enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo na Vinohradech

Alois Čenský

alias Divadlo československé armády (1950 - 1955, 1960- 1966 ), Ústřední Divadlo československé armády (1955- 1960), Divadlo J. K. Tyla (1943- 1944), Divadlo na Vinohradech (1966- ), Městské divadlo na Vinohradech (1945- 1950), Městské divadlo Královských Vinohradů (1907- 1923), Městské divadlo na Královských Vinohradech (1923- 1941)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)15. 3. 1904 | Architektonická soutěž

Byla vypsána soutěž na projekt divadla. Uzávěrka soutěže byla 30. listopadu 1902. Sešlo se celkem dvanáct návrhů, které posoudila porota, v níž z tvůrčích architektů zasedali Jan Koula, Josef Schulz,  Josef Zítek a  František Adolf Šubert. Byly uděleny tři ceny v pořadí autorů Alois Čenský – Antonín Balšánek – Antonín Hrubý. Vypracování stavebních plánů bylo svěřeno architektu  Čenskému, který měl podle dobových pravidel možnost či přímo úkol opřít se při konečném řešení i o další z oceněných projektů – ve vinohradském případě se to týkalo zejména některých myšlenek ze soutěžního návrhu Balšánkova.


(zobrazit)24. 11. 1907 | Zahajovací představení
Stavební práce začaly 27. února roku 1905 výkopem základů. Vedení obce uspořádalo na Svatováclavský den (28. září) slavnost položení základního kamene. Ke slavnostnímu otevření došlo po 24. listopadu 1907 premiérou „Godivy“ Jaroslava Vrchlického.
(zobrazit)1926 | Modernizace jevištní techniky

(zobrazit)1992 | Modernizace jevištní techniky

lidé

(zobrazit)Alois Čenský |hlavní architekt
Český architekt a profesor pozemního stavitelství na České technice v Praze. V letech 1896-1907 učil na průmyslové škole stavební v Plzni, Písku a Praze. V letech 1903-1921 byl redaktorem časopisu Architektonický obzor a rovněž je autorem několika odborných knih.Více divadel

(zobrazit)Josef Mocker |architekt

Český architekt a restaurátor; představitel puristické památkářské koncepce v duchu pseudogotiky. V letech 1873-98 pověřen dostavbou katedrály sv. Víta v Praze, inspirace parléřovskou gotikou, dostavěl západní průčelí se dvěmi věžemi. Hlavní restaurátorské práce: dóm sv. Štěpána ve Vídni a hrad Karlštejn (s B. Schmidtem), Prašná brána v Praze, chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, kostely v Kolíně, Plzni, Vysokém Mýtě, hrady Křivoklát, Konopiště a jiné. Mockerovy novostavba v novogotickém stylu: kostel sv. Ludmily v Praze na Vinohradech, chrám Petra a Pavla na Vyšehradě, proboštství v Praze na Hradčanech, Schwarzenberská hrobka v Třeboni.

Zdroj:


(zobrazit)Antonín Turek |architekt
Český architekt. Účastnil se mnoha soutěží, ve kterých získal často úspěchy, zejména I. ceny za návrhy: občanské záložny v Českém Brodě, zemské vyšší reálký v Holešově na Moravě, budovy pro okresní výbor a poštu ve Vysokém Mýtě, budovy obchodní a živnostenské komory v Praze a obecné školy se Sokolovnou v Sadské. Všecky tyto budovy byly podle jeho návrhů a jeho vedením vystavěny. První ceny získal, aniž se byl při provádění účastnil, při soutěžích za návrhy: měšťanských škol v Kralupech, občanské a hospodářské záložny v Náchodě.Více divadel

Antonín Hrubý |architekt - účastník soutěže
(zobrazit)Antonín Balšánek |architekt - účastník soutěže

Český architekt pozdního historismu a secese. Z díla: Městské divadlo v Plzni a Pardubicích; Muzeum hlavního města Prahy); regulace Malé Strany a Hradčan; výzdoba mostu u Národního divadla (ND) v Praze; spolu s O. Polívkou vedl od r. 1906 stavbu Obecního domu v Praze (secese).

Své teoretické názory na divadelní architekturu Balšánek podal v roce 1913 v rámci obsáhlejšího přednáškovém cyklu „O stavebnictví“ v samosprávném kursu českého Vysokého učení pro politické vědy. Balšánek tu uvádí, že kdo v posledních letech nestranně posuzoval v českých zemích vystavěná divadla, ten „uzná jistě, že v rámci daných poměrů dosáhlo se bez výjimky maxima splnění moderních potřeb v každém ohledu.“ Reformní německé, jen „domněle moderní“ snahy a pokusy o zavedení amfiteatrálního typu divadla v Čechách označuje za „naprosto nesprávné.“ Spojuje si je s wagnerovskými představeními prodchnutými slavnostní náladou a účastí kosmopolitního publika, což jsou „momenty, které nemají pranic společného asi s vlastním účelem divadla, ani s jeho vznešeným posláním – býti domem lidovým“. Oproti německým snahám stavěl zdravé myšlenky lidového divadla a připomínal ideje kolující v Rusku a usilující, „by se divadlo stalo skutečným útulkem širokých vrstev, po vzdělání bažících, a sice v tom smyslu, že by se spojily s veřejnými knihovnami a čajovnami“ (viz Antonín Balšánek, O stavebnictví, Architektonický Obzor XII, 1913, s. 137).

Více divadel

(zobrazit)Jan Evangelista Koula |člen poroty

český architekt a malíř krajin. V architektonické tvorbě zastánce purismu (návrh restaurace) a funkcionalismu; zabýval se otázkami bydlení (vily v Praze-Babě, dům v Lipanech, návrhy sektorového nábytku), přestavbou statků a obchodních domů. Autor knih Obytný dům dneška, Nová česká architektura.

Zdroj:


František Adolf Šubert |člen poroty, dramatik
(zobrazit)Karel Špillar |malíř
Český malíř, žák F. Ženíška. Autor náladových obrazů všedního dne částečně pod vlivem impresionismu (Na výstavě v Paříži, V kavárně, později monumentálně dekorativních děl (mozaika Hold Praze a malby Hudba, Tanec, Poezie, Drama v Obecním domě, výzdoba hotelu Central, Staroměstské radnice).Více divadel

(zobrazit)František Urban |malíř

Jeho životní dílo je věnováno církevnímu umění, zejména nástěnné výzdobě chrámů a návrhům kostelních oken. Žák Ženíškův, zručný v kresbě a v komposici, stal se dekoratérem velkých ploch, stylisovaných s přízvukem vídeňské secese. Efektnost barvy přispěla k popularitě jeho prací, ale nezastřela jejich výtvarnou chudobu.

Lit.: F. [Urban], Výběr prací výzdoby chrámové;

A. Schroll, Vídeň, I. 1907, II. 1909; Umění I. 260; Dílo V. 97 a VI. 113;

P. Toman, Nový slovník č. výtv. umělců 712; Katalog posmrtné výstavy v Um.-prům. museu 1921. de.

http://www.amaterskedivadlo.cz/main.php?data=osobnost&id=6870

Více divadel

(zobrazit)Vladimír Županský |malíř

Náleží mezi dekorativisty, malíře moderního směru, jenž vede k applikovanému umění. http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?IDosoby=32041

Více divadel

(zobrazit)Antonín Mára |sochař

čes. sochař a medailér. Jako žák C. Kloučka se věnoval dekorativní plastice doma (Zemská banka, Obecní dům, Wilsonovo nádraží) i v cizině (ve Vídni, kam byl povolán arch. Ohmannem r. 1903, plastická výzdoba pro nové dvorní sídlo a v Magdeburku pro uměl. prům. museum). Za pobytu ve Vídni seznámil se s medailérstvím. Od r. 1909 je prof. sochařské školy v Hořicích. Po převratě měl příležitost uplatnit se i ve volné plastice (pomníky padlým). Vnitřně zůstal spjat s dobou secese a s jejím chápáním plastiky jako ozdoby. Lit.: Medaile v zemích českých, Praha 1924; P. Toman, Slovník čsl. výtvarných umělců, Praha 1935.

 


historie

Až do připojení osmatřiceti předměstských obcí k dosavadnímu historickému jádru a vytvoření administrativního celku Velké Prahy roku 1922 byly Královské Vinohrady samostatným městem, které dávalo najevo své sebevědomí i ve věcech kultury. Výsledkem takových stanovisek bylo také rozhodnutí městského zastupitelstva z roku 1902 zřídit v centru Vinohrad reprezentativní městské divadlo. Vybráno bylo hlavní náměstí, tehdy zvané Purkyňovo (dnes náměstí Míru), kde už v letech 1888–1893 vznikl novogotický kostel sv. Ludmily (Josef Mocker), v letech 1893–1894 novorenesanční Národní dům (Antonín Turek) a plánovaly se honosné činžovní domy. Pro divadlo byl výhodně získán pozemek na severní straně náměstí a 2. srpna 1902 byla vypsána soutěž pro „architekty slovanských národností“ na projekt divadla, v němž by se podle soutěžních podmínek „provozovati daly především hry činoherní a hry výpravné, popřípadě opery“.

 

Uzávěrka soutěže byla 30. listopadu 1902. Sešlo se celkem dvanáct návrhů, které posoudila porota, v níž z tvůrčích architektů zasedali Jan Koula, Josef Schulz a Josef Zítek, jako divadelní odborník tu měl svůj hlas František Adolf Šubert. Byly uděleny tři ceny v pořadí autorů Alois Čenský – Antonín Balšánek – Antonín Hrubý. Vypracování stavebních plánů bylo svěřeno Čenskému, který měl podle dobových pravidel možnost či přímo úkol opřít se při konečném řešení i o další z oceněných projektů – ve vinohradském případě se to týkalo zejména některých myšlenek ze soutěžního návrhu Balšánkova. Další projekční práce brzdily finanční komplikace na straně investora, a tak teprve na jaře 1904 dostala městská rada nové definitivní plány, které Čenský podepsal s datem 15. března. Vlastní stavební práce začaly 27. února následujícího roku 1905 výkopem základů. Přes jaro a léto vyrostlo zdivo do výšky prvního patra. V rýsujících se prostorách příštího divadla uspořádalo vedení obce na Svatováclavský den (28. září) slavnost položení základního kamene. Ještě 9. prosince bylo na stavbě dosaženo plné výšky zdiva, v lednu 1906 začala montáž železných krovů a do konce roku byl zcela hotov vnějšek budovy. Dokončovací práce v interiéru však zabraly ještě řadu dalších měsíců, takže ke slavnostnímu otevření došlo po opakovaném odkladu až 24. listopadu 1907 premiérou „Godivy“ Jaroslava Vrchlického.

 

Původní název Městské divadlo Královských Vinohradů byl v říjnu 1923 změněn na Městské divadlo na Královských Vinohradech. Za nacistické okupace bylo na podzim 1941 vyhlášeno stanné právo, během něhož byla mj. zakázána veškerá divadelní představení. Po jeho odvolání v listopadu 1941 byla vinohradská budova předána německému filmu. Na podzim 1942 se tu začala hrát česká operetní představení a od roku 1943 činohra. Rozhodnutím protektorátní vlády byla budova organizačně připojena k Národnímu divadlu pod jménem Divadlo J. K. Tyla, po osvobození se vrátil předválečný název Městské divadlo na Královských Vinohradech. Pak přešlo divadlo pod vedení armády a od podzimu 1950 do ledna 1966 hrálo jako Divadlo Československé armády (z toho v sezónách 1950–1951 až 1959–1966 jako Ústřední divadlo Československé armády). Od února 1966 trvá název Divadlo na Vinohradech.

 

Samostatně stojící budova se obrací hlavním průčelím do náměstí Míru, ze stran je vymezena ulicemi Ibsenovou a Šubertovou, vzadu Římskou. V jejím stylu převažuje nad neorenesančním základem secesní dekorativismus (sám autor hovořil o „moderní renesanci“). Z hlavního sedmiosého průčelí vystupuje pětiosý rizalit. Nad jeho třemi klenutými vchody se dekorativně vysouvá trojlaločná markýza, kryjící obloukem vedenou nájezdovou rampu. Nad ní, v nižším pásu fasády před prvním i druhým patrem interiéru, rámuje čtveřice představených sloupů s jónskými hlavicemi trojici vysokých francouzských oken. V druhém patře se před středními osami táhne terasa, na jejíchž pilířcích spočívají polopostavy personifikující Tragédii, Balet, Operu a Komedii (autor Bohumil Kafka). Nad hlavní římsou je uprostřed plastický městský znak Královských Vinohradů. Na nárožích završují rizalit mohutné sokly, nesoucí sousoší s dominantními figurami okřídlených alegorií Tragédie (přilba, meč ve vztyčené pravici) a Komedie (zrcadlo pravdy ve vztyčené levici, stržená maska v pravici). Jejich tvůrcem byl Milan Havlíček. Po stranách rizalitu ustupující užší osy nesou před nejvyšším patrem otevřené balkóny, široké krajní osy patří křídlům obsahujícím lomená schodiště k prvnímu a druhému balkónu.

 

Obdobnou funkci mají menší výstupky v desáté a sedmnácté (poslední) ose každé z bočních fasád. Vchod v první ose stíní markýza, nad vchody v desátých osách jsou umístěny plastické mefistofelské hlavy (autor údajně Vladimír Županský). Zadní (severní) fasáda je třípatrová, sedmiosá s mírně vystupující druhou a šestou osou. Na nich spojuje druhé a třetí patro edikula tvořená jónskými sloupy a trojúhelným štítem, na druhém patře jsou zavěšeny balkóny. Provazištní věž se na třech stranách (kromě jižní) otevírá pěticemi oken, oddělených toskánskými polosloupy. Nad římsou jižní a severní stěny leží štíty s termálními okny. Budovu kryje systém převážně mansardových střech, odpovídající svým rozvržením skladbě vnitřních prostor a vnějších stavebních hmot. Fasády jsou převážně vodorovně spárované, boční fasády hledištního sektoru mají první a druhé patro provázáno jonizujícími pilastry nesoucími kartuše s monogramem KV (Královské Vinohrady). Po celé ploše fasád je bohatě aplikována reliéfní dekorace – věnce s pentlemi na okenních parapetech, hojně uplatněné masky v okenních záklencích i na místě pilastrových hlavic nebo nad nárožími schodištních bloků. Nároží provazištní věže nesou objemné vázy na projmutých soklech. Stylu přístřešku nad trojicí hlavních vchodů odpovídají štíhlé kandelábry před nájezdovou rampou s reliéfy vinohradských městských znaků na soklech.

 

Nad vstupním vestibulem v úrovni prvního balkónu situované foyer kryje stlačená klenba s lunetami, v jejímž středním poli je dvojice bohatě formovaných lustrů. Trojitá arkáda na zdvojených sloupech odděluje od hlavního prostoru přísálí, z něhož vedou východy na balkóny hlavního průčelí. Hlediště má obdélníkový, mělkým obloukem uzavřený půdorys. Na obou stranách proscénia jsou nad sebou dvě reprezentační lóže, na bocích přízemí a ramenech prvního balkónu pětice polouzavřených lóží. Na obou balkónech jsou situovány široké amfiteátry křesel, za druhým balkónem ještě zasunutá galerie. Ústřední pole mělké klenby nese alegorickou malbu „Hold umění vlasti“ (autor František Urban). Antonín Mára vytvořil reliéf na proscéniovém oblouku, jehož střed zaujímá okřídlená postava se znakem Královských Vinohradů, zatímco v rozích figurují alegorie Opery a Činohry. Týž umělec provedl i ostatní plastickou výzdobu hlediště včetně pozlacených dívčích postav na pilířcích mezi balkónovými lóžemi. Množství dalších plastických detailů realizoval podle Čenského direktiv Antonín Popp. Malba na oponě od Vladimíra Županského znázorňuje odhalenou Múzu sličné dívčí postavy, snášející se na perutích mezi inspirované umělce, shromážděné v idylickém háji.

 

Už při zveřejnění vinohradských soutěžních návrhů se uplatnil podnět, aby bylo nové divadlo vybaveno otáčivým jevištěm. To se ovšem nestalo; jeviště bylo zřízeno na osvědčeném roštovém systému, který umožňoval alespoň snadné zvyšování nebo ponořování jednotlivých polí celé jevištní podlahy, jak to oceňovaly novinové referáty v době dokončování divadla. Významné obohacení tvárných možností jevištní techniky znamenalo, když bylo roku 1926 jeviště vybaveno soustavou 25 stolů, vysouvatelných do výšky i ponořovatelných do hloubky, ale i vyklopitelných v libovolném směru. Systém slouží spolehlivě dodnes. Nedovoloval a nedovoluje ovšem instalaci stálé točny, která musela být provedena v rozkládací podobě a pro každé individuální použití se znovu sestavuje. Při rekonstrukci, provedené během divadelních prázdnin 1992, byla pořízena nová hliníková a elektronicky ovládaná točna. Elektronické ovládání bylo zavedeno také pro stoly a tahy. V nejvyšší části galerie byla zřízena zvuková kabina a technický velín.

 

 

 

Literatura:

 

- VINOHRADSKÉ LISTY a VINOHRADSKÉ NOVINY, roč.1902-1907 passim. 

 

- ARCHITEKTONICKÝ OBZOR II/1903, s.11-12 a tab.11-14, originály v AA NTM

 

- Mádl, K.B. – články v NÁRODNÍCH LISTECH 18.1. a 1.2.1903).

 

- Balák, Jaroslav - článek ve VINOHRADSKÝCH LISTECH 31.I.1903.

 

- Štech, Václav - článek v MÁJI 6.2.1903, s.293.

 

- MÁJ I/1903 (6.února),  s.29.

 

- B.Kavka; DIVADLO I/3, 1.6.1903, s. 54

 

- Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých krajích; Praha 1949, s. 248-251.

 

- Hilmera, Jiří: ZBUDOVÁNÍ DIVADLA NA VINOHRADECH; Praha, s.a. [1989].

 

- Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura; Praha 1999, s. 75-81, 168, 181, 297; obr. 88-93.

 

 

Tágy: Novorenesance, Rakousko-Uhersko, reprezentativní budova, Secese, volně stojící budova

 

Autor: Jiří Hilmera

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětplustři=