enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadla a divadelní projekty Joana Brehmse

Joan Brehms

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1958 | Otáčivé hlediště

Nejznámější Brehmsovou realizaci, otáčivé hlediště v zahradě českokrumlovského zámku, popisuje samostatné heslo (viz).


(zobrazit)60. léta 20. století | Návrhy prostorového řešení divadelního sálu
Brehms byl v průběhu soutěže na Jihočeské divadlo v Českých  Budějovicích člen poroty a pomáhal po jejím skončení rozpracovat vítězný projekt Bohumila Kříže a Vladimíra Syrovátka (1960–1962).
(zobrazit)60. léta 20. století | „Experiment se dvěma hledišti“
Jeden z  Brehmsových pokusů rozbít schéma kukátkového jeviště se odehrál v historické budově Jihočeského divadla.  Pro představení Shakespearova Zkrocení zlé ženy  postavil přímo na jeviště tribunu se čtyřmi řadami sedadel pro 60 diváků (1962–1963).
(zobrazit)1963 | Kruhové divadlo
V Maškarním sále v  zámku Českém Krumlově pro inscenaci Marivauxových Her lásky a náhody  rozmístil Brehms diváky na stupně rozestavěné okolo hrací plochy. Variabilní schéma na pomezí arénového prostoru a kruhového divadla, ve kterém hlediště ze všech stran obklopuje plochu s herci, představuje vlastně prostorový opak otáčivého hlediště.
(zobrazit)1965 | Kruhové divadlo s otáčivým středem
V prostoru rajského dvora  dominikánského kláštera v Českých Budějovicích rozmístil Brehms pětici různě velkých tribun s pěti řadami sedadel okolo jeviště ve tvaru protáhlého šestihranu, obohaceného uprostřed vsazenou točnou. Hrací prostor obklopený ze všech stran diváky, který se navíc může libovolnou rychlostí otáčet, přinesl nové inscenační možnosti.
(zobrazit)1968 | Divadlo s kyvadlovým hledištěm
Brehms navrhl v prosinci 1967 dvojdílné hlediště s jednou polovinou hydraulicky zvedanou, později umístěnou na hradní nádvoří Karlštejna. Nová inscenace Noci na Karlštejně na něm měla premiéru 28. června 1968.
(zobrazit)1969 | Divadlo s otočným hledištěm i jevištěm
První varianta projektu návrhu polydimenzionálního divadelního zařízení  je zřejmě z roku 1969, Brehms na něm ale určitě pracoval ještě několik dalších let. Zřejmou Brehmsovou inspirací tu byl Walter Gropius a jeho návrh tzv. Totálního divadla (Totaltheater, 1927).
(zobrazit)70. léta 20. století | Otáčivé hlediště v uzavřeném prostoru (1977), variabilní kruhové divadlo (1978)
Mezi lety 1977–1983 fungovala na jevišti Jihočeského divadla v Českých  Budějovicích  tzv. studiová scéna, kde Brehms vytvořil postupně několik prostorových řešení pro komorní produkce.
(zobrazit)80. léta 20. století | Návrh polydimenzionálního divadla v uzavřeném prostoru
Návrh, kterému se zřejmě věnoval v letech 1980–1983 a dokončil jej v roce 1985. Podrobnější popis stejně jako reprodukce návrhu chybí.

lidé

historie

Činnost scénografa a divadelního architekta Joana Brehmse je natolik výjimečná, že jsme jeho vybraným realizacím věnovali zvláštní heslo. Samostatně nenavrhl ani nepostavil žádnou divadelní budovu, zato ve svých projektech na pomezí scénografie a divadelní architektury aktivně a soustavně zkoumal a překračoval hranice tradičního divadelního prostoru a vztahu mezi hledištěm a jevištěm.

Lotyšský rodák Brehms studoval dějiny umění v Jeně a sochařství v Erfurtu. Od roku 1927 pracoval jako jevištní výtvarník v mnoha evropských divadlech (Lübeck, Riga, Breslau, Brzeg, Brandenburg, Bydgoszcz, Gdańsk); zapůsobily na něj experimenty ruské avantgardy, německého meziválečného divadla a především myšlenky architektů a umělců Bauhausu. V roce 1945 zakotvil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (dále JD, viz samostatné heslo), kde pracoval od následující sezóny až do roku 1979 jako vedoucí výpravy.

