enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Divadlo Na zábradlí

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1832 | Rekonstrukce

„Milevský dům“ , v němž dnes sídlí Divadlo Na zábradlí,  byl středověký dům klasicistně přestavěn roku 1832 podle návrhu stavitele Jana Kristiana Vítka. Změny byly tak rozsáhlé, že zde vznikl úplně nový objekt.


(zobrazit)1913 | divadelní sál

Roku 1892 prodala tehdejší majitelka dům Jednotě katolických tovaryšů, která v domě provozovala noclehárnu a pro svá mravoučná představení zde v roce 1913 nechala vybudovat divadelní sál podle plánů stavitele Františka Hodka.  


(zobrazit)40. léta 20. století | Rekonstrukce

Po roce 1945 proběhla rekonstrukce objektu ještě pro Jednotu katolických tovaryšů. Pro nový spolkový sál už v místech dnešního divadla upravil v letech 1946–1947 Theodor Hainz dvorní trakt domu.


(zobrazit)1959 | Rekonstrukce

V roce 1958 poskytlo město prostory čtyřem divadelníkům – Heleně Philippové, Jiřímu Suchému, Vladimíru Vodičkovi a Ivanu Vyskočilovi. Ti zde založili první profesionální scénu a divadlo pojmenovali Na zábradlí. Jako zahajující představení uvedli 9. prosince divadelní leporelo Kdyby tisíc klarinetů. V roce 1959 začala adaptace přízemí pro účely divadla.


(zobrazit)60. léta 20. století | Rekonstrukce

V letech 1967–1968 proběhla rozsáhlá adaptace celého komplexu na divadelní budovu podle návrhu Krajského projektového ústavu v Praze pod vedením Vlastibora Klimeše, projekt vypracoval Petr Kutnar.


(zobrazit)00. léta 21. století | reconstruction

Po rekonstrukci hlediště v roce 1996, probíhala od roku 1998 pod vedením Jany Vávrové rekonstrukce budovy. Roku 2005 nechal investor zrekonstruovat podkroví, výtah a topení. V letech 2007–2009 proběhla třetí etapa adaptace komplexu (opět J. Vávrová).


lidé

(zobrazit)Petr Kutnar |architekt
Autor rekonstrukce vstupní části a hlediště z let 1972-1976 Moravského divadla Olomouc.Více divadel

Jana Vávrová |architekt

historie

„Milevský dům“ čp. 209, v němž dnes sídlí Divadlo Na zábradlí, má spletitou historii. Původní dvoukřídlý středověký dům byl klasicistně přestavěn roku 1832 podle návrhu stavitele Jana Kristiana Vítka (Wyteck, 1766–1848). Změny byly tak rozsáhlé, že zde vznikl úplně nový objekt. Z původního domu zůstal jen půdorys, zato pozdější klasicistní budova si zachovala svoji podobu do dnešních dnů. Nové rozšíření objektu patrně souviselo s faktem, že se zde majitelka Rosálie Ledecká rozhodla vybudovat továrnu – kartounku. Vznikl tak čtyřkřídlý komplex na nepravidelném půdorysu s  dvorními fasádami spojenými pavlačemi. Dvoupatrový dům se skládá ze dvou jednotraktových křídel se zkoseným nárožím a z dvorního jednotraktového křídla (dříve dílna), které je spojeno krátkým traktem s bočním křídlem. Objekt severní stranou přiléhá k vedlejšímu paláci Pachtů z Rájova (čp. 208).

Roku 1892 prodala tehdejší majitelka dům Jednotě katolických tovaryšů. Jednota vycházela z odkazu německého katolického kněze a sociálního pedagoga Adolpha Koplinga (1813–1865). Koncem 19. a začátkem 20. století vzniklo ve světě více než tisíc jednot, resp. Kolpingových domů. V českých zemích byla většina z nich založena v letech 1848–1898. Tyto jednoty měly poskytnout mladým tovaryšům přicházejícím do města na zkušenou střechu nad hlavou a zázemí. Kolpingovy domy se staly vyhledávanými středisky studující, služebné a řemeslnické mládeže. Spojovaly je křesťanská výchova a společné zájmy jako přednášky, poutě, ochotnické divadlo apod. Pražská Jednota katolických tovaryšů v domě provozovala noclehárnu a pro svá mravoučná představení zde v roce 1913 nechala vybudovat divadelní sál podle plánů stavitele Františka Hodka (1870–1952).

František Hodek umístil spolkový sál jednoty do prvního patra čelního křídla situovaného do Anenského náměstí. Při severní stěně se nacházelo vyvýšené jeviště a místo pro orchestr, na opačné straně se k sálu pojila šatna, přístupná z pavlače. Sál bez elevace byl řešen velice jednoduše a zabíral celý trakt, ostatní prostory komplexu sloužily jako ubytovna. Během druhé světové války nacisté, stejně jako později komunistický režim, činnost spolku zakázali. Po roce 1945 proběhla rekonstrukce objektu ještě pro Jednotu katolických tovaryšů. Pro nový spolkový sál už v místech dnešního divadla upravil v letech 1946–1947 Theodor Hainz (…) dvorní trakt domu. Jednalo se o sál bez foyeru, přístupný dvěma vstupy ze dvora s hloubkou hlediště 12 m a šířkou 6 m. Měl kapacitu asi 150 sedadel, galerii pro 20 diváků a jeviště 5,5 m široké, 6 m hluboké a 7 m vysoké.

Roku 1954 přešel komplex do vlastnictví státu a novým majitelem se stal Bytový podnik hlavního města Prahy. Jako ubytovna dům sloužil do roku 1967, kdy proběhla jeho zásadní adaptace na divadlo. V roce 1958 poskytlo město prostory čtyřem divadelníkům – Heleně Philippové, Jiřímu Suchému, Vladimíru Vodičkovi a Ivanu Vyskočilovi. Ti zde založili první profesionální scénu a divadlo pojmenovali Na zábradlí podle postranní uličky vedoucí z Anenského náměstí na nábřeží Vltavy. Jako zahajující představení uvedli 9. prosince divadelní leporelo Kdyby tisíc klarinetů. V březnu 1959 se k činohernímu souboru připojil významný český mim Ladislav Fialka se svou pantomimickou skupinou.

V roce 1959 začala adaptace přízemí pro účely divadla. Pravděpodobně v té době byla pro rozšíření divadla získána část traktu sousedního Pachtovského paláce, kde vznikl prostor pro foyer a šatnu. Díky novému prostoru bylo možné objekt propojit s předním traktem a dvorní vchody do hlediště se začaly používat jako východy. V protějším pravém traktu se v přízemí nacházela kavárna, kanceláře a technické zázemí divadla.

V roce 1967 byla budova převedena do vlastnictví Obvodního národního výboru v Praze 1 a v letech 1967–1968 proběhla rozsáhlá adaptace celého komplexu na divadelní budovu podle návrhu Krajského projektového ústavu v Praze pod vedením Vlastibora Klimeše (1924–2009), projekt vypracoval Petr Kutnar. Ubytovny v prvním a druhém patře byly proměněny na herecké šatny, sklady a kanceláře. Ve druhém patře hlavní budovy vznikl nový zkušební sál, který využíval předně soubor pantomimy (dnešní Eliadova knihovna). Při rekonstrukci projektant dbal na zachování původního propojení křídel dvorními pavlačemi. Systém hlediště s jedinou pravou průchozí chodbou zůstal zachován, prostory v předsálí autoři sjednotili do jednoho prostoru – foyeru, v místě předního traktu (dnes kavárna) vznikl šatnový vestibul. Pro technické zázemí divadla se investorovi podařilo získat část dalších prostor sousedního Pachtovského paláce. V nevyužitých nebytových prostorech okolních domů zřídilo divadlo své sklady kostýmů, rekvizit a dekorací.

Situace divadla se změnila na počátku devadesátých let. Samotná budova byla v roce 1993 převedena do vlastnictví hlavního města Prahy, ale divadlo po restitucích ztratilo řadu skladovacích prostorů, nezbytných pro provoz repertoárové scény. Po rekonstrukci hlediště (demontáž sedadel, nová podlaha) v roce 1996, kterou realizovala společnost Technoart z Újezdu u Brna, probíhala od roku 1998 pod vedením Jany Vávrové také rekonstrukce budovy. Hlavním cílem bylo využití půdních prostor pro novou zkušebnu a ateliér pro výtvarníky. Do uvolněných prostorů druhého patra dvorního traktu se přestěhovaly sklady kostýmů, protilehlé pravé křídlo zabraly kanceláře. V následujícím roce další rekonstrukční práce zbrzdily restituční nároky Jednoty katolických tovaryšů. Po složitých jednáních zůstala nakonec budova divadla v majetku hlavního města Prahy. Roku 2005 nechal investor zrekonstruovat podkroví, výtah a topení. V letech 2007–2009 proběhla třetí etapa adaptace komplexu (opět J. Vávrová), a to podkrovních prostor, kde byly umístěny sklady, archiv, hostinský pokoj ad. zázemí divadla, rovněž se obnovovala fasáda divadla.

V současné době se vstupuje do hlavní budovy z Anenského náměstí, ve vstupní hale (dříve průjezd do dvora) se nachází pokladna, v pravé části traktu šatna, v levé kavárna. Komunikace vede diváka přes kavárnu do prostorného foyeru a odtud do tzv. „pruhovaného sálu“ hlediště, jehož kapacita je 176 míst (40 na balkóně). V sále s mírnou elevací je pouze jedna boční ulička a dva východy na dvůr. Ke komornějším divadelním představením se používá také sál Eliadovy knihovny (první zkušebna) o ploše 85 m², s kapacitou 50–70 míst – volný prostor s mobilní elevací, vybavený zvukovou a světelnou aparaturou, který lze upravovat podle daných potřeb. K divadelním produkcím je možné využít i druhou podkrovní zkušebnu o rozloze 46 m² a kapacitě cca 50 sedících diváků.

Divadlo Na zábradlí je od svého počátku spojeno s významnými osobnostmi českého divadla. Jeho vývoj gradoval v šedesátých letech 20. století – s příchodem režiséra Jana Grossmana, scénografa Libora Fáry a kulisáka, později dramaturga a dramatika Václava Havla, kdy soubor začal pod jejich vedením rozvíjet českou podobu absurdního divadla. Divadlu se dostalo značného uznání doma i v zahraničí. V roce 1968 museli Grossman a Havel z politických důvodů z divadla odejít. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století se Divadlo Na zábradlí stalo útočištěm některých filmových režisérů české nové vlny šedesátých let, kterým byla normalizačními praktikami znemožněna filmová práce. Byl to především Evald Schorm, který zde od roku 1976 vytvořil řadu kultovních inscenací.

V roce 1989 se do divadla jako režisér a později ředitel vrátil Jan Grossmann. Po jeho smrti bylo v roce 1993 jmenováno nové vedení – ředitelka Doubravka Svobodová a umělecký šéf Petr Lébl. Po jeho tragické smrti v roce 1999 pokračuje v hledačské, netradiční linii podoby současného Divadla Na zábradlí umělecké vedení: dramatik a režisér Jan Antonín Pitínský, herec a režisér Jiří Ornest a dramaturgyně Ivana Slámová.

Prameny a literatura:

–  Úřad Městské části Praha 1, archiv Odboru výstavby, spis domu čp. 209

–  Alfred Javorin, Divadla a divadelní sály v českých krajích II, Praha 1949, s. …

–  Pavel Vlček (ed.), Umělecké památky Prahy: Staré Město a Josefov, Praha 1996, s. 214

–  Martina Musilová (ed.), Kdyby 2000 klarinetů, Praha 1998

–  http://www.nazabradli.cz/o-divadle/historie-divadla/

 

Tágy: divadelní sál, Klasicismus, řadový dům, Spolkový dům

 

Autor: Markéta Svobodová

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

pětmínusdva=