Mahenovo divadlo v Brně
Hermann Helmer, Ferdinand Fellner
alias Janáčkova opera (1945–1946), Janáčkovo divadlo (1947–1965), Deutsches Stadttheater (1939–45), Deutsches Stadttheater (Německé městské divadlo) (1882–1918), Divadlo Na Hradbách (1918–1939)Malinovského nám. 1 | |
ukaž na mapě | http://www.ndbrno.cz/ |
významné události
lidé
Josef Arnold studoval na polytechnice a Akademii výtvarných umění v Mnichově (1841 – 1847), pak byl zaměstnán jako dílovedoucí královské stavební inspekce v Mnichově. Později pracoval v Řezně a ve Vídni, mj. v ateliéru H. von Ferstela. Od roku 1851 do konce života (1887) působil v Brně, kde o dva roky později získal oprávnění stavitele a kamenického mistra. Vedle stavebního dvora vlastnil také cihelny, kamenolomy, kamenické dílny a vzorkovnu stavebnin. Kromě členství v městské radě byl členem mnoha spolků a institucí, například předseda spolku pro obnovu kostela sv. Jakuba Většího.
Roku 1875 obdržel od císaře zlatý čestný kříž, 1884 řád Františka Josefa I. a byl i nositelem rytířského kříže řádu sv. Řehoře. Vedle vlastní tvorby stavěl taky podle cizích, zejména Ferstelových návrhů.
In: ZÁLEŠÁKOVÁ, Radka. Budova Mahenova divadla [online]. Brno, 2007, 18.6.2007 [cit. 2013-12-15]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/146895/ff_b/. Bakalářská práce. Filozofická fakulta MU. Vedoucí práce Aleš Filip. str. 26
studoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1870 – 1872). Poté krátce pracoval u stavitele Wasserburgera ve Vídni, u Jižní dráhy a konečně v projekční kanceláři F. Fellnera a H. Helmera. Do Brna přišel v roce 1881 jako provádějící architekt novostavby Městského divadla a o dva roky později zde získal stavitelské oprávnění. Jako stavbyvedoucí zaměstnával v roce 1898 absolventy německé státní průmyslové školy v Brně Hugo Sedláka a Karla Wlaku. V roce 1909 byl zvolen prezidentem Sdružení podnikatelů ve stavebnictví a 1913 prezidentem Spolku stavitelů na Moravě a ve Slezsku. Společně postavili v Brně, kromě Mahenova divadla, Německý dům (1891) a při opravách Hlavního nádraží (1903) upravil Josef Nebehosteny vnějšek budovy v secesním stylu.
In: Zálešáková, Radka. Budova Mahenova divadla. Bakalářská práce. Brno: Filozofická fakulta MU, 2007Accessed 2013-12-15. http://is.muni.cz/th/146895/ff_b/ str. 26 - 27
historie
Vznik a výstavbu Mahenova divadla iniciovala brněnská městská rada včele se starostou Gustavem Winterhollerem. Důvodem byla absence odpovídajícího divadelního stánku, jenž by splňoval požadavky kapacitní, technické a zároveň plnil úlohu representativní.
Do roku 1870 sloužila divadelním účelům budova Reduty, po požáru, jemuž ve větší míře podlehla, její provoz již obnoven nebyl. Namísto toho přijala městská rada rozhodnutí o výstavbě nového objektu. Značná nákladnost takového podniku, stejně jako akutní potřeba hracího sálu, vedla nakonec k provizornímu řešení. Dle návrhu Ferdinanda Fellnera vzniklo na Ratvitově (dnešním Žerotínově) náměstí Prozatímní divadlo (Interimstheater). Svou činnost zahájilo na Nový rok 1871 Mozartovým Donem Giovannim. Scéna fungovala 11 let, v dubnu roku 1882 se konalo poslední představení a následně byl objekt stržen.
V této době stála již těsně před dokončením divadelní budova nová. V roce 1878 byla vybrána vhodná stavební parcela; volba padla na okrajovou část historického jádra města, na tzv. Ovocný trh (Na Hradbách). Vypracováním plánové dokumentace byl pověřen vídeňský architektonický ateliér Fellner & Helmer. Plány byly dodány v červnu roku 1881, vlastní výstavba započala 18. července téhož roku. Stavební práce prováděl brněnský stavitel Josef Arnold pod vedením vídeňského architekta Josefa Nebehostenyho.
Stavba, včetně projekčních prací, trvala 18 měsíců. Dne 31.října 1882 byl uložen závěrečný kámen a následně 4. listopadu bylo divadlo dramatem J.W.Goetha Egmont slavnostně otevřeno.
Původní pojmenování divadla znělo Deutsches Stadttheater (Německé městské divadlo) , v roce 1918 změněné na divadlo Na Hradbách. Návrat k původnímu označení Německé městské divadlo přišel s obdobím Protektorátu a druhé světové války. V letech 1945-1946 platil název Janáčkova opera, poté Janáčkovo divadlo. V roce 1965 byl název změněn na Mahenovo divadlo, jež si scéna drží do současnosti.
Současný stav:
Divadelní budova je samostatně stojící objekt, směřující hlavním průčelím do Malinovského náměstí. Exteriér byl proveden v novorenesančních formách, užité tvarosloví vychází ze závěrečného období tzv. přísného historismu, inspirujícího se v pozdně renesanční architektuře Toskánska a Benátska. Ve výsledku vznikla monumentální, výrazně reprezentativní, slavnostní stavba.
S plochou náměstí spojuje divadlo dvojice protilehlých segmentových příjezdových cest; kruhový prostor mezi nimi vyplnil bohatý květinový parter. Příjezdové cesty vycházejí a vzájemně se stýkají ve sloupovém podjezdu, jenž se přimyká ke středovému, trojosému rizalitu čelní fasády. Přízemí rizalitu zpřístupňuje krátké schodiště, vedoucí k trojici vstupů. Polokruhové záklenky zvýrazňují profilované šambrány, ve vrcholu přepásané konzolou s maskaronem. Plochu cviklů zdobí reliéfní rostlinný motiv. Jednotlivé vstupy jsou od sebe odděleny polosloupy, po stranách je vymezují přízední pilíře.
Na přízemní podjezd dosedá v patře obdélný balkón, ohraničený nízkým zábradlím, které tvoří pilířky a plotny s geometrizujícím dekorem. Stejného členění a profilace vstupů (na balkón) bylo užito také v patrové části rizalitu. Prvkem navíc jsou zde kompozitní hlavice sloupů a vlys s reliéfní výzdobou mezi nimi, znázorňující hrající si amorety.
Mezi balkón a fasádu prvního rizalitového patra byla vložena monumentální sloupová lodžie, sestávající z šesti kanelovaných sloupů, zakončených mohutnými kompozitními hlavicemi. Lodžie vrcholí v rozměrném trojúhelníkovém štítu s bohatou figurální výzdobou ve vnitřním poli. Střed kompozice zaujímá řecký bůh Dionýsos, jedoucí ve voze taženém lvy a pantery. Po stranách jej obklopují okřídlené postavy géniů s planoucí pochodní a vavřínovým věncem, v rozích pak ženské akty představující Kalliopé (vlevo) jako múzu epického básnictví a Melpomené (vpravo) jako múzu tragédie.
Střední část průčelí završuje oblouk střešního štítu, osazený na vrcholu skupinovým sousoším, představujícím Thalii jedoucí na labuti, doprovázenou po stranách mužskými figurami s pozvednutými trubkami. Záklenek štítu dekoruje dvojice labutí, centrálně byl umístěn plastický znak města. Autorem veškeré exteriérové sochařské výzdoby byl vídeňský sochař Theodor Friedl.
