Divadlo Blaník bylo upraveno z kina v suterénu paláce Fénix, jehož puristická administrativní budova patří k nejvýznamnějším stavbám v horní části pražského Václavského náměstí. Na místě dvou starších domů ho postavila stejnojmenná vídeňská pojišťovna (Phönix). Projekt vypracoval v roce 1927 profesor pražské německé techniky Friedrich (Bedřich) Ehrmann (data neznámá); na plánech je Ehrmannovo jméno pod hlavičkou Stavební kanceláře pojišťovny Fénix. První varianta fasády nebyla schválena a zřejmě na popud stavebního úřadu  byl k jejímu přepracování přizván Josef Gočár (1880–1945). Odvážný konstrukční systém budovy navrhl profesor Nowak z vídeňské techniky. Stavbu prováděla firma stavitelů Strnada a Fanta z Prahy. Mozaiku v pasáži realizovala podle návrhu Rudolfa Kremličky Marie Foerstrová. Stavba paláce probíhala v letech 1928–1930. Kolaudace první části se konala už v červnu 1929, definitivní až po změnách a dodatcích 12. února 1930.

Kino v 1. a 2. suterénu, s „náročně řešenými interiéry reprezentativního charakteru“, zahájilo svůj provoz – pod názvem kino Blesk – 18. září 1929. V konstrukci stropu sálu se jedinečným způsobem uplatnil systém Vierendeelových nosníků, což umožnilo překlenout velký prostor pro 1030 diváků bez nutnosti podepřít ho jediným sloupem.

Název Blesk kinu dlouho nevydržel. Už v únoru 1939 se přejmenovalo na Blaník. V únoru 1942 nahradila nacisty pobuřující jméno německá varianta původního názvu domu, Phönix, ale hned po skončení války se kinu vrátilo jméno Blaník. S tímto názvem patřilo kino až do osmdesátých let k jednomu z nejpopulárnějších v Praze.

Ve třetím patře paláce sídlila do roku 1938 (kdy se přestěhovala nad kino Broadway na Příkopech) československá pobočka Metro Goldwyn Mayer, což kinu zajistilo mimo jiné premiéry z její produkce. Kromě toho tu našlo sídlo i několik dalších filmových společností a po válce oddělení technického zpracování filmového materiálu Státní půjčovny filmů.

Zřejmě největší stavební změnou v kině byla jeho úprava na širokoúhlé promítání, která proběhla v letech 1958–1959. Velká úprava si mimo jiné vyžádala ubourání části bočních lóží, vybudování nové pětice lóží na balkóně na místě původní promítací kabiny a nová kabina v přízemí na úkor sedadel a lóží pod balkónem. Změnil se sklon podlahy a celý sál dostal nové akustické obklady stěn, které hodně změnily působení původně strohých geometrických tvarů sálu.

Už v šedesátých letech se v kině občas hrálo i divadlo. Přinejmenším v roce 1964 tu vystupoval jeden ze souborů Státního divadelního studia, divadlo Paravan.

O dalších větších stavebních změnách se nezachovaly žádné zprávy, přestože nějaké určitě proběhly. Přinejmenším se zmenšila kapacita kina – z původního více než tisíce míst až na 760 sedadel.

Změna vlastnické struktury v devadesátých letech přinesla postupnou rekonstrukci paláce, prováděnou pro různé investory podle dílčích projektů různých autorů. Kino Blaník fungovalo ještě po polovině devadesátých let. Provozoval ho Filmový podnik hlavního města Prahy, promítání ale komplikovaly jeho spory s dlouholetým provozovatelem a po privatizaci majitelem objektu, firmou Strojexport.

V roce 2001 se nový nájemce kina, firma Medea Kultur Romana Janouška, rozhodla kino upravit pro divadelní účely. Rekonstrukci připravoval Michael Klang; pod projektem „Modernizace kina Blaník“ uloženém ve stavebním archivu je však podepsaný Miloš Šaněk. Původní plán počítal s rychlými úpravami v průběhu léta a první premiéra byla naplánována na listopad 2001. Práce se však protáhly a úpravy „k užívání pódia kina pro muzikálová představení“ byly zkolaudovány 18. června 2003. Původní plán hrát muzikály souběžně s promítáním kina byl postupně opuštěn a muzikálová produkce na čas převládla. Postupně však sál opustily i muzikály a v poslední době se produkce soustředí na každodenní představení černého divadla.

Rekonstrukce se pochopitelně dotkla hlavně jeviště. Dosavadní nízké pódium bylo prohloubeno, vyrostla nová ocelová konstrukce podlahy s nástupním schodištěm a s točnou s podpěrnou konstrukcí a příhradová portálová konstrukce. Vybudováno bylo i zázemí pro herce. Po úpravách je z bývalého kina divadlo s 682 místy.

Současný stav

Palác Fénix s bývalým kinem Blaník v suterénu stojí v horní části Václavského náměstí a sám tvoří závěr celého domovního bloku mezi ulicemi Krakovskou a Ve Smečkách. Pasáž uprostřed čelní fasády, z Václavského náměstí, se ve dvoraně uvnitř bloku napojuje na další kolmou pasáž, spojující ulice Krakovskou a Ve Smečkách. Výškové rozdíly vyrovnává sklonem podlahy a do Krakovské ulice schodištěm. Dvorana uprostřed s prosklenou ocelovou konstrukcí stropu má lichoběžníkový půdorys.

Osmipodlažní budova, jejíž nosný systém tvoří železobetonový monolitický skelet, je podsklepena celkem třemi suterény. Sál kina Blaník zaujímá převážnou část dispozice 1. a 2. suterénu.

Lichoběžníkový tvar parcely mezi sbíhajícími se bočními ulicemi určil nejen tvar dvorany, ale také rozměrného kinosálu pod ní. To podle Jiřího Hilmery „vedlo k přirozené aplikaci reformního půdorysného schématu v parteru, kde počet sedadel v prvních 25 řadách stoupal od 16 do 28“. Za pilíře podpírající balkón mělo pokračovat dalších 8 řad ve třech oddílech vedle sebe. „Výsledné řešení se odchýlilo potud, že za třemi řadami této části byly zřízeny čelně orientované lóže v rozdělení 1-3-1. Na balkónu se řada míst – v souladu se zásadami reformního principu – soustředila do sedmi stoupajících řad širokého čela, balkónová ramena s tradičními lóžemi (celkem 12) se omezila na zadní polovinu sálu a v zájmu přiměřenějšího výhledu v prostoru lichoběžníkového půdorysu vedena paralelně s podélnou osou.“

Po obou stranách sálu jsou v obou podlažích umístěny prostorné foyery se šatnami, kam se od pokladen v pasáži sestupuje po širokých schodištích. Do parteru vedou na obou stranách hlediště trojice dvoukřídlých dveří.

V celé budově, tedy i v prostorách kina, se zachovalo mnoho z původního velkorysého vybavení paláce. Skeletovou konstrukci budovy pokrývají v pasáži, v diváckých prostorách (a původně i v sále) kvalitní obklady z mramoru a travertinu a na mnoha místech se zachovaly části původního osvětlení. Hlediště sálu bylo původně osvětlováno skrz skleněné panely mezi mohutnými nosníky stropu, ty ale překryly akustické obklady z konce padesátých let.

Prameny a literatura:

–  Úřad městské části Praha 1, archiv Odboru výstavby, spis domu čp. 800/II

–  JiM [Jiřina Muková], heslo 802/II, in Růžena Baťková a kol., Umělecké památky Prahy: Nové Město a Vyšehrad, Praha 1998, s. 454

–  Jiří Hilmera, Stavební historie pražských kinosálů: Část 2. Dvacátá léta, Iluminace 10, 1998, č. 2, s. 93–136, zde s. 128

–  Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 106

–  Richard Guryča, V kině Blaník se bude hrát muzikál, iDnes.cz 5. 4. 2001, on-line: http://zpravy.idnes.cz/v-kine-blanik-se-bude-hrat-muzikal-dqh-/domaci.aspx?c=A010405_120533_praha_kultura_pek

–  kne, Hříšný tanec má zpoždění, iDnes.cz 31. 8. 2001, on-line: http://kultura.idnes.cz/hudba.aspx?c=A010831_125001_hudba_kne

–  Jaroslav Čvančara – Miroslav Čvančara, Zaniklý svět stříbrných pláten: Po stopách pražských biografů, Praha 2011, s. 66, obr. na s. 67

Tágy: První republika, Purismus, suterénní divadlo, divadelní sál

Autor: Jiří Bláha