V oblasti u severovýchodního okraje města Liberce (Reichenberg), zvané nejprve Sedmidomky a teprve později přejmenované na Volksgarten (Lidové sady) byl na konci 19. století postupně budovaný městský park s jezírkem. Na místo, kde už stála starší soukromá restaurace Belveder (1874), iniciovalo město v roce 1900 první plány na novou velkou zahradní restauraci, která se měla stát centrem celé postupně se rozvíjející oblasti. Z centra města sem vedla promenáda s dvojitou alejí a od roku 1897 sem byla zavedena i tramvajová trať. Ve stejné době byly odtud budovány i cesty k současně stavěné restauraci Hohehnhabsburg (dnešní Liberecká výšina).

Budova restaurace s víceúčelovým sálem, známá pod stejným názvem jako celá čtvrť Lidové sady, je dodnes dominantou na konci města na úpatí Jizerských hor.

Pro dohled nad stavbou byla jmenována speciální komise a na návrh byla vyhlášena soutěž. Z množství přihlášených návrhů včetně architektů z Vídně  je dnes znám pouze jeden publikovaný.

Soutěž sice vyhrál liberecký stavitel Adolf Horn, ale jeho projekt se i přes přispění sponzorů (mj. pivovary Vratislavice a Plzeň) ukázal být nad finanční možnosti města. Předpokládané náklady 100 tisíc zlatých bylo nutné zredukovat alespoň na 80 tis.

Na popud vlivného místního podnikatele H. Liebiga byly plány předloženy k posouzení architektovi Josefu Schmitzovi, autorovi zmíněné Liberecké výšiny, který vzápětí vypracoval vlastní projekt – ale ten komise nepřijala. Schmitz následně navrhl účast svého spolupracovníka z Výšiny Jakoba Schmeissnera (1874–1955), norimberského architekta, který pro Liebigy později v Liberci postaví ještě několik dalších staveb.

Ten vypracoval nové plány, které celkově vycházely z Hornovy koncepce – tedy romantizující zámeček s věží v architektonické zahradě, kterou se do areálu ve směru od města vstupovalo. V podobě budovy se odrážejí nacionální motivy – podle dobového tisku německá neorenesance, podle J. Zemana až jakási anastylóza, odrážející podobně jako už zmiňovaná Liberecká výšina poměr místních elit k Německu. Reaguje však i na místní podněty (hrázdění) a celá stavba propojuje tradiční  slohové prvky s moderním architektonickým výrazem. Z architektonického hlediska je Schmeissnerův návrh rozhodně lepší než původně navržená eklektická Hornova stavba.

Stavba začala už v roce 1900, vedl ji – možná jako satisfakci za jeho nepřijaté plány – stavitel Horn; dokončena byla 30. listopadu 1901. Mimo jiné při ní byla využita i část sklepů starší stavby restaurace Belveder.

Dominantou členité budovy se stala 32 m vysoká věž s hrázděným vyhlídkovým patrem a dlátovou střechou. Ústřední částí objektu je velký sál s dřevěnou půlválcovou klenbou na konzolách a šesticí velkých profilovaných oken. Směrem do parku přiléhala k sálu restaurace s dvojicí postranních dřevěných altánů. V severním traktu budovy byly umístěny provozní místnosti a hostinské pokoje.

Sál měl v původní podobě bohatou výzdobu. Na obou čelech sálu byly nástěnné malby – nad jevištěm pohled na nový, nad vchodem na starý Liberec (pohledy na Staroměstské náměstí s novou a starou radnicí a domy na místě nové radnice). Původní jeviště pro orchestr bylo jen malé s půlkruhovým půdorysem (stejně jako půlkruhový altán v zahradě), z portálu vystupovala přední část pódia s postranními schůdky a balustrádou.

V roce 1955 převzalo budovu Ministerstvo státní obrany a Vojenský projektový ústav v Liberci pro něj vypracoval řadu stavebních změn. V hlavním sále bylo jeviště protaženo o jednu okenní osu do prostoru sálu a před ním byl vybudován nový obdélný portál. Starý půlkruhový portál přitom zůstal zachován v prostoru zvětšeného jeviště, teprve v této chvíli schopného hostit alespoň příležitostně i divadelní představení. Jeviště bylo vybaveno několika jednoduchými tahy a dostalo látkovou oponu.

Úpravám zřejmě padly za oběť malby na obou čelech sálu (přinejmenším byly zabíleny); jestli byla nad novým portálem realizována i v plánech naznačená dekorace s pěticípou hvězdou není jisté. Všechny dveřní otvory dostaly nové výplně, arkádu původně spojující sál s restaurací nahradily rovné překlady a pod strop byly zavěšeny nové lustry z Kamenického Šenova. Ze spodní části klenebních konzol zmizely původní dekorativní rozety.

V roce 1971 vyrostla u severního průčelí stavby přístavba dílen. Z roku 1985 je další přístavba u zahradního průčelí nad původní terasou i zateplení obou původně otevřených zahradních altánů; v jižním je dnes znovu v provozu restaurace, v severním malý koncertní sál – Experimentální studio.

Současný stav

Kulturní a společenské centrum Lidové sady je samostatnou organizační součástí Zoologické zahrady Liberec; vzniklo sloučením aktivit dvou starších, zrušených organizací (Park kultury a oddechu v Liberci a Středisko kulturních služeb Liberec).

Dnešní hlavní vstup do budovy Lidových sadů je ve východním průčelí, obráceném do ulice Lidové sady k zastávce tramvaje. Podél tohoto průčelí je situován hlavní sál s velkými okny. Jižní, boční průčelí, směřuje do Riegrovy ulice, kde je také umístěn současný vstup do restaurace. Západní, původně hlavní průčelí je obrácené do zahrady, která navazuje na promenádní Masarykovu ulici a zbytek městského parku podél ZOO. Původní bohatě zdobený vstup pod věží je dnes skrytý v interiéru pozdější přístavby. V severní části budovy s původně hostinskými pokoji je dnes umístěno mj. ředitelství ZOO.

Hlavní sál má obdélný půdorys o rozměrech 25 × 12,8 m, dřevěná klenba má ve vrcholu výšku 13 m. Sál má velká okna směrem do ulice a v patře na dvou stranách (nad předsálím před vchodem a nad bývalou restaurací u boční stěny sálu) galerie. Jeviště odděluje od hlediště jednoduchý obdélný portál (6 × 9 m).

Ve velkém sále se dnes pořádají většinou koncerty a méně i divadelní představení – především zájezdová představení s malými požadavky na scénografii a osvětlení.

Experimentální studio

Menší sál v bočním křídle vybíhajícím k severu byl původně jedním ze dvou otevřených restauračních altánů nebo pavilónů po stranách zahradní terasy (v druhém, jižním, je dnes umístěna restaurace Formanka). Z dobových fotografií je zřejmé, že přinejmenším sezónně bylo už od počátku možné pavilóny uzavřít demontovatelnými okny. Pavilóny byl zatepleny v roce 1985. Severní sloužil nějakou dobu jako skladiště a po rekonstrukci v roce 1996 sem přesídlilo Experimentální studio.

Prostor se stejným názvem byl otevřen v roce 1982 jako součást Okresního kulturního střediska v domě na rohu Barvířské ulice a Soukenného náměstí, po zániku OKS v r. 1990 jej převzalo město. Dnes funguje jako komorní klubové zařízení, v koncertní úpravě s kapacitou 150 míst. V předsálí je k dispozici malý bar. Obdélný sálek o rozměrech 13 × 6 m má stejně jako velký sál půlválcovou dřevěnou klenbu a stejně jako velký sál je spojený arkádou s užším bočním prostorem.

Prameny a literatura:

– Magistrát města Liberce, Archiv stavebního úřadu, složka domu čp. 425-I
– Státní okresní archiv Liberec, Sbírka map a plánů, Archiv města Liberce, Restauration Volksgarten in Reichenberg (J. Schmeissner), kat. č. 1075, sign. K/76

– Die Eröffnungsfeier der neuen Gastwirtschaft „Zum Volksgarten“. Reichenberger Zeitung 42, 1901, č. 286 (1. 12.), s. 2–3
– Stanislav Technik, Liberecké domy hovoří I, Liberec 1991, s. 51

– Roman Karpaš (ed.), Kniha o Liberci, Liberec 1996 (2. vydání 2004)

– Jaroslav Zeman, Kulturní a společenské centrum Lidové sady: stavebně-historický průzkum. Liberec 2011

– Jaroslav Zeman, Liberec: urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky, Liberec 2011, s. 79–80

– Lidové sady. Heslo v internetové databázi liberec-reichenberg.net. Dostupné online: http://liberec-reichenberg.net/stavby/karta/nazev/71-lidove-sady (vyhledáno 3. ledna 2017)

Autor: Jiří Bláha