Postranní plochy průčelí jsou jednoosé. Přízemní vstupy s profilovanou šambránou vrcholí v půlkruhovém záklenku se středovým klenákem a maskaronem, boční cvikle vyplňuje vegetabilní reliéf. Ze stran svírají vchody dvojice toskánských sloupů na vysokých soklech. Plochu patrové části člení vysoký pilastrový řád s kompozitními hlavicemi. Mezi nimi probíhá vlys s motivem festonů a kartuší. Okno půlkruhového záklenku svírá dvojice iónských sloupků, na jejichž hlavice dosedá segmentový fronton. Ten je osazen dvojicí alegorických postav Tragédie a Komedie. Okenní parapet zdobí geometrizující ornament.
Boční fasády divadla jsou v přízemí a prvním patře sedmnáctiosé, ve druhém patře šestnáctiosé. První osa, ve směru od průčelí stavby, stejně tak i osa devátá a sedmnáctá dostaly podobu plochého rizalitu. Zadní, jevištní část (vymezená devátou až sedmnáctou osou) mírně předstupuje. Postranní fasády se otevírají šesticí vstupů, jež byly prolomeny do první, páté, deváté, a konečně dvanácté až čtrnácté osy.
Vstupy v první a páté ose, zpřístupněné krátkým kamenným schodištěm, svírají dvojice toskánských sloupů na vysokých soklech. Záklenek je půlkruhový, se středovým klenákem s maskaronem. Stejnou formální úpravu nese také trojice vstupů v zadní části bočních fasád (dvanáctá až čtrnáctá osa). Vchod umístěný do deváté osy obepíná kvádrová bosáž, vrchol záklenku akcentuje mohutný klenák.
Okna přízemí, s polokruhovým záklenkem, zvýrazňuje profilovaná šambrána vyrůstající z drobných hlavic. Středový klenák dekoruje maskaron. Okna v patře flankuje dvojice iónských sloupů, nesoucích trojúhelný fronton.
Výrazně tektonicky členěna byla první okenní osa. Rizalit, do něhož je okno v patře vloženo, vymezují dva mohutné sloupy s kompozitními hlavicemi. Mezi nimi probíhá dekorativní pás s motivem festonů a středové kartuše. Okno samotné svírají dva iónské sloupy. Záklenek je polokruhový, ve vrcholu přetnutý drobným klenákem. Sloupky nesou kladí se segmentovým frontonem. Na oblouku jsou usazeny alegorické postavy Tragédie a Komedie. Parapet nese geometrizující reliéfní výplň.
Poslední patro bočních fasád člení pravoúhlá okna s profilovanými šambránami a parapetní štukovou výplní vegetabilní povahy. Plochu mezi okny dekorují obdélné rámy se sgrafitovou výzdobou, znázorňující putty s kartuší, houslemi, svitkem či píšťalou. Autorem sgrafit byl vídeňský malíř Adolf Roth.
Ze zadní fasády vystupuje plochý středový rizalit. Jeho nároží, stejně jako nároží bočních os zadní strany, zvýrazňují v patře dvojice pilastrů s kompozitními hlavicemi. Přízemí prolomil novodobý pravoúhlý vjezd. Tektonické členění i úprava oken odpovídá bočním fasádám. Shodné je také užití prvku pásové rustiky v přízemí a patře (aplikováno rovněž na ostatní průčelí).
Po celém obvodu stavby probíhá přízemní kamenný sokl a nad něj posazený parapet. Ve vrcholové části je to pak konzolová římsa a balustrová atika. Čelní nároží atiky zdobí dvojice kartuš držících amoretů.
Vstupní a hledištní sekci kryje mansardová střecha, nad jevištní část se vypíná provazištní věž ve tvaru nízkého kvádru, uzavřeného kýlovou střechou. Nároží věže akcentují pilastry, boční fasády člení slepá čtvercová pole a kulatá okénka.
Snaha po representativní působnosti a silném estetickém účinku stála u formování a výsledné podoby interiérů. Zvoleny byly okázalé novobarokní formy, důraz byl kladen na dekorativnost a bohatost ornamentální složky.
Vstupní část divadla sestává z podélné arkádové chodby (souběžná s hlavním průčelím) a z centrální schodišťové haly. Vstup do chodby zajišťuje pětice hlavních, čelních vchodů a dvojice vchodů postranních. Přechod do centrálního halového prostoru, potažmo do vedlejších, přiléhajících částí divadelního interiéru, zajišťuje devět širokých, půlkruhově zaklenutých oblouků.
Dvoupatrovému halovému prostoru dominuje monumentální, středově situované schodiště. Užití prvku vysoké schodišťové haly není v našich podmínkách příliš obvyklé; stejně tak je vyjímečné i v samotné tvorbě architektonického studia Fellner & Helmer.
Z přízemí směřuje schodiště na podélnou podestu, z níž se bohatě dekorovaným vstupem vchází do hlediště, konkrétně do lóží v parteru. Vchod je flankován dvojicí karyatid, provedených v mírně nadživotní velikosti. Nad nimi prochází kladí s mělce předstupujícími okraji, jehož střed akcentuje volutová konzola s maskaronem na čelní straně. Portál vrcholí v rozeklaném frontonu, jehož středovou volnou plochu vyplňuje krátká římsa, posazená na dvou konzolách. Na ni byla umístěna kartuš a dvojice sedících putti.
Do patrové části stoupají z podesty dvě protilehlá schodišťová ramena. Ústí do otevřené arkádové chodby, jež je vedena po stranách ústředního halového prostoru. Třetí, čelní strana patra byla zařízena jako trojdílný, značně protáhlý foyer.
Slavnostní, reprezentativní, až okázalý dojem celé vstupní části (chodby, haly, foyeru) navozuje bohatá štuková výzdoba se zlacením, jež pokrývá veškeré volné plochy. K dekoraci schodišťových postamentů bylo navíc použito čtveřice sousoší, představující bojující světlonoše.
Hlediště divadelního sálu má jen nepatrně se svírající podkovový půdorysu. Nad orchestřištěm vystupují z vysokého společného zarámování proscéniové lóže na úrovni parteru, prvého i druhého balkonu. Parter a druhý balkon nesou polouzavřené lóže jen po stranách, na prvním balkonu byl původně souvislý pás lóží s osovou čestnou lóží pod baldachýnem; na jejím místě je dnes oddíl tří střední uličkou rozdělených řad. Na druhém balkonu nese střední část 112 amfiteatrálně uspořádaných řad. Zbývající prostor hlediště zaujímá dvoupatrová galerie, zvedající se až ke stropu sálu.
V interiéru hlediště se velmi bohatě uplatnila štuková zlacená výzdoba. Aplikovány byly motivy hudebních nástrojů, girland, hlav satyrů, případně vegetabilní ornament (parapety lóží, galerie). Přepážky mezi jednotlivými lóžemi nesou na čelní hradě v přízemí pilastry s maskaronem s palmetou, na prvním balkonu hermovky, na druhém tordované sloupky. Autorem zlacení byl Johann Schonthaler z Vídně.
Poslední patro s galeriemi přechází přes fabionovou římsu, která je pročleněna lunetami, v rovný kruhový strop. Plochu lunet, stejně jako cvikly mezi nimi, zdobí rozvitý vegetabilní ornament a obrazy předmětů, jež se vztahují k divadelními prostředí.
Střed stropu vyplňuje oválné, štukem dekorované pole, do nějž byl vsazen tepaný ozdobný kryt větrací šachty. Kolem oválného pole je radiálně řazena šestice menších lunetových rámů s nástěnnou malbou. Malíři Julius Schmidt a Olga Fialková zde vytvořili alegorické kompozice představující tragédii, tanec, hudbu, komedii, zpěv a lyriku.
Dekorativní bohatostí se vyznačuje také jevištní portál, přetnutý na břevnoví kartuší se znakem města Brna. Postranní cvikly nesou medailony s reliéfním obrazem Pegase. Původní opona s figurální kompozicí od vídeňského malíře Franze Leflera se nedochovala.
Mimo hlavní divadelní scénu, funguje od roku 1987 také komorní suterénní scéna, zvaná původně Divadélko na hradbách, v roce 1992 přejmenovaná na Malou scénu.
Vliv na výslednou podobu divadla, zejména v interiérovém uspořádání, měl nově přijatý rakouský stavební zákon (po požárech několika divadel byla zpřísněna bezpečnostní pravidla). Uplatňuje se tedy větší počet východů a k nim vedoucích schodišť a vnitřní prostory byly koncipovány tak, aby v případě nutnosti bylo možno budovu co nejrychleji opustit.
Nejzásadnějším a zároveň nejprogresivnějším prvkem však byla úplná elektrifikace objektu. Mahenovo divadlo se stalo prvním plně elektricky osvětleným divadlem v Evropě. Na projektu i vlastní instalaci elektrického osvětlení se podílel asistent Tomase Alvy Edisona Francis Jehl, pařížská Société électrique Edison a vídeňská firma Brückner, Ross a spol. V nedaleké Offermanově (nyní Vlhké) ulici byla vystavěna parní elektrárna sloužící pouze pro potřeby divadla. – V upomínku na tento významný primát Mahenova divadla, byla jedna Edisona žárovka ukryta do měděného pouzdra a uložena do závěrečného kamene (v současnosti vystavena ve vitríně po levé straně hlavního schodištního ramene).
První rozsáhlejší úpravy objektu probíhaly v letech 1935–1936 (rozšiřováno jeviště, zřízeny jevištní stoly). Generální rekonstrukce, zasahující do všech částí divadla (provozních, technických i kapacitních) spadala do let 1971–1978. Restaurována byla výtvarná výzdoba budovy (malby, zlacení atd.) nad hledištěm byl instalován monumentální korunový lustr. Interiérové doplňky, jako např. svítidla, bufetový pult, vitríny, sedačky, reproduktory, kryty radiátorů navrhl brněnský architekt Jindřich Kumpošt ml. Nejnověji, mezi léty 2000-2001, byla provedena rekonstrukce hlavního průčelí.
Literatura a prameny:
- Plánová dokumentace, Archiv Oddělení dějin architektury a urbanismu Muzea města Brna
- Fotografická dokumentace, Fotoarchiv Muzea města Brna
- Hans-Christoph Hoffmann, Die Theaterbauten von Fellner und Helmer, München 1966, zejm. s. 90–91 a obr. 36–46
- Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 38–39
-http://www.ndbrno.cz/o-divadle/budovy-divadla/mahenovo-divadlo/historie/historie-budovy/ (vyhledáno 16. 7. 2008)
Tágy: Belle Époque, Fellner a Helmer, Novobaroko, Novorenesance, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, volně stojící budova
Autor: Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková
Kateřina Kohoutkova - Gabrhelíková:
Divadlo Bolka Polívky, Městské divadlo Brno, Západočeské divadlo v Chebu, Lázeňské divadlo, Divadlo Hudby, Městské divadlo Znojmo, Mahenovo divadlo v Brně, Janáčkovo divadlo, Divadlo Reduta, Divadlo Boženy Němcové, Divadlo na Veveří , Soutěž na návrh Českého národního divadla v Brně v letech 1936-1937, Centrum experimentálního divadla – Husa na provázku, Soutěž na návrh Českého národního divadla v Brně v letech 1910-1913, Kino Svět, Dům kultury Ostrov, Městský dům kultury Sokolov, Hudební divadlo v HodolanechDodatečné informace
První elektricky osvětlené divadlo v Evropě? http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=39
a 13. 9. 1911 příjezd a pobyt T. A. Edisona v Brně http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_udalosti&load=38
Janusz Legoń - 08.05. 2015
přidej data