enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Lázeňské divadlo

František Skopalík

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1906 | Soutěž

V roce 1906 přistoupila správní rada Družstva ku vystavění a udržování divadla v Luhačovicích k vyhlášení architektonické soutěže s cílem najít ideální projekt zamýšlené novostavby. Klání se účastnili Dušan Jurkovič, František Roith a František Skopalík. Posledně jmenovaný návrh nakonec komise zvolila jako vítězný.


(zobrazit)1907 | Otevření
Stavební práce započaly v roce 1907, dokončovaly se v červnu o rok později.  Slavností otevření nové divadelní scény proběhlo 27., 28. a 29. června 1908. V úvodním večeru provedl lázeňský orchestr písně a skladby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Josefa Suka, doplněné zpěvem a recitací manželek lázeňských lékařů. Další večer představil dramatický odbor Besedy v Luhačovicích Vrchlického Noc na Karlštějně.
(zobrazit)1929 | rekonstrukce

Ke konci dvacátých let nahradila původní dřevěnou přístavbu skladiště přístavba zděná. Plán přestavby vyhotovila architektonická kancelář arch. Skřivánek & Svoboda z Čáslavi v roce 1927 a kolaudace nového objektu proběhla 15. ledna 1929.


(zobrazit)1979 | rekonstrukce
V počátcích sedmdesátých let 20. století se divadlo nevyužívalo. Svému účelu začalo znovu sloužit až po generální opravě z roku 1979. Slavnostní zvovuotevření scény připadlo na 3. květen 1979; program úvodního večera kombinoval recitaci, hudbu a závěrečný kostýmovaný pořad brněnských umělců Z operety do operety.

lidé

František Skopalík |hlavní architekt
(zobrazit)Václav Svoboda |architekt

Inženýr, architect a stavitel převážně v Čáslavi.

Zdroj: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 636 , Praha 2004.

Více divadel

(zobrazit)Josef Skřivánek |architekt

Architekt a stavitel v Čáslavi. Od r. 1919 provedl sám i ve společnosti se stavitelem a arch. V. Svobodou množství soukromých i veřejných staveb a projektů. Zejména rekonstrukci Dusíkova divadla (1923), projekt Divišova divadla v Žamberku (1925), návrh průčelí okr. úřadu v Čáslavi, Žižkovu síň tamtéž aj. Po Skřivánkově smrti nechali ochotníci v divadle odhalit jeho bustu.

In:  Tvrdíková, Lada: Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923, Bakalářská práce, Masarykova universita, Brno 2007

Více divadel

Karel Výška |architekt
(zobrazit)František Roith |architekt - účastník soutěže

Nejprve projektuje a realizuje zejména obytné vily, časem se stává vyhledávaným architektem veřejných budov, zejména bank, spořitelen a ministerstev.

První Roithovy stavby - zejména vily - byly ještě ovlivněny Wagnerovým purismem. Po roce 1920 se Roith stal žádaným oficiálním pražským architektem. V klasicistní moderně projektoval a realizoval celou řadu monumentálních pražských budov - zejména ministerstva, banky a spořitelny - všechny na vysoké technické, provozní i výtvarné úrovni, respektující architektonický charakter prostředí.

In: Prostor - AD

Více divadel

Dušan Jurkovič |architekt - účastník soutěže

historie

Podélná patrová budova divadla s přízemním vstupním vestibulem stojí jihozápadně od lázeňského centra v mírném svahu mezi ulicemi Dr. Palka Blaho a Masarykovou.

 

Vznik luhačovické divadelní scény souvisí s rozvojem a vzrůstající prosperitou lázeňského městečka a jeho léčivých pramenů. Dějiny moderních Luhačovic se začaly psát v roce 1902, kdy se doktoru Františku Veselému podařilo založit Akciovou společnost Lázně Luhačovice, která následně zakoupila od hraběte Otto Serényiho minerální zřídla a několik lázeňských objektů. Nevelký komplex v malebné kopcovité krajině představoval na počátku 20. století zapomenutý koutek světa. Většinovou klientelu tvořilo české (nepříliš majetné) obyvatelstvo, úroveň poskytovaných služeb byla nevalná, ubytovací a léčebné objekty dosluhovaly. Podle Veselého však mělo místo obrovský potenciál. Předsevzal si oživení a povznesení této lokality a v duchu dobového nacionálního sebeurčování a vymezování se vůči německému živlu vytvoření prvních českých, respektive slovanských lázní. Původní idea začala zanedlouho dostávat zcela konkrétní a poměrně utěšené podobu – narůstal počet návštěvníků, rozrůstala se zástavba, Luhačovice pronikaly do povědomí veřejnosti, nejen české, ale – jak si Veselý a jeho spolupracovníci předsevzali – i slovenské, polské atd.

Mimo vlastní ozdravná zařízení patřily k lázeňským resortům neodmyslitelně také kulturní instituce – např. společenské domy či divadla. Luhačovice samozřejmě netvořily výjimku, i ony chtěly poskytovat svým hostům širokou škálu služeb, jež by vedly k ozdravění a povznesení těla i ducha. Z archivních materiálů vysvítá, že kulturně-společenské akce včetně divadelních představení probíhaly v lázeňské čítárně, adaptované z bývalého panského kravína; jednoduchá přízemní stavba s dvojicí čelních vstupů stávala zhruba v místech dnešního Roithova Společenského domu. „Byly tam pořádány přednášky, večírky, promítány světelní obrázky, konaly se tam komorní koncerty u pianina […]. Byly tam k dispozici noviny, časopisy, žurnály, přes 2000 českých, slovenských, německých a maďarských knih k vypůjčení a biliár k ukrácení chvíle.“1 Divadelní představení zajišťoval v letech 1905–1908 spolek Václava Choděry. Sál, v němž se inscenace pořádaly, měl asi 50 míst, tento počet ovšem poptávce návštěvníků nepostačoval.

Vedení akciové společnosti se tedy rozhodlo vystavět scénu zbrusu novou, větší a reprezentativnější. Velmi iniciativně se tohoto úkolu chopil pražský lékař MUDr. Zikmund Janke, který od roku 1906 působil v Luhačovicích a mimo svou vlastní lékařskou praxi se výrazně angažoval i v kulturním dění města. Z jeho popudu vzniklo Družstvo ku vystavění a udržování divadla v Luhačovicích. Spolku se podařilo systémem vstupních vkladů jednotlivých členů nashromáždit finanční obnos, který měl výstavbu zamýšlené budovy pokrýt. Současně družstvo zajistilo od akciové společnosti bezplatné zapůjčení vhodného stavebního pozemku a v následujících letech platilo za nájem pouze symbolickou cenu.

Nadšení z připravované stavby však nebylo všeobecné; ozývaly se hlasy, zpochybňující potřebu a zejména rentabilitu takového podniku: „Co se týče samostatného divadélka v Luhačovicích, myslím, že by to bylo přeci jen […] odvážné, pustiti se do takového podniku při sezoně poměrně tak krátké. I kdybyste si počínali co nejskromněji, bude vyžadovati přinejmenším 25 000 Kč […] a sehnat tak značný kapitál bylo by myslím přeci jen obtížné. Já bych se spíše klonil k tomu, kdyby bylo možné docíliti v tom novém hotelu neb tom novém ,Kurhause‘ sál divadelní, jenž by sloužil zároveň koncertům a bez něhož Luhačovice býti nemohou. To arci je jen skromné mé mínění.“2 Upomínka na možní finanční ztráty se nakonec ukázala jako oprávněná, ve své době se jí však nedostalo patřičné pozornosti.

