Divadlo je umístěno v suterénu budovy Knihovny hl. m. Prahy (Žatecká 1, čp. 98/1), postavené v letech 1925–1928. Její projekt vzešel ze soutěže, vypsané roku 1923, jíž se zúčastnili architekti Antonín Ausobský, Bohumil Hübschmann, Pavel Janák, Josef Sakař a František Roith, jemuž bylo zadáno provedení realizačních plánů. Vedle knižních skladů, půjčoven a čítáren měla budova už podle prvotního programu obsahovat také koncertní a přednáškový sál, reprezentační byt pražského primátora a v nejvyšším poschodí výstavní sály. Teprve v průběhu stavby bylo rozhodnuto zřídit zde také loutkové divadlo, které získal do užívání soubor Říše loutek, hrající do té doby (od roku 1920) pod vedením sochaře Vojtěcha Suchardy na Letné. Původní návrh sálu vypracoval František Roith, ale výslednou podobu ovlivnily podněty loutkářů – nejvýrazněji patrně zasáhl architekt Vladimír Zákrejs.

Budova byla slavnostně otevřena 25. října 1928 – nemnoho dní před oslavami desátého výročí vzniku Československé republiky. Divadélko se pak představilo obecenstvu provedením Strakonického dudáka 19. prosince 1928. Divácké prostory se od doby založení v podstatě nezměnily, jevištní sektor však prošel několika přestavbami. Nejvýznamnější rekonstrukce proběhla v létě roku 1955 podle projektu Karla Freundla. Vleklá rekonstrukce elektroinstalace z let 1972–1975 vyřadila divadlo na tři sezóny z provozu. Divadlo postihla povodeň z roku 2002; po nápravě škod a některých úpravách vedlejších prostor se zahajovací představení konalo 26. 2. 2003.

Vchod do divadla ze Žatecké ulice kryla původně tupoúhlá markýza s nápisem Umělecká scéna Říše loutek. Lichoběžníkový prosvětlený štítek v překladu nad vstupními dveřmi nesl na čelním skle geometricky stylizovanou postavu běžící loutky (autorka Anna Suchardová-Brichová, 1928). Dnes je nápis Říše loutek umístěn přímo na rovném dveřním překladu a nad ním je zavěšena barevná figura Kašpárka (autor Bohumír Koubek). Vlevo od vchodu je do fasády zasazena pamětní deska, nesoucí ve vysokém reliéfu provedené zpodobnění známých loutek původem ze sedmi zemí s českým Kašpárkem uprostřed. Deska Bohumíra Koubka z roku 1979 připomíná založení Mezinárodní unie loutkářů, k němuž došlo ve zdejších prostorách 20. května 1929. Vstupní schodiště se stropem a stěnami pokrytými geometrickou malbou ve stylu art déco podle návrhu Františka Roitha vede k pokladně vpravo a vlevo do předsálí.

Hlavní sál je u nás prvním realizovaným příkladem reformního divadelního prostoru s hledištěm amfiteatrálního uspořádání na výsečovém půdorysu. Pozadí sálu zaujímá čelně orientovaný balkón s třemi reliéfy Vojtěcha Suchardy, představujícími žánry, které si divadlo vytklo jako hlavní – zpěvohru, pohádku a komedii. Před jevištěm bylo zřízeno ponořené orchestřiště, schopné pojmout až šestnáct hudebníků. Hudební složka byla v inscenacích Říše loutek bohatě využívána; od padesátých let minulého století byli v orchestřišti umístěni mluviči. Strop sálu nese malbu podle návrhu Františka Roitha, jejíž paprsčité linie perspektivně zvýrazňují základní prostorový dojem z interiéru. Do jejích obloukových smyček jsou zasazena hvězdicově broušená svítidla. Jevištní portál s dekorativní textilní oponou (návrh i realizace Anna Suchardová ml.) rozšiřuje obklad umělým mramorem. Konzola po pravé straně nese portrétní bustu Anny Suchardové-Brichové (Vojtěch Sucharda, 1884-1968). Sál byl původně vybaven 298 (dnes 275) výškově nastavitelnými sedadly podle vzrůstu malých diváků. Na ty projektant myslel i při řešení veškerého příslušenství v přístupových prostorách.

Loutkáři věnovali ve svém novém divadle velkou pozornost zejména uspořádání a vybavení jeviště. Náročným inscenačním představám odpovídal požadavek snadné výměny dekorací, jejichž výtvarné pojetí neměly omezovat komplikace při zdlouhavé manipulaci. Určitou výhodu přineslo už hloubkové členění scény, za jejímž uzavřeným popředím bylo možno během hry připravovat další dějiště. Podstatnou součástí technické výbavy byla rozměrná zdviž k dopravě předem připravených scenérií z prostoru pod jevištěm. K spouštění a vytahování prospektů, závěsů a dalších dekoračních součástek sloužil náležitý počet jevištních tahů. Akce loutek v celé hloubce i šířce scény umožňovala důmyslná konstrukce můstků pro loutkoherce – zadního, pohyblivého po hloubkové ose jeviště, a bočních, vysouvatelných nad prostor scény až na vzdálenost půldruhého metru. Žádné omezení si tvůrci jeviště nekladli ve vybavení světelného parku. Jejich cílem naopak bylo dosáhnout co nejbohatšího rejstříku dramatického a náladového svícení. Dnešní stav, jak vyplynul z rekonstrukce roku 1955, se odlišuje především větší hloubkou jeviště se zadním půlkruhovým horizontem, což umožnilo zvýšení vodičské lávky o 110 cm. Nově byla instalována osvětlovací kabina, další úpravy se řídily především současnými bezpečnostními předpisy.

Prameny a literatura:

- Vlček, Pavel: Umělecké památky Prahy – Staré Město a Josefov, Praha 1996, s.174-175 (text Rostislava Šváchy).

– Hilmera, Jiří: Dům, v němž sídlí Říše loutek, a dobrý duch. který z něho nikdy neodešel; in: Almanach Říše loutek, Praha 1997, s. 10-21.

– Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura, Praha 1999, s. 105-106.

Tágy: divadelní sál, První republika, řadový dům, suterénní divadlo

Autor: Jiří Hilmera