enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Městské divadlo Český Krumlov

alias Südböhmische Schaubühne (1919 - 1938)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)80. léta 16. století | stavba
Počátky divadelního využití domu čp. 153 v Horní ulici souvisejí s vedlejší jezuitskou kolejí, postavenou na místě starších domů v letech 1586–1590.
(zobrazit)1655 | divadelní sál
Aula nebo auditorium pro slavnostní shromáždění, provozování dialogů a divadelních kusů byla realizovana zřejmě v roce 1654 a v následujícím roce v tomto sále sehráli žáci hru Protasius, Arimae regulus.
(zobrazit)1810 | rekonstrukce
Před koncem roku 1808 proběhly nejprve zřejmě jen menší úpravy nebo opravy, protože v lednu 1809 už bylo divadlo opět v provozu. Největší část prací se soustředila do letních měsíců roku 1810.
(zobrazit)1919 | stálý divadelní soubor
Po první světové válce už se školy přestěhovaly jinam a teprve teď začalo celý dům využívat pouze divadlo. Od roku 1919 tu sídlil stálý divadelní soubor.
(zobrazit)1947 | rekonstrukce
Po skončení války se v dokumentech opět začínají objevovat stesky nad špatným stavem divadla a jeho vybavení. Největší část nutné rekonstrukce divadla proběhla v roce 1947. Kromě výměny inženýrských sítí se např. kladla nová podlaha v hledišti, divadlo dostalo novou oponu a horizont.
(zobrazit)28.10.1947 | otevření

(zobrazit)27.3.1971 | uzavřeni
Technický stav budovy se od čtyřicátých let i přes provedené opravy stále zhoršoval, objevily se i statické problémy a celková adaptace budovy se brzy zdála nevyhnutelná.Poslední představení ve starém městském divadle proběhlo 27. března 1971. Budova se zavírala s vidinou rekonstrukce.
(zobrazit)80. léta 20. století | rekonstrukce
Autory přestavby, probíhající od poloviny osmdesátých let do roku 1993, byli – stále pod hlavičkou SÚRPMO – M. Hnát (vedoucí projektu) a B. Horák (zodpovědný projektant a hlavní inženýr), na architektonickém řešení spolupracovala Hana Zachová a na dílčích otázkách i další odborníci. Stavbu realizovala polská firma Budimex spol. s r.o.
(zobrazit)22.6.1993 | otevření
Nové divadlo bylo otevřeno 22. června 1993 představením hry podle knihy Johna Steinbecka O myších a lidech souboru pražského Divadla Pod Palmovkou. Od té doby prošla jeho budova jen nejnutnější opravou střechy a obměnila se část technického vybavení.

lidé

Karl Nowaček |architekt
Miloslav Hnát |architekt
Hana Zachová |architekt

historie

Dnešní městské divadlo vzniklo přestavbou tzv. Nové hospody nad bývalou Horní bránou poté, co staré divadlo v Horní ulici, založené už v 17. století u jezuitské koleje, zaniklo při adaptaci na hotel. Přízemním vstupním průčelím se obrací na jih do ulice Horní Brána, zadním traktem na sever do údolí Vltavy.

 

I. Stará budova, Horní 153

Počátky divadelního využití domu čp. 153 v Horní ulici souvisejí s vedlejší jezuitskou kolejí, postavenou na místě starších domů v letech 1586–1590. Zprávy o stavebním vývoji, velikosti a podobě jezuitského a později městského divadla jsou však až do začátku 19. století kusé a jejich interpretaci ztěžuje i časté opakování některých mylných nebo protichůdných tvrzení.

Nesprávné je už často tradované tvrzení, že budova pozdějšího divadla byla postavena v místě zrušené synagogy. Výraz synagoga, který se skutečně objevuje ve zmínkách o domě z poloviny 17. století, je podle Jiřího Zálohy nutné chápat pouze jako hanlivé označení pro dům, ve kterém bydleli nekatolíci, které s židovstvím nemuselo mít nic společného. O existenci a umístění krumlovské synagogy v té době nic určitého nevíme. Ačkoli např. autoři stavebně-historického průzkumu divadla připouštěli, že místo u městských hradeb by pro ni bylo vhodné, pravděpodobnější je opačný Zálohův názor, že na začátku 17. století by nebylo možné, aby židovská modlitebna stála v exponované Horní ulici, navíc v těsné blízkosti katolického kostela.

Hypotézu o synagoze definitivně vyvrátilo novější zjištění o majitelích domu od začátku 16. století, kdy jej vlastnily tři generace řezníků; dnes je připomíná nově odkrytý znak řeznického cechu na fasádě. Jezuité dostali při založení koleje od Viléma z Rožmberka celý prostor mezi farou, Horní bránou a hradbami nad řekou; město proto vykoupilo osm soukromých domů a několik zahrad, včetně domu řezníka Tancla, který za něj dostal 450 kop míšeňských grošů. Mylná je tedy i zpráva starších autorů, že kolej dům koupila až v roce 1603 od Abrahama Albina ze Schwalbenhofu.

Starší literatura také často tvrdí, že budova pozdějšího divadla byla k divadelním účelům upravena už v roce 1613. Tento letopočet se však vztahuje ke stavbě pouze dřevěného divadla „s pohyblivou scénou“ (tedy s mašinérií pro posun kulis) na dvoře koleje. Teprve po polovině 17. století se divadlo přestěhovalo do k tomu účelu upraveného sálu „ve starém domě sousedícím s městskou bránou“, používaném předtím zřejmě jen jako skladiště (od původní myšlenky upravit zde kolejní kapli jezuité zdá se upustili). O plánu zřídit aulu nebo auditorium pro slavnostní shromáždění, provozování dialogů a divadelních kusů psal rektor koleje P. Jan Dasselmann v roce 1653, krátce poté, co skončila stavba jezuitského semináře (čp. 152, dnešní muzeum). Realizovat jej začal zřejmě v následujícím roce a v roce 1655 už v tomto sále sehráli žáci hru Protasius, Arimae regulus. O dva roky později byla část nadace admondského opata Urbana pro kolej určena i na vybavení divadla. Zmínky o údajných opravách nebo rozšiřování divadelního jeviště v letech 1635 a 1639 se tak snad vážou ještě k dřevěné scéně na dvoře koleje. (Javorinovo tvrzení, že divadlo vzniklo současně s kolejí, je zjevně mylný výklad toho, že studenti sehráli první divadelní představení v koleji už v roce 1591.)

Jestliže nevzniklo už v roce 1613, staré českokrumlovské divadlo tedy zřejmě nebylo „nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě“, jak se také často uvádí. Ještě dlouho nelze ani mluvit o divadelní budově: v roce 1663 se sem z koleje přestěhovaly všechny třídy gymnázia a stejně jako u jiných kolejích byl i v Českém Krumlově divadelní sál vlastně jen největší z gymnaziálních učeben. I po zrušení gymnázia zabíraly přízemí i část patra domu školní třídy a divadlo pro sebe celý dům získalo teprve na začátku 20. století. Přesto bylo krumlovské jezuitské divadlo i ve srovnání s divadly jiných kolejí významné a jistě dobře technicky vybavené, jak dosvědčují zprávy o uskutečněných představeních. To největší, konané v roce 1687, trvalo tři dny a nešetřilo se při něm efekty vyžadujícími bohaté dekorace a složitou mašinérii. Jezuitské divadlo, sledující kromě pedagogických zřetelů zejména propagační cíle, se kromě divadelního sálu hrálo i jinde, často v kolejní zahradě, v kostele, na náměstí, v ulicích nebo v krumlovském zámku.

Přesné stáří domu čp. 153 neznáme: lomený portál v uličním průčelí pochází z doby kolem poloviny 15. století. Podle rozměrů, zmíněných roku 1653, stála ještě v polovině 17. století jen starší, západní polovina domu s portálem. Východní část je mladší, stejně jako současně s ní nebo ještě později přistavěné druhé patro. Není možné říci s jistotou, jestli se dům takto rozrostl v průběhu úprav zmiňovaných v souvislosti s přestěhováním gymnázia v roce 1663 (přinejmenším valené klenby s výsečemi v přízemí pocházejí právě ze 17. století) nebo až kolem roku 1760, kdy se ve zdech domu objevily trhliny a bylo nutné provést rozsáhlé opravy (v této etapě vzniklo dochované řešení fasád).

Dispozice patra rozšířeného domu nejspíš původně odpovídala přízemí (střední chodba vzadu se schodištěm, po stranách příčný dvojtrakt) a až po úpravě divadelního sálu na finální velikost zůstala tato dispozice pouze v zadní (jižní) části domu.

Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 se budova stala majetkem města. Když bylo v roce 1777 zrušeno i gymnázium, usídlila se v jeho prostorách hlavní škola, později německá obecná škola a pak až do roku 1911 česká škola.

Už na konci 18. století nebyl divadelní sál v dobrém stavu. Mezi lety 1808–1812 prošel rekonstrukcí, o které jsme zpraveni lépe než o starších úpravách. Před koncem roku 1808 proběhly nejprve zřejmě jen menší úpravy nebo opravy, protože v lednu 1809 už bylo divadlo opět v provozu. Největší část prací se soustředila do letních měsíců roku 1810; od července do září se prostavělo 1 981 zl. 51 kr. z celkového rozpočtu 2 242 zl. 21 ¼ kr. Větší část nákladů pokryl údajně zisk z představení. Podle soudobé zprávy si občané města pochvalovali, jak pěkného divadla se jim po přestavbě dostalo.

O změnách, které tato přestavba přinesla, můžeme ale stejně jako o těch dřívějších jen spekulovat. Prameny zmiňují jedinou konkrétní úpravu, zřízení druhého vchodu do divadla po venkovním schodišti do patra, přistavěném k východní fasádě. Nejpozději při této přestavbě bylo divadlo zvětšeno nebo alespoň upraveno do podoby známé ještě z fotografií z šedesátých let 20. století, které zachycují sál „z doby pozdního klasicismu“ v jednoduchých formách s litinovými sloupy galerií. Nemůžeme ale vyloučit ani to, že sál zabíral celou přední část patra už za jezuitů: podle některých autorů zaujímaly divadelní prostory téměř celé první patro už po úpravách v roce 1663, podle blíže neurčené jezuitské kroniky byly v patře dvě učebny (oproti čtyřem v přízemí) a sál zabíral celý zbytek podlaží.

V roce 1839 byla zbořena Horní brána, přiléhající dosud k severovýchodnímu nároží budovy.

Divadlo bylo nadále majetkem města, od kterého si je pronajímali podnikatelé a kočovné společnosti. Od poloviny 19. století tu hrál i místní ochotnický spolek. Náklady na potřebné opravy chátrající budovy musel pokrýt výtěžek z představení; v některých letech divadlo dokonce nebylo pro špatný stav způsobilé provozu. Roku 1871 se pro vzrůstající potřeby divadla uvolnila i část dosavadních učeben.

K roku 1906 se váže nejasná zmínka o tom, že v hotelu Růže (v bývalé koleji) vznikl při jedné z přestaveb ze čtyř místností v přízemí a patře divadelní sál.

Po první světové válce už se školy přestěhovaly jinam a teprve teď začalo celý dům využívat pouze divadlo. Od roku 1919 tu sídlil stálý divadelní soubor. Pod názvem Südböhmische Schaubühne a pod vedením dramatika Hanse Sassmanna se hrálo šest měsíců a divadlo kromě představeních v domovském sále vyjíždělo na zájezdy po celé Šumavě. Kolem roku 1930 měl soubor přes dvacet herců, muzikanty a technický personál.

Potřebná velká oprava divadla se stále odkládala. Bartušek i další autoři uvádějí, že v roce 1925 bylo divadlo přestavěno „podle návrhu arch. Paykerta“; pro jakoukoli opravu, natož pro velkou přestavbu v tomto roce se však zatím nepodařilo nalézt žádný doklad (archivní fond Městského divadla je sice nepřístupný, větší opravu by ale jistě zaznamenaly i městské dokumenty). Zmínka z roku 1930 o tom, že na jevišti se devět let nic nedělalo a vše včetně dekorací je ve špatném stavu, spíš nasvědčuje tomu, že žádná taková oprava neproběhla. Ani v seznamu repertoáru z let 1920–1932 není mezi představeními žádná větší pauza pro úpravy (ty se ale mohly odehrát v době letních prázdnin). V roce 1923 se sice mluví o nutnosti oprav, jedinými doloženými pracemi jsou v této době ale jen malířské úpravy (bílení) v roce 1921 a pak v letech 1931 a 1932. Větší pozornost než stavu budovy věnovalo město v této době dohledu nad provozem a repertoárem.

Südböhmische Schaubühne provozovala divadlo do roku 1938. Mezi lety 1939–1945 bylo divadlo členem svazu městských divadel Horního Podunají.

Po skončení války se v dokumentech opět začínají objevovat stesky nad špatným stavem divadla a jeho vybavení (správce požadoval po městě mj. zajištění alespoň základního nábytku a rekvizit). Už v červnu 1945 žádal divadelní ředitel František Koprolín o pronájem divadla a možnost zřídit zde stálou scénu (později nabízel – už jako ředitel středočeského divadla – alespoň výpomoc při organizaci). Bylo ale zřejmé, že provoz stálé divadelní scény je nad možnosti města. Po generální opravě v roce 1947 tak Městský národní výbor (MNV) divadlo s veškerým vybavením za 4 000 korun ročně pronajal ochotnickému spolku Českokrumlovská scéna.

Největší část nutné rekonstrukce divadla, povolené Zemským národním výborem už v říjnu 1946, proběhla v roce 1947. Stavební odbor MNV evidoval v tom roce práce za 282 624 Kčs, dalších 34 276 korun uhradila Českokrumlovská scéna. Kromě výměny inženýrských sítí se např. kladla nová podlaha v hledišti, divadlo dostalo novou oponu a horizont. Plánovanou železnou oponu se zřejmě z finančních důvodů zřídit nepodařilo. Zda alespoň část nákladů na rekonstrukci uhradilo Ministerstvo školství a osvěty, jak je o to 17. listopadu 1947 žádal MNV, není z dochovaných zpráv jasné.

Obnovené divadlo přivítalo diváky poprvé představením Jiráskova Gera 28. října 1947.

Divadelní sál na půdorysu nepravidelného čtyřúhelníka zabíral zhruba polovinu obou horních pater budovy podél celého uličního průčelí. Přístupný byl po schodišti v zadní části střední chodby, po jejíž stranách se v přízemí nacházely vpravo dvě šatny a vlevo pokladna, kancelář s menším schodištěm do herecké šatny a malírna kulis s výtahem na jeviště. Ve dvorním přístavku, vestavěném mezi budovu a bývalou hradbu, byly záchody. V patře přiléhal k hledišti foyer, přístupný z východní strany i po venkovním schodišti, a k jevišti šatny herců. Do sálu se vstupovalo dvěma vchody z foyeru, ze schodiště vedly další dveře do přední části hlediště a (před poslední přestavbou) i do orchestřiště. Z foyeru vedlo schodiště na první galerii; dobové označení lóže je nepřesné, řadu sedadel po obvodu přerušovaly pouze sloupy galerie. Na druhou galerii se vstupovalo z foyeru ve druhém patře, kde byl nad šatnami herců ještě sklad divadelního zařízení.

Galerie na půdorysu tří stran obdélníka se zaoblenými rohy nesly pětice sloupů po stranách a dvojice v čele; zatímco válcové sloupy v přízemí měly jednoduché hlavice, sloupy v patře byly čtvercového půdorysu. Vybílené hlediště bez jakýchkoli ozdob osvětlovala pravidelně rozmístěná stropní svítidla i světla na galeriích. Pravoúhlý jevištní portál rámovala jen dvojitá štuková lišta. Podle fotografie z šedesátých let se zdá, že orchestřiště, zakreslené ještě na plánech pro poválečné úpravy, vzalo při těchto opravách za své.

Hlediště se šikmou podlahou mělo včetně orchestřiště rozměry cca 13 × 8,2 m, jeviště 8,4 × 8–6,9 m. Divadlo mělo podle Javorina 268 míst k sezení, z toho 166 v přízemí, v „lóžích“ na první galerii 40 a na druhé galerii 62, a 25 k stání. (Plánek z doby před přestavbou ukazuje stejný celkový počet sedadel v trochu jiném rozložení: v přízemí 160, na první galerii 50, na druhé 58 míst.)

Technický stav budovy se od čtyřicátých let i přes provedené opravy stále zhoršoval (poválečná rekonstrukce byla ostatně schválena jen jako tříleté provizorium), objevily se i statické problémy a celková adaptace budovy – v rámci asanace většiny historických budov v centru města – se brzy zdála nevyhnutelná.

Poslední představení ve starém městském divadle proběhlo 27. března 1971. Budova se zavírala s vidinou rekonstrukce. Už před uzavřením vznikl projekt její přestavby na kinosál; staré městské kino v Nové hospodě (viz dále) bylo v té době přinejmenším ve stejně špatném stavu jako divadlo. Zmínky o adaptaci divadla na kino se objevují ještě v roce 1972, brzy však mizí a začíná se mluvit o jiném využití. Podle projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) datovaného 1977 tak o rok později začala přeměna divadelní budovy na lůžkovou část hotelu Růže, který od konce 19. století sídlí v bývalé jezuitské koleji. V průběhu přestavby přišlo divadlo o všechny vnitřní konstrukce (po bourání zůstaly nad klenbami přízemí stát jen obvodové zdi) a veškeré stopy po divadelním využití domu tak definitivně zmizely.

Nejpozději v té chvíli začal městu chybět velký sál pro kulturní využití, který znovu získalo až po otevření nového městského divadla v roce 1993. Ochotníci a přespolní soubory mezitím hráli v provizorních podmínkách v jiných prostorách, např. v hotelu Vyšehrad a mimo jiné i na místě dnešního městského divadla, v sále tzv. Nové hospody nad Horní bránou.

II. Nová budova, Horní Brána 2

V prázdném obecním domě za mostem nad Horní bránou, zvaném později Nová hospoda, zřídilo město v polovině 18. století výčep a v roce 1782 jej svěřilo do dědičného pronájmu. Jeho nájemcepřikoupil už v roce 1788 přilehlý pozemek pro stáj a příštřešek, nad kterým vybudoval hostinské pokoje, a v roce 1794 i sousední ovocnou zahradu. Součástí hospody, upravované podle data na fasádách v roce 1877, byla zahradní restaurace a nejpozději od konce 19. století i částečně podsklepený sál. Plány sálu z roku 1897, které podepsal městský stavitel Karl Nowaček, zachycují velkoryse rozvržený obdélný prostor s velkými francouzskými okny, s větším balkónem v čele a dalším malým uprostřed boční stěny; podle data na dvorní fasádě byl sálový trakt hotov v roce 1899.

V říjnu 1911 tu vzniklo druhé stálé kino v Čechách, zvané podle svého zřizovatele Ludvíka Lepa Lepovo. O deset let později dostalo licenci i české kino, které promítalo ve stejném sále. Za dalších deset let už zřejmě vyžadovalo obnovu: podrobnou nabídku na přestavbu tehdy zpracoval stavitel Augustin Šembera z Českých Budějovic. V roce 1939 přišel Lep o licenci, protože nebyl členem říšské filmové komory.

V sále už s modernějším vybavením se promítalo i po válce, kdy jej MNV pronajal státnímu kinu. Na začátku roku 1958 prošlo kino, nazvané tehdy Volnost, generální opravou.

Jistě v souvislosti s uzavřením starého městského divadla proběhla v roce 1971 úprava menšího sálu ve východním křídle budovy podél ulice na „provizorní divadelní scénu“.

O pět let později se kino přesunulo do právě dokončené budovy nového městského kina Družba na Špičáku, stavěné od roku 1974 v „akci Z“ podle návrhu Bohumila Böhma.

Rokem 1976 je datovaná první studie rekonstrukce Nové hospody, kterou v SÚRPMO pod vedením Františka Soukupa řešili už i budoucí spoluautoři realizované rekonstrukce Břetislav Horák, Miroslav Hnát a další. V budově bylo tehdy kromě těsně poté zrušeného kina Volnost v provozu komorní divadlo v malém sále a restaurace. Zamýšlená adaptace pro Městský dům kultury navrhovala v malém sále „divadlo malých forem“ se 128 místy a jevištěm s horizontem, ve velkém víceúčelovém sále s pódiem 228 míst (na jiném místě se uvádí 138 míst při stolové úpravě, při „estrádní“ 290–295 míst). Sál si měl ponechat na jih – k Vltavě – i na západ velká okna; studie doporučovala kromě současného balkónu v zadní stěně otevřít i zazděný malý boční balkón. Do budovy by se podle návrhu kromě sálů a kanceláří vešla ještě kavárna, klubovna a malé baletní studio. Jedna z variant počítala s podsklepením dvorního traktu tak, aby sem mohlo být umístěno zázemí a oba sály tak mohly být v provozu současně. Už o rok později (1977) se však konstatuje, že taková rekonstrukce je velmi nákladná a bude muset probíhat po etapách; podmínkou je, aby provoz malého sálu zůstal nepřerušen.

Z další zprávy ke studii rekonstrukce z roku 1982 vyplývá, že v té době už se používal jen malý sál; velký sál, restauraci a zázemí se podařilo vyklidit (ještě na začátku roku bylo ve velkém sále skladiště) a pro havarijní stav už nelze tuto část budovy využívat. V této fázi už bylo zřejmé, že je nutná důkladnější rekonstrukce a provoz ani malého sálu se v jejím průběhu nepodaří zachovat.

V roce 1984 se tak uzavřelo i divadlo malých forem a skončil provoz restaurace. Hned poté začalo (podle dokumentace zpracované ještě před projektem pro stavební povolení) vyklízení objektu, opravy opěrných zdí a bourání druhotných dvorních přístavků atp. Původní projekt bylo nutné přepracovat a finální verze, od těch starších zásadně odlišná, je datována rokem 1988. Menší sál úplně zmizel, nově koncipovaný hlavní sál (s obrácenou dispozicí – jeviště směřuje do ulice) se rozšířil až k uličnímu průčelí. Vzhled levé části budovy, dosud členitější a s nepravidelným rastrem okenních os, sjednotilo nové řešení vstupu a umístění části administrativních prostor do podkroví s řadou vikýřů.

Autory přestavby, probíhající od poloviny osmdesátých let do roku 1993, byli – stále pod hlavičkou SÚRPMO – už zmínění M. Hnát (vedoucí projektu) a B. Horák (zodpovědný projektant a hlavní inženýr), na architektonickém řešení spolupracovala Hana Zachová a na dílčích otázkách i další odborníci. Stavbu realizovala polská firma Budimex spol. s r. o. (zřejmě kvůli nedostatku místních stavebních kapacit i pro náročnost atypické zakázky – podobně např. rekonstrukci Jihočeského divadla v Českých Budějovicích ve stejné době prováděla stavební firma až z Jugoslávie).

Nové divadlo bylo otevřeno 22. června 1993 představením hry podle knihy Johna Steinbecka O myších a lidech souboru pražského Divadla Pod Palmovkou. Od té doby prošla jeho budova jen nejnutnější opravou střechy a obměnila se část technického vybavení.

Současný stav

Dlouhé uliční průčelí divadla, v polovině zalomené, se rozkládá podél Horní ulice svažující se k mostu přes příkop před bývalou Horní bránou. Levá část je dvoupatrová, pravá přízemní. Kolmo na uliční trakt se uprostřed připojuje hmota sálu, obrácená na sever k Vltavě. Mezi levou část uličního traktu a hmotu sálu je vloženo vedlejší křídlo s foyerem, prostor za ním uzavírá nad svahem nad řekou úzká dlážděná terasa. Prostornější terasu mezi pravým křídlem a sálem zabírá zahrada.

Elegantní výraz budovy utváří barevný souzvuk bílých fasád, šedých okenních ostění a zelených oken a mříží. Fasáda levé patrové části je jednoduchá. Přízemí člení pásová rustika, patro pouze obdélná okenní ostění s klenáky a uchy. Nejvýraznějším prvkem je kamenný obklad hlavního vstupu s markýzou. Fasády pravé přízemní části mají do ulice i do zahrady náročnější členění s bosovanými pilastry mezi půlkruhově zakončenými okny v půlkruhových nikách a průběžným plochým vlysem pod římsou. Pole uprostřed traktu zvýrazňuje dekorativní reliéf nad oknem a trojúhelná atika nad římsou; ze zahrady je v tomto poli místo okna jeden ze vstupů do budovy. Dekorativní rámování na obou stranách budovy lemuje letopočet 1877.

Výraz fasád sálu určují vysoká francouzská okna, od přestavby zazděná a zvenčí od severu a východu krytá dřevěnými žaluziemi. Dvojici slepých oken od západu pouze naznačuje reliéf v omítce. Na bočních fasádách vyplňuje plochy mezi okny pásová rustika a vlys pod římsou člení triglyfy. V kartuši nad jedním z oken čteme letopočet 1899.

Levá část budovy má valbové střechy s řadou zvalbených vikýřů, pravá jednoduchou sedlovou střechu. Z valbové střechy sálu vystupují dvě nízké větrací věže.

Hlavní vstup je umístěn uprostřed levé části budovy. Dvoje dvoukřídlé dveře rámuje obklad z leštěného kamene a kryje prosklená markýza na kovaných konzolách. Ve vstupním prostoru je vlevo pokladna, vpravo vstup na schodiště k administrativní části divadla. Za další dvojicí dvoukřídlých dveří následuje chodba, odkud se vlevo vstupuje do kavárny, která zabírá celou levou část tohoto křídla. Dveřmi v čele chodby vystoupíme na venkovní dvoukřídlé schodiště na terasu a dvojicí dvoukřídlých dveří vpravo do foyeru. Strop lichoběžníkového foyeru podpírá dvojice mramorových sloupů. Okna vedou na sever k Vltavě, část stěny proti oknům vyplňují zrcadla. Dva vstupy v čele (levý z nich nad třemi schody) vedou do sálu.

Hlediště divadla zabírá téměř celý prostor zrušeného staršího sálu. Kromě vstupu z foyeru jsou jeho stěny zároveň vnějšími stěnami hmoty sálu; jediný další přístup sem je únikovým východem ve východní stěně.

Podlaha hlediště se stupňovitě zvedá směrem k zadní stěně. Po stranách technické kabiny jsou umístěny dvě samostatná schodiště na balkón, který zhruba v polovině výšky dělí tři strany sálu. Zadní část balkónu s pěti řadami sedadel se zvedá vzhůru, na obě strany se vešlo jen po šesti sedadlech v řadě za sebou.

Bílé stěny sálu člení nad vysokým soklem obdélné výplně kryté dekorativně zřasenou textilií (výplně mohou evokovat okna, jejich rytmus ale neodpovídá rytmu zazděných francouzských oken viditelných na fasádách). Mezi výplněmi jsou umístěna nástěnná svítidla. Bílý strop člení štukové rámy; střední menší rám s lustrem kryje řadu reflektorů. Barevný souzvuk bílých ploch zdí a okrových (zlatých) výplní doplňují červená sedadla.

Hlediště o rozměrech 12 × 17 m má včetně přístavků kapacitu 272 sedadla, z toho 189 v přízemí a 83 na balkóně.

Divadlo má předscénu hlubokou více než 3 m se dvěma malými schodišti po stranách; plochu předscény je možné otevřít do orchestřiště pod ní. Stěny po stranách proscénia člení jenoduché ploché čtverce, horní část uzavírá hladká čtvrtválcová klenba. Po stranách jevištního portálu o rozměrech 5,6 × 6,4 m, členěného opět jen plochými rámy, se výrazně uplatňují zavěšené reproduktory.

Nevelké jeviště lehce nepravidelného půdorysu vyplňuje prostor mezi hmotou sálu a uličním průčelím. Má rozměry 8,5 × 12,5 m s hrací plochou 6 × 6,4 m. Točna ani propadlo tu není.

K jevišti přiléhají v levé části budovy herecké šatny a administrativa. V patře je umístěna zkušebna, kterou je možné využít i k pořádání menších kulturních akcí. Prostory v přízemní pravé části slouží jako technické zázemí, na konci traktu je umístěna půjčovna kostýmů se samostatným vchodem.

Autorům rekonstrukce se podařilo umístit do limitovaného prostoru historické budovy divadlo vyhovující požadavkům moderního provozu. Lehce historizující tvary interiérového vybavení dobře doplňují klasicistní výraz fasád a vytvářejí příjemné a elegantní prostředí.

Divadlo, jehož program tvoří z velké části zájezdová představení a koncerty, vlastní i provozuje město Český Krumlov.

 

Prameny a literatura:

– Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, Sbírka rukopisů, Nikolaus Urban von Urbanstadt, Geschichte und Beschreibung der befreiten Berg- und Schutzstadt Krummau I, 1841, s. 269

– Státní okresní archiv Český Krumlov, fond O–1, kart. 615 (roky 1920–1932); fond Městský národní výbor Český Krumlov, sign. 323/1 (roky 1945–1948); fond Jihočeská divadelní scéna – Městské divadlo Český Krumlov (1822–1944) je zatím nezpracovaný a nepřístupný

– Městský úřad Český Krumlov, archiv stavebního úřadu, spisy domů Horní čp. 153 (stará budova) a Horní brána čp. 2 (dnešní divadlo)

Josef Gerstendorfer, Geschichte des Gymnasiums in Krummau (von 1584–1777 und von 1871–1896) [in: Dreiundzwangzigster Jahresbericht des Staats- Obergymnasiums in Krumau, veröffentlicht am Schlusse des Schuljahres 1895–1896?], Krummau 1896

– Rudolf Jordan, Dramatische Bestrebungen der Jesuiten in Krumau, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen LIV, 1916, s. 141–189

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých zemích I, Praha 1949, s. 41–44

– Luboš Lacinger – Jan Muk, Český Krumlov, čp. 153 – divadlo: Stavebně historický průzkum, Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, rukopis, Praha 1967

– Josef Hejnic – Jiří Záloha, Český Krumlov a divadelní tradice, in: Jitka Šimáková – Eduarda Macháčková, Teatralia zámecké knihovny v Českém Krumlově I, Praha 1976, s. 11–36, zejm. s. 12–15

– Jiří Záloha, Městské divadlo v Českém Krumlově v 17. až 19. století, Jihočeský sborník historický LVI, 1987, č. 1, s. 36–38

– Antonín Bartušek, Zámecká a školní divadla v českých zemích, České Budějovice 2010, zejm. s. 39 a 102–107

[Fotografie starého divadla z roku 1963 uloženy u rukopisu Bartuškovy studie v Národním archivu, fond Scénografický ústav, kart. 186, a v Národním památkovém ústavu – Generálním ředitelství v Praze.]

[Fotografie divadla ze začátku 20. století, včetně fotografie opony s pohledem na Český Krumlov, jsou uloženy v zatím nezpracovaném fondu Divadelního oddělení Národního muzea; tamtéž jsou v pozůstalosti Jana Porta k nalezení cenné informace o starém divadle, které do hesla zatím nebyly zapracovány.]

 

 

Tágy: Habsburská monarchie, volně stojící budova

 

Autor: Jiří Bláha

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmmínusjedna=