Divadelní sál se nalézá ve spolkovém Hasičském domě z let 1926–1930 v Praze na Vinohradech. Česká zemská hasičská jednota v Praze, společenstvo s r.o. zahájila svoji činnost v roce 1922 a pět let poté začala stavět vlastní multifunkční dům na parcele bývalé Seidlovy usedlosti. Plány domu provedla vinohradská technická kancelář architektonická, stavitelská a realitní spol. s r.o. Tomáše Pražáka (1890–1947) a Pavla Moravce (1891–1979), stavbu provedla firma Aloise Krofty. Fasády v duchu vědeckého funkcionalismu gradují v nárožní věži, symbolu hasičských zbrojnic. Rostislav Švácha tento projekt řadí k charakteristickým projevům Skupiny architektů soustředěné kolem časopisu Architekt SIA, zde „kombinující funkcionalistická pásová okna s kotěrovským tektonickým ústrojím“. Ve dvou trojtraktových křídlech nárožního domu se na šesti patrech střídají kanceláře a byty. V přízemí se nacházely obchody a restaurace, ve věži velká konferenční místnost a hasičské noclehárny. Stavba Hasičského domu byla dokončena v roce 1929, kdy se 24. června konala závěrečná kolaudace objektu. Vzhledem ke své výšce byl objekt v tehdejším tisku prezentován jako první pražský mrakodrap. Podle odborníků se jedná o nejlepší realizaci týmu Pražák – Moravec, kterou architekti pravděpodobně reagovali na soutěžní projekt konstruktivistické budovy Chicago Tribune od Waltera Gropia a Adolfa Meyera z roku 1922.

Divadlo je umístěno ve vnitrobloku, v přízemí dvorního křídla, a od svého počátku roku 1929 sloužilo jako Varieté-Bio. Střídaly se zde hudební, kabaretní a artistické produkce s promítáním filmů. V suterénu pod kinem architekti vyprojektovali hasičské muzeum s vlastním vjezdem, nad biografem se nacházela restaurace s tanečním sálem. Sál měl od svého počátku svůj samostatný vstup z Římské ulice. Projektanti dali hledišti s elevací směrem k jevišti kónicky sbíhavý tvar a sedadla rozdělili do tří skupin. Součástí hlediště byly dnes již neexistující lóže – při bočních stěnách vždy tři, jedenáct v zadní části. Hlediště mělo celkem 457 míst, z toho 82 v lóžích.

Po Varieté-Bio se v sále usadila Malá opereta ředitele Mirka Bukovského. Jak asi vypadalo původní obložení sálu, je patrné ze situace, která nastala v roce 1933. Toho roku si ředitelství divadla stěžovalo stavebnímu úřadu na provoz restaurace, jejíž návštěvnici při hlučnější zábavě a tanci rušili diváky tak silně, až se hýbal strop: „Skleněné obložení v rámech působí silný hluk a mezi obecenstvem vzniká přímo panika z obavy, že některá skleněná deska může se uvolnit a dopadnout přímo do hlediště.“

V polovině třicátých let 20. století Malou operetu nahradilo kino Tatra. Po roce 1945 se do objektu nastěhovalo Divadlo Spejbla a Hurvínka, které zde působilo až do roku 1994. Pro nedostatek prostoru muselo tehdy divadlo pro svoji administrativu využívat dva pokoje bytu zakladatele divadla Josefa Skupy v druhém patře domu. V letech 1961–1963 proběhla první adaptace divadelního sálu, při které z hlediště zmizely boční a zadní lóže. Změny provedl ateliér Státního projektového ústavu v Praze pod vedením architekta Františka Cubra, jako vedoucí projektant je pod plány podepsán Ing. Jiřičný.

Celkovou adaptaci Divadla Spejbla a Hurvínka navrhli roku 1974 architekti František Raška a Karel Hauer. Pro divadlo byly kromě přízemí vyhrazeny nové prostory v suterénu, mezipodlaží, mezipatře a prvním patře objektu. Tato architektonická koncepce v podstatě zůstala dodnes. Úzkou chodbou z Římské ulice se vstoupilo do předsálí divadla, kde se nacházela po levé straně kancelář a šatna, v místě dnešní kavárny architekti umístili odpočívárnu a další šatnu. Kónicky sbíhavý sál s elevací bez postranních lóží a bez balkónu získal současné obložení. Byla zvětšena předscéna a rozšířeno a prohloubeno jeviště, po jehož pravé straně architekti vyprojektovali šatny (v současné době jsou další šatny ve dvou suterénních podlažích). Skladovací prostory divadla architekti umístili do suterénu, technické dílny spolu s nahrávacím studiem do prvního patra. Po obou stranách hlediště vznikly nouzové východy.

V roce 1992 se objekt vrátil původním majitelům. Dnes v něm sídlí nový vlastník objektu, Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska, a spolu s ním další organizace, např. Hasičská vzájemná pojišťovna ad. Pro nového vlastníka probíhala v letech 1999–2000 rekonstrukce objektu podle návrhu společnosti FARA (projektanti Eva Linhartová a Z. Pavlas). Při celkové rekonstrukci vznikl dnešní, poněkud necitlivě řešený parter domu. Přístup do sálu, kde se nyní nachází Divadlo U hasičů, zůstal stejný, pouze v předsálí vznikla divadelní kavárna. Divadelní sál je z foyeru přístupný dvěma vstupy a v současné době má 358 míst ve čtrnácti řadách. Divadlo nabízí své prostory včetně služeb a techniky k pronajmutí divadelním souborům nebo pro firemní večery s představením a rautem. Při větších akcích se pro tuto příležitost využívají kromě prostoru kavárny také foyer a vstupní hala. V tomto případě je kapacita okolo 300 míst.

Literatura a prameny:

–  Úřad městské části Praha 2, spisovna Odboru výstavby, spis domu čp. 2135

–  Památník města Královské Vinohrady 1849–1879, Praha 1929, s. 151–152

–  Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu, Praha 1985, s. 287

–  Alena Pomajzlová (ed.), Expresionismus a české umění 1905–1927, Praha 1994, s. 210

–  Jan E. Svoboda – Ester Havlová – Jindřich Noll, Praha 1919–1940: Kapitoly o meziválečné architektuře, Praha 2000, s. 139

–  Marie Platovská (ed.), Slavné stavby Prahy 2, Praha 2011, s. 215–217

Tágy: První republika, Funkcionalismus, řadový dům, divadelní sál

Autor: Markéta Svobodová