enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Státní opera

Ferdinand Fellner, Hermann Helmer

alias Činohra 5. května (1. 8. 1946 – 15. 7. 1948), Deutsches Opernhaus (1939–1945), Velká opera 5. května (1947–1949), Neues deutsches Theater (1888–1939), Divadlo 5. května (1945–1946), Smetanovo divadlo (1949–1992)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1882 | Projekt
Architektonické plány byly svěřeny zavedené vídeňské firmě Fellner und Helmer, která přizvala ke spolupráci architekta tamního Burgtheatru Karla Hasenauera. Vedením stavby byl pověřen pražský architekt Alfons Wertmüller.
(zobrazit)29.3.1886 | stavba
Zahájení stavebních prací
(zobrazit)5.1.1888 | Zahajovací představení

Uskutečnilo se zahajovací představení nového divadla  Wagnerovou operou Meistersinger von Nürnberg (Mistři pěvci norimberští ).


(zobrazit)1973 | Generální rekonstrukce
Mezi lety 1967-1973 se proběhla generální rekonstrukce podle návrhu Karla Pragera a Jiřího Albrechta.
(zobrazit)2002 | Nová opona

lidé

Hermann Helmer |hlavní architekt
(zobrazit)Miroslav Řepa |architekt

Studoval v letech 1949–1953 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. V roce 1954 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do školy profesora Jaroslava Fragnera. Během studia na AVU spolupracoval na architektonických soutěžích u J. Fragnera, Jiřího Gočára a Jiřího Krohy.
Po ukončení studií krátce spolupracoval (realizace zlínského divadla) se svým otcem architektem Karlem Řepou. V roce 1965 vyhrál s Vladimírem Pýchou soutěž na Československý pavilon na Světové výstavě EXPO v Montrealu. Následoval projekt divadla Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky v roce 1970 a funkce technického ředitele československého pavilonu na Expo ´92 v Seville. Od roku 1970 spolupracoval na rekonstrukci Smetanova divadla a Národního divadla, od roku 1976 ve funkci architekta v útvaru Národního divadla. V letech 1984–1991 pokračoval na rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla. V roce 1993 se stal kurátorem výstavy Josip Plečnik, následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy „Deset století architektury“ v areálu Pražského hradu.  

Více divadel

(zobrazit)Alfons Wertmüller |architekt

Stavitel a architekt v Praze.

In. Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 710, Praha 2004.


(zobrazit)Jiří Albrecht |architekt
Albrecht, Jiří – architekt, projektant rekonstrukce budovy Státní opery z l. 1967-1973Více divadel

(zobrazit)Antonín Střížek |malíř
Malíř (opona z r. 2002).

Otto Mentzel |sochař
(zobrazit)Theodor Friedl |sochař

Sochař, autor původní plastické výzdoby Státní opery v Praze.

Více divadel

(zobrazit)Ladislav Vrátník |interiérový architekt
Vrátník, Ladislav – autor kovové opony ve Státní opeře.

(zobrazit)Ladislav Vacek |interiérový architekt
Autor kovové opony ve Státní opeře.

(zobrazit)Oswald Thun-Hohenstein |Zadavatel stavby
První předseda spolku Theaterverein.

historie

Divadlo stojí na místě, kde působilo od roku 1859 Novoměstské divadlo, postavené podle projektu Josefa Niklase (1817–1877). Šlo o účelově řešenou budovu určenou především pro letní provoz, která takto sloužila přes dvacet let. Stav lehké dřevěné konstrukce ale doba nutně poznamenala a po známém sledu divadelních požárů se navíc začalo poukazovat i na její bezpečnostní nedostatky. Roku 1882 bylo proto rozhodnuto provoz ukončit. Německá většina v tehdejším Zemském sněmu prosadila záměr postavit na místě Novoměstského divadla zděnou budovu pro potřeby německého divadelního života a současně vyzvala renomovaný vídeňský architektonický ateliér Fellner & Helmer k vypracování projektu. Ještě v témže roce se však národnostní složení Zemského sněmu změnilo a záměr vybudovat nové německé divadlo v zemské režii padl. Pražská německá obec se tedy rozhodla, že divadlo postaví z vlastních prostředků. Zřídila proto 4. února 1883 Divadelní spolek (Theaterverein), do jehož čela byl zvolen hrabě Oswald Thun-Hohenstein. Ve starém Novoměstském divadle se mezitím hrálo dál až do konce letní sezóny 1885. Během následujícího roku ovšem spolkové přípravy pokročily natolik, že 29. března 1886 mohl pražský stavitel Alfons Wertmüller (1852–1916) zahájit výkopové práce na základech nové budovy. Na podzim následujícího roku byla stavba, prováděná podle projektu Ferdinanda Fellnera (1847–1916) a Hermanna Helmera (1850–1919) v podstatě hotova. Zkoušky začaly bez prodlení a 5. ledna 1888 bylo nové divadlo otevřeno provedením Wagnerových Mistrů pěvců norimberských.

