Činoherní klub se nalézá v domě, vyprojektovaném pro první český feministicky orientovaný spolek, Ženský klub český. Mezi zakladatelky klubu patřila mimo jiné i manželka T. G. Masaryka Charlotta Masaryková. Ženský klub český vznikl 10. září 1902 a na počátku sdružoval jedenáct ženských spolků. V roce 1928 založil Stavební družstvo Ženského klubu českého, jehož úkolem bylo postavit dům pro spolkové účely. Iniciátorkami se staly senátorka Františka Plamínková (popravená v prvních letech nacistické okupace), Alice Masaryková a první česká architektka Milada Petříková-Pavlíková (1895–1985), která budovu spolu s vnitřním zařízením navrhla.

Objekt byl postaven z darů, sbírek, členských příspěvků a z půjčky Úrazové pojišťovny. Architektka vypracovala plány v roce 1929, stavbu v letech 1931–1932 provedla firma Václava Nekvasila. V lednu 1932 již stavební úřad povolil užívání domu. V objektu, který sloužil jako ubytovna žen, se v podzemí nacházel přednáškový sál a klubovní místnosti. Součástí domu byla i knihovna a restaurace.

Dům Ženského klubu sloužil jako centrum pro řadu ženských organizací. Působila zde například Ženská liga pro mír a svobodu, Výbor pro volební právo žen i Ženská národní rada. V poslední jmenované organizaci působila Milada Horáková, která byla po řadu let i členkou výboru, a to až do násilného ukončení činnosti Ženského klubu českého 27. září 1949.

Po roce 1949 byl majetek převeden na komunistickou Radu žen a později na dobrovolnickou organizaci Československý svaz žen. Ministerstvo vnitra 28. září 1952 zrušilo podle zákona č. 110/1950 a vládního nařízení č. 195/1950 Stavební družstvo Ženského klubu českého, dne 4. září 1952 byla na budovu uvalena národní správa a nemovitost převzal Bytový podnik hlavního města Prahy. V roce 1955 dům přešel do majetku státu. V roce 1994 převedl stát nemovitost rozhodnutím Ministerstva financí ČR do vlastnictví hlavního města Prahy – Městské části Prahy 1.

Samotné divadlo se nachází v suterénu, v místě původního přednáškového sálu. Do tohoto prostoru se jako první během války (1941–1942) přestěhovalo z Měšťanské besedy ochotnické studio Čin. Ještě za války, v roce 1944 tady vystupovalo divadlo Větrník.

V roce 1959 zahájilo na prknech divadla Ve Smečkách svou činnost divadlo Semafor. Sál už v té době nebyl v dobrém stavu. To se stalo úřadům vítanou záminkou pro možnost zkomplikovat Semaforu život – údajná rychlá rekonstrukce divadla, která se měla podle plánu stihnout během prázdnin 1961, se protáhla i do dalších let a Semafor se do divadla už nesměl vrátit. Suterénní prostory byly shledány pro divadlo nevhodné a vypadalo to, že se tady už hrát nebude. Z plánované rekonstrukce byly nakonec jen menší úpravy a divadlo se po přestávce znovu otevřelo. Od sezóny 1962/63 do konce sezóny 1964/65 tu bez problémů hrálo kabaretní divadlo Paravan. V roce 1965 se divadlo stalo sídlem nově založeného Činoherního klubu.

První větší adaptace pro divadlo nevyhovujícího sálu, včetně úpravy přízemního vestibulu, proběhla v letech 1983–1986 podle projektu architekta Petra Fuchse (nar. 1948), absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové u Josefa Svobody. Architekt nijak nenarušil původní architektonickou koncepci sálu Milady Pavlíkové-Petříkové, která je dobře čitelná dodnes.

Hlediště tvoří malý sál s obíhajícím balkonem a blízkým mělkým jevištěm. Světlou barevnost přednáškového sálu vystřídaly temnější tóny. Podle slov architekta: „Celý výtvarný koncept byl postaven na užití levných, ale praktických materiálů – ostře pálená dlažba, černý koruntový šmirgl na balkoně – akustika, zemité barvy vestibulu atd. Nic jiného v té době u nás nebylo k sehnání.“
Architekt Fuchs vybavil divadlo novým osvětlením, mělké jeviště doplnil o tahy a obnovil původní systém vzduchotechniky. Kvůli stísněným podmínkám bylo nutné zvětšit herecké šatny, sociální zázemí herců, kancelář provozu i bar.
Druhá rekonstrukce divadla souvisí se získáním objektu ve dvoře domu v roce 1990. V letech 1990–1999 ČK postupně rozšiřoval prostory, které nakonec propojily divadlo se získaným objektem (změny navrhoval Jan Gruber). K původním bočním vstupům do hlediště přibyly dva nové zadní vstupy a vznikl nový prostor pro skladování dekorací. V roce 1999 se získaný objekt Ve Smečkách 28 stal administrativní budovou a zkušebnou Činoherního klubu. Postupnou rekonstrukci v roce 2002 dokončil architekt Karel Doubner. Zvětšilo se zázemí divadla a také foyer. Jeviště a hlediště neprošly podstatnými změnami, s výjimkou výměny sedadel, vytvořením nové deváté řady a zadního přístupu na jeviště.

Činoherní klub vznikl roku 1965 jako součást Státního divadelního studia. U jeho zrodu stáli režisér Ladislav Smoček a dramaturg Jaroslav Vostrý, který se také stal prvním uměleckým šéfem divadla. První inscenací Činoherního klubu byl Piknik Ladislava Smočka v autorově režii. Činoherní klub se během jediné sezóny stal jedním z nejpopulárnějších pražských divadel. Popularita jeho herců rostla s každou inscenací, řada z nich se stala vzápětí protagonisty proslulých filmů tzv. „nové vlny“ konce šedesátých let 20. století. Činoherní klub byl a dodnes je „divadlem režírovaných herců“ – režiséři divadla nikdy nehledali efektní režijní postupy mimo herecké prostředky.

Sál Činoherního klubu sehrál významnou roli v událostech konce roku 1989: 19. listopadu bylo na jeho jevišti založeno Občanské fórum.

Prameny a literatura:

–  Úřad Městské části Praha 1, archiv odboru výstavby, spis domu čp. 594/II

–  Činoherní klub 1965–2005, Praha 2006

–  Mirek Vodrážka, Církve versus Náhrobní kámen Ženského klubu českého, Britské listy 24. 1. 2008, online: blisty.cz/art/38544.html

–  Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000, s. 386, 426, 426

Tágy: První republika, Funkcionalismus, suterénní divadlo, řadový dům

Autor: Markéta Svobodová