Samostatná budova, postavená v areálu žižkovské „Stabenky“ (čp. 899–III, Husitská 24a) – průmyslových objektů továrníka Rudolfa Stabenowa, založených roku 1888. Stavba podle plánů architekta Karla Maška, datovaných 30. květnem 1910, pokračovala tak, že již 4. září téhož roku zde mohl zahájit představení Royal Bioskop Františka Ponce. Pod tímto jménem hrálo kino do roku 1929, pak se stala provozovatelkou podniku žižkovská obec a do roku 1946 platil název Městské bio Žižkov, pak znovu Bio Ponec. Od roku 1968 sloužil objekt jako sklad Filmového podniku hlavního města Prahy, v letech 1997–2001 proběhla rekonstrukce objektu vedená občanským sdružením Tanec Praha na taneční divadlo. Projektantkou byla architektka Jitka Čeňková, světelnou techniku projektoval Daniel Tesař.

V původní podobě měl sál rozměrů 24×12,5 metru na svažité podlaze sedadla ve 26 řadách – převážně po devatenácti – se střední uličkou, přičemž prvních deset řad (čili levnější místa) byla vybavena lavicemi a teprve v dalších řadách byla lepší sedadla. V pozadí pak byly lóže: po dvou v každém rohu a dvě uprostřed, pod promítací kabinou se dvěma aparáty. Před promítacím plátnem leželo mírně prohloubené orchestřiště na ploše 5×2,45 metru.

Do slepé uličky u železničního přemostění se hlavní průčelí budovy obrací třemi oblouky lodžie, v níž po několika stupních osového schodiště stoupají dvě příčná schodištní ramena ke zvýšeným podestám před krajními vchody. Jednotlivé osy oddělují ploché lizény, nad korunní římsou vrcholí fasáda nízkým, v linii pravoúhlých zálomů stoupajícím štítem. Štít nese název divadla a kryje terasu, otevírající se do interiéru trojicí okrouhlých oken. Tektonickou osnovu zvýrazňuje zbarvení jednotlivých komponent: na světle šedém základu mají sokl, lizény i korunní římsa tmavší šedý nátěr, římsa nad oblouky a výplně parapetů ve vnějších osách lodžie jsou starorůžové. Vnitřní stěny lodžie pokrývá abstraktní malba Jana Kalába. V tlumenější intenzitě se podobná malba opakuje na stěnách příčně disponovaného vestibulu. V jeho pravé části stoupá příčně disponované schodiště k bufetu, osvětleného trojicí okrouhlých oken. Dále vede k osovým dveřím za nejvyššími řadami interiéru. Do parteru se vchází dveřmi po obou stranách čelní stěny vestibulu.

Většinu sálu o rozměrech 12×22 metrů zaujímá rovná podlaha jen částečně podsklepené hrací plochy, kryté pružným tanečním kobercem (baletizolem). Ve strmé elevaci stoupající sedmistupňová divácká tribuna nabízí v základním uspořádání na hloubce šesti metrů 110 míst. Mobilní články její konstrukce umožňují variabilitu sestavy a s použitím záložních prvků i zvětšení kapacity až na 200 míst. V levé polovině nejvyššího stupně tribuny je technická kabina, z níž je možná i filmová projekce. Boční stěny sálu člení ploché lizény, otevřený ocelový krov (nově vložený při poslední rekonstrukci) nese střechu segmentového profilu. Pod ním je zavěšen rám příhradové konstrukce o rozměrech 11,8×9,2 metrů s reflektory a zvukovými reproduktory.

Literatura, prameny:

- Stavební archiv úřadu městské části Praha 3

- Hilmera, Jiří: Stavební historie pražských kinosálů; Iluminace 10/1998, č. 1, s.127

- www.divadloponec.cz

Tágy: Rakousko-Uhersko, Geometrická moderna, Belle Époque, Fin de siècle, volně stojící budova

Autor: Jiří Hilmera