 

Současný stav

Převážně dvoupatrový exteriér volně stojící budovy nese na fasádě v přízemí plastickou bosáž a v patrech spárováné kvádry. Z hlavního průčelí vystupuje převýšený rizalit s předloženým portikem podjezdu pod otevřenou terasou. Na ní nese šestice kompozitních sloupů rozměrný trojúhelný štít s početnou figurální kompozicí v tympanonu. Její ústřední postavou je básník, který převzal z mrtvé Orfeovy ruky jeho lyru a vzlétá na Pegasu k věčné slávě. Na vrcholu štítu stojí okřídlená Fáma s trubkou, pylony na rizalitových nárožích nesou řecké vozy tažené pantery. Na levém voze stojí Dionýsos, pravý řídí Thalie. Autorem sochařské výzdoby průčelí je Theodor Friedl (1842–1900). Stěna za sloupy podpírajícími štít se otevírá trojicí půlkruhově klenutých francouzských oken foyeru. V oválných výklencích nad nimi byly původně osazeny busty Friedricha Schillera, Johanna Wolfganga Goetheho a Wolfganga Amadea Mozarta, díla sochaře Otto Mentzela (1838–1901), odstraněná ve vzedmuté vlně poválečných protiněmeckých emocí. Vnější osy hlavního průčelí patří krátkým křídlům, vystupujícím mírně z bočních fasád a obsahujícím schodiště do horních etáží interiéru. Plochy, navazující na vstupní rizalit, mají v přízemí půlkruhově klenuté okno lemované plastickou bosáží. V patře je podobné okno zasazeno do edikuly, tvořené kompozitními polosloupy a trojúhelným frontonem. Vysoké pilastry propojují první patro s horním slepým polopatrem, vlys mezi jejich hlavicemi zdobí reliéfní festony.

První osy bočních fasád mají v přízemí klenuté vchody v edikule s trojúhelným frontonem, první patro i horní polopatro jsou prohloubeny širokým pravoúhlým výklenkem. Tympanon štítu vyplňuje plastická šestice putti, skotačících kolem tragické a komické masky. Za čely schodištních křídel následuje na bočních fasádách nejprve devítiosý úsek, odpovídající délce hlediště. Jeho mírně vystupující třetí a sedmá osa se otevírají pravoúhlými vchody pod segmentovými frontony, v ostatních osách přízemí jsou pravoúhlá okna. Vchody i okna mají bosovaná ostění, do překladů oken jsou zasazeny klenáky s plastickými maskami. V patře jsou vysoká okna s půlkruhovými záklenky, ve třetí a sedmé ose v edikulách pod trojúhelnými frontony na polosloupech s jónskými hlavicemi. V polopatře spočívají pravoúhlá okna na společné římse, okna obou etáží mají do parapetů vloženy úseky reliéfních balustrád. Následující sedmiosý úsek odpovídá vnitřnímu prostoru jeviště. Jeho mírně vystupující vnější osy mají obě horní etáže provázány vysokými pilastry. Do plochy patra jsou vloženy niky s dekorativními vázami, v polopatře jsou okrouhlá okénka. Ve střední pětici os jsou v patře obdélníková okna pod trojúhelnými frontony, v polopatře menší pravoúhlá okna s klenáky v překladech pod rovnými římsami. Přízemí se otevírá dvěma pásy pravoúhlých oken nad sebou, s výjimkou střední osy levého průčelí, kde je pravoúhlý vchod pod rovnou římsou. V původním stavu ležela nad hlavní římsou bočních fasád v jevištním sektoru terasa a za ní se teprve zdvihala provazištní věž. Při generální rekonstrukci z let 1967–1973 byla zřízena nová věž hranolového tvaru ve více než dvojnásobné výšce. Stavba kolem ní byla po celém obvodu jevištní sekce o patro zvýšena. Zadní devítiosá fasáda s vystupující střední částí začíná vzhledem ke zvýšenému terénu v úrovni prvního patra bočních průčelí. Budovu kryjí převážně sedlové střechy nízkého sklonu, z hřebene nad hledištěm vystupuje větrací lucerna.

Společenský program stavby, podložený zámožností původního publika, se odrazil v početnosti lóží, kterých je celkem 84. To je ovšem z vývojového hlediska konzervativní rys, přestože zkušení projektanti dokázali uspokojivě vyřešit podmínky dobré viditelnosti i pro běžné diváky. Do hlediště na podkovovém půdorysu umístili 456 křesel v přízemí a 108 na balkóně, jehož stupně originálně probíhají výškou obou pater prvního a druhého pořadí. Dalších 470 sedadel uplatnili ovšem až na galerii, z toho čtyři řady se 152 místy za obvodovými nosnými sloupy. Vyvážení půdorysných a výškových proporcí interiéru však i z těchto míst umožňuje náležitou viditelnost. K uvedeným počtům sedadel se připojovala místa k stání jak na konci parteru („Stehparterre“), tak na bočních ramenech galerie. Ve vstupní partii rozvinuli autoři uspořádání, uplatněné už dříve v Karlových Varech, vestibul i foyer však tentokrát koncipovali na oválném půdorysu. Schodiště se z vestibulu radiálně rozbíhají a zdůrazňují diagonální směr k foyeru a k oběma balkónovým pořadím. Řešení je přehledné, bezpečné a současně elegantní.

V architektonickém pojetí uplatnili projektanti podobnou stylovou podvojnost jako u svého dřívějšího divadla ve Fiume. Zatímco exteriér dodržuje až stroze přísné neorenesanční formy, v interiéru se naplno rozvíjí bujná neorokoková dekorativnost doprovázená početnými figurálními plastikami. Ke slavnostnímu charakteru hlediště přispívá způsob, jímž jsou uspořádány do tří až čtyř etáží rozdělené lóže. Za sloupcem proscéniových lóží, jevících se jako integrální součást jevištního portálu, následuje trojice lóží se zvlášť okázalou úpravou. V úrovni prvního a druhého balkónu vystupuje do prostoru obloukovými parapety a od ostatního hledištního prostoru je odlišena široce klenutým pasem, podpíraným plastickými figurami rozevlátých gest. Teprve za touto skupinou spojuje průběžný parapet ostatní otevřené lóže, oddělené navzájem pouze ustupujícími dělicími stěnami s karyatidami nebo dekorativními volutami na čelní ploše. Nástropní obrazy s bukolickými náměty, zasazené do bohatých rokajových rámců, jsou dílem Eduarda Veitha (1856–1925). Ten byl také autorem malby na původní oponě s personifikacemi Ctností a Neřestí, inspirujícími dramatického autora. Veithova opona se ztratila po poslední válce; současnou, volně reagující na námět Mozartovy Kouzelné flétny, vytvořil roku 2002 Antonín Střížek (* 1959).

 

Literatura:

Bohemia 8. 9. 1887

– Hermann Katz, Das neue deutsche Theater in Prag. Prag 1887

– Oskar Teuber, Geschichte des Prager Theaters 3. Praha 1888, s. 826 n.

– Richard Rosenheim, Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag. Praha 1938, s. 71–82

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I. Praha 1949, s. 243–248

– Hans-Christian Hoffmann, Die Theaterbauten von Fellner und Helmer. München 1966, s. 106–107 a obr. 48–157

– Jiří Hilmera, Budova Neues Deutsches Theater scénou Národního divadla již v roce 1938?. Divadelní revue 4, 1993, č. 3, s. 17–21

– Jiří Hilmera, Česká a moravská divadla podle projektů atelieru Fellner & Helmer. Divadelní revue 5, 1994, č. 2, s. 118–34

– Jiří Hilmera, Státní opera (čp. 75). In Růžena Baťková a kol., Umělecké památky  Prahy – Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady. Praha 1998, s. 794–795

– Gerhard Dienes (ed.), Fellner & Helmer: Die Architekten der Illusion: Theaterbau und Bühnenbild in Europa (anlässlich des Jubiläums 100 Jahre Grazer Oper). Graz 1999

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura. Praha 1999, s. 42–43, 72, 168, obr. 56–58

– Tomáš Vrbka, Státní opera Praha 1888–2003. Praha 2004

 

Tágy: Belle Époque, Fellner a Helmer, Novorenesance, Novorokoko, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, volně stojící budova

 

Autor: Jiří Hilmera

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplusjedna=