enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Image

Bedřich Tesař

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1870 | Stavba

Dům na Národní třídě  byl vystavěn v palácovém novorenesančním stylu v roce 1870 podle plánů architekta Bohumila Tesaře.


(zobrazit)20. léta 20. století | rekonstrukce
Název Palác Metro dům dostal po rozsáhlé přestavbě, která proběhla v letech 1922–1925 za rozhodující účasti architekta Karla E. Orta a inženýra Stanislava Bechyně, který projektoval náročnou železobetonovou konstrukci.
(zobrazit)1928 | OTEVŘENÍ KINA

První plán suterénního biografu Metro pochází už z roku 1925, ale práce začaly podle nového projektu až o dva roky později, kolaudace dokončeného kinosálu proběhla 3. dubna 1928, první představení se konalo již 30. března 1928.


(zobrazit)2003 | rekonstrukce

V letech 2001–2002 proběhla podle projektu inženýra Ivana Řezáče stavební úprava suterénního sálu na víceúčelový sál pro „divadlo Metro“. Roku 2003 byl provoz víceúčelového sálu v suterénu povolen.


(zobrazit)2016 | otevření divadla Image

lidé

Bedřich Tesař |hlavní architekt
(zobrazit)Miroslav Melena |architekt
Od roku 2003 vedl architektonický ateliér na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Podle jeho projektů bylo postaveno nebo rekonstruováno dvacet divadel a víceúčelových zařízení. Absolvoval katedru scénického výtvarnictví (1963) u profesora Františka Tröstera na Akademii múzických umění v Praze. Tam také později působil jako pedagog a v roce 1996 se habilitoval. Později působil jako pedagog na JAMU v Brně. Jako scénograf začínal v Divadle P. Bezruče v Ostravě. Od roku 1968 pracoval v Naivním divadle v Liberci. Byl stálým spolupracovníkem Studia Ypsilon jako scénograf. Od r. 1980 pobýval pracovně v Jugoslávii, kde projektoval rekonstrukci Loutkového divadla v Zadaru. Byl pracovně zaměřen na problematiku divadelního prostoru, projekce a realizace konstrukcí membránových střech nad letními amfiteátry a scénami (se statikem J. Zemanem), muzejní expozice a jiné. Jeho architektonické práce zahrnují ideový projekt společenského sálu Paláce kultury v Praze, realizace zastřešení amfiteátru Bažantice pro Děčínskou Kotvu nebo letního divadla v Liberci. Uskutečnil rekonstrukci Mestneho domu v Lublani na loutkové divadlo, stavbu víceúčelového divadla v Zadaru. Pro loutková divadla v Zadaru a Záhřebu pracoval i jako režisér. Vybudoval expozici kulturního a historického vývoje ve světě pro muzeum v Hanoji (1990). Vypracoval návrh na expozici regionálního muzea Krymu v Simferopolu, Realizoval rekonstrukci divadla E. F. Buriana, rekonstrukci Městského divadla v Brně a divadla na Fidlovačce a Horáckého divadla v Jihlavě. Přestavěl společenský sál v Kongresovém centru Praha (Paláci kultury). Společně s ing. arch. P. Valentou a ing. arch. P. Novákem rekonstruoval nejstarší divadelní budovu v zemi "Redutu" jako komorní scénu Národního divadla v Brně. Byl laureátem mezinárodního trienále v Novém Sadu (1972), získal cenu města Děčína (1976), ceny SČDU (1980,1988, 1989) a stříbrnou medaili za českou expozici na Pražském Quadrienále.Více divadel

(zobrazit)Karel E. Ort |architekt

Pracoval tři roky v ateliéru Jana Kotěry, podílel se na výstavbě domů v Plzni pro Družstvo dělnických a rodinných domků. Koncem roku 1910 podnikl studijní cestu do Německa, kde absolvoval uměleckoprůmyslovou školu v Hamburku. Na této škole se stal pedagogem a působil zde až do roku 1920. Poté pracoval jako pedagog na odborné tkalcovské škole ve Dvoře Králové nad Labem, odtud přešel na Školu uměleckých řemesel v Brně, kde působil v oddělení vnitřního zařízení a nábytku. Věnoval se především interiérové tvorbě.


historie

Rozsáhlý dům na Národní třídě 25 byl vystavěn v palácovém novorenesančním stylu v roce 1870 podle plánů architekta Bohumila Tesaře (1835–1890), absolventa vídeňské akademie a do roku 1858 asistenta a stavbyvedoucího u Ferdinanda Fellnera ve Vídni. Po návratu do Prahy přešel k Josefu Zítkovi a spolupracoval s ním na projektu Národního divadla. V začátcích stavby (1868) byl hlavním stavbyvedoucím Národního divadla.

 

V roce 1919 zakoupil Václav Kleinhampl objekt čp. 961 na tehdejší třídě Viktoria. Název Palác Metro dostal dům po rozsáhlé přestavbě, která proběhla v letech 1922–1925 za rozhodující účasti profesora Školy uměleckých řemesel v Brně architekta Karla E. Orta (1881–1936) a inženýra Stanislava Bechyně, který projektoval náročnou železobetonovou konstrukci.

 

Majitel domu zařídil v nových prostorách vyhlášený lahůdkářský obchod, kavárnu, vinárnu a později i kino pro tisíc návštěvníků. Zbytek rozsáhlého objektu sloužil jako kancelářská budova. První plán suterénního biografu Metro pochází už z roku 1925, ale práce začaly podle nového projektu až o dva roky později, kolaudace dokončeného kinosálu proběhla 3. dubna 1928, první představení se konalo již 30. března 1928.

 

Prostory bývalého kina jsou přístupné z Národní třídy. Novorenesančním portálem se vchází do prosklené obchodní pasáže, kde se v přízemí nacházela pokladna a vstup do suterénního foyeru kina. Střízlivou architektonickou koncepci kinosálu na ploše 27 × 16 m určovaly přísné linie mohutných hranolových pilířů a stejně markantních překladů i souvislých přímých parapetů před čelem balkónu a oběma jeho rameny v celé délce bočních stěn. Z celkových více než 900 míst bylo téměř 700 sedadel v parteru, děleném podélnou i příčnou uličkou. Všech 25 lóží bylo soustředěno na balkóně, za sedmi čelními stoupalo šest řad křesel. Před plátnem, širokým 5,5 m, bylo přes 10 m široké jeviště.

 

V roce 1945 byl palác Metro znárodněn a do roku 1989 se zde střídali různí uživatelé, čímž docházelo k chátrání celého objektu. V roce 1968 povolil stavební úřad rekonstrukci kina na veřejné experimentální studio Československého rozhlasu. Rozhlas zde působil v letech 1970–1978. V této době proběhly provizorní úpravy kina na divadelní sál – nově bylo zařízeno jeviště, šatny a režijní kabiny na balkóně. V roce 1979 rozhodlo Ministerstvo financí o převodu paláce Metro z Československého rozhlasu na Okresní podnik bytového hospodářství (OPBH) a proběhla další rekonstrukce kina. Roku 1985 byl ve stavebně narušeném sále snesen balkón, prostor pak sloužil jako skladiště Laterny magiky. Roku 2000 stavební úřad povolil změnu v užívání kinosálu na multifunkční (hrací automaty, laserové hry). Roku 2003 byl provoz víceúčelového sálu v suterénu povolen. Poté, co v sále vypukl požár, zůstal po nějaký čas nevyužíván. Mezi lety 2015 a 2016 prošel rekonstrukcí podle projektu atelieru Architekti Headhand s.r.o. a Evy Maštálkové.

 

Sál s elevací zabírá dvě podlaží, v jeho dispozici se zachovaly hranolové pilíře, které jsou dnes laděny do modré stejně jako podhledy ze sádrokartonových desek, sedadla a závěsy. Do hlediště sálu byla vestavěna elevace s 319 místy na sezení. V jeho vrcholu ve středu je umístěna zvuková a světelná kabina. Osvětlení je zajištěno spuštěnými žárovkami z podhledu v nepravidelném rytmu.

 

 

 

Prameny a literatura:

 

Úřad Městské části Praha 1, archiv odboru výstavby, spis domu čp. 961/I.

 

HILMERA,  Jiří. Stavební historie pražských kinosálů: Část 2. Dvacátá léta, Iluminace 10, 1998, č. 2, s. 93–136, zde s. 128

 

Český svět. Praha: Karel Hipman, 1904-1929. 24, 1928, č. 31, s. 20

 

Tágy: divadelní sál, Novorenesance, řadový dům, Rakousko-Uhersko

 

Autor: Markéta Svobodová

Dodatečné informace

Podle informací od pana Zdeňka Lukeše se nejednalo o Bohumila Tesaře, ale architekta Bedřicha Tesaře, který dělal první neorenesanční přestavbu. Na přestavbě z první republiky se pak údajně podílel architekt František Kavalír.

Michaela - 03.10. 2018

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třiplusdevět=