Pražská konzervatoř, založená v roce 1808 za účelem výchovy orchestrálních hudebníků, patří k nejstarším školám tohoto typu v Evropě. Školní rok zahájila roku 1811 podle osnov prvního ředitele Bedřicha D. Webera a v témže roce získala také své první prostory v dominikánském klášteře sv. Jiljí. V roce 1884 se škola přestěhovala do právě dobudovaného Rudolfina, kde se započala její „zlatá éra“ (v letech 1901-1904 se stal ředitelem školy Antonín Dvořák, který zde vychoval řadu významných skladatelů). Po roce 1918 byla škola zestátněna a o své prostory v Rudolfinu přišla, neboť se zde československý stát rozhodl vybudovat poslaneckou sněmovnu. Nějakou dobu škola sídlila v benediktínském klášteře, pak v bývalém chemickém ústavu v Trojanově ulici a poté se přestěhovala do školní budovy Na Rejdišti naproti Rudolfinu. Mezitím se konzervatoř rozšířila o nové obory: zpěv, tanec a herectví.
Nově vybudovaný koncertní sál a divadlo Pražské konzervatoře se nachází v historické budově čp. 77 v ulici Na Rejdišti na Starém Městě. V roce 1901-1902 zde městský úřad nechal vybudovat c. k. akademické gymnázium. Plány dvoupatrové budovy na nepravidelném půdorysu se třemi křídly vypracovala městská stavební a technická kancelář. Pod plány je podepsán tehdejší zaměstnanec úřadu c. k. hlavní inženýr Anton Rosenberg (1833-1907), absolvent vídeňské techniky a projektant řady pražských školních budov. Stavbu provedla stavební firma Václava Nekvasila. Z historických plánů této školy (1900) je patrné, že dnešní divadelní sál v přízemí východního křídla byl původně školní tělocvičnou. Po státním převratu se budova stala majetkem nového státu, který se ji rozhodl využít pro kluby a výbory poslanecké sněmovny (umístěné ve vedlejším Rudolfinu) poslanců Národního shromáždění Československé republiky. V letech 1922-1923 budovu upravovali stavitelé Josef Poskočil, Jaroslav Benedikt, František Strnad a Emil Tomášek. Bývalá školní budova byla zvýšena o jedno patro, dostala novou fasádu, tělocvična začala sloužit zasedáním rozpočtovému výboru a v roce 1923 architekt Václav Roštlapil, který prováděl přestavbu Rudolfina, spojil budovu uzavřeným mostem s Rudolfinem. Po roce 1945 se Na Rejdišti opět usídlila škola – nyní již Státní konzervatoř - a bývalá tělocvična je upravena na orchestrální sál. Studenti dramatického oddělení využívali pro praktickou výuku Divadelní studio státní konzervatoře DISK v Karlově ulici. Zvrat v nedostatku vlastního prostoru pro výuku nastal až v roce 2005, kdy se započal schvalovací proces výstavby nového koncertního sálu v místě školního dvora. Vzhledem k umístění objektu v památkové rezervaci Prahy, došlo k zahájení výstavby podle projektu architekta Karla Sehyla až v roce 2009. Koncertní sál je zasazen do dvora - jeho půlkruhová dispozice komunikačně navazuje na zadní trakt hlavního křídla a na kratší východní křídlo, kde se nachází divadelní sál. K vnější exaktní hmotě pískovcové fasády bez oken připojil architekt prosklené foyery, díky nimž divadlo i koncertní sál získaly samostatný vstup. V klenutých prostorách centrální chodby v 1. PP vznikl promenádní parter navazující na oba vstupní foyery. Koncertní sál ve tvaru kruhové výseče zabírá 1. NP a 1. PP, v podzemní části je umístěno společné zázemí pro oba sály. Pro dosažení optimálních akustických vlastností a s ohledem na výšku plánovaného umístění varhan vystupuje hmota koncertního sálu asi 5 metrů nad terén dvora. Nosná konstrukce koncertního sálu počítá s pozdější, již schválenou realizací dalších nadzemních podlaží budovy. Do doby, než bude nástavba realizována, se střecha koncertního sálu s šesti velkoplošnými střešními okny pro denní osvětlení může využívat jako relaxační zahrada. Šířkové hlediště koncertního sálu má osm konvexně vyklenutých řad na stupních pro 226 diváků, dalších 107 míst je na balkóně. Plocha koncertního pódia je 122 m2, šířka 19, 5 m a hloubka 7,7 – 4, 5 m. Pro své akustické kvality se sál dá využívat i jako nahrávací studio (akustika: Ing. Tomáš Hrádek, SONING Praha). Interiéru vtiskl vzhled architekt Karel Sehyl ve spolupráci s Ing. Josefem Novákem z Akustiky Praha. Vytvořili reprezentativní prostor, jemuž vládne kontrast materiálů dřeva a skla. Celý sál je pokryt dubovou dýhou, pro odlehčení této struktury jsou stěny osazeny tvárnicemi z litého křišťálového skla, které svým organickým tvarováním symbolizují nedalekou řeku Vltavu. Skleněné tvárnice prosvětlují LED diody v barevné škále RGB a dotvářejí tím slavnostní atmosféru koncertů. Eleganci prostoru doplňuje zavěšený dřevěný akustický strop v perlově bílé barvě. Segmentový podhled je zvlněn tak, aby zároveň vytvářel akustický baldachýn.

Divadelní sál se nachází v 1. NP východního křídla školy. Prostor divadla je řešen jako black box. Podlaha celého sálu je bez elevace, jeviště i hlediště se buduje dle aktuálních potřeb a požadavků z praktikáblů. Prostor lze přizpůsobit i potřebám kukátkového divadla, pro které je zde instalována oponová dráha a opona s ručním ovládáním. Novostavba rozšířila divadlo o reprezentativní prosklený vstupní foyer s malou šatnou. Zázemí divadla využívá prostory v 1. NP a další v 1. PP propojené se scénou schodištěm. Divadlo Na rejdišti je jako součást Pražské konzervatoře určeno pro inscenační praxi studentů 5. a 6. ročníků. Na tvorbě inscenací se ve spolupráci se studenty podílí profesionální režiséři, výtvarníci, choreografové, hudební skladatelé a další. Divadlo Konzervatoře tak zaujímá význačné místo při završení studia na hudebně dramatickém oddělení tím, že výsledky práce studentů nejsou izolovány ve školních zdech, ale naopak nabídnuty širokému publiku. 
 

Prameny a literatura:
A: Stavební archiv Mě části Praha 1
L: Ondřej Novotný, Stručná historie Divadla Pražské konzervatoře a co bylo před ním.
Karel Sehyl, Nový koncertní sál Pražské konzervatoře, Stavebnictví 2008, č. 12, s. 44-49.
Karel Sehyl, Nový koncertní sál Pražské konzervatoře Stavitel 2012, č. 5, s. 32-34.
http://www.archiweb.cz/buildings.php?&action=show&id=2942

Tágy: divadelní sál, dvorní přístavek, Novorenesance, řadový dům

Autor: Markéta Svobodová