enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Soutěž na návrh Českého národního divadla v Brně v letech 1910-1913

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)6.12.1884 | otevření

V roce 1881 bylo založeno Družstvo českého národního divadla v Brně, které o dvě léta později již vlastnilo dům č.6 na Ratvitově (dnes Žerotínově) náměstí. Stavební úpravy proběhly dle plánů architekta Eduarda Svobody a 6. prosince 1884 mohl být divadelní sál, pojmenovaný Na Veveří, slavnostně otevřen. Úvodní hrou se stala Magelona od Josefa Jiřího Kolára.


(zobrazit)1910 | Vyhlášení soutěže

I přes řadu stavebních úprav a zásahů se však nepodařilo vytvořit zcela vhodný divadelní prostor a proto přistoupilo Družstvo k vyhlášení dvoukolové architektonické soutěže na projekt ideální divadelní novostavby.


(zobrazit)31.12.1910 | ideové kolo

Uzávěrka prvního (ideového) kola byla stanovena na 31. prosince 1910. Soutěž obeslalo celkem 42 autorů, odevzdáno bylo 50 návrhů (42 projektů + 8 alternativ)7. Porota udělila osm ocenění - nejvyšší cenu získalo „Tajemství“ Josefa Maříka a Karla Šidlíka, druhou cenu „Studie“ Aloise Dryáka, třetí cenu „Na Moravu“ Theodora Macharáčka.


(zobrazit)1913 | věcné kolo

Na jaře roku 1913 vypsala porota druhé, věcné kolo soutěže. K posouzení se nakonec sešlo dvacet projektů. Žádný z architektů nezískal první cenu a ani jeden projekt nebyl doporučen k realizaci. Druhá a třetí cena se udělovala vždy dvěma návrhům – druhé nejvyšší ocenění obdržel projekt „Quo vadis“ Aloise Čenského  a projekt „Maska zelená“ Františka Roitha.


lidé

(zobrazit)Bedřich Münzberger |architekt
Mezi lety 1892 - 1894 byl podle jeho plánů přestavěn prostor, který nesl název České národní divadlo v Brně.Více divadel

(zobrazit)Emil Králík |architekt - účastník soutěže
Žák Josefa Schulze a Jana Kouly na pražské technice a praktikant v ateliéru Antonína Balšánka a Osvalda Polívky se od vzoru svých učitelů brzy odvrací. Hledá moderní výraz, který by lépe vyhovoval posílenému racionalismu, ale současně se nevzdával uměleckého rázu architektovy práce. Inspiraci nachází jednak v pracích Kotěrových, jednak v linii tvorby vzešlé z vídeňské Wagnerovy školy.Více divadel

Antonín Blažek |architekt - účastník soutěže
Theodor Macharáček |architekt - účastník soutěže
Alois Dryák |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Karel Šidlík |architekt - účastník soutěže

Autor řady soutěžních projektů, roku 1911 zvítězil v soutěži o projekt Národního divadla v Brně (spolu s Josefem Mařákem).

Více divadel

Josef Mařík |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)František Roith |architekt - účastník soutěže

Nejprve projektuje a realizuje zejména obytné vily, časem se stává vyhledávaným architektem veřejných budov, zejména bank, spořitelen a ministerstev.

První Roithovy stavby - zejména vily - byly ještě ovlivněny Wagnerovým purismem. Po roce 1920 se Roith stal žádaným oficiálním pražským architektem. V klasicistní moderně projektoval a realizoval celou řadu monumentálních pražských budov - zejména ministerstva, banky a spořitelny - všechny na vysoké technické, provozní i výtvarné úrovni, respektující architektonický charakter prostředí.

In: Prostor - AD

Více divadel

(zobrazit)Viktorin Šulc |architekt - účastník soutěže

Patří mezi poměrně konzervativní generaci vycházející ve svých projektech z pozdního historismu a postupně absorbující podněty secese. Staví na dobře přijímaných modernizovaných historizujících slozích, především neorenesanci s prvky gotiky a s uplatněním secesního dekoru, který si časem získává stále větší oblibu.

