enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Otáčivé hlediště Český Krumlov

Joan Brehms

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)9.6.1958 | Otevření
Na třetím ročníku Jihočeských festivalů v Českém Krumlově instaloval Joan Brehms v zámeckém parku otočné hlediště, z něhož festivaloví diváci 9.června 1958 poprvé sledovali inscenaci hry Lofter aneb Ztracená tvář G.Weisenborna. Šlo tehdy o ryze pokusný čin na improvizované, ručně obsluhované konstrukci pro pouhých 40-60 diváků.
(zobrazit)1966 | rekonstrukce
V roce 1966 proběhla další rozsáhlá rekonstrukce pojezdového podkladu, hlediště dostalo nový systém pohonu (bantamová kola), dřevěná sedadla nahradila laminátová a kapacita vzrostla na 700 diváků.
(zobrazit)1993 | nová točna

Projekt nové točny, která stojí v zahradě dodnes, vznikl za velkého zájmu a podpory tehdejší politické reprezentace v roce 1988. Jeho autorem je Vladimír Landa, na dílčích otázkách spolupracovali i další odborníci. Brehms, se kterým autoři nové konstrukce své návrhy nekonzultovali, se od nové točny, s jejíž podobou nebyl spokojen, distancoval. Po delších přípravách byla hotová konstrukce v průběhu roku 1993 osazena na místo.


lidé

historie

Konstrukce kruhového otáčivého hlediště stojí uprostřed zahrady českokrumlovského zámku, v křížení jejích hlavních kompozičních os před letohrádkem Bellarie.

 

Vývoj konstrukce otáčivého hlediště („točny“) byl složitý a zvláště v počátcích dost živelný; první malou dřevěnou konstrukci záhy nahrazovaly větší a stále komplikovanější varianty. Data o přestavbách a vzrůstající kapacitě se v různých zdrojích liší, některé informace si protiřečí.

Základní konstrukční schéma se přitom v průběhu let téměř neměnilo: nad kruhovou základnou (v jedné verzi téměř čtvercovou s okosenými rohy) stoupá plošina s řadami sedadel; prostor pod ní, skrývající otočné zařízení, byl ve starších verzích opláštěn. Konstrukci završuje kabina osvětlovače a techniky.

Počátky českokrumlovského otáčivého hlediště jsou spjaty s Jihočeským divadelním festivalem (JDF), pořádaným v letních měsících Jihočeským divadlem (JD) v Českých Budějovicích. První ročníky divadelních produkcí v areálu českokrumlovského hradu a zámku proběhly pod vedením tehdejšího ředitele JD Karla Konstantina v letech 1947 a 1948 a několik představení se odehrálo před letohrádkem Bellarie i před kaskádovou fontánou v zámecké zahradě. Pod scénografií byl už tehdy podepsán Joan Brehms (1907–1995, viz samostatné heslo), v letech 1945–1979 vedoucí výpravy JD.

V rámci třetího ročníku JDF, který se po dlouhé přestávce konal až v roce 1958, shlédli pozvaní hosté 9. června experimentální představení hry Günthera Weisenborna Ztracená tvář (Lofter) v režii ředitele JD Otto Haase. Před Bellarií vyrostla pro tuto příležitost malá, ručně otáčená dřevěná točna pro asi 40 diváků.

Autorem myšlenky byl Joan Brehms, ikdyž významný podíl na jejím vzniku měl zřejmě i režisér Haas. Nepochybně novátorské řešení slibovalo mnoho možností. O několik let později to shrnul Vladimír Semrád: „Účel otáčivého hlediště je zcela vážný: vědomě a funkčně porušit, rozbít konvence kukátkového jeviště, obráceně používat principu a funkcí jevištní točny, tedy zkoušet kinetiku v divadle jízdou hlediště, hledat nové scénografické […] způsoby i prostředky, […] specifické režijní postupy a herecké vyjadřovací prostředky […].“ Otázkou bylo, jak se podaří tento potenciál využít; už od počátku existence otáčivého hlediště se totiž ukazovalo, že jeho jen zdánlivě ideální umístění v idylickém prostředí zámecké zahrady stejně jako skladba obecenstva letního festivalu s sebou přináší řadu omezení, která nedovolí experimentální charakter Brehmsova řešení rozvinout a naplnit.

V létě 1959 už přivítalo diváky nové hlediště s výrazně větší kapacitou 400 míst; jeho stále ještě ruční otáčení zajišťovalo 40 vojáků. Tato verze vyrůstala ze zhruba čtvercové základny s okosenými rohy; podle Brehmsova návrhu ji zkonstruoval V. Louženský. Tři předpokládané reprízy Jiráskovy Lucerny se pro nečekaně velký zájem nakonec rozrostly na 23 představení.

V dalším roce se proto podoba hlediště znovu změnila. Poprvé byla konstrukce zahloubena pod povrch a její otáčení zajišťoval elektromotor. Kapacita vzrostla na 550 míst, na vyvýšené „zádi“ vyrostla větší řídící a režisérská kabina (na Brehmsových kresbách se postupem let objevuje řada variant její podoby). Koncepci jistě navrhoval Brehms; informace o případném podílu dalších projektantů – stejně jako v dalších letech – chybí.

Pro účely nově zavedených operních představení (první operou před otáčivým hledištěm byla téměř symptomaticky Dvořákova Rusalka) bylo možné odstranit několik předních řad sedadel: ve vzniklém prostoru seděl operní orchestr.

Velký zájem o otáčivé hlediště změnil výchozí koncepci festivalu a představení před ním (nebo vlastně okolo něj) se v dalších letech staly těžištěm festivalu. „Místo vytvoření svérázné divadelní soutěže […] půjde […] spíše o další objevování a využití všech hodnot, které pro divadelní účin poskytuje prostředí českokrumlovského zámku […] a další hledání nových cest divadelního výrazu na scéně s otáčivým hledištěm.“

Komentář Milana Fridricha k sezóně 1962 výstižně popisuje tehdejší charakter festivalu: „Festival přerůstá hranici kraje a stává se poctivou lidovou slavností. […] Mozolnaté ruce podávají biletářce lístek, babka v šátku dojídá před představením řízek mezi dvěma chleby. To jsou naši diváci.“

Jen některé zdroje se zmiňují o dalším rozšíření točny před sezónou 1963. Kapacita měla tehdy vzrůst na 620 míst a snad v tomto roce vznikla i první nástavba nad režisérskou kabinou.

V roce 1966 proběhla další rozsáhlá rekonstrukce pojezdového podkladu, hlediště dostalo nový systém pohonu (bantamová kola), dřevěná sedadla nahradila laminátová a kapacita vzrostla na 700 diváků.

V roce 1973 se upravovaly herecké šatny v suterénu Bellarie. Představení Ibsenova Peera Gynta v tomto roce víc než jiná ukázalo dramaturgické limity točny a jejího publika: „… představení to bylo výborné, ale náš český divák ho se vším všudy nepřijal.“ Podobně rozpačitá byla i inscenace Ze života hmyzu v roce 1980; stylizace masek v „opravdové přírodě“ nefungovala. Tehdy „… jsme si uvědomili, že na Krumlově nejde hrát cokoliv.“

V roce 1976 zkusilo JD hrát i odpoledne, diváky ale rušilo světlo, ptáci a hluk ze silnic (další komplikaci v tomto směru znamenalo i zavedení letního času v roce 1979).

Další verze konstrukce přivítala diváky v roce 1977. Oproti předchozí byla strmější, zvětšila se technická nástavba nad režisérskou kabinou, po stranách přibyla schodiště a dosavadní laminátové opláštění nahradilo dřevo, esteticky a akusticky vhodnější. Kapacita hlediště se zvýšila na 800 (jinde se uvádí 850) diváků, kteří i přesto často stáli i po stranách konstrukce; až 100 takových „přístavků“ ovšem zatěžovalo elektromotory při otáčení.

Publikum se přitom vždy lišilo od „běžných“ návštěvníků divadel. „Kdo je vlastně náš divák a jaký je? […] převážně jsou to dělníci ze závodů, členové JZD, Státních statků a lidé z dalších odvětví našeho národního hospodářství. Až na malé výjimky jsou to vždy celé kolektivy, […] individuální divák nemá dnes téměř šanci se k nám dostat.“

V polovině osmdesátých let už bylo zřejmé, že konstrukce hlediště je v havarijním stavu. Na podzim 1986 začala její demolice a nejpozději od té doby se vedou spory o přípustnosti nové konstrukce na jejím místě.

Projekt nové točny, která stojí v zahradě dodnes, vznikl za velkého zájmu a podpory tehdejší politické reprezentace v roce 1988. Jeho autorem je Vladimír Landa, na dílčích otázkách spolupracovali i další odborníci. Brehms, se kterým autoři nové konstrukce své návrhy nekonzultovali, se od nové točny, s jejíž podobou nebyl spokojen, distancoval.

Kvůli stabilitě nového hlediště, vážícího přes 140 tun, bylo nutné vyhloubit v terénu šestimetrovou vybetonovanou jámu. Nové řešení, v detailech odlišné od Brehmsových variant, s sebou přineslo snížení kapacity na 644 diváky. Po delších přípravách byla hotová konstrukce v průběhu roku 1993 osazena na místo.

Současně s přípravou nové točny probíhala oprava Bellarie; v jejím suterénu se bez respektu k charakteru cenné stavby znovu upravovalo zázemí pro herce.

Ačkoli šlo o nahrazení staré konstrukce úplně novou stavbou, kvůli nedostatku investičních prostředků byla výstavba nové konstrukce vedena jako rekonstrukce. Stavební povolení z 5. září 1988 bylo vydáno v rozporu se zákonem o státní památkové péči, protože ke stavbě nebylo vydáno závazné stanovisko orgánu památkové péče. Přezkoumání této skutečnosti vedlo (po průběžně probíhajících změnách kompetencí a majetkoprávních vztahů v souvislosti se změnami ve státní správě) k žádosti o stanovisko, adresované Ministerstvu kultury ČR. Následné negativní stanovisko ministra kultury ke stavbě hlediště je od té doby konečné rozhodnutí nejvyššího instančního orgánu státní správy v této věci.

V roce 1993 přesto stavební úřad „rekonstrukci“ otáčivého hlediště zkolaudoval, ovšem s časovým omezením na pět let. V roce 1998 MK vyhovělo žádosti o prodloužení kolaudace na dalších pět let, současně uložilo odstranění do konce dubna 2003.

Oprávněný požadavek odstranění hlediště ze zahrady podpořilo vyhlášení českokrumlovského hradu a zámku národní kulturní památkou v květnu 1989 a zápis zámeckého areálu spolu s městským centrem památkou světového kulturního dědictví UNESCO v prosinci 1992 (podklady k zápisu probíhající přípravy na stavbu nové točny nezmínily, protože v době jejich vzniku už bylo vydáno negativní stanovisko MK ČR). Opakovaná šetření výboru UNESCO potvrdila předchozí stanoviska českých úřadů o neslučitelnosti existence otáčivého hlediště s ochranou cenného prostředí. Nesouhlas s umístěním hlediště v zahradě přitom nevyjádřili jen památkáři, ale opakovaně i Divadelní ústav, mezinárodní Asociace scénografů nebo ICOMOS.

I jen stručný popis složitého vývoje po roce 1993 přesahuje zaměření i rozsah tohoto textu. Ministři kultury v  průběhu let pod různými záminkami prodlužují dočasnost otáčivého hlediště, politická reprezentace opakovaně porušuje rovněž opakované sliby o odstranění konstrukce a definitivní řešení problému se odkládá. Od roku 2010 má konstrukce povolení k provozu do roku 2015, kdy bude zřejmě technicky dožilá a v bude nutné ji opět nahradit novou. Zároveň sílí tlak veřejnosti a zejména lokální politické reprezentace na zachování současného stavu; přes dlouholeté proklamace o hledání  možností jiného umístění hlediště (nejčastěji v blízkosti zámecké zahrady) představitelé samosprávy od města po kraj jakékoli jiné než současné řešení odmítají.

Majitelem otáčivého hlediště je město České Budějovice, provozuje je JD.

Samotná myšlenka otáčivého hlediště, v exteriéru poprvé zrealizovaná právě v Českém Krumlově, není pochopitelně Brehmsovým vynálezem. Že o něm uvažoval Adolphe Appia, jak bez odkazu na zdroj opakovaně uvádějí propagační texty JD, se bez dalších podrobností nepodařilo ověřit. Hlavním Brehmsovým inspiračním zdrojem byl nepochybně zakladatel Bauhausu, architekt Walter Gropius. Z jeho projektu tzv. totálního divadla (Totaltheater, 1926) Brehms čerpal často a v souvislosti s ním promýšlel i otáčivé hlediště.

V průběhu let se Brehms několikrát vracel i k myšlence skládacího a přenosného hlediště pro 1200–1500 diváků. Z Gropiových myšlenek vycházel i zatím nerealizovaný projekt tzv. polydimenzionálního divadelního zařízení v přírodě (viz heslo Brehms).

Otáčivé hlediště v interiéru, se kterým Brehms v pozdějších letech také experimentoval, realizoval v roce 1959 v Paříži Jacques Polieri.

První zmínku o exteriérovém otáčivém hledišti v Čechách registrujeme v souvislosti s výstavou Pražské baroko v roce 1938. Režisér Jiří Frejka měl tehdy v úmyslu vybudovat takové hlediště v zahradě Valdštejnského paláce; pro údajnou velkou náročnost z toho však sešlo a pro představení v rámci výstavy tu Vlastislav Hofman vytvořil tradičněji řešené hlediště. Frejkova myšlenka se zřejmě nedočkala větší publicity a Brehms o ní nemusel vědět.

Krátce po Brehmsově realizaci se myšlenka otáčivého hlediště objevila i v některých našich nerealizovaných návrzích divadelních budov, vždy v interiéru a většinou v návaznosti na Gropiovo totální divadlo (Luboš Doutlík a Jindřich Krise, Hradec Králové 1960; totéž současně tým Vlastibora Klimeše i jiní v Pardubicích, pak i další opět v Hradci v roce 1968; otáčivým hledištěm se inspiroval i Bohumil Böhm v návrhu na budovu JD, 1959).

Téměř současně s českokrumlovským hledištěm vzniklo další ve finském Tampere (1959). U nás postavili druhé otáčivé hlediště ochotníci v Týně nad Vltavou (1983, viz samostatné heslo).

Současný stav

Současné otáčivé hlediště stojí stejně jako jeho předchozí verze v křížení hlavních kompozičních os českokrumlovské zámecké zahrady, na kruhovém prostranství před letohrádkem Bellarie.

Zdvihá se nad kruhovou základnou, skrývající pod úrovní okolního terénu pojezdové dráhy a elektromotory. Z plošiny obkroužené úzkým pásem dlažby vyrůstá pod úhlem cca 30º plát samotného hlediště s řadami sedadel. Ty rozdělují dvě uličky do tří sektorů, uprostřed obou uliček ústí bočními „vchody“ postranní schodiště ze zadní části.

Střed prostoru pod hledištěm částečně vyplňuje prosklený polygon stánku s občerstvením, po stranách se zmíněnými bočními schodišti; za nimi po obou stranách vedou dvoje dveře do technického zázemí. Zbylou část volné plochy pod hledištěm oživuje během sezóny plastový nábytek se slunečníky.

Nad zadní částí hlediště se zvedá prosklená kabina techniky s bočními osvětlovacími rameny a ochozem, přístupným zezadu po dvou krátkých schodištích. Celé hlediště obkružuje kovové zábradlí. Součástí hlediště jsou samostatně stojící osvětlovací věže.

Ocelová konstrukce má průměr 28 m a dosahuje výšky 7 m, s nástavbou nad hledištěm dokonce 12 m.

Utilitární charakter konstrukce, kterou lze jen stěží nazvat architekturou, ze všeho nejvíc připomíná provinční sportovní zařízení a ostře kontrastuje s kultivovaným prostředím zámecké zahrady. Co při představení skryje tma a co jejich návštěvníci nemusí při umělém osvětlení tolik vnímat, vystupuje o to ostřeji za denního světla, kdy hlediště přebíjí základní kompoziční řešení zahrady a negativně ovlivňuje prožitek jejích mnohonásobně početnějších denních návštěvníků.

Vyhrocená diskuse o existenci otáčivého hlediště už dávno opustila pole racionálních argumentů. Přesto je zřejmé, že největší část atraktivity krumlovského otáčivého hlediště nespočívá v jeho vlastní originalitě, ale především v kombinaci s unikátním prostředím zámecké zahrady; pro zarputilé odmítání přesunutí konstrukce mimo zahradu nelze zřejmě najít jiné vysvětlení, než obavu z menší návštěvnosti, pokud bude atrakce stát jinde. Otáčivé hlediště tak vlastně přiznaně parazituje na historickém prostředí, kterému škodí a k jehož po staletí vytvářeným kvalitám nepřidává nic nového.

Dokud bude otáčivé hlediště stát v zámecké zahradě a neprokáže svou životnost i bez přidané hodnoty „hostitelského“ prostředí, není ani možné objektivně posoudit jeho skutečný umělecký přínos – ostatně to, že prostředí zahrady divadelní možnosti hlediště v mnoha ohledech omezuje, přiznávají i jeho nejzarytější příznivci. Jeho nestandardně prodlužovaná existence je také smutným dokladem neschopnosti naší společnosti dodržovat svá vlastní pravidla; trapné vytáčky na mezinárodní úrovni (UNESCO) jsou toho už jen druhotným důsledkem.

 

Literatura (výběr):

– Vladimír Semrád, Dvě představení VIII. jihočeského festivalu, Acta scaenographica 4, 1963–1964, č. 3, s. 58

– Milan Fridrich, 30 kapitol JDF, České Budějovice 1985

– Ladislav Lajcha, Priestorové opusy Joana Brehmsa, Slovenské divadlo 34, 1986, č. 1, s. 17–68

– Jan Dvořák, Joan Brehms, Praha 1987

Zprávy památkové péče LXVII, 2007, č. 4, s. 265–288 (zde texty – abecedně – Václava Girsy, Věry Kučové, Jiřího Olšana, Vlastislava Ourody, Pavla Slavka a Jiřího Šestáka) (dostupné on-line na adrese http://www.npu.cz/pp/zpp/obsahy/2007/2007-4/)

– Petr Hasal a kol., Otáčivé hlediště Český Krumlov: Padesát let jedinečného divadla, České Budějovice 2008 (neprodejná propagační publikace Jihočeského divadla)

– Matěj Krnínský a kol., Příběhy krumlovské točny, Krnín 2009

– dokumenty ke sporu o přípustnosti umístění točny v zahradě jsou shromážděny na stránkách www.zamek-ceskykrumlov.eu/otacive-hlediste

– prodlužování „dočasnosti“ otáčivého hlediště po roce 1989 přehledně a výstižně shrnul dokument České televize z cyklu Reportéři ČT z 13. 7. 2009 (dostupné on-line na www.ceskatelevize.cz/ivysilani)

(Existenci otáčivého hlediště v minulosti zachytila a komentovala i řada zahraničních publikací a časopiseckých statí, v našich knihovnách většinou nedostupných a dosud – pokud je mi známo – neshromážděných.)

 

 

Tágy: Komunistické Československo

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

devětmínusosm=