V roce 1906 přistoupila správní rada k vyhlášení architektonické soutěže s cílem najít ideální projekt zamýšlené novostavby. Klání se účastnili Dušan Jurkovič, František Roith a František Skopalík. Odevzdané projekty nabízely poměrně širokou škálu různého stylového zpracování – Jurkovič navrhl sezónní dřevěnou arénu v lidovém stylu,3 Roith představil monumentální secesní víceúčelový kulturní stánek a konečně Skopalík poměrně prostý klasicizující objekt doplněný secesními prvky. Posledně jmenovaný návrh nakonec komise zvolila jako vítězný. Stavební práce započaly v roce 1907, dokončovaly se v červnu o rok později. Již v průběhu samotné realizace se však projevily finanční problémy – „nakonec z něj [návrhu] zůstala jen silně proškrtaná varianta.4

Slavností otevření nové divadelní scény proběhlo 27., 28. a 29. června 1908. V úvodním večeru provedl lázeňský orchestr písně a skladby Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a Josefa Suka, doplněné zpěvem a recitací manželek lázeňských lékařů. Další večer představil dramatický odbor Besedy v Luhačovicích Vrchlického Noc na Karlštějně. Následující divadelní představení v sezóně 1908 zajišťovala opět Choděrova divadelní společnost.

V první sezóně „hráno bylo pouze v měsíci červenci a srpnu (nikoliv v červnu, poněvadž divadlo nebylo vůbec v ten čas ještě hotovo) a kdy s rozličnými nepříjemnými okolnostmi bylo nám bojovati (zejména s vlhkem a studem v budově , ježto byla ještě ,syrová‘).“ Přesto hodnotil dr. Janek dopad zahajovací sezóny jako „zajisté slušný“ a finanční výsledek pak „možno přímo skvělý“.5

V nadcházejících letech zavítali do Luhačovic „s potěšením na lázeňskou sezónu renomované divadelní společnosti – Švandova z Prahy, Janovského z Prostějova, Lacinova z Brna, Frýdova a Jeřábkova z Ostravy, Dračarova z Olomouce – a každá z nich přivážela klasický letní repertoár, přizdobený půvabem dam a elegancí pánů, což jedno k druhému dodává odpradávna lázním lesku. V obzvlášť památném roce třináctém zavítala sem i činohra Národního divadla.“6 V období mimo sezónu, tedy zejména v jarních a podzimních měsících, využíval prostoru divadla luhačovický ochotnický spolek, přesahující repertoárem i provedením her „běžný ochotnický průměr“.7

Od svého založení v roce 1908 je stánek v dobové korespondenci či tiskovinách označován jako Lázeňské divadlo. Tento název nese i v současné době.

Původní vybavení a vzhled scény, jak dokládá dobová fotografie z roku 1910, byl o něco bohatší. V místech dnešní forbíny stávalo nehluboké orchestřiště, oddělené od prvních řad nízkým dřevěným zábradlím. Po stranách k hudebnímu prostoru dosedala dvojice úzkých dvouřadých lóží. Jejich místa sloužila zejména členům divadelního družstva a tzv. „officiélním“ – tedy členům správy lázní, divadelnímu lékaři, zástupci obce, úřednictvu, atd. Své místo zde měla i obloukovitě zaklenutá nápovědní budka, umístěná typicky ve střední ose před jevištěm. Rovněž úprava obvodových stěn byla odlišná – namísto současných vertikálně vedených článků se přinejmenším v roce 1910 uplatnilo horizontální členění. Bohužel není jasné, kdy uvedené prvky ze sálu zmizely; archivní dokumenty k této otázce mlčí.

O něco lépe jsme naštěstí zpraveni o následném vývoji objektu. Divadlo zažilo řadu úprav a renovací. Neustávající rekonstrukční činnost lze přičíst zejména nevelkému finančnímu kapitálu v počátcích výstavby. Svůj podíl jistě sehrála i skutečnost, že scéna vznikala pouze jako sezónní, bez požadavků na provoz v chladných měsících. Tomu odpovídala volba stavebních materiálů i vlastní realizace a bylo jen otázkou času, kdy se materiálové, stavební či technické nedostatky projeví.

Již v roce 1910 se tak setkáváme se zmínkou, že „pod balkonem je cosi porouchaného“.9 Řešilo se rovněž vybavení interiéru, např. jiná úprava šatny, krytí lóží záclonkami a výstavba a úprava toalet, umístěných nově v malém přístavku podle plánu Karla Výšky.

V roce 1912 získal luhačovický fotograf Jan Lukavský povolení pořádat v Lázeňském divadle v Luhačovicích po drobných adaptacích kinematografická představení. Promítaly se „krátké a němé filmy nejrůznějšího žánru – snímky z přírody, ze sportu, artistické scény z cirkusu nebo krátké veselohry, frašky nebo ,drámy‘, a to vždy ve středu a čtvrtek každý týden.“10

Ve výroční zprávě za rok 1915 informuje MUDr. Janke, že za uplynulou sezónu se výdaje družstva navýšily nutnou opravou střechy. Původní lepenková krytinu, propouštějící vodu do interiéru divadla, nahradil nad jevištěm a přední částí hlediště eternit. V poměrně dobré stavu se naopak stále nacházely podlahy, sedadlový materiál a dekorace. Žádoucí by byla nová výmalba prostor, „avšak pro letošek musí věc ta zůstati ještě stranou.“11 O rok později se z dopisu Františka Aschenbrennera dovídáme, že stavba je v dezolátním stavu: „… budovy, do níž ze všech stran prší a z níž jak omítka, tak stropy opadávají“.12 V roce 1921 se dočasně pozastavila kinematografická představení – nevyhovovala místnost pro operátora. Opětovné povolení činnosti obdržel provozovatel biografu až k 24. květnu 1924.

Ke konci dvacátých let nahradila původní dřevěnou přístavbu skladiště přístavba zděná. Plán přestavby vyhotovila architektonická kancelář arch. Skřivánek & Svoboda z Čáslavi v roce 1927 a kolaudace nového objektu proběhla 15. ledna 1929.

Rozsáhlá stavební aktivita zasáhla divadlo v roce 1937. Rozpočet oprav z 28. dubna 1937 počítal s vytrháním vadných dřevěných podlah (v chodbách, šatně obecenstva, v orchestřišti, foyeru, šatně personálu, na jevišti, částečně v hledišti) a vadných dřevěných částí a článků (např. dveří, stěn lóží, orchestřiště atd.). Rovněž zmiňuje menší zednické opravy, položení nové podlahy jeviště a nové dřevěné podlahy do šaten (obecenstva, herců), orchestřiště a části hlediště, opravu sociálního zařízení, zřízení větracích mříží a kanálků (větrání pod jevištěm), bílení, malování atd.

Ve stejném roce žádalo vedení divadla o povolení „postavení kamenné zídky [opěrné zdi] při budově lázeňského divadla směrem k silnici, ježto se nám tato v důsledku stálých dešťů v několika místech uvolnila a v jednom místě sesula.“13 Nedlouho poté odeslala Léčebná komise v Luhačovicích dopis na Obecní úřad v Uherském Brodě, týkající se udělení souhlasu s pořádáním filmových představení. Ve výměru pověřené komise z roku 1938 se uvádí, že „kinematografická provozovna v láz. divadle v Luhačovicích nebyla v normálním provozu asi 2 roky a byla v této provozována kinematografická představení pouze příležitostně. Během času provedeny byly různé stavební změny, takže se dnešní stav již značně odchyluje od stavu původně schváleného, který byl zjištěn při místním ohledání dne 8/3 1923.“14 Závěr komise byl jednoznačný – promítání je možné, ovšem vedení divadla musí splnit stanovené podmínky, jako např. snížit počet sedadel, „veškeré východové dvéře dlužno kolem klik opatřiti nápadným, t. j. černým nátěrem, […] balustráda galerie budiž opatřena zábradlím vysokým před sedadly alespoň 20 cm a před prostřední chodbou alespoň 40 cm“, atd.15

K roku 1941 oznamuje ředitel Lázeňského divadla Městskému úřadu v Luhačovicích záměr opravit střechu nad skladem kulis. Dosavadní rovné zastřešení nevyhovuje, nově by se zde měla objevit střecha valbová, krytá eternitem.

Po roce 1945 klesá četnost divadelních představení. Příležitostnou produkci zajišťoval ansámbl Slováckého divadla z Uherského Hradiště, případně místní ochotníci.

Nutné stavební zásahy se objektu nevyhnuly ani v letech následujících – např. po roce 1956 nechaly Státní lázně nainstalovat teplovzdušné vytápění. Generální oprava se – bez bližších informací o jejím průběhu – uvádí v letech 1963–1964.

V počátcích sedmdesátých let 20. století se divadlo nevyužívalo. Svému účelu začalo znovu sloužit až po další generální opravě z roku 1979. Podobu stánku po rekonstrukci popisuje ve svých vzpomínkách Adolf Branald – „hala se leskne bílým mramorem, jeviště dostalo moderní techniku, v hledišti svítí křišťálové lustry a na stěnách visí obrazy. Brožík, Slavíček, Lolek, jindy zas Schikaneder, Úprka, Mařák.“16 Slavnostní zvovuotevření scény připadlo na 3. květen 1979; program úvodního večera kombinoval recitaci, hudbu a závěrečný kostýmovaný pořad brněnských umělců Z operety do operety. V následujícím období zajišťují divadelní inscenace herecké soubory z Uherského Hradiště, Olomouce, Brna či Prahy.

Od roku 1995 pak v objektu pořádá Akciová společnost Lázní Luhačovice „Letní divadelní sezónu“, pásmo dramaturgických a hudebních pořadů profesionálních souborů. Současně zde diváci od konce devadesátých let mohou sledovat pravidelnou přehlídku komorní tvorby – tzv. „Divadelní Luhačovice“.

Současný stav

Ke stavbě divadla byl vybrán pozemek na jihovýchodní straně lázeňského komplexu, mírně stranou od stávajících léčebných a ubytovacích domů. Architekt objekt usadil do mírného svahu. Prvotní vzhled a uspořádání scény zůstalo větším dílem zachováno až do dnešní doby; nejmarkantnější proměny nakonec doznala čelní fasáda, před kterou „dosedla“ přízemní kvadratická přístavba vestibulu.

Přístupová cesta k divadlu vede dlouhou alejí k vydlážděnému čtvercovému nástupnímu prostoru. Předstupující hmotu vestibulu člení pět vchodových os, vzájemně oddělených sloupky a pilíři. Nad nimi je usazen výrazný nápis Lázeňské divadlo. Průčelí divadla prolamuje v patře půlkruhové termální okno, částečně zaslepené, se šambránou s řadou různě velkých kruhových terčíků. Po stranách je doplňují menší, rovněž půlkruhové okenní otvory, lemované kruhovou šambránou se zaslepenou spodní částí. Nad korunní římsou se zvedá trojúhelníkový štít doplněný v krajích základny o dva drobnější trojúhelné prvky a uprostřed s nevelkým oknem s klenákem. Boční osy hlavního průčelí uzavřel Skopalík obloukovými štíty, které přecházejí do nárožních věžiček, krytých jehlancovou střechou.

Z postranních fasád vystupují v čelní sekci mohutné rizality; západní prolomila jedna okenní osa, protilehlou pak vstup a dvojice okenních os (jedna z nich zazděná). Východní rizalit se navíc rozšířil o mělkou přístavbu se sociálním zařízením, se čtyřmi okenními osami.

Vlastní divadelní trakt, zakončený provazištní věží, projektant navrhl v bazilikálně odstupňovaném rytmu. Do střední, nejvyšší lodi umístil sál, postranními křídly vedl spojovací chodbu. Vnější zdi prolomily okenní osy (v přízemí západní strany tři, na východě dvě) a vchodové dveře. Patro obou fasád shodně pročlenily čtveřice slepých oken.

Téměř přehlédnutelná je nevysoká provazištní věž. Hranolový korpus kryjí ve spodní části široce předstupující přístavky, uzavřené sedlovou stříškou. Šatny uvnitř osvětluje pár ztrojených oken na čelní stěně, východní přístavek navíc i úzký boční okenní otvor; štíty prolomilo kulaté okénko.

Původní zakončení budovy v plytkém rizalitu změnila pozdější úprava – mladší patrová novostavba skladiště.

Členitosti a nejednotné výškové skladbě divadla odpovídá i typově různorodé užití zastřešení. Průčelní rizality kryje pultová střecha stejně jako boční části hlavního traktu. Centrální hmotu a provazištní věž uzavřela sedlová střecha, skladiště pak valbová. Malebnosti dodávají stavbě půlkulatá vikýřová okénka se skosenými hranami a dřevěné větrací věžičky. K lidovému stavitelství odkazuje velmi jemná dekorace a zpracování reliéfních vstupních portiků v bočních fasádách stavby.8 Výzdobu původně doplňoval také mohutný obloučkový vlys nad hlavním vstupem. Na něj byla položena podokenní římsa centrálního půlkruhového okna. Každý oblouk navíc vyplnil podlouhlý geometrizující obrazec. Vlys, výrazný oživující prvek jinak poměrně strohé pohledové fasády, dnes zakrývá hmota přízemní přístavby. Ta do sebe pojala také originální centrálně situovanou trojici dveří a postranní vstupní arkýře s mansardovými střechami.

Jednoduchý až strohý ráz exteriéru koresponduje s uspořádáním a podobou interiéru. Novodobá vstupní část na obdélném půdoryse se otevírá trojicí vstupních dveří. Za nimi se nachází vestibul s možností posezení a občerstvení. Následně přechází divák do haly – foyeru, kde na pravé straně vznikla šatna, nalevo se zvedá jednoramenné schodiště vedoucí do patrové části objektu.

Do přízemí divadelního sálu vede jeden centrální a dvojice postranních vchodů. Nevelké rozměry místnosti, v počátcích naprosto postačující množství lázeňských hostí, navozují intimní, neokázale slavnostní, snad až domáckou atmosféru. Po stranách hlediště vytvořil architekt komunikační uličky, spadající k nízkým schodištním stupňům. Jimi je možné vstoupit na plochu forbíny s přímě vedenou čelní hranou. Prostor předscény od jeviště opticky odděluje portál, nevybočující svým provedením z účelné jednoduchosti sálu – pravoúhlý otvor se zaoblenými rohy, profilovaným ústupkem, zvýrazněný malovanou obvodovou šambránou. Mimo parteru slouží divákům i patrový, hluboce vysazený balkón s centrálním vstupem a navazujícím krátkým schodištěm.

Na rozdíl od zbývajících prostor se v hledištní části uplatnil střídmý, subtilní dekor.

Boční stěny (kromě ploch pod balkónem) pokryly svislé pásy, odlehčené motivem kosočtverců ve střídavém rytmu s kroužky. Pole mezi vertikálami vyplnily kruhové terčíky (v horní partii) a ovály s vnitřním kosočtvercem (ve spodní části). Zdobeny byly rovněž poprsně balkónů; tři předstupující rámy obepínají vnitřní obdélník opět se středovým kosočtvercem.

Poznámky:

1   Moravský zemský archiv v Brně, fond K 652, karton 269, inv. č. 2601, Vladimír Vokurka, Luhačovice na počátku XX. století III., Luhačovický zpravodaj, červen 1988, s. 19.

2   Moravský zemský archiv v Brně, fond H 519, karton 81, inv. č. 61, dopis ze 7. 10. [1907], adresovaný MUDr. Zikmundu Jankemu, odesílatel JUDr. Josefa Štolba.

3   Jurkovič navrhl komorní divadelní sál s bočními lóžemi, centrálním a dvěma postranními balkóny; prostor dotvářely vyřezávané dřevěné podpěry, sloupky, lucerničky.

4   Moravský zemský archiv v Brně, fond K 652, karton 267, inv. č. 2576, Vlastimil Vokurka, Lázeňské divadlo v Luhačovicích (80 let od jeho založení), 1988, s. 2. Kvůli nedostatku kapitálu se šetřilo i na stavebních materiálech – např. střechu pokryla lepenka, chybělo sociální zařízení. Neblahé důsledky těchto provizorních řešení se projevily poměrně brzy.

5   Moravský zemský archiv v Brně, fond H 519, karton 81, inv. č. 61, MUDr. Zikmund Janke, Závěrečná zpráva za rok 1908.

6   Moravský zemský archiv v Brně, fond K 652, karton 200, inv. č. 1646, Adolf Branald, Divadlo v lázních, Svobodné slovo, 16. 10. 1983.

7   Moravský zemský archiv v Brně, fond K 652, karton 269, inv. č. 2601,Vlastimil Vokurka, Luhačovické spolky na počátku XX. století, Luhačovický zpravodaj, únor 1989, s. 25.

8   Motiv obráceného trojúhelníku s kruhovým terčíkem aplikoval architekt po celém obvodu budovy (vyjma ploch vstupního vestibulu a stěn skladiště), dále u horní hrany šambrán patrových okenních otvorů bočních stran, na obloukovitě prohnutém překladu vstupů tamtéž a na východní stěně provazištní věže. Pás střídajících se terčíků dvojí velikosti umístil v půlkruhově zaklenuté šambráně středového okna hlavního průčelí a rovněž u šambrán okenních otvorů bočních fasád v přízemí. Uvedené geometrické obrazce byly provedeny, respektive kolorovány červenou barvou. Výčet dekorativních článků doplňuje postranní korunní římsa, členěná jemnou kanelurou.

9   Moravský zemský archiv v Brně, fond H 519, karton 81, inv. č. 61, dopis z 3. 3. 1910.

10 Vokurka, Lázeňské divadlo (pozn. 4), s. 2. Od roku 1930 sloužila ke kinematografickým představením také luhačovická Sokolovna, vystavěná podle návrhu bratří Kubů z Brna. Právě zde se 25. 4. 1931 promítal první celovečerní zvukový film „Bílé stíny“.

11 Moravský zemský archiv v Brně, fond H 519, karton 81, inv. č. 61, MUDr. Zikmund Janke, Zpráva za rok 1915.

12 Moravský zemský archiv v Brně, fond H 519, karton 232, inv. č. 1157, dopis z 29. 5. 1916, adresovaný zřejmě MUDr. Zikmundu Jankemu, odesílatel František Aschenbrenner.

13 Moravský zemský archiv v Brně, fond H 519, karton 43, inv. č. 25, dopis ze 7. 5. 1937, adresovaný Městskému úřadu v Luhačovicích.

14 Moravský zemský archiv v Brně, fond H 519, karton 43, inv. č. 25, Výměr číslo 13213/1, Okresní úřad v Uherském Brodě, 18. 6. 1938, s. 1.

15 Ibidem, s. 4–5.

16 Branald, Divadlo (pozn. 6).

Prameny a literatura:

– Moravský zemský archiv v Brně, fond K 652, Československé státní lázně Luhačovice (1948–1990), oddíl I; H 518, Rod Serényiů (1669–1901); H 519, Akciová společnost lázní luhačovických (1902–1948), oddíl I, II

– Bohumila Jankovská, Český lázeňský lékař MUDr. Zikmund Janke, Acta musealia V, 2005, č. 1–2, s. 99–105

– Vítězslav Kollmann – Pavel Zatloukal, Moravské lázně v proměnách dvou staletí, Olomouc 1987, s. 69–101

Lázeňské divadlo v Luhačovicích 1908–1998 (kat.), s. l., s. d. [1998]

– Radim Silný, Stavební dějiny lázní Luhačovice 1902–1948, diplomová práce, Filozofická fakulta masarykovy Univerzity, Brno 2007, zejm. s. 32

 

Tágy: Belle Époque, Fin de siècle, Novoklasicismus, Rakousko-Uhersko, Secese, volně stojící budova

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

šestmínustři=