První poválečná exteriérová představení JD souvisí nepřímo s jeho složitou situací: stará budova byla zničená a plenérová představení měla mimo jiné nahradit chybějící prostor. V roce 1945 odehrálo JD několik představení na schodišti před českobudějovickou Sokolovnou (pásmo Revoluce, Aristofanova Lysistrata). Další Brehmsovy exteriérové projekty vznikly v rámci prvních dvou ročníků Jihočeského divadelního festivalu (dále JDF), na jejichž koncepci se podílel spolu s tehdejším ředitelem JD Karlem Konstantinem. V letech 1947 a 1948 zrealizovali sérii představení v českokrumlovské zámecké zahradě (před letohrádkem Bellarie nebo u kaskádové fontány). Tyto inscenace se ještě odehrávaly na tradičním půdorysu hlediště–jeviště; teprve v dalších letech začal Brehms systematicky zkoumat jak obecné možnosti scénování v exteriéru, tak především limity vztahu mezi hledištěm a jevištěm a jejich propojování.

Český Krumlov, zámecká zahrada: Otáčivé hlediště (1958)

Nejznámější Brehmsovu realizaci, otáčivé hlediště v zahradě českokrumlovského zámku, popisuje samostatné heslo (viz).

České Budějovice, Jihočeské divadlo: Návrhy prostorového řešení divadelního sálu (1960–1962)

Soutěž na novou budovu JD probíhala ve dvou kolech v letech 1959–1960 (viz). Brehms, v průběhu soutěže člen poroty, pomáhal po jejím skončení rozpracovat vítězný projekt Bohumila Kříže a Vladimíra Syrovátka. Zachovaly se jeho náčrty prostorových řešení hlavního sálu. Variabilní systém zvedajících a spouštějících se plošin nebo propadel v kombinaci s uzavřením nebo odcloněním části sálu měl umožňovat rozdílné prostorové řešení pro rozdílné využití. Objevuje se tu několik variant činoherního jeviště (s rozlišením, zda jde o klasickou nebo moderní inscenaci), dvě různě velké varianty kruhového jeviště obklopeného diváky, varianta pro operní produkci, úprava pro využití sálu jako širokoúhlého kina a dokonce „pro konferenci nebo sjezd“. Nakolik tyto návrhy představují vlastní Brehmsův vklad nebo jen rozpracování podnětů původního projektu není jasné; varianty většiny použitých prostorových řešení se však objevily i v dalších Brehmsových realizacích. Plány budovy nakonec zůstaly jen na papíře. Brehms se k nim v dalších náčrtech vrátil ještě po polovině osmdesátých let, ale ani tehdy se nepodařilo myšlenku na nové divadlo oživit.

České Budějovice, Jihočeské divadlo: „Experiment se dvěma hledišti“ (1962–1963)

V roce 1962 už bylo zřejmé, že nová divadelní budova v Českých Budějovicích v dohledné době nevyroste. Další z Brehmsových pokusů rozbít schéma kukátkového jeviště se tedy odehrál v historické budově JD. Pro představení Shakespearova Zkrocení zlé ženy (premiéra 20. ledna 1963, režie Milan Fridrich) postavil přímo na jeviště tribunu se čtyřmi řadami sedadel pro 60 diváků. Hrací plocha mezi ní a hledištěm se tak z kukátka, nahlíženého jen z jedné strany, změnila na komorní scénu nahlíženou z více stran.

Podle Brehmsových vlastních slov to byl první krok v jeho cestě k tomu „překonat obvyklý axiální divadelní projev, který koření ve vnějším projevu barokního divadla a pozbývá platnosti v divadle, ve kterém jde především o projev vnitřní. […] Vše spěje k tomuto jednomu cíli: najít a uskutečnit bližší kontakt, živější vztah mezi divákem a hercem. […] Na dějiště se svítilo ze všech stran, hlediště a jeviště bylo výtvarně propojeno v jeden divadelní prostor. Odpadla a byla překonána veškerá iluzivnost a popisnost prostoru, zůstalo pouze divadelní dějiště v divadelním prostoru, tam kde stál herec ve světle reflektorů, mluvil, prožíval a sděloval.

Poučení je veliké: potřebovali bychom nový divadelní prostor, v němž bychom mohli dále rozvíjet a rozpracovávat naše nové myšlenky. Nesmíme se zastavovat, musíme nyní dále kupředu, protože jsme všichni pocítili správnost nastoupené cesty v hledání nové divadelní formy budoucnosti.“

Český Krumlov, Maškarní sál zámku: Kruhové divadlo (1963)

Se stoupající oblibou otáčivého hlediště v českokrumlovské zámecké zahradě se představení na něm stala hlavní částí JDF. Původní koncepce festivalu byla ovšem širší a počítala s produkcemi i v různých dalších prostorách zámeckého areálu. Už v roce 1958 se začalo hrát i v unikátním barokním zámeckém divadle (Rossiniho Signor Kartáč, premiéra 15. června 1958, režie Otto Haas) a pod Brehmsovým vedením se o rok později rozhýbala i původní mašinérie na výměnu dekorací (Mozart, Figarova svatba, premiéra 7. června 1959, režie Z. Borůvková).

Ačkoli propagační materiály JD tvrdí, že zámecké divadlo bylo „právě zásluhou J. Brehmse zachráněno“, neuvážené využívání ve skutečnosti výrazně přispělo k zrychlující se degradaci divadla a jeho vybavení. Se sílícími hlasy upozorňujícími na škodlivost takových produkcí pro zachování této unikátní památky bylo zřejmé, že bude nutné najít pro interiérové produkce JDF jiné místo. V roce 1963 se tedy představení JDF poprvé odehrálo v Maškarním sále českokrumlovského zámku. Pro inscenaci Marivauxových Her lásky a náhody (premiéra 29. června, režie J. Schmidt) rozmístil Brehms diváky na stupně rozestavěné okolo hrací plochy. Variabilní schéma na pomezí arénového prostoru a kruhového divadla, ve kterém hlediště ze všech stran obklopuje plochu s herci, představuje vlastně prostorový opak otáčivého hlediště.

Podobné řešení rozvinul Brehms v roce 1965 v exteriéru rajského dvora českobudějovického dominikánského kláštera a po dalších dvanácti letech znovu v interiéru, v tzv. divadle za oponou v Karlových Varech a především ve studiové scéně v JD v Českých Budějovicích (viz dále).

České Budějovice, Rajský dvůr dominikánského kláštera: Kruhové divadlo s otáčivým středem (1965)

Úspěch českokrumlovských představení JDF vedl zřejmě k myšlence rozšířit jeho nabídku o podobná představení i v Českých Budějovicích. Příležitostí k tomu mělo být 700. výročí získání městských práv a jako vhodné místo byl vybrán rajský dvůr dominikánského kláštera v centru města. V intimním prostoru rajského dvora s vybíhajícím tělesem studniční kaple a stromem rozmístil Brehms pětici různě velkých tribun s pěti řadami sedadel okolo jeviště ve tvaru protáhlého šestihranu, obohaceného uprostřed vsazenou točnou. Hrací prostor obklopený ze všech stran diváky, který se navíc může libovolnou rychlostí otáčet, přinesl nové inscenační možnosti; stejně jako u komentářů k otáčivému hledišti se tu několikrát objevilo srovnání s pohybem filmové kamery.

V létě 1965 se v tomto prostoru hrál Filip španělský Vittoria Alfieriho (premiéra 3. července, režie M. Fridrich) a dramatizace knihy Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (premiéra 10. července, režie Zdeněk Míka) a herci se na stejné místo vrátili ještě v dalších dvou sezónách. Konec této scény později pozoruhodně okomentoval M. Fridrich: „Církvi svaté příliš nevoněl světský duch divadla a po lednu 1968 vystrčí drápky a v rámci ,demokracie‘ nedovolí ,znesvěcování‘ klášterní půdy.“

Karlštejn, hradní nádvoří: Divadlo s kyvadlovým hledištěm (1968)

Letní inscenace Vrchlického Noci na Karlštejně přímo na nádvoří hradu Karlštejna měly už více než dvacetiletou tradici, když jejich organizaci a provedení převzalo v roce 1965 tehdejší Divadlo Jaroslava Průchy Kladno. Monumentální kulisa hradu před obyčejným nakloněným dřevěným hledištěm byla ideální pro lidnatější exteriérové scény, ale rušila v intimnějších částech hry. Nové řešení, dvojdílné hlediště s jednou polovinou hydraulicky zvedanou, navrhl Brehms v prosinci 1967.

Zhruba lichoběžníkový půdorys hradního nádvoří před budovou purkrabství téměř vyplnila konstrukce hlediště svažující se k hrací ploše s hradem v pozadí. Směrem dolů se rozšiřující řady lavic zhruba v polovině přerušovala vodorovná plošina. Zdvižením spodní části vznikla dvě proti sobě ležící hlediště a druhá, komornější hrací plocha mezi nimi. Součástí prvních Brehmsových návrhů byla i nakonec nerealizovaná malá točna uprostřed střední plochy. Do hlediště mohlo usednout téměř tisíc diváků, z toho více než polovina (540) na zvedanou přední část. Konstrukce se v průběhu hry zvedala i s diváky, kteří se na lavicích pouze otočili.

Konstrukci projektoval podle Brehmsova návrhu Josef Zeman, realizovaly ji podniky z Chomutova, Kladna a Slaného. Dvojité hydraulické válce o nosnosti 45 tun zvedly během čtyř minut přední část hlediště do výšky 4,5 m. Dobový tisk pochvalně hodnotil rychlost, s jakou se hlediště podařilo vyrobit a uvést do provozu. Nová inscenace Noci na Karlštejně na něm, v režii Gerika Císaře, měla premiéru 28. června 1968.

Další nastudování i původní Karlštejnská romance Antonína Dvořáka (zjevně inspirovaná Kožíkovou Krumlovskou romancí pro českokrumlovskou točnu) na stejném hledišti už jen rozmělňovaly vyzkoušené možnosti. Jak dlouho se konstrukce používala se nepodařilo zjistit.

Návrh polydimenzionálního divadelního zařízení: Divadlo s otočným hledištěm i jevištěm (1969?)

Syntézu předchozích Brehmsových pokusů o co nejvariabilnější divadelní prostor představuje nerealizovaný návrh. tzv. polydimenzionálního divadelního zařízení. Data o něm se v různých zdrojích rozcházejí: první varianta projektu je zřejmě z roku 1969, Brehms na něm ale určitě pracoval ještě několik dalších let. V roce 1974 (podle jiného údaje až v roce 1979) si Brehms nechal projekt patentovat.

Projekt vychází z principu otáčivého hlediště ve volné přírodě. Konstrukce točny je ovšem rozdělena na dvě části. Spodní část, kde je před nejnižší řadou ještě segmentová vodorovná plocha, se může navíc otáčet samostatně. Otočením a zvednutím této části vznikne komorní hrací plocha mezi oběma polovinami hlediště.

Zřejmou Brehmsovou inspirací tu byl Walter Gropius a jeho návrh tzv. Totálního divadla (Totaltheater, 1927). Dvojdílné hlediště, které Brehms umístil do volné přírody, navrhl Gropius původně dovnitř budovy, jejíž promyšlená koncepce umožňovala kromě stejně řešeného otáčení spodní části hlediště např. projekce na stěnách okolo hlediště.

Ke Gropiovi a myšlenkám Bauhausu měl Brehms blízko celý život, otevřeně se k nim hlásil, a jednotlivé postupy, v Totaltheatru sloučené do jedné budovy, systematicky ověřoval už v předchozích realizacích. Gropiův projekt měl velký vliv a myšlenky v něm formulované se v mnoha variantách objevují několik desetiletí v mnoha divadelních projektech celé Evropy; je ale příznačné, že většinou zůstaly jen na papíře. U nás se princip Gropiova Totaltheatru promítl např. do soutěžních projektů na divadlo v Pardubicích (Vlastibor Klimeš a Eva Růžičková, 1960).

Princip Brehmsova polydimenzionálního zařízení je téměř doslovnou citací Gropiova projektu. Brehmsův vklad spočívá v přenosu Gropiova schématu do exteriérové varianty a v jeho kombinaci s vyzkoušeným otáčivým hledištěm – zadní část Gropiova hlediště byla totiž pevná a otáčet se mohla pouze spodní část.

Myšlenku nerealizovaného Brehmsova projektu oživila aktuální diskuse o otáčivém hledišti v Českém Krumlově: JD mimo jiné uvažovalo i o realizaci polydimenzionálního zařízení po dožití dnešní konstrukce v zámecké zahradě.

České Budějovice, Studiová scéna Jihočeského divadla: Otáčivé hlediště v uzavřeném prostoru (1977), variabilní kruhové divadlo (1978)

V roce 1972 bylo nutné z technických důvodů uzavřít budovu JD. Zůstala tu administrativa divadla, jeviště se dále používalo jako zkušebna, hlediště jako sklad kostýmů. Mezi lety 1977–1983 fungovala na jevišti alespoň tzv. studiová scéna, kde Brehms vytvořil postupně několik prostorových řešení pro komorní produkce.

Nejprve se na jevišti objevilo malé otáčivé hlediště. Inspiraci českokrumlovskou točnou manifestovala i dramaturgie: prvním představením tu byla – stejně jako v Krumlově – nová inscenace Weisenbornovy Ztracené tváře (premiéra 27. března 1977, režie M. Fridrich). Řešení, které poprvé vyzkoušel v roce 1959 Jacques Polieri v Paříži, bylo zřejmě prvním realizovaným pokusem tohoto typu v interiéru u nás. Na papíře se předtím objevilo např. v soutěžním návrhu Bohumila Böhma na budovu JD (1960), inspirovaném nepochybně Brehmsovou českokrumlovskou točnou. V podmínkách JD ale nemělo dlouhého trvání: po instalaci točny na jevišti začala souboru chybět zkušebna, kterou malé postranní jeviště nemohlo nahradit, a nevýhodou byla i malá kapacita hlediště, na které se vešlo jen 68 diváků.

Další variantou využití jeviště pak byly lehce odstranitelné pojízdné tribunové vozy pro 180–200 diváků, které Brehms stejně jako dříve v českobudějovickém rajském dvoře rozmístil v kruhu kolem malého hracího prostoru. Podobné řešení si přitom už o rok dříve vyzkoušel i na jevišti divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech (A. V. Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského, premiéra 9. dubna 1977, režie K. Skladan). V JD se objevilo poprvé v inscenaci Machiavelliho Mandragory (premiéra 11. května 1978, režie Kristýna Taberyová) a v dalších prostorových obměnách ho zde používali několik let. Výhodou byla možnost odsunout tribuny po představení na stranu a na jevišti ve dne zkoušet.

Možnosti kruhového divadla s pěti tribunami Brehms rozvíjel ještě v projektech z roku 1982. Provoz studiové scény skončil z bezpečnostních důvodů v prosinci 1983.

Návrh polydimenzionálního divadla v uzavřeném prostoru (1980–1985?)

Texty o Brehmsovi se opakovaně zmiňují o projektu polydimenzionálního divadla v uzavřeném prostoru, kterému se zřejmě věnoval v letech 1980–1983 a dokončil jej v roce 1985. Podrobnější popis stejně jako reprodukce návrhu chybí, můžeme tedy jen předpokládat, že zde Brehms rozvíjel předchozí projekty, vzhledem k umístění do interiéru zřejmě v ještě těsnější vazbě na Gropiův Totaltheater.

Přestože Brehmsova řešení často pouze obměňují starší myšlenky, je jeho výjimečná práce významná v tom, jak systematicky se ověřování novátorských postupů věnoval a především že se mu dařilo je realizovat – možná odvážnější nebo originálnější myšlenky jiných autorů totiž zůstávaly během dvacátého století nejčastěji jen na papíře. Bez velkých investic se mu podařilo realizovat své experimenty v soustavné práci pro oblastní divadlo, kde je vlastně nikdo nečekal. Podrobnější zkoumání by přitom vyžadovaly odpovědi na další otázky, které se při pohledu na toto jeho dílo vynořují: jak a zda se Brehmsovo prostorové novátorství promítlo do jeho „každodenních“ výprav pro kukátkové jeviště, jak se v jeho projektech odráží jeho – nejspíš i dobově podmíněná – snaha o maximální „lidovost“ divadla (v tomto směru je zajímavé časté spojení experimentálního prostoru se spíše populárním repertoárem) nebo zda by jeho experimenty měly stejnou životnost, kdyby je neumisťoval do atraktivního prostředí historických památek. Odkaz jeho díla je přitom jistě inspirativní i dnes.

Literatura:

– Joan Brehms, Experiment se dvěma hledišti anebo jeviště hledištěm obklopené…, Acta Scaenographica IV, 1963–1964, č. 3, nestr. (zadní list obálky)

– Eva Kacetlová, Otevřený prostor studiové scény Jihočeského divadla (Taberyová, Fridrich), in: O současné české režii 2 (Několik konkrétních příkladů) (= sborník České divadlo 8), Praha 1983, s. 159–168

– Milan Fridrich, 30 kapitol JDF, České Budějovice 1985

– Ladislav Lajcha, Priestorové opusy Joana Brehmsa, Slovenské divadlo XXXIV, 1986, č. 1, s. 17–68

– Jan Dvořák, Joan Brehms, Praha 1987

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 158–159

(Většinu uvedených Brehmsových realizací komentovaly ve své době i další články, rozptýlené v našich i zahraničních časopisech a novinách; tyto texty nebyly zatím – pokud je mi známo – shromážděny. Podrobnější informace o Brehmsových realizacích ukrývá jeho pozůstalost spravovaná rodinou; při přípravě hesla ji nebylo možné prostudovat.)

 

Tágy: Avantgarda

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplusdva=