedagog a v roce 1996 se habilitoval. Později působil jako pedagog na JAMU v Brně. Jako scénograf začínal v Divadle P. Bezruče v Ostravě. Od roku 1968 pracoval v Naivním divadle v Liberci. Byl stálým spolupracovníkem Studia Ypsilon jako scénograf. Od r. 1980 pobýval pracovně v Jugoslávii, kde projektoval rekonstrukci Loutkového divadla v Zadaru. Byl pracovně zaměřen na problematiku divadelního prostoru, projekce a realizace konstrukcí membránových střech nad letními amfiteátry a scénami (se statikem J. Zemanem), muzejní expozice a jiné. Jeho architektonické práce zahrnují ideový projekt společenského sálu Paláce kultury v Praze, realizace zastřešení amfiteátru Bažantice pro Děčínskou Kotvu nebo letního divadla v Liberci. Uskutečnil rekonstrukci Mestneho domu v Lublani na loutkové divadlo, stavbu víceúčelového divadla v Zadaru. Pro loutková divadla v Zadaru a Záhřebu pracoval i jako režisér. Vybudoval expozici kulturního a historického vývoje ve světě pro muzeum v Hanoji (1990). Vypracoval návrh na expozici regionálního muzea Krymu v Simferopolu, Realizoval rekonstrukci divadla E. F. Buriana, rekonstrukci Městského divadla v Brně a divadla na Fidlovačce a Horáckého divadla v Jihlavě. Přestavěl společenský sál v Kongresovém centru Praha (Paláci kultury). Společně s ing. arch. P. Valentou a ing. arch. P. Novákem rekonstruoval nejstarší divadelní budovu v zemi "Redutu" jako komorní scénu Národního divadla v Brně. Byl laureátem mezinárodního trienále v Novém Sadu (1972), získal cenu města Děčína (1976), ceny SČDU (1980,1988, 1989) a stříbrnou medaili za českou expozici na Pražském Quadrienále.Více divadel

Gustav Ditrich |stavitel
Egon Adler |malíř
Willy Russ |sochař

historie

Jednou z nejvýznamnějších staveb města Sokolova je bezpochyby tzv. Hornický dům. Stojí v ulici 5. května a hlavním průčelím se obrací do Náměstí budovatelů. Náleží k předním architektonickým realizacím z období první republiky a jako takový je zapsán v seznamu kulturních památek. Od roku 1992 nese název Městský dům kultury Sokolov.

Historie Hornického domu se začala psát v roce 1922. Ministerstvo veřejných prací uvedeného roku vyhlásilo architektonickou soutěž na spolkový Hornický dům, který měl, dle kritérií revírní rady, sestávat ze sálů pro spolkovou činnost, kanceláří, restaurací, bytů. Slovy představeného revírní rady H.Grundla: „Náklad měl být max 2,5 mil. Kč. Dům měl obsahovat sál s galerií pro 400 lidí, kino pro 400 lidí, restauraci a kavárnu, 12 bytů (kuchyň a pokoj se špajzem), WC pro každé 2 byty, 10 kanceláří a sklepy pro palivo.“1

Do užšího klání postoupil architekt Rudolf Wels z Karlových Varů a architekti Gustav Fritsch a Ernst Wuhrmann z firmy Laubenbau Praha. Vhodnějším se nakonec jevil návrh Welsův. Na žádost zadavatele provedl projektant v plánech drobné úpravy a změny, např. změnu šířky hlavní fasády, vstupu do kina a do lázní a modifikoval prostor lázní samotných aj.

Výstavba započala 8. října 1923 a dům se dokončoval o dva roky později. Slavnostní otevření připadlo na 4. října 1925.

Wels vytvořil monumentální, samostatně stojící budovu, vztyčenou na půdorysu písmene U. Na hlavní čelní křídlo navazovaly kratší příčně vedené postranní části. Zakončeny byly kolmě položenými obdélnými trakty, které v šíři dvou okenních os vystupovaly před hmotu objektu. Vnitroblok ponechal architekt volný, vznikl zde hospodářský dvorek.

Průčelí umocňovalo pozvolna stoupající schodiště a balkon nesený šesti mohutnými pilíři. Přední fasádu stejně jako nároží bočních křídel zvýraznily mohutné pravoúhlé rámy se zkoseným profilem. Motiv orámování užil projektant i na zbývajících plochách. V podobě ústupkových šambrán zde byla obepnuta samostatná okna, případně sdruženy okenní otvory do seskupení po dvou, respektive šesti. Rozmanitá velikost a nepravidelné umístění oken pak dodávají domu živého, dynamického vzezření. Tento dojem ještě umocňuje poslední odlišně provedené patro, sevřené korunní římsou a pásem spojených podokenních parapetů.

Nejvýznačnější dekorativní prvek nacházíme v průčelí. Sochař Wilhelm Srb-Schlossbauer ve spolupráci s Willim Russem vytvořili rozměrný reliéfní vlys Jeden den ze života horníka. Na podélném páse představili autoři každodenní úkony a činnosti horníka: Loučení s rodinou, Cesta do práce, Fasování nástrojů a fárání, dvojdílná Práce v dole, Vyfárání a vracení nástrojů, Cesta domů, a Znovu doma (po celodenní námaze). Díky vysokým kvalitám byl reliéf až do roku 1985 považován za dílo Otto Gutfreunda.

Od počátku měl být Hornický dům víceúčelové zařízení s celou škálou funkcí a možného využití. Mimo kulturně společenské akce, které se odbývaly v suterénním kině či velkém společenském sále v patře, mohli návštěvníci utužit své zdraví ve vanové či parní lázni, využít k občerstvení restauraci či kavárnu, případně navštívit knihovnu s čítárnou. Zadní část domu současně sloužila k bydlení. „V úrovni prvního patra byly čtyři byty […]. Další čtyři byty byly v patře druhém […]. V patře třetím (nad knihovnou a kancelářemi) bylo umístěno osm bytů. V podkroví pak byly v každém křídle umístěny pokojíky sloužící pro příležitostné ubytování personálu.“2

Původní bohatost vnitřních provozů zůstala v podstatě zachována až do dnešní doby. Funkce i podoba jednotlivých místností se ovšem v průběhu let měnila – zcela radikálně i méně nápadně.

První větší proměnu zaznamenal objekt v roce 1938. Po připojení Sudetského území k Německu se začal Hornický dům nazývat Braunhaus (Hnědý dům); krajské vedení NSDAP zřídilo v jeho levém křídle své sídlo, původní byty byly adaptovány na kanceláře. Od roku 1950 spadala stavba pod správu Hnědouhelných dolů a briketáren, národní podnik Sokolov. V tomto období se uskutečňovaly pouze drobnější stavební úpravy a adaptace. Zcela zásadní význam, pro vzhled i dispoziční uspořádání, měla generální rekonstrukce, probíhající v letech 1968–1970. Provedené zásahy byly razantní, necitlivé a v řadě případů již nevratné. Výsledná podoba domu se značně odlišovala od vzhledu z roku 1925 – originální hnědočervený tón vnějších fasád nahradil v předním traktu bílý vračanský mramor, v soklové částí vápenická žula, na ostatních stěnách objektu se uplatnil šedý břízolit („byla použita barva jiná, údajně proto, že výrobce Šumavské vápenice – národní podnik Sušice neměl k dispozici příměs vhodné barvy, a tak GP rozhodl použít barevnost dostupnou na trhu.“ 3). Okenní pás otevírající se nad reliéfním vlysem na hlavním průčelí byl zazděn, stávající okna zaměnili za nová – odlišného vzhledu, velikosti a nelogického členění. „Původní architektonické články byly redukovány a profily výrazného architektonického rámování vstupní části objektu byly zničeny, ubourány. Tím původní celkový výraz ztratil svoji lehkost a architektonickou noblesu.4 Proměny doznal foyer před velkým sálem, vestibulové pilíře byly odbourány, namísto nich vznikly šatny. Zrušené byty po úpravě sloužily jako kanceláře či zkušebny, z někdejších lázní byla vytvořena loutková scéna. Vnitřní dvorek byl zastřešením změněn na zimní zahradu, původní schodiště v zadním traktu vedoucí do restaurace a kavárny, stejně jako navazující terasy stavitel odstranil. „Ke dni horníků 9. září 1970 byl opět HD s velkou slávou otevřen.“5

Dílčí interiérové modifikace probíhaly ve druhé polovině osmdesátých let a v souvislosti s pronájmem zvolených místností a prostor soukromým subjektům také na počátku let devadesátých. Do uvedeného období spadá rovněž výměna střešní krytiny. Úpravy a proměny vnitřních prostor vyvrcholily v roce 1998, kdy město Sokolov iniciovalo přestavbu dosavadního kina Svět na divadelní, respektive multifunkční sál.

Po roce 2000 byla provedena generální oprava topného systému. Prozatím poslední rozsáhlý stavební zásah podstoupil objekt v letech 2005 a 2007. V rámci dvou etap revitalizace nechal zadavatel rehabilitovat fasádu stavby, osadit nová okna a upravit vstupní a sálové partie. Hlavním cílem bylo navrátit Městskému domu kultury vzhled z doby vzniku, samozřejmě s přihlédnutím k soudobému využití a stávajícím požadavkům a standardům.

Mimo velký společenský sál navrhl Wels v Hornickém domě k pobavení a kulturnímu vyžití také kinematografickou místnost. Umístil ji do suterénu průčelního křídla. Podle prvotních plánů z roku 1923 měli diváci vstupovat širokým schodištěm z nádvoří do prvního přízemního patra. Umístění plátna se zvažovalo na východní stěně. Finální podoba biografu se však nakonec odlišovala – architekt přemístil hlavní vstup do ulice Odboje. Ve třicátých letech navrhl Johann Hammer úpravu, respektive zvětšení promítací kabiny a sociálního zařízení pro ženy. V roce 1944 byla v hledišti kina obnovena xylolitová podlaha. Další stavební práce zaznamenáváme v roce 1968 v souvislosti s adaptací sálu na širokoúhlé promítání.

Nejvýrazněji do podoby a původního uspořádání prostor zasáhla přestavba v roce 1998. Již od poloviny devadesátých let se hovořilo o novém využití nefunkčního kinematografického sálu. Zadavatelé (Městský úřad Sokolov a Městský dům kultury) nechali vypracovat studii, po které následovala soutěž na inženýrskou činnost, soutěž na zpracování projektu a soutěž na zhotovitele stavby. V březnu 1998 započaly vlastní adaptační práce, skončeny byly téhož roku v říjnu. Slavnostní otevření inovovaného divadelního sálu připadlo na 13. listopadu 1998.

Autorsky spolupracovali na návrhu rekonstrukce a nové podoby scény doc. Miroslav Melena a firma Gradior Brno. Melena v předkládaném návrhu navazoval na své předchozí bohaté zkušenosti s úpravou divadelních prostor, získané například během rekonstrukce Divadla Archa (1993), divadla na Fidlovačce (1998), při spoluúčasti na přestavbě Horáckého divadla v Jihlavě (1992) či během kompletní úpravy činoherní scény Městského divadla v Brně (1995). Adaptace posledně jmenovaného stánku lze považovat za určitý předobraz či inspirační zdroj inovovaného sokolovského sálu – oba prostory jsou uspořádáním, vzhledem, i interiérovým vybavení téměř totožné.

Exteriér Hornického domu zasáhly prováděné stavební práce minimálně. Nepoměrně rozsáhlejší a náročnější byly úpravy interiéru; rekonstrukce se dotkla vlastního divadelního sálu, technického a provozního zázemí i přístupové cesty pro diváky. Namísto původního vstupu z ulice Budovatelů, který nadále slouží jako služební vchod, vytvořil architekt z bývalého loutkového divadélka v pravé části Hornického domu nový foyer. Odtud diváci sestupují dvěmi protilehlými rameny schodišť do suterénu – divadelního sálu.

Zde nechal Melena navýšit elevaci hlediště a prohloubit podlahu jevištní hrací plochy. Po stranách sálu vznikly dva půlkruhové balkóny. Přesunula se také promítací kabina, byla vytvořena dvě místa pro zdravotně či tělesně postižené návštěvníky. Prostor získal nové dřevěné obložení, mobiliář i odpovídající technické vybavení.

Provedenými stavebními úpravami vzrost počet míst v hledišti z původních 348 na současných 352 (číslo může být navýšeno ještě o dalších 50 stojících diváků).

V adaptovaném prostoru se podařilo vytvořit divadelní sál městského typu, jehož kritériím neodpovídá pouze absence klasického provaziště a orchestřiště.

Do prostor souvisejících s divadelním sálem se vstupuje hlavními vchodovými dveřmi Hornického domu. Nalevo v přízemí nacházíme šatny, společné pro celý objekt; napravo umístil architekt foyer. Obdélná místnost je zařízena poměrně spoře – barovým pultem, stolky a klubovými sedátky. Prostor slouží i jako výstavní síň.

Jedním z dvojice protilehlých schodišť divák opouští přízemní foyer a vstupuje do suterénního víceúčelového sálu. Mezi postranní vchody do hlediště byla vložena technická kabina s osvětlovacím a zvukovým zařízením. Jednotlivé řady hlediště zpřístupňují v mírném sklonu vedená boční schodiště. První linie sedadel se téměř dotýká čelní hrany jevištního pódia. Půdorys hrací plochy kopíruje jemné obloukovité prohnutí hlediště, po stranách z něj však vystupují, asi do úrovně čtvrté řady, trojúhelníkové výseče. Nad nimi jsou v patře vyneseny půlkruhové balkóny, které dotvářejí nehluboké niky v přízemí.

Balkóny stejně jako k nim vedoucí ochozy vymezuje zábradlí z horizontálně kladených dřevěných „prutů“ vsazených do kovových vzpěr. Postranní komunikační ramena rovněž zajišťují přístup do zázemí scény, tedy hereckých šaten, sociálního zařízení, úklidové komory a kanceláře. V průběhu divadelních her slouží ochozy jako volná divácká plocha, osazená mobilními židličkami.

Suterénní umístění divadla znemožnilo vytvoření klasické provazištní věže, „ve své podstatě je však i tento problém řešen […], neboť existuje možnost zavěšování scénografických prvků do ,provaziště‘ (chybí jen možnost zvedání těchto prvků do volného prostoru nad jevištěm). Námi navržený způsob využívání tohoto zařízení vychází ze zkušeností s řady realizovaných objektů a polyfunkčních prostorů a pro daný prostor vytváří originální řešení.“6

Celému divadelnímu sálu dominuje mohutný dřevěný strop, tvarem i velikostí odpovídající rozměrům hlediště. Sestává z pravoúhlých desek, skládaných do větších panelů, osazených drobnými bodovými světly řazenými do vertikálních prutů.

Celý sál působí velmi jednotně a kompaktně. Je to dáno převažujícím užitým materiálem – dřevem. Kromě již zmíněného zábradlí a stropního podhledu je architekt užil i k obložení bočních stěn. Podélně kladené desky od sebe vzájemně oddělují červené linky, oživující prostor. Rovněž pódium, podlaha sálu i sedátka jsou dřevěná. Opěrnou část sedadel prolamuje šestice menších čtverců, vlastní sedací partii změkčuje světlé polstrování.

V roce 1925 získal Hornický dům zlatou medaili na výstavě pro sociální péči v Bruselu.

Poznámky:

1   Michael Rund, Po stopách Rudolfa Welse: Život a dílo žáka a spolupracovníka Adolfa Loose, Sokolov s. d. [2006], s. 34.

2   Helena Kavková, Z historie sokolovského Hornického domu, http://www.mdksokolov.cz/historie_objektu.htm (vyhledáno 18. 6. 2010)

3   Městský úřad Sokolov, Odbor stavební a územního plánování, Souhrnná technická zpráva, Revitalizace MDK-1.etapa, Původní stav objektu, 01/2005, s. 6–7.

4   Městský úřad Sokolov, Odbor stavební a územního plánování, Ing.arch. Jiří Opl – Ing.arch. Jan Soukup, Koncept revitalizace. Stavební řešení – textová část, 7/2006.

5   Kavková (pozn. 2).

6   Městský úřad Sokolov, Odbor stavební a územního plánování, Miroslav Melena, Technická zpráva. Divadelní a víceúčelový prostor v kulturním domě „Horník“ v Sokolově, listopad 1997, nestr.

Prameny a literatura:

– Městský úřad Sokolov, archiv odboru stavebního a územního plánování, spis domu č. 655 (Hornický dům – Městský dům kultury)

– Helena Kavková, Z historie sokolovského Hornického domu, http://www.mdksokolov.cz/historie_objektu.htm (vyhledáno 18. 6. 2010)

– Jan Rund, Stavby architekta inž. Rudolfa Welse v našem městě, in: Romana Beranová Vaicová a kol., Kniha o městě Sokolov, Sokolov 2005, s. 88–99

– Michael Rund, Po stopách Rudolfa Welse: Život a dílo žáka a spolupracovníka Adolfa Loose, Sokolov s. d. [2006]

 

Tágy: Dům kultury, První republika

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

sedmplusjedna=