Více divadel

(zobrazit)Antonín Balšánek |architekt - účastník soutěže

Český architekt pozdního historismu a secese. Z díla: Městské divadlo v Plzni a Pardubicích; Muzeum hlavního města Prahy); regulace Malé Strany a Hradčan; výzdoba mostu u Národního divadla (ND) v Praze; spolu s O. Polívkou vedl od r. 1906 stavbu Obecního domu v Praze (secese).

Své teoretické názory na divadelní architekturu Balšánek podal v roce 1913 v rámci obsáhlejšího přednáškovém cyklu „O stavebnictví“ v samosprávném kursu českého Vysokého učení pro politické vědy. Balšánek tu uvádí, že kdo v posledních letech nestranně posuzoval v českých zemích vystavěná divadla, ten „uzná jistě, že v rámci daných poměrů dosáhlo se bez výjimky maxima splnění moderních potřeb v každém ohledu.“ Reformní německé, jen „domněle moderní“ snahy a pokusy o zavedení amfiteatrálního typu divadla v Čechách označuje za „naprosto nesprávné.“ Spojuje si je s wagnerovskými představeními prodchnutými slavnostní náladou a účastí kosmopolitního publika, což jsou „momenty, které nemají pranic společného asi s vlastním účelem divadla, ani s jeho vznešeným posláním – býti domem lidovým“. Oproti německým snahám stavěl zdravé myšlenky lidového divadla a připomínal ideje kolující v Rusku a usilující, „by se divadlo stalo skutečným útulkem širokých vrstev, po vzdělání bažících, a sice v tom smyslu, že by se spojily s veřejnými knihovnami a čajovnami“ (viz Antonín Balšánek, O stavebnictví, Architektonický Obzor XII, 1913, s. 137).

Více divadel

Jaroslav Vondrák |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Otakar Novotný |architekt - účastník soutěže

Architekt a autor, studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Jana Kotěry a později pracoval v Kotěrově ateliéru. Byl člen SVU Mánes a profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Začátečně Novotný byl ovlivněn holandským architektem Hendrikem P. Berlagem. Později Novotný pracoval v racionálním modernismu, kubismu a funktionalismu. Novotný napsal v roce 1958 knihu Jan Kotěra a jeho doba.

Zdroj: Archiweb

Více divadel

(zobrazit)Alois Čenský |architekt - účastník soutěže
Český architekt a profesor pozemního stavitelství na České technice v Praze. V letech 1896-1907 učil na průmyslové škole stavební v Plzni, Písku a Praze. V letech 1903-1921 byl redaktorem časopisu Architektonický obzor a rovněž je autorem několika odborných knih.Více divadel

Richard Klenka |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Pavel Janák |architekt - účastník soutěže

architekt, návrhář a teoretik je rovněž významným představitelem kubismu v Evropě. Prosazoval směrodatné koncepce v české architektuře - od secese inspirované O. Wagnerem a kubismu až k národnímu dekorativnímu stylu a k funkcionalismu.

 

Studoval na české technice u profesora Schulze, na německé u profesora Zítka a ve Vídni na Akademii u profesora Wag-nera. Pracoval v ateliéru u J. Kotěry, od ro­ku 1909 samostatný architekt. Zasloužil se o řešení otázek záchrany a konzervace staré Prahy.

Jako duch vládnoucí obsáhlým a hlubo­kým vzděláním a nakloněný teorii se záhy ocitl v čele druhé generace moderních ar­chitektů českých.

Byl iniciátorem kubistického hnutí v české architektuře a spolu s Gočárem dekorativního stylu. Byl činný v Díle, v SVU Mánes, ve Spolku architektů.

Z realizací: krematorium v Pardubicích, radnice v Moravské Ostravě, Libeňský most, adaptace Černínského paláce, osa­da na Babě atd.

Více divadel

(zobrazit)Josef Chochol |architekt - účastník soutěže
Český architekt, urbanista, návrhář nábytku, teoretik architektury. Byl stoupencem wagnerovské moderny, záhy se orientoval k radikální větvi kubismu. Stál u zrodu českého purismu podřizujícího formu architektury jejímu účelu.Více divadel

Josef Gočár |architekt - účastník soutěže
Vlastislav Hofman |architekt - účastník soutěže
Vlastimil Hoffman |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Gustav Schmoranz |člen poroty
ředitel Národního divadla, spisovatel, překladatel, malíř. Napsal a režíroval desítky divadelních her a komedií. Z Národního divadla odešel v roce 1922.Více divadel

(zobrazit)Kamil Hilbert |člen poroty

český architekt a restaurátor. Nástupce J. Mockera na dostavbě Svatovítské katedrály. Je autorem restaurátorských úprav hlavně středověkých staveb (kostel sv. Štěpána v Kouřimi, děkanský kostel v Lounech, Čáslavi a Nymburce, Novoměstská radnice v Praze).


Michael Ursíny |člen poroty
Alois Samohrd |člen poroty
(zobrazit)Jan Koula |člen poroty

Spolupracovník a pokračovatel Ant. Wiehla, byl nejen tvůrčím architektem historizujícího a folklórního směru. Byl především vynikajícím znalcem a propagátorem lidového umění, lidové architektury a interiérů, uměleckého průmyslu.

Více divadel

historie

Architektonickou soutěž v letech 1910 a 1913 iniciovalo Družstvo českého národního divadla v Brně. Dvoukolové klání mělo nalézt ideální návrh divadelní novostavby, splňující požadavky kapacitní, technické, estetické, ale také národnostní – mělo se jednat o ryze českou národní scénu vymezující se vůči dominujícímu německému živlu.

S nejstaršími česky hranými představeními se v Brně setkáváme v první polovině 19. století, četnost jejich repríz však byla poměrně malá. Pravidelně se začala uvádět až od sedmdesátých let 19. století, a to v sále, případně ve vnitřní dvoraně Besedního domu. Hry zajišťovaly kočující herecké společnosti, které si tyto prostory pronajímaly. Besední dům však divadelním účelům sloužil jen krátce. V roce 1881, po zpřísnění bezpečnostních předpisů, městská rada jakoukoliv další dramatickou činnost v objektu zakázala.

Tuto nepříznivou situaci se snažilo poměrně rychle vyřešit Družstvo českého národního divadla v Brně, založené v roce 1881. O dvě léta později již vlastnilo dům č. 6 na Ratvitově (dnes Žerotínově) náměstí, jež původně náležel manželům Krinnerovým. V objektu dříve fungovala tzv. vídeňská restaurace nebo tančírna Orfeum; nyní zde měla nově sídlit česká národní scéna. Nezbytné stavební úpravy proběhly dle plánů architekta Eduarda Svobody. Adaptační práce postupovaly svižně vpřed a tak už 6. prosince 1884 mohl být divadelní sál (známý později také jako Divadlo Na Veveří) slavnostně otevřen. Úvodní hrou se stala Magelona od Josefa Jiřího Kolára.

I přes řadu stavebních úprav a zásahů se však nepodařilo vytvořit zcela vhodný divadelní prostor. Objekt nevyhovoval dispozičně ani prostorově. Vlastní parcela domu byla příliš úzká, vnitřní prostory malé a stísněné, rozvržení místností nepraktické. Do roku 1894 nesla scéna pojmenování České národní prozatímní divadlo; označení prozatímní svědčí o provizornosti a předpokládané dočasnosti zdejšího umístění. Ke zlepšení situace nepřispěla ani následná úprava divadla, jež proběhla v devadesátých letech 19. století dle návrhu architekta Bedřicha Münzbergera.

Sílící nespokojenost a negativní reakce přiměly členy Družstva k hledání nové stavební parcely. Uvažovalo se o pozemku v Lužánkách; v roce 1902 byl zakoupen pozemek v Haberlerově ulici od firmy D. Drucker’s Dampfsägewerke und Holzwarenfabriken. Žádné z těchto míst však nakonec neuspělo a tak se pozornost opět obrátila ke stávající lokalitě na nároží Veveří ulice a Ratvitova náměstí.

V roce 1909 byl přikoupen objekt č. 3 na Veveří ulici, sousedící s budovou divadla. Téhož roku vypracovali architekti Josef Fanta a Jan Kotěra dobrozdání, v němž uvádějí, že „lze tudíž Družstvu v úvahu vzíti pouze staveniště na náměstí Radvitově, na němž stojí prozatímní divadlo a dům s ním související.1 A dále doplňují, že „místo na Radvitově náměstí hodí se k postavení divadla se stavební skupinou souvisejícího, nedoporučitelným je stavěti na něm divadlo volně stojící. V případě, že dojde na tomto místě úředního schválení divadlo vestavené a přičleněné, lze místo toto u dosaváde vyhlídnutých považovati za nejvýhodnější a to zejména pro jeho blízkou polohu středu města […] Podepsaní po uvážení všech jim známých okolností v zájmu věci radí, aby se bezodkladně učinily nutné kroky předběžné ku stavbě definitivního divadla na Radvitově náměstí.“ 2 Roku následujícího přibyla k divadlu budova ústavu slepců č. 7 na Ratvitově náměstí.3 S touto pozemkovou základnou přistoupilo Družstvo k vyhlášení dvoukolové architektonické soutěže na projekt ideální divadelní novostavby.

První ideové kolo bylo vyhlášeno v červenci roku 1910. Soutěžící se museli vyrovnat s poměrně úzkou parcelou, s okolní zástavbou (poukazovalo se zejména na dominující objekt zemského domu) a rovněž s požadavkem vysoké kapacity hlediště. Slovy Bohumila Hübschmanna „má též [parcela – pozn. aut.] značné nevýhody: sousedství převýšené budovy zemského domu, kosý roh a poměrně malou hloubku4. V souvislosti s podobou a uspořádáním divadelního stánku se hovořilo o potřebě „Národního divadla v Brně jako divadla převážně lidového“, jež by mělo „hlediště ideálně rozřešené, tj. takové, které zaručuje i diváku posledních, nejlacinějších míst dokonalé vidění, jakož i bezvadné slyšení.“5 Opomenuta nezůstala ani národností otázka. Sdružení moravských umělců výtvarných zúžilo problematiku zemské příslušnosti na požadavek účasti (hlavně) domácích, tj. moravských umělců, proti čemuž se ihned ohradil Spolek výtvarných umělců Mánes.6 V širších souvislostech se pak nacionální hlediska projevila ve složení poroty. Na přání a žádost Josefa Fanty a Václava Roštlapila byli z komise odvoláni vídeňští architekti Otto Wagner a Friedrich Ohmann. Jury nakonec zasedala ve složení Jan Koula, Vladimír Fischer, Václav Roštlapil, Alois A. Samohrd, Michael Ursíny, Antonín Engel a Kamil Hilbert.

Uzávěrka prvního (ideového) kola byla stanovena na 31. prosinec 1910. Soutěž obeslali celkem 42 autoři, odevzdáno bylo 50 návrhů (42 projekty + 8 alternativ).7 Porota udělila osm ocenění – nejvyšší cenu získalo „Tajemství“ Josefa Maříka a Karla Šidlíka, druhou cenu „Studie“ Aloise Dryáka, třetí cenu „Na Moravu“ Theodora Macharáčka. Družstvo dále zakoupilo návrhy „Stará píseň“ (autor nezjištěn), „Melodram“ (Antonín Blažek), „L. W. v červeném čtverci“ (Emil Králík), „Modrý čtverec“ (Bohumil Hübschmann) a konečně „Ženská postava mezi dvěma sloupy“ (František Roith).

Výsledné rozdělení cen zcela jistě ovlivnilo složení poroty, v níž dominovali konzervativně a tradicionalisticky smýšlející členové (především architekti a výtvarníci ze Sdružení moravských umělců výtvarných), podporovaní příslušníky Družstva. Při konečném hodnocení upřednostňovala komise projekty s nárožním umístěním budovy. Podélná osa navrhovaného objektu vedla souběžně s ulicí Veveří, případně s mírným diagonálním natočením, hlavní průčelí směřovalo do Ratvitova náměstí. Naopak odmítala tzv. centrální řešení, „kde divadlo nalézá se uvnitř symetrické dispozice,“8 „sevřeno okruhem privátních domů a ztrácí polohou touto závažně na representačním zjevu.9 Stejně tak komise nedoporučovala dispozici podélnou – s delší osou souběžnou s Ratvitovým náměstím.

V prohlášení poroty, uveřejněném v soudobém tisku, se uvádí: „Těchto závad prosta jest idea, která staví divadlo osou kolmo na náměstí [Ratvitovo - pozn. aut.], neboť dociluje takto větší uvolněnost oproti velkým masám nového zemského domu, z čehož vzchází i zvýšení representační způsobilosti, i architektonického dojmu, a co neméně váží, i účelnosti divadla. Z těchto příčin jury polohu tuto považuje ideově za nejvýhodnější.“10

Nadšení nárožní variantou však nebylo všeobecné. Upozorňovalo se zejména na dominující budovu zemského domu, s jejíž monumentalitou bylo velmi obtížné se jakkoliv vyrovnat. Architekti situaci řešili např. „nadsazenými proporcemi divadelní budovy“ (Hübschmann), „vkládáním určitých mezičlánků mezi nároží a vlastní divadlo“ (Králík, projekt „Stará píseň“, Balšánek v jedné ze svých variant), případně dali divadlu „střízlivé tvary a umírněné dimenze […] a […] určili pak zvýšenou hmotnost a bohatší formy domům na opačné straně divadla“ (Dryák).11

Značný rozptyl a různorodost panovala také ve formálním provedení jednotlivých návrhů – objevily se plány budov historizujících (např. Šulc), secesních (Balšánek) i ovlivněných geometrickou modernou (většina prací – např. Hübschmann, Králík, Mařík a Šidlík, Vondrák).

Na jaře roku 1913 vypsala porota druhé, věcné kolo soutěže. Účastnit se měli architekti, jejichž návrhy byly v prvním stupni oceněny, případně zakoupeny. Cílem bylo podrobněji rozpracovat projekt, závaznými se při tom měly stát výsledky z prvního kola, určující umístění objektu a dispoziční řešení. Komise ovšem na základě iniciativy Družstva vydala zcela nečekané stanovisko – původně protežované umístění na nároží Ratvitova náměstí a Veveří ulice se najednou stalo nevhodným a naopak se objevilo doporučení zaměřit se na tzv. centrální řešení, dříve označované za nešťastné. Postoj jury vyvolal pochopitelnou vlnu kritiky a negativních reakcí. Na druhou stranu měla i tato středová varianta řadu zastánců, kteří považovali centrální řešení za výhodnější a „v daném případě […] jedině možné a správné.“12 Mezi jinými bylo za velký klad považováno „že by po celou dobu stavby umožňovalo nepřerušené hry v divadle nynějším [tj. na Veveří – pozn. aut.], výhodu jistě i kulturně závažnou.13 Opomenuta však nezůstala ani finanční stránka věci – vzhledem ke středové poloze uvažované divadelní budovy, vložené mezi nárožní domy, by se potřebné finanční náklady oproti nárožnímu řešení výrazně snížily.

Nejdříve bylo ovšem třeba vyřešit svízelnou otázku, kdo je nyní, po anulování výsledků prvního kola soutěže, oprávněn postoupit do druhé, věcné části. Původně oceněné návrhy se totiž rozcházely s doporučením poroty a naopak, plány dříve vyloučené byly za stávající situace urbanisticky výtečně zvládnuté. Řešení bylo nakonec poměrně prosté – jury vyzvala všechny aktéry z prvního kola k účasti i v kole druhém.

Složení hodnotící komise zůstalo téměř nezměněno, doplnili ji pouze dva noví členové, ředitel Národního divadla Gustava Schmoranz a stavebního rada Karel Skopec. Za nejzazší termín pro odevzdání prací stanovila jury 15. listopad 1913, několik dní před tímto datem však lhůtu prodloužila až do 15. prosince. Výsledky pak vyhlásila 23. prosince téhož roku v denním tisku.

Podmínky druhého kola byly daleko striktnější a konkrétnější – architekti museli respektovat zvolené stavební místo, sevřené z obou stran domovní zástavbou, nesměli se vychýlit z pevně dané uliční čáry a konečně museli do svého plánu zapracovat zvýšený počet míst hlediště. V zadání se hovořilo o šesti nových lóžích (o celkovém počtu třiceti sedadel), navíc zde bylo jasně definováno, v jakém počtu a do kterých pořadí mají být nová místa vložena. Krok to nebyl příliš šťastný – již předem vyloučil či přinejmenším oslabil tvůrčí volnost architektů a tím také snížil možnost vzniku osobitého, moderního řešení.

Řada architektů se tak nakonec odmítla věcné části účastnit – byli rozhořčeni jednáním a postojem poroty a také svazujícími podmínkami soutěže.

K posouzení se nakonec sešlo 20 projektů. Na rozdíl od poměrně variabilního formálního provedení návrhů z prvního kola byly plány této věcné části do značné míry podobné – „převládla geometrická moderna zpravidla silně klasicizujícího ladění.“14 Jednou z mála výjimek byl projekt Balšánkův, setrvávající u secesních výrazových prostředků, případně návrh Otakara Novotného, pracujícího v detailech s aktuálními kubistickými podněty. Ve stručnosti řečeno: „Pro řešení vlastního divadelního prostoru nepřinesl druhý soutěžní stupeň nic nového […] výška hlediště u Čenského je ve své době už přímo anachronismem; Roith volil po té stránce vyrovnanější proporce, poslední místa mu však zase vyšla značně vzdálená od scény. Snad Balšánkova práce působí […] v prostorovém řešení nejpříznivějším dojmem, zatímco jinak dobře promyšlený i výtvarně vytříbený projekt Klenkův a Šulcův […] trpí zase neúnosným převýšením. Totéž platí i o návrhu hlediště u Dryáka.“15 V obdobném duchu se nese také hodnocení Ladislava Machoně – totiž, že projekty „nepřinášejí celkem nových myšlenek.“16

Rozpačitý dojem z průběhu celé věcné části soutěže potvrdilo i samotné konečné hodnocení poroty. Žádný z architektů nezískal první cenu a ani jeden projekt nebyl doporučen k realizaci. Druhá a třetí cena byla udělena vždy dvěma návrhům – druhé nejvyšší ocenění obdržel projekt „Quo vadis“ Aloise Čenského a projekt „Maska zelená“ Františka Roitha. Třetí příčku obsadil návrh „Národ sobě“ Antonína Balšánka a společná práce Richarda Klenky a Viktorina Šulce „Vlasti a umění“.

„Tímto stala se ovšem věcná soutěž formálně bezvýslednou, neboť porota vyhnula se svému úkolu nalézti […] dílo i autora, kterému by Družstvo […] mohlo svěřiti detailní propracování projektu. Také hodnocení jednotlivých prací cenami poctěných a udělení dvojitých cen zdá se býti spíše výsledkem kompromisu než-li věcného posouzení prací.“17 Přicházíme […] k tomu závěru, že jediným výsledkem obou soutěží jest zbahnění celé otázky“18 – tolik reakce na výsledek soutěže v aktuálních číslech Architektonického obzoru.

Nejkladnějšího posudku se nakonec poměrně neočekávaně dostalo projektu, který byl pro nedodržení podmínek z klání vyloučen. Autorem práce odevzdané pod jménem „Caveant consules“ byl Bohumil Hübschmann. Ve zprávě ze zasedání poroty se přímo uvádí: „Myšlenka projektantova, bude-li proveditelná, znamená nejvýhodnější umístění divadla a při tom současně vyhovuje novodobým názorům na úpravu měst a reguluje velmi šťastně celé okolí.“19 Komise doporučila Družstvu, aby se projektem dále zabývalo a pracovalo s ním.

Bohužel vyostřující se politická situace a následný počátek první světové války jakoukoliv další aktivitu v tomto směru znemožnil a přerušil. Touha po vlastním českém divadelním stánku byla ve víru přicházejících událostí zasuta do pozadí. Na aktuálnosti opět nabyla v období po vzniku samostatného československého státu, konkrétnější rysy však získává až ve třicátých letech, kdy Družstvo iniciovalo vyhlášení další dvoukolové architektonické soutěže, spadající do let 1936 a 1937.

Poznámky:

1  Josef Fanta – Jan Kotěra, Pro Národní divadlo v Brně, Moravská orlice XLVII, 1909, č. 46, 26. 2., s. 1.

2  Ibidem.

3  Kupní smlouva byla sepsána až v roce 1915, objekt později využívalo Ředitelství státních drah.

4  Ideová soutěž na Národní divadlo v Brně. Průvodní zprávy k projektům, Styl III, 1911, s. 31.

5  Antonín Balšánek, Soutěžný návrh Národního divadla v Brně, Architektonický obzor X, září 1911, s. 81.

6  Viz ohlasy v tisku: „Separatism Moravy vždy škodil […] Separatism Sdružení Moravských umělců je netaktní […] i Čechové v království pomáhali finančně zabezpečiti postavení divadla. Separatism moravský jest reakční […] Ukazuje též nevděk k umělcům i veřejným činitelům českým.“ Stanislav Sucharda – Otakar Novotný, Zprávy a poznámky: „Sdružení Moravských Umělců Výtvarných“, Volné směry XIII, 1909, č. 3, s. 114.

7  Archiv města Brna (dále jen AMB), fond R 35 Družstvo českého národního divadla (1805) 1881–1949 (dále jen R 35), krab. č. 14, inv. č. 206, Výsledek ideové soutěže pro novostavbu českého Národního divadla v Brně.

8  Vl. H., Druhá soutěž na Národní divadlo v Brně, Přehled XII, 1914, č. 25–26, s. 449.

9  B. Č. P., Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní Divadlo a přiléhající nájemní domy v Brně, Architektonický obzor X, únor 1911, s. 10.

10 Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní divadlo a přiléhající nájemní domy v Brně, Architektonický obzor X, únor 1911, s. 10–11.

11 Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 88.

12 R., Stavba českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XII, březen 1913, s. 34.

13 Otakar Novotný, Brněnská soutěž na české divadlo, Volné směry XV, 1911, č. 6, s. 159.

14 Hilmera (pozn. 11), s. 90.

15 Ibidem.

16 Ladislav Machoň, Věcná soutěž na stavbu Národního divadla v Brně, Volné směry XVIII, 1915, s. 95.

17 P. R., Věcná soutěž na plány pro stavbu českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XIII, leden–únor 1914, s. 5.

18 Věcná soutěž na plány pro stavbu českého národního divadla v Brně, Architektonický obzor XIII, březen – duben 1914, s. 19.

19 P. R. (pozn. 17), s. 3.

Prameny a literatura:

– Archiv města Brna, fond R 35 Družstvo českého národního divadla (1805) 1881–1949

– Národní technické muzeum, Archiv Národního technického muzea, fond Čenský (číslo fondu 7, České národní divadlo v Brně, heslo „Quo vadis?“ (1913)), fond Dryák (číslo fondu 8, Národní divadlo v Brně (1913)), fond Gočár (číslo fondu 14, Národní divadlo v Brně (1910)), fond Hübschmann (číslo fondu 102, Národní divadlo v Brně, heslo „Caveant consules“, heslo „Modrý čtverec“), fond Klenka (číslo fondu 19, České národní divadlo v Brně, heslo „D“ a „U“), fond Petřík (číslo fondu 36, Soutěžný návrh národního divadla v Brně (1910)), fond Zítek (číslo fondu 65, Uspořádání sedadel v hledišti)

– F. A. Šrom – J. S. Wurm – Bedřich Hoppe – Emanuel Tužil, České divadlo v Brně, Moravská orlice X, 1881, č. 24, 30. 1., s. 1

– Adolf Stránský, Divadelní listy, Moravská orlice X, 1881, č. 256, 10. 11., s. 1–2

– České divadlo v Brně, Moravská orlice XI, 1882, č. 104, 6. 5., s. 1

– Národní divadlo v Brně, Moravská orlice XII, 1883, č. 79, 6. 4., s. 1

– Vilém Mrštík, Národní divadlo v Brně, Lidové noviny XVI, 1908, č. 353, 24. 12., s. 37

– Karel H. Kepka, Národní divadlo v Brně, Lidové noviny XVII, 1909, č. 24, 24. 1., s. 9–10

– Josef Fanta – Jan Kotěra, Pro Národní divadlo v Brně, Moravská orlice XLVII, 1909, č. 46, 26. 2., s. 1–2

– Moravské národní divadlo, Dílo VII, 1909, s. 86

– Stanislav Sucharda – Otakar Novotný, Zprávy a poznámky. „Sdružení Moravských Umělců Výtvarných“, Volné směry XIII, 1909, č.3, s. 114 – 115

– STS, Zprávy ze sdružení architektů S.V.U. Mánes. Soutěž na stavbu Národního divadla v Brně, Styl II, 1910, s. 91

– B. Č. P, Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní Divadlo a přiléhající nájemní domy v Brně, Architektonický obzor X, únor 1911, s. 9–12

– Ideová soutěž na Národní divadlo v Brně, Přehled IX, 1911, č. 21, 17. 2., s. 381

– B. Č. P, Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní Divadlo a přiléhající nájemní domy

v Brně, Architektonický obzor X, březen 1911, s. 17–20

– B. Č. P, Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní Divadlo a přiléhající nájemní domy v Brně, Architektonický obzor X, duben 1911, s. 29–31

– Antonín Balšánek, Soutěžný návrh Národního divadla v Brně, Architektonický obzor X, září 1911, s. 81, tab. 41–42

– Theodor Petřík, Ideová soutěž na náčrtky pro české Národní divadlo a přiléhající nájemní domy v Brně, Architektonický obzor X, říjen 1911, s. 95–96, tab. 46

– D. R. B. H., Příští věcná soutěž na Národní divadlo v Brně, Styl III, 1911, s. 51–52

– Ideová soutěž na Národní divadlo v Brně: Průvodní zprávy k projektům, Styl III, 1911, s. 30–50

– Otakar Novotný, Brněnská soutěž na české divadlo, Volné směry XV, 1911, č. 6, str. 157–159

– R., Stavba českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XII, březen 1913, s. 34–35

– Soutěže vypsané: Výbor družstva českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XII, květen 1913, s. 59

– FM, Z výboru družstva českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XII, listopad 1913

– Otakar Novotný, Národní divadlo v Brně, Styl V, 1913, s. 52

– P. R., Věcná soutěž na plány pro stavbu českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XIII, leden–únor 1914, s. 1–5

– P.R., Věcná soutěž na plány pro stavbu českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XIII, březen – duben 1914, s.17 – 21

– P.R., Věcná soutěž na plány pro stavbu českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XIII, květen 1914, s. 37–38

– Soutěžné náčrtky na stavbu českého Národního divadla v Brně, Architektonický obzor XIII, srpen–září–říjen 1914, obr. s. 73–80, tab. 22

– Vl. H., Druhá soutěž na Národní divadlo v Brně, Přehled XII, 1914, č. 25–26, 10. 4., s. 449–450

– O. N. [Otakar Novotný], Soutěž na Národní divadlo v Brně, Volné směry XVIII, 1915, s. 48

– Ladislav Machoň, Věcná soutěž na stavbu Národního divadla v Brně, Volné směry XVIII, 1915, s. 94–96

– Oldřich Starý, Soutěž na státní divadlo v Brně. Významný přínos ve vývoji naší architektury, Architektura ČSR, 1957, č. 6, s. 327–344

– Pavel Zatloukal, Brněnská okružní třída, Brno 1997, s. 140–143

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 125–129

– Pavel Zatloukal, Příběhy z dlouhého století, Olomouc 2002, s. 567–571

 

Tágy: architektonická soutěž, Belle Époque, Geometrická moderna, Rakousko-Uhersko, Secese

 

Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplusdevět=