Městské divadlo Brno
alias Svobodné divadlo (1945-1949), Krajské oblastní divadlo v Brně (195O-1954), Městské a oblastní divadlo v Brně (1949-1950), Divadlo bratří Mrštíků Brno (1954-1992)Lidická 16 | |
ukaž na mapě | http://www.mdb.cz |
významné události
lidé
historie
Městské divadlo Brno Městské divadlo Brno bylo založeno v roce 1945 jako druhá brněnská činoherní scéna. Původní název souboru zněl Svobodné divadlo, sídlo bylo zřízeno na Falkensteinerově, dnešní Gorkého ulici, v paláci Nový domov s č.p. 43-47. V roce 1947 se spolek přestěhoval do adaptovaných prostor bývalého tanečního sálu paláce DOPZ č.p. 3 (zkratka pro Družstvo obchodních a průmyslových zaměstnanců), stojícího na Lažanského (dnes Moravském) náměstí. V současnosti je objekt využíván jako kino. O několik let později (1965) se soubor stěhoval do objektu někdejšího kina Metropol na Lidické ulici č.p. 16. Tyto prostory jsou divadlem využívány do dnešní doby.
Stávající divadelní areál tvoří několik hmotově i výškově odlišných budov, sestavených do obdélného půdorysu, mezi nimiž byl ponechán volný otevřený středový prostor – rozměrný dvůr. Městské divadlo Brno provozuje v současnosti dvě scény, činoherní, se sídlem v budově čp.16 na Lidické ulici a hudební, pro niž byl zřízen zcela nový objekt v proluce mezi středovým dvorem a třídou Kapitána Jaroše (č.p. prozatím nebylo přiděleno).
Budova, v níž sídlí činoherní scéna, byla postavena kolem roku 1870 podle plánů Heinricha Fanty, jednalo se o občanskou stavbu Obce židovské. V roce 1912 byl dům adaptován na kino, filmová představení se zde pořádala až do roku 1953, kdy objekt přešel pod správu Mahenovy činohry Státního divadla. Architekt B. Lacina vypracoval následně plány přestavby a úpravy domu tak, aby celek vyhovoval potřebám divadla. Úpravy se dotkly zejména jevištní části – vzniklo orchestřiště, točna na ruční pohon, provazištní věž, přistavila se osvětlovací horizontála, osvětlovací kabina. Naopak hlediště zůstalo zachováno v původním stavu. Pozměněno bylo až o 5 let později, společně s foyerem, na základě návrhu tehdejšího šéfa výpravy Miloše Tomka. Poměrně malý sál úzkého půdorysu opatřil Tomek balkonem i lóží. Hlediště bylo schopno pojmout až 450 diváků, což byl vzhledem k minimální elevaci a nevyhovujícímu balkonu počet poměrně vysoký. Nevhodné uspořádání se pak projevilo na viditelnosti, na akustické kvalitě (respektive nekvalitě) a v neposlední řadě také na pohodlí (nepohodlí) diváků. Negativní dopad mělo rozvržení prostoru také pro pracovníky divadla – technici neviděli ze své kabiny (při pravé straně sálu) na scénu.
V roce 1965, po přesídlení Státního divadla Brno do nově otevřeného Janáčkova divadla, získalo uvolněný dům sloučené Divadlo bratří Mrštíků s Divadlem Julia Fučíka. K rozsáhlé rekonstrukci objektu se přikročilo až v 90.letech 20.století, prvotním impulzem byla oprava již zcela nevyhovující topného systému. Plán přestavby vypracoval Miroslav Melena; dotkl se jak vlastního divadelního sálu, tak také foyeru a administrativní části. Rekonstrukce proběhla v roce 1995.
Druhá scéna Městského divadlo Brno, tzv. hudební, byla postavena v roce 2004 podle plánů brněnských architektů Romana Macha a Josefa Kubína. Projekt byl vypracován již v roce 2000, s výstavbou se započalo v listopadu roku 2001. Hrubá stavba byla dokončena koncem roku 2003 a slavností otevření novostavby se konalo 1.října 2004 muzikálem Hair podle filmového scénáře Miloše Formana.
Původní pojmenování Svobodné divadlo nesl soubor v letech 1945-1948. Po jeho organizačním sloučení se Středomoravským divadlem v Moravské Třebové (rok 1949) získává nový název Městské a oblastní divadlo, pozměněné o rok později na Krajské oblastní divadlo v Brně. Od roku 1954 vystupovalo pod názvem Divadlo bratří Mrštíků. Poslední změna nastala v roce 1992, divadlo se přejmenovalo na Městské divadlo Brno.
Současný stav:
Hlavní průčelí divadelního komplexu směřuje do Lidické ulice. Spojuje se v něm čtveřice nestejně vysokých budov, vsazených do řadové uliční zástavby (s čísli popisnými 14, 16, 18 a od roku 2009 také č.p. 12). Krajní dvoupatrový objekt (č.p. 12) byl v přízemní části proražen pravoúhlými průchody, vedoucími do otevřené vnitroblokové dvorany. Fasáda domu je desetiosá. Okenní otvory prvního patra završují trojúhelníkové frontony, střední dvojici oken pak široký fronton zdvojený. Střecha je sedlová. Ze zadní, dvorní strany přisedá ke stavbě v pravém úhlu úzké ubíhající křídlo, využívané jako provozní zázemí. Navazující středový třípatrový dům prolamuje v přízemí valeně klenutý průchod, spojující Lidickou ulici s vnitřní dvoranou. První patro člení sedm okenních os a centrální, mělce předstupující balkón, druhé a třetí patro jsou osmiosá. Okna zvýrazňují jednoduché šambrány, podokenní a nadokenní římsy, v prvním patře doplněné o parapetní výplně s projmutým středním polem. Fasáda vrcholí v konzolové římse, zastřešení je sedlové.
Přisedající sedmipatrový objekt (včetně podkroví) s čp.16 je sídlem vlastní činoherní scény Městského divadla. Přízemní část se do Lidické ulice otevírá třemi rozměrnými sdruženými vchody, jež přecházejí v patře do celistvých skleněných ploch. Střední vstup kryje půlkruhová markýza, držená kovovými táhly. Průčelí druhého patra bylo plasticky formováno do čtyř mělkých výdutí, vzájemně oddělených kanelovanými pilastry. Počtu oblouků odpovídá také počet okenních otvorů. Čtyřosé členění se uplatnilo i ve zbývajících třech patrech, provázaných vysokými lisenami. Zpod oken třetího patra navíc vystupují do popředí nehluboké balkony, dekorované na parapetech do čtverců vepsanými kruhovými terči. Zastřešení objektu je sedlové.
Budova s čp.16 byla vnitřně propojena se sousedním domem, přidružujíc k sobě polovinu jeho šířky (po průchod). Vznikl tak mohutný organismus obdélného půdorysu, z nějž na zadní straně vychází podélné, úzké rameno technického zázemí. Jižní průčelí činoherní scény, otevírající se do vnitřní dvorany, bylo osazeno dvěma patry dřevených pavlačí, sloužících komunikaci. Na pavlačovou část navazuje třípatrová fasáda s nepravidelně vloženými okny a proskleným předstupujícím vestibulem v přízemím. Činoherní scéna vrcholí v hranolové provazištní věži uzavřené sedlovou střechou.
Interiéry činohry jsou přístupné trojicí hlavních vstupů z Lidické ulice. Přidružený vestibul nevelkých rozměrů byl otevřen až do výše prvního patra, prostoru dominuje mohutný středový pilíř. Stísněné rozměry vestibulu opticky zvětšuje zrcadlový obklad, vložený mezi vstupní dveře a čtvrtkruhový tubus (slouží pro prodej vstupenek). Navazující prostor nechal již architekt systémem podvěšených stropů rozdělit na přízemní a patrovou část. Vzájemnou průchodnost zajišťuje centrální schodiště, zkonstruované z matné oceli a nesené nízkým oválným pilířem, jež je zabudován v plytkém bazénku s tekoucí vodou a kameny. Do vlastního divadelního sálu se vstupuje dvojicí postranních přízemních vchodů. Hlediště získalo podobu strmě stoupajícího parteru, dosahujícího téměř výšky místnosti.
Jednotný charakter dodává sálu dřevěné obložení obvodových stěn. Místnost kryje centrálně situovaný kruhový vrchlík, s dostředivě vedenými obloukovými lištami, osazenými bodovými světly. Střední část vrchlíku je otevřena, po obvodu volného pole prochází kovový ochoz s osvětlovací technikou. Další světelné a zvukové zdroje byly umístěny po stranách proscéniových výklenků do válcových tubusů, chráněných černým perforovaným plechem, doplněných dvojicí světelných baterií zavěšených nad hledištěm.
V roce 2004 doplnila komplex Městského divadla nová stavba hudební scény. Autoři Roman Mach a Josef Kubín vytvořili členitý, výškově i hmotově různorodý objekt, vyrůstající z tvarově komplikovaného půdorysu. Jeho základem je obdélná jevištní a zákulisní část, s navazující výsečovitou plochou, tvořenou hledištěm a přidruženými společenskými prostory. Vnější plášť objektu do značné míry reflektuje vnitřní uspořádání, velmi dobře čitelný je zejména prvek výseče, projevující se konvexním prohnutím exteriérové fasády. S ostatními divadelními budovami spojuje hudební scénu pouze severní strana, z níž vybíhá dvojice nárožních krčků, přimykajících se k zadní části činoherní scény. Mezi oběma objekty vznikl nepravidelný otevřený prostor, sloužící jako parkovací a skladovací plocha.
Hudební scéna se pro diváky otevírá dvojicí protilehlých vstupů. Do přízemí objektu směřuje vchod ze třídy Kapitána Jaroše (tedy orientovaný na východ), vložený do kolmo předstupujícího výběžku. V severním směru navazuje na tuto vstupní část široké průčelí, z části překryté zavěšeným, mělce vystupujícím arkýřem. Plochu okolo arkýře pokryly plechové pláty, proražené po stranách vertikálním pásem drobných čtvercových a našíř položených obdélných oken, doplněných o podlouhlé pásové okno v přízemí. Arkýř naproti tomu prosvětlují ve střídavém rytmu vsazené trojice a dvojice obdélných okének.
Protilehlé průčelí, otevírající se do vnitřního dvora, sestává ze čtyř výškově, materiálově i hmotově odlišných částí. Přímo na činoherní scénu navázalo v pravém úhlu čtyřpodlažní hladké křídlo s vertikálně postavenými obdélnými okny. K němu se přimyká převýšený oplechovaný hranol, jejž člení okna v patrech a vstup v přízemí. Mezi něj a krajní, nakoso natočenou vstupní část bylo vloženo nízké obdélné rameno se složeným pásovým oknem v patře. Fasádu vstupu vytvořily rozměrné prosklené čtvercové plochy a čtveřice vchodových dveří. Konvexně vypouklé jižní průčelí pojali autoři jako síť pravidelných obdélných polí s povrchem imitujícím pálenou cihlu a mezi nimi probíhajícími bílými spárami či latěmi. Do této přísné osnovy jsou vložena rozměrná okna odlišných velikostí a tvarů, jež jsou po ploše rozmístěna v nepravidelném rytmu. Protilehlé vstupy, zpřístupňující hudební scénu, navzájem propojuje obloukovitě vedený ochoz, sloužící jako společenské prostory (foyer, bufet). Jednotlivá patra jsou mezi sebou spojena červenými kulatými pilíři, komunikaci zajišťuje dvojice krajních, přímě vedených schodišť. Vlastní divadelní sál vyprojektovali autoři jako jednoduchý, minimálně členitý, strmě stoupající amfiteátr na širokém výsečovém půdorysu (šířka řad od 28 do 47 míst), za jehož poslední řadou je stěna technických kabin. K první řadě hlediště vybíhá proscénium obloukového čela, vlastní jeviště sestává ze čtyř, křížově uspořádaných čtvercových ploch. Zázemí scény, jako např. skladovací prostory, šatny herců či hygienické zařízení byly umístěny do vyšších podlaží budovy. Suterén skrývá strojovnu vzduchotechniky, parní výměníkovou stanici a další technické náležitosti.
Použité prameny a literatura:
- Plánová dokumentace, Archiv Městského divadla Brno.
- Srna, Zdeněk: Půlstoletí Městského divadla v Brně: 1945-1995: svědectví diváka, recenzenta, kritika i historika o životě jedné divadelní scény, Brno 1996.
- Kleinerová, Světlana: Novostavby a přestavby divadelních scén v České republice 1989 - 1999. Diplomová práce, Katedra teorie a dějin výtvarných umění, Univerzita Palackého Olomouc, 1998 – 2000, s. 54 – 58 (uloženo na Katedře dějin umění Univerzity Palackého Olomouc).
- http://www.mdb.cz/historie-mdb-36/ (vyhledáno 16.7.2008).
- http://www.earchitekt.cz/index.php?PId=960&KatId=9 (vyhledáno dne 16.1.2009).
Tágy: Belle Époque, Rakousko-Uhersko
Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková
Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková:
Divadlo Bolka Polívky, Městské divadlo Brno, Západočeské divadlo v Chebu, Lázeňské divadlo, Divadlo Hudby, Městské divadlo Znojmo, Mahenovo divadlo v Brně, Janáčkovo divadlo, Divadlo Reduta, Divadlo Boženy Němcové, Divadlo na Veveří , Soutěž na návrh Českého národního divadla v Brně v letech 1936-1937, Centrum experimentálního divadla – Husa na provázku, Soutěž na návrh Českého národního divadla v Brně v letech 1910-1913, Kino Svět, Dům kultury Ostrov, Městský dům kultury Sokolov, Hudební divadlo v HodolanechDodatečné informace
Žádné informace nebyly zatím vloženy
přidej data