enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS | DE

Stavovské divadlo

Antonín Haffenecker

alias Deutsches Landestheater – od 1862, Nationaltheater (Nazionaltheater; Národní divadlo) – od 1783, Tylovo divadlo (1949–1990), Nosticovo divadlo, Stavovské divadlo (1945–1949), Ständisches Nazionaltheater – od 1798, Ständetheater (1939–45), Königlich altstädter Nazionaltheater, Stavovské divadlo (1920–1939)
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)7. 6. 1781 | Základní kámen
Divadlo vzniklo z podnětu a na náklady hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka, který získal povolení k jeho stavbě v březnu 1781. Základní kámen uložili 7. června téhož roku. Stavbu divadelní budovy vedl dvorní architekt Anton Haffenecker.
(zobrazit)21. 4. 1783 | Zahajovací představení

Divadlo bylo dokončeno v prvním čtvrtletí 1783 a slavnostně otevřeno 21. dubna provedením Lessingovy tragédie Emilia Galotti.


(zobrazit)1791 | Přístavba sálu
Přístavba sálu k východnímu průčelí pro ples ke korunovaci Leopolda II.
(zobrazit)1797 | Divadlo zakoupili zemští stavové

(zobrazit)1800 | Oprava
1799-1800 oprava (Ignác Alois Palliardi)
(zobrazit)1814 | Oprava
1814 opravy (Karel Pollak)
(zobrazit)1826 | Teplovzdušné vytápění

(zobrazit)1834 | Nový hlavní lustr

(zobrazit)1844 | Úpravy v interiéru
nová výmalba hlediště, oprava lóží
(zobrazit)listopad 1859 | Rekonstrukce, přístavby
1859-04až11 přidána nová galerie, celá budova zvýšena do dnešní úrovně – projekt Karl Brust (snad ve spolupráci s Josefem Niklasem), stavitel Jan Ripota
(zobrazit)1874 | Obnova výmalby hlediště
obnova dekorativní výmalby hlediště (Karel Nácovský a pozlacovač Josef Nejtek)
(zobrazit)říjen 1882 | Úpravy
1882-05až10 úpravy exteriéru i interiéru (proj. Achille Wolf)
(zobrazit)1925 | Rekonstrukce hhlediště a jeviště

(zobrazit)1991 | Generální rekonstrukce
1983-1991 Generální rekonstrukce objektu

lidé

(zobrazit)Josef Niklas |architekt

Architekt českého historismu. V letech 1835–36 student Karla Wiesenfelda na pražské polytechnice, poté praktikoval u Heinricha J. Frenzela v Praze a Leopolda Mayera ve Vídni. Vykonal studijní cesty po Německu, Francii a Itálii. Po návratu se usadil jako adjunkt architektonického rýsování v Praze. V roce 1849 se stal asistentem Bernharda Gruebera na pražské polytechnice, v roce 1850 jmenován učitelem kreslení a stavitelství pozemního na c. k. reálce v Praze. V roce 1860 se přihlásil k habilitaci z praktické stavební výuky na technice v Praze, roku 1864 dostal profesuru na katedře pozemního stavitelství pražské polytechniky pro českou řeč. Roku 1869 převzal katedru na nově oddělené české části polytechniky, kde setrval až do své smrti (v letech 1873–74 tu byl rektorem). Spolu s F. X. Šandou vydal knihu Joendlovo poučení o stavitelství pozemním (1862) a Slohy stavitelské od nejstarších dob až na dobu nynější (1865). Autor řady církevních novogotických i novorenesančních městských staveb v Čechách. Vedle účasti na přestavbě Stavovského divadla realizoval dřevěné Novoměstské divadlo (1858) a Švandovu arénu na Pštrosce (1869), zúčastnil se soutěže na Národní divadlo (1866) a v l. 1868–1869 vypracoval projekt německého divadla v Plzni.

Více divadel

(zobrazit)Karl Brust ml. |architekt
Brust, Karl (*1829) -– stavovský inženýr, projektan přestavby Stavovského divadla z r. 1859

(zobrazit)Karel Pollak |architekt

Stavitel v Praze, který byl činný mezi lety 1812 až 1845, kromě opravy Stavovského divadla roku 1814, taktéž připravil nerealizovaný návrh jeho rozšíření.

In: Vlček, Pavel a kol. : Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, str. 515, Praha 2004.


(zobrazit)Jan Ripota |architekt
Ripota, Jan (1799-1879) – stavitel (úpravy Stavovského divadla z r. 1859)

(zobrazit)Achill Wolf |architekt
Wolf, Achill (1832nebo1834-1891) – architekt (úpravy exteriéru i interiéru Stavovského divadla z května až října 1882)

(zobrazit)Miroslav Řepa |architekt

Studoval v letech 1949–1953 na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze. V roce 1954 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do školy profesora Jaroslava Fragnera. Během studia na AVU spolupracoval na architektonických soutěžích u J. Fragnera, Jiřího Gočára a Jiřího Krohy.
Po ukončení studií krátce spolupracoval (realizace zlínského divadla) se svým otcem architektem Karlem Řepou. V roce 1965 vyhrál s Vladimírem Pýchou soutěž na Československý pavilon na Světové výstavě EXPO v Montrealu. Následoval projekt divadla Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky v roce 1970 a funkce technického ředitele československého pavilonu na Expo ´92 v Seville. Od roku 1970 spolupracoval na rekonstrukci Smetanova divadla a Národního divadla, od roku 1976 ve funkci architekta v útvaru Národního divadla. V letech 1984–1991 pokračoval na rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla. V roce 1993 se stal kurátorem výstavy Josip Plečnik, následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy „Deset století architektury“ v areálu Pražského hradu.  

Více divadel

(zobrazit)Karel Nácovský |malíř
malíř (obnova interiérové dekorace hlediště 1874 Stavovského divadla)Více divadel

(zobrazit)Josef Platzer |malíř
Josef Platzer se narodil roku 1751 v Praze. Kromě litomyšlského dekoračního souboru byl autorem dekorací pro zámecké divadlo Lichtenštejnů ve Valticích, pro Stavovské ( Nosticovo ) divadlo v Praze, pro vídeňské dvorní divadlo a tamní divadlo u Korutanské brány. Zemřel ve Vídni v roce 1806.Více divadel

(zobrazit)Antonio Sacchetti |malíř

Antonio Sacchetti maloval pro Stavovské divadlo v Praze až do svého odchodu do Varšavy roku 1829. Později pracoval pro Prahu již pouze ojediněle. Rozsáhlou činnost A. Sacchettiho v Praze můžeme přesně sledovat až od roku 1824, od kdy máme téměř úplné divadelní cedule (chybí jen druhá polo­vina roku 1828). Od 1. V. 1824 až do 29. IV. 1829 namaloval A. Sacchetti dekorace nejméně pro 23 her. Nebyly to většinou dekorace pro celou hru, ale často jen závěrečná dekorace (Schlussdekoration) anebo dekorace pro jednotlivé akty. Velká část Sacchettiho dekorací z let 1824—1829 byla určena pro ro­mantické opery, kouzelné frašky a výpravné hry, a proto v jeho práci jistě již převažoval romantický malířský styl.

 

IN: Bartoš  Jaroslav a Černý, František, ed. Dějiny českého divadla. 2. [díl], Národní obrození. Praha, 1969  p. 176 

Více divadel

Josef Nejtek |sochař
(zobrazit)Lorenzo Sacchetti |

Lorenzo Sacchetti byl typickým představitelem starého barokního a klasicistního divadelního výtvarnictví. Jeho výtvarné dílo je tématicky velice široké, zahrnuje jednak kresby střídmých klasických architektur i neskutečných monumentálních paláců, přehnaně romantické přírodní motivy i realistické krajiny. Jeho výtvarný projev na divadelních dekoracích je velmi výrazný, s dramatickým střídáním světlých a temných ploch.

 

 

"Celkový názor L. Sacchettiho na styl divadelního malířství poznáme nejlépe z jeho dvojjazyčné italsko-německé publikace Fasslischer Unterricht in den Anfangsgrůnden der Theater-Mahlerei (Snadno pochopitelné vyu­čování začátkům divadelního malířství). Tento Sacchettiho úvod do divadelního malířství vyšel v Praze 1830 a autor se na něm podepisuje jako „malíř divadelních dekorací v Praze". Z útlé knížky je zřejmé, že autor, žák Bibienů, pokládá za bezpodmínečné studium geometrie a architektury podle italských pramenů, kresbu řeckých a římských staveb, znalost renesančních děl Serlia a Palladia i schopnost malovat paláce a kostely podle skutečnosti. Dále je podle Sacchettiho třeba studovat perspektivu, správné efektní osvětlení apod. Vše má být překvapivé a velkolepé. Až potud je Sacchetti typickým potomkem staré barokní a klasicistické perspektivářské školy. Modernější prvky, hlavně romantické, se objevují v těch místech knížky, kde malíř mluví o nutnosti malovat skutečné krajiny, krásné stromy, anglické zahrady a v jejich okolí romantické louky a vísky, pohoří, strmé skály apod. Sacchetti požaduje také souhlas dekorací s historickou situací děje hry a nabádá ke studiu architektur egyptských, čínských, perských, arabských, amerických apod. Jen po rozsáhlé přípravě unikne divadelní malíř, jak píše Sacchetti, výtce, že je mazalem, a uzavře svou životní pouť jako užitečný člen společnosti.
V žádném případě Sacchetti na scéně nesnáší, a to ani v bajce, skutečné látkové drapérie. Jednou je na scéně dokonce někde viděl a nabyl přesvědčení, že v tom případě divadelní malíř klesá na úroveň čalouníka. L. Sacchetti byl tedy důsledným zastáncem malované scény a jiné dekorační postupy pokládal za absurdní."

 

In: Bartoš  Jaroslav a Černý, František, ed. Dějiny českého divadla. 2. [díl], Národní obrození. Praha, 1969  p. 176

Více divadel

(zobrazit)Tobiáš Mössner |

Dekorační malíř stavovského divadla (1837–69). Pravděpodobně se vyučil ve Vídni, poté působil v Josefstadttheatre, kde se seznámil se Stögerem, se kterým přišel do Prahy. Roku 1836 maloval v Praze dekoraci  ke slavnostnímu představení při korunovaci císaře Ferdinanda Dobrotivého. Pro Stavovské divadlo tvořil dekorace exteriérů i interiérů. Jeviště chápal spíš jako architektonický prostor, ve kterém (v návaznosti na Platzera) používal oblouk, kterým jeviště prostorově dělil. Narozdíl od Platzera ho ale využíval i scénicky – často představoval stromy či sloupoví. Ve své době předvedl na jevišti i zcela ojedinělou simultánní scénu (průřez víceposchoďovým domem). Vedle Stavovského divadla tvořil dekorace i pro divadlo v Růžové ulici a zabýval i úpravou divadelních interiérů či malováním opon. Nezaměřoval se pouze na pražskou scénu, ale pracoval i pro mimopražská divadla – např. Hradec Králové a Čáslav.

In:  Tvrdíková, Lada. Divadelní život v Čáslavi v letech 1869-1923, Bakalářská práce, Masarykova universita,  Brno 2007

Více divadel

Franc Nostitz-Rieneck |Zadavatel stavby

historie

Divadlo vzniklo z podnětu a na náklady hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka, který získal povolení k jeho stavbě v březnu 1781. Základní kámen uložili 7. června téhož roku, divadlo bylo dokončeno v prvním čtvrtletí 1783 a slavnostně otevřeno 21. dubna provedením Lessingovy tragédie Emilia Galotti. Jeho původní název zněl Nationaltheater (Nazionaltheater; Národní divadlo), doplňovaný někdy jménem hraběte Nostice. Když divadlo roku 1798 odkoupili zemští stavové, začalo se k jeho dosavadnímu názvu v úředních dokumentech a oznámeních přidávat označení „ständisches“, „königlich“ „altstädter“ a podobně. Od roku 1862, kdy ze souboru odešli čeští herci do nově postaveného Prozatímního divadla, zněl název Deutsches Landestheater. V listopadu 1920 budovu zabrali čeští divadelníci a tehdy se stala pobočnou scénou Národního divadla s názvem Stavovské divadlo. Za nacistické okupace se zde hrálo německy (pod jménem Ständetheater), po osvobození se vrátilo české pojmenování, změněné 1949 na Tylovo divadlo, po listopadu 1989 znovu Stavovské.

Stavbu divadelní budovy vedl dvorní architekt Anton Haffenecker (1720–1789), autor dostavby severního křídla Pražského hradu, který opakovaně pracoval i pro nostickou hraběcí rodinu na zámku v Měšicích u Prahy nebo při stavbě Nostického paláce na Malé straně. Původně klasicistní, zčásti barokem inspirovaný Haffeneckerův styl získal pozdějšími přestavbami neorenesanční charakter. Ve své původní podobě bylo divadlo, samostatně stojící v západní části Ovocného trhu a hlavním průčelím mířící do Rytířské ulice, výrazně nižší. Úrovní se přibližně vyrovnávalo výšce sousedního Karolina. Nad vodorovně spárovaným přízemkem bylo vysoké první patro a nízké horní polopatro. Z hlavního průčelí výrazně vystupoval střední rizalit s konkávně vybranými bočními stěnami. V jeho přízemí byl podjezd pro krytý příjezd kočárů a horními podlažími procházela vysoká půlkruhově klenutá okna. Rámovaly je dvojice sloupů nesoucích kladí a vlys s nápisem. Průčelní kompozici završoval trojúhelný štít s figurálním reliéfem. Z bočních průčelí podobně vystupovaly tříosé rizality se štíhlými pyramidami po stranách, zadní průčelí mělo střední pravoúhlý vstup pod velkým lunetovým oknem v horním polopatře.

Základní prostorové řešení hlediště bylo v podstatě podobné dnešnímu. Hlediště na podkovovém půdorysu dosti širokých proporcí mělo plochý parter, neboť počítalo s pořádáním plesů. Na úrovni přízemí a v dalších dvou pořadích parter lemovaly lóže a nad nimi galerie, určená patrně pouze pro stojící diváky. Střední lóži na úrovni prvního balkónu kryl baldachýn završený péřovým chocholem. Parapety všech lóží nesly obdélné výplně s klasicistními festony, římsu nad galerií podpíral sled hermovek. Ostění jevištního portálu zvýrazňovaly kanelované pilastry s korintskými hlavicemi. Mohutné volutové konzoly nad nimi podpíraly překlad s kazetovaným podhledem, nad nímž byl umístěn reliéfní medailon s podobiznou Gottholda Ephraima Lessinga. Do hloubky lichoběžníkově se zužující hrací plochu jeviště lemoval sled sedmi kulisových rámů, na které se zavěšovaly dekorace vytvořené k otevření divadla pražským rodákem, vídeňským divadelním malířem Josefem Platzerem (1751–1806). Jeviště původního Nosticova divadla bylo možno rozšířit o hloubku zadní scény nebo dokonce otevřít do volného prostoru za divadelní budovou. Této možnosti se prakticky využilo roku 1791, kdy se zde konal ples ke korunovaci Leopolda II. Tehdy tu byl upraven veliký sál, vzniklý propojením hlediště s jevištěm a přidáním další prostorné haly, zřízené za široce rozevřenými vraty v pozadí scény. V 19. století se při letních představeních otevíral divákům výhled do náměstí, kde se na koních předváděli hrdinové rytířských her nebo kam přijížděl vůz postilióna z Lonjumeau.

Stavovské divadlo prošlo řadou menších i podstatnějších úprav, zaměřených zejména na rozšíření jeho kapacity. Snad už roku 1834 se uvažovalo o zřízení druhé galerie. K pronikavé změně došlo v době od poloviny dubna do konce listopadu 1859 (soubor hrál mezitím v Novoměstském divadle na místě dnešní Státní opery). Podle projektu inženýra Karla Brusta, snad ve spolupráci s Josefem Niklasem (1817–1877), byla celá budova zvýšena. Změna exteriéru byla provedena vcelku citlivě – byl dodržen půdorys hlavního průčelí, rozděleného nyní do dvou pater, a zachován jeho stylový ráz včetně charakteristického završení středního rizalitu prostým trojúhelným štítem. Rizality na bočních průčelích byly rozšířeny z tříosých na pětiosé. Úpravy interiéru naopak znamenaly zhoršení podmínek. Prostor byl sice prodloužen posunutím jevištního portálu o šířku jedné postranní lóže, ale jeho nadměrné převýšení po dodatečném vložení další galerie bylo ještě zdůrazněno ponořením parteru do hloubky. Další úpravy z května až října 1882 podle projektu Achilla Wolfa (1834–1891) byly vyvolány zostřenými bezpečnostními předpisy po katastrofálních divadelních požárech předchozího roku. Především byly pomocí pavlačí a otevřených schodišť na bocích budovy vytvořeny nové únikové komunikace. Interiér získal namísto původní luisézní výzdoby novou dekoraci, spojující stylové vlastnosti druhého rokoka a neorenesance. Snad to bylo v souvislosti s touto úpravou, kdy byla do štítu nad hlavním průčelím místo dřívějšího široce rozvinutého figurálního reliéfu vložena střední kartuš se zemským znakem.

Od otevření Nového německého divadla (dnešní Státní opera) v lednu 1888 věnovala správa německých divadel v Praze Stavovskému divadlu malou pozornost a ani péče ze strany Národního divadla neodpovídala po několik let národovecké horlivosti ze záboru v listopadu 1920. Budova postupně chátrala, takže roku 1924 pražský primátor hovořil o jejím policejním uzavření a Státní regulační komise vznesla dokonce požadavek na její demolici. Roku 1925 však proběhla celková rekonstrukce divadelního interiéru. Na místě pětice středních lóží bylo na prvním balkónu zřízeno několik obloukových řad, jeviště bylo o pět metrů rozšířeno a dále došlo ke zvýšení provaziště, zřízení propadla a zavěšení nové železné opony. Z úprav, provedených během druhé světové války, bylo nejcitelnější zrušení amfiteátru na prvním balkónu a zřízení velké „protektorské“ lóže na jeho místě. Radikální rekonstrukce divadla proběhla v letech 1983–1991. Statika budovy byla posílena prohloubením základů, interiér byl z převážné části rozebrán a po restaurování znovu sestaven. Úprava prvního balkónu se vrátila k původnímu uspořádání s lóžemi po celém obvodu. Pronikavě byly rozšířeny podzemní prostory včetně vysunutí suterénu pod plochu Ovocného trhu, odkud se mohou do podzemí spouštět výtahem celé dekorační vozy.

Současný stav

Exteriér Stavovského divadla je převážně dvoupatrový. Přízemí nese vodorovné spárování, které se u klenutých portálů a oken zalamuje do klenáků. Obě patra spojují na většině ploch vysoké pilastry s korintskými hlavicemi. Hlavní západní průčelí do Rytířské ulice je pětiosé. Ze základní úrovně vystupuje rizalit završený trojúhelným štítem, jehož rozšířenou střední osu rámují dvojice hladkých sloupů opět s korintskými hlavicemi. Mezi nimi je v prvním patře umístěn balkón s dekorativním reliéfem na parapetu. Štítový tympanon nese kartuši s reliéfem českého lva pod svatováclavskou korunou, na vlysu je nápis „PATRIAE ET MUSIS MDCCLXXXI“ („Vlasti a múzám 1781“). Přízemí rizalitu se otevírá trojicí klenutých portálů, ve vnějších osách jsou prosté pravoúhlé dveře. Okna obou pater jsou na vnějších osách pravoúhlá, na rizalitu obloukovitě zaklenutá. Boční fasády začínají od nároží dvěma osami, pak se půdorys budovy v souladu s vnitřní dispozicí hlediště a jeviště rozšiřuje v délce jedenácti os, z nichž pět prostředních vystupuje jako plochý rizalit. Obě boční průčelí lemují pavlače podpírané volutovými konzolami, od jejichž obou konců klesají podél budovy schodiště, ústící dole do kamenné branky s mřížovými vrátky. Štíhlé litinové sloupy nesou ve druhém patře další kovovou pavlač před vnitřními devíti osami půdorysně rozšířené partie. Každé z bočních průčelí završují trojúhelné štíty nad mírně vystupující pěticí vnitřních os. Na jižní straně proti Havířské ulici vyplňuje plochu štítu nápis „FRANCISCUS ANTONIUS S. R. I. COMES FUNDAVIT A. D. MDCCLXXXI“, na severní „DELEGATI INCLYTI REGNI BOHEMIAE REEDIFICARI FECERUNT A. D. MDCCCLIX“. Směrem k východnímu nároží pokračují obě boční průčelí pěti osami se sdruženými pravoúhlými okny. Zadní průčelí, orientované do Ovocného trhu, je pětiosé se středním mírně vystupujícím tříosým rizalitem. V jeho přízemí je střední vchod, nad ním rámují vysoké polosloupy střední osu se sdruženými okny. V plastickém vlysu nad druhým patrem obklopují plastickou Múzu s lyrou postavičky putti s divadelními atributy. Trojúhelný štít nad rizalitem završuje kamenná lyra, dolní rohy nesou akroterie a vlys vyplňuje pás palmet.

Hlediště má výrazně se svažující parter, který obklopují tři etáže lóží a dvě galerie. Mělké ostění jevištního portálu tvoří štíhlé korintské pilastry. Volutové konzoly nad nimi podpírají překlad, jehož čelo je rozděleno do pěti polí s postavičkami putti v rozvilinovém dekoru. Orchestřiště bývá častěji překryto a slouží jako předscéna. Na jevištní portál navazují v plné výšce hlediště zdvojené lóže, jejichž spojené parapety nesou uprostřed kruhové medailony s reliéfními portréty dramatických autorů. Na parapetech devíti dalších lóží obou balkónů se střídají oválné medailony s reliéfy dvojic putti a dětskými hermovkami. Vystupující parapety osových lóží obou balkónů a středových polí obou galerií pokrývají reliéfní rozviliny, do nichž je u střední lóže prvního balkónu zasazen zemský znak. Nad hledištěm je okrouhlá nástropní malba ve zlaceném zarámování. Ve vnějším červeném mezikruží nese osm lichoběžníkových polí reliéfy putti s atributy různých uměleckých oborů. Mezi nimi jsou vložena obdélná pole s drobnými malbami tančících putti. Ve vnitřní světlé ploše jsou symetricky rozložena vyobrazení čtyř okřídlených ženských hermovek, dále se tu střídmě uplatňují jemné girlandy, voluty a další dekorativní prvky. Strop nad orchestřištěm nese uprostřed velký kruhový rám s reliéfem muzicírujících putti, do krajních polí jsou zasazeny menší medailony.

 

Literatura:

Zprávy spolku architektů a inženýrů, 1882, tab. 17–20

– Zdeněk Wirth,Od Kotců k Národnímu divadlu, Umění 11, 1938, s. 219–236 (autor se tu zmiňuje o šesti plánech z r. 1858; ty však byly zničeny v květnu 1945 při požáru Staroměstské radnice, kde sídlil Archiv hlavního města Prahy)

– Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích I, Praha 1949, s. 195–200

Dějiny českého divadla II, Praha 1969, obr. 77

– Dobroslav Líbal – Olga Novosadová, Tylovo divadlo: Stavebně historický průzkum. Praha, SÚRPMO 1978

– Vlček, Pavel, Umělecké památky Prahy: Staré Město a Josefov, Praha 1996, s. 355–358

– Jiří Hilmera, Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 10–15

– Kateřina Bečková, Svědectví Langweilova modelu Prahy, Praha 1996, s. 142–143

– Jaroslav Král (ed.), Stavovské divadlo: Průvodce budovou, Praha 1994

– Zdeňka Benešová – Taťána Součková – Dana Flídrová, Stavovské divadlo: Historie a současnost, Praha 2000

– Richard Biegel, Mezi barokem a klasicismem: Proměny architektury v Čechách a Evropě druhé poloviny 18. století, Praha 2012, s. 293–298

– Jitka Ludvová (ed.), Pražský divadelní almanach: 230 let Stavovského divadla, Praha 2013

 

 

Tágy: Habsburská monarchie, Klasicismus, Novorenesance

 

Autor: Jiří Hilmera

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

dvamínusjedna=