enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo na Slupi

Josef Barek

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1925 | Otevření

Stavbu si na vlastní náklad a zejména pro svou potřebu vybudoval Vzdělávací sbor vyšehradský. Návrh divadla vypracoval Josef Barek; podrobné plány podle něj zpracoval a stavební práce vedl František Hodek. Divadlo bylo otevřeno v roce 1925, pravděpodobně před začátkem nové divadelní sezóny.


(zobrazit)1964 | Uzavření

V roce 1964 byl provoz divadla Na Slupi s odvoláním na jeho špatný stavební stav ukončen a divadlo bylo uzavřeno.


(zobrazit)1975 | demolice

Parcela po zbořeném divadle je dodnes prázdná.


lidé

historie

Zaniklé divadlo Na Slupi v Praze 2 existovalo přesně půl století: jeho existenci ohraničují roky 1925–1975. Divadlo vyrostlo na někdejším pozemku městského chudobince (tehdy součást čp. 427/II), proti vyústění Apolinářské ulice, na hranici Nového Města a Vyšehradu. Parcela dodnes sousedí s budovami a pozemkem Ministerstva spravedlnosti ve Vyšehradské ulici.

Stavbu si na vlastní náklad a zejména pro svou potřebu vybudoval Vzdělávací sbor vyšehradský, který kromě jiných činností zřizoval také ochotnický divadelní soubor. Povolení ke stavbě „spolkové a přednáškové dřevěné síně“ dostal sbor 8. února 1924. Od počátku se jistě myslelo i na divadelní produkce, které se postupem času staly hlavním, ne-li jediným využitím nové budovy. Návrh divadla vypracoval profesor pražské techniky Josef Barek (1882–?); podrobné plány podle něj zpracoval a stavební práce vedl vyšehradský architekt a stavitel František Hodek (1870–1952). O průběhu a dokončení stavby nejsou zachovány žádné zprávy. Divadlo bylo otevřeno v roce 1925, pravděpodobně před začátkem nové divadelní sezóny. Náklady na stavbu – bez vnitřního vybavení – se vyšplhaly na cca 300 tisíc korun.

Kromě vyšehradských ochotníků se v divadle Na Slupi od počátku střídaly desítky dalších ochotnických i profesionálních souborů bez stálého zázemí. Kromě velkého významu pro ochotnické divadlo se tak divadlo stalo také důležitým centrem pražské divadelní avantgardy druhé poloviny dvacátých let. Hned v únoru 1926 se divadlo stalo prvním stálým působištěm pár měsíců předtím založeného Osvobozeného divadla, které tu hrálo až do jara roku 1927.

O stavebních úpravách od počátku spíše provizorní budovy toho mnoho nevíme. Už z roku 1931 je zpráva o opadávající omítce, která ohrožovala kolemjdoucí. Ze stručných zpráv o „periodických prohlídkách konstrukce“ vysvítá, že budovu divadla postupně oblepilo několik menších provizorních přístaveb – zřejmě dřevěné kůlny a sklady. V roce 1937 bylo divadlo po jedné takové kontrole dokonce na krátký čas uzavřeno, protože nesplňovalo potřebné podmínky pro bezpečný provoz.

V roce 1949 se divadlo přechodně ocitlo v národní správě Umění lidu. Vzdělávací sbor před polovinou padesátých let ukončil svou činnost; jeho ochotnický soubor zřejmě ještě nějakou dobu fungoval pod patronátem jiných organizací. Nejpozději v polovině padesátých let se divadlo Na Slupi stalo součástí Státního divadelního studia (SDS), organizace, která zastřešovala několik menších souborů a spravovala kromě divadla Na Slupi i další divadelní sály na území Prahy.

V roce 1962 se divadlo znovu zapsalo do historie, když se na jeho jevišti 18. července odehrála pražská premiéra hry, ve které se na jevišti poprvé společně objevili oba členové  autorské dvojice Jiří Suchý – Jiří Šlitr: Jonáš a Tingltangl. Divadlo Semafor, v té době součást SDS, vystupovalo v divadle Na Slupi po nuceném odchodu z centra Prahy; stejné jeviště však stále používaly i další soubory a Semafor tedy současně působil i jinde (jen v sezóně 1961–1962 vystupoval ve třinácti sálech po celé Praze).

V této době bylo divadlo ve špatném stavu. Zdá se, že potřebná rekonstrukce byla úřadům vítanou záminkou přinejmenším pro ztížení činnosti nepohodlného a stále populárnějšího Semaforu (už v roce 1961 byl Semafor pod záminkou rekonstrukce vypuzen z divadla Ve Smečkách – dnešní Činoherní klub – a údajná rekonstrukce ukončila později např. činnost Komorního divadla v Hybernské ulici).

SDS se ovšem nejpozději v roce 1962 vážně zaobíralo myšlenkou na rekonstrukci divadla. První návrh, s odhadovanými náklady 1 036 tisíc korun, nedoporučil odbor hlavního architekta města Prahy. Investice nad 400 tisíc korun by podle něj byla  vzhledem ke stavu divadla nepřiměřená; i kdyby se podařilo divadlo rekonstruovat s nižšími náklady, je podle něj vhodnější uvažovat o dislokaci divadla. Zřetelněji to týž odbor zformuloval v dopise z 20. listopadu 1962: uvažovaná rekonstrukce je podle něj „nevhodné zhodnocení provizoria“. Trochu nad rámec své působnosti přidal odbor současně i doporučení přemístit divadlo Semafor do některého pražského kina (např. kino Kotva na náměstí Republiky).

SDS přesto dál pracovalo na přípravě rekonstrukce. Studii možné rekonstrukce a přístavby divadla zpracoval zřejmě v roce 1963 Krajský projektový ústav Praha. Záměr počítal s už sníženými náklady 492 tisíce korun. Kromě nutné rekonstrukce stávající budovy měl podle projektu vlevo od vstupního průčelí vyrůst přístavek nové vstupní haly se šatnami pro diváky a vpravo na dvorku podélná přístavba kuřárny.

Korespondence SDS s odborem výstavby Obvodního národního výboru (ONV) Praha 2 o variantách a možnostech rekonstrukce zabrala ještě další rok. Z pozdějších zmínek vysvítá, že SDS žádalo nejen o povolení rekonstrukce nebo generální opravy, ale pak i o zboření divadla a postavení nové budovy na jeho místě – obojí ovšem neúspěšně.

V roce 1964 byl provoz divadla Na Slupi s odvoláním na jeho špatný stavební stav ukončen a divadlo bylo uzavřeno. Posudek komise pro bezpečnost divadel z ledna 1965 potvrdil, že budova nevyhovovala bezpečnostním ani požárním předpisům.

Poslední kapitolu v historii divadla odstartovalo 25. listopadu 1971 ohlášení o zřícení části zdi přístavku na přilehlý pozemek Ministerstva spravedlnosti. Zápis z následného šetření z 21. prosince 1971 líčí vysokou vlhkost, na několika místech propadlý strop nad suterénem i poškozený strop v sále a pokročilou hnilobu; podle zápisu už divadlo, které od uzavření v roce 1964 sloužilo jako skladiště, rozhodně nebude možné opravit.

Jednání zřejmě vyústilo v příkaz k demolici divadla, proti kterému se ovšem SDS už 7. ledna 1972 odvolalo. V divadle byly totiž uloženy dekorace a rekvizity pro 3 divadla a 12 souborů, pro které SDS nemělo jiné místo; zboření divadla bez náhrady by tak znamenalo ohrožení existence všech souborů. SDS tedy žádalo o prodloužení lhůty na zboření na 12 měsíců a o přidělení vhodné budovy v Praze 2 – nebo o možnost postavit alespoň lehké montované haly na současném pozemku.

Na demolici divadla zřejmě tlačilo i Ministerstvo spravedlnosti, které v dopise z 10. dubna 1972 zdůraznilo, že havarijní stav divadla nedělá dobrý dojem na zahraniční delegace, které navštěvují ministerstvo. Odbor výstavby vydal 1. července téhož roku zákaz prací v objektu divadla, od stejného data nebylo možné objekt oficiálně používat. Ani to zřejmě nestačilo a 1. října byl ještě vydán zákaz vstupu do budovy. Proti tomu se SDS se opět odvolalo, protože tento zákaz mu znemožňoval jakkoli manipulovat s uskladněnými věcmi.

Intenzivní korespondence mezi ONV a SDS probíhala i nadále, ale o osudu stavby bylo už rozhodnuto. 10. května 1973 vydal odbor výstavby rozhodnutí o demolici: budova bývalého divadla je podle něj v natolik dezolátním stavu, že hrozí zřícením a ohrožuje bezpečnost a zdraví osob v okolí.

Od rozhodnutí ke skutečnému zbourání však uplynuly ještě další měsíce. Nový příkaz k demolici nese datum 25. října 1974 (s termínem do 31. prosince). ONV by podle něj uvítal, kdyby bourání provedl n. p. Průmyslové stavby Brno, jehož pracovníci v současnosti zvelebují Prahu. Nedostatek kapacit a probíhající organizační změny v tomto podniku ovšem způsobil další zpoždění.

V květnu 1975 odsunul bourání tentokrát přímo odbor výstavby: po další urgenci, mimo jiné kvůli stálým komplikacím s ostrahou přilehlého ministerstva, odmítl vydat nové rozhodnutí o demolici s ohledem na oslavy 30. výročí osvobození a spartakiádu, které by mohl narušit zábor komunikace a odvozových tras. Vše má být realizováno teprve po skončení spartakiády. SDS tentokrát slibuje provést demolici ve 3. čtvrtletí a do konce roku 1975 je divadlo Na Slupi skutečně srovnáno se zemí.

Ministerstvo spravedlnosti nechalo následně nově zaměřit hranice svého pozemku a v roce 1977 rekonstruovalo zeď sousedící s bývalým divadlem. Další využití plochy po zbořeném divadle nebylo asi jasné. Už v roce 1974 o něj projevila zájem školská správa ONV Prahy 2; odbor výstavby odpověděl vyhýbavě s tím, že pozemek bude sloužit občanské  vybavenosti.

Ještě několik let však plochu používalo SDS. V roce 1979 stál těsně u ohradní zdi ministerstva přístřešek z trubkové konstrukce, ukrývající zbytky rekvizit divadla. V listopadu vyzval odbor výstavby SDS, aby přístřešek odstranil; místo má být spolu s přilehlým prostranstvím využito ke stavbě sportovní haly a vývařovny pro děti. Urgencí z května 1980 zprávy o pozemku bývalého divadla končí.

Parcela po zbořeném divadle je dodnes prázdná. Jejím majitelem je prostřednictvím Městské části Praha 2 Hlavní město Praha. Ještě v roce 2004 o možné rekonstrukci zničeného divadla uvažoval Tomáš Töpfer, který předtím vzkřísil chátrající divadlo na Fidlovačce. Vypadá to ovšem, že na rozdíl od tohoto divadla je už historie divadla Na Slupi definitivně uzavřená.

Popis

Budovu divadla Na Slupi můžeme považovat za poslední ohlas dřevěných divadel, tzv. arén, populárních zejména v 19. století. Ve dvacátých letech vedly k použití dřeva ke stavbě zřejmě především finanční důvody. V roce 1921 bylo částečně ze dřeva postaveno také Tylovo divadlo v Nuslích (pozdější divadlo Na Fidlovačce).

Podobu divadla dnes můžeme rekonstruovat jen z literatury a několika fotografií a plánů. Budova byla zhruba obdélná (vzhledem ke tvaru parcely s jedním rohem skoseným). Vstupní průčelí přerušovalo nízkou zeď, která po obou jeho stranách dodnes odděluje sousedící volné pozemky od ulice. Prostá hmota budovy se stupňovitě zvedala od příčně položeného vestibulu přes hledištní část k nejvyšší hmotě nad jevištěm. Po obou stranách uličního průčelí se dvěma vstupy byla vrátka na úzké dvorky po stranách budovy. Nad zděným podsklepením byly zděné jen základní zdi a pilíře, ostatní části byly dřevěné a omítnuté.

Na návrhu z roku 1924 je přední trakt (vestibul) jen přízemní a čelní stěnu hledištní části nad ním člení svislé pruhy. Na dochovaných snímcích divadla i logu z roku 1928 je nad vestibulem ještě patro s okny a nízkým trojúhelným štítem (na starší fotografii i logu je tato nástavba ještě po stranách a uprostřed otevřená na způsob balkónu, zatímco na novější fotografii už jsou otevřené plochy zasklené velkými okny); v patře byly umístěny kanceláře, přístupné vnějším schodištěm z levého dvora.

Z vestibulu s šatnami o rozměrech 15,7 × 3 m vedly dva vchody do stran hlediště, další k místům ke stání uprostřed zadní části. Klesající parter měl rozměry 11,4 × 15,8 m. V roce 1949 tu bylo 317 v přízemí (místa ke stání, zachycená na nejstarších plánech, byla už zřejmě zrušena). Na částečně zahloubené orchestřiště navazoval jevištní portál 5 × 9 m. Jeviště bez jakéhokoli zázemí mělo rozměry 14,5 × 6,25 m (s hrací plochou asi 8 × 6 m) a jedno propadlo. Skromné zázemí pro účinkující bylo umístěno v suterénu pod jevištěm.

Strohou řeč stavebních plánů doplňují zmínky pamětníků. Takto na divadlo Na Slupi vzpomíná divadelní kritička Alena Urbanová: „Už jenom matně si vzpomínám, jak vlastně vypadalo Divadlo na Slupi. Stálo v ulici Na Slupi, trochu šikmo naproti kostelu. Byla to přízemní dřevěná – nedá se říci přímo bouda, ale také ne budova, tedy něco mezi tím. Byla řešena se spartánskou úsporností, ale stačila. Portálkem, hrdě předvádějícím parodii kubistické architektury, se vcházelo do vestibulu, tedy příčné chodby, kde byly šatny, odtud po stranách a středem do hlediště. Kolik v něm bylo míst, nevím – odhadla bych asi 150, možná víc. Sedadla byla dřevěná, vesele natřená jasnou oranžovou barvou, sklápěla se a vyklápěla s třeskem a vrzáním. Herecké šatny byly pod jevištěm, tedy ve sklepě – závan sklepní zatuchlosti smíšené s vůní šminků […]. Kritik A. M. Píša, který v dvacátých letech sem chodil za avantgardou […], si pokaždé v referátu postěžoval na nevyhovující ,jevišťátko‘, na nevlídnost, nehostinnost divadla. […] Já jsem si na slupské jeviště zvykala od malička, takže se mi jevilo postačující: vždycky se tam vešli všichni, kdo tam měli být, a ještě jim kousek místa zbylo, aby se mohli hýbat. Když jsem o nějakou tu desítku let později prolézala nejrůznější variace sklepů, kde se rodila a občas i dusila postmoderní avantgarda, vzpomínala jsem, v jakých krásně vzdušných prostorách hráli své divadlo vyšehradští ochotníci.“

Prameny a literatura:

–  Úřad městské části Praha 2, spisovna odboru výstavby, spis domu čp. 2052

–  Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých zemích: I. Divadla, Praha 1949, s. 229–231

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 107

–  Alena Urbanová, Vzpomínání bez záruky, Amatérská scéna 47, 2001, č. 1, s. 18

–  Töpfer vzkřísí další divadlo? Český Rozhlas Regina 6. 9. 2004, on-line: http://zpravy.rozhlas.cz/regina/denik/_zprava/topfer-vzkrisi-dalsi-divadlo--131681

 

Tágy: již neexistující budova, První republika, volně stojící budova

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

v divadle hrál Oldřich Nový

Igor Hucl - 07.02. 2016

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmmínusšest=