enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Německý dům

Hermann Gustav Louis Ende, Wilhelm Böckmann

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1887 | architektonická soutěž
Největší podíl na vzniku Německého domu měl Friedrich Wannieck, majitel strojírenské továrny a představitel německých liberálů, který také zasedal roku 1887 v porotě, jež měla za úkol vybrat nejvhodnější projekt soutěže vypsané v polovině 80. let 19. století na stavbu tohoto spolkového domu.
(zobrazit)1888 | stavba
Vítězi soutěže se stali berlínští architekti Wilhelm Ende a Wilhelm Böckmann, kteří navrhli reprezentační budovu ve stylu severoněmecké neogotiky z neomítnutých červených cihel, pro niž se inspirovali budovou lipské knihkupecké burzy. Stavba probíhala v letech 1888–1891.
(zobrazit)17.5.1891 | otevření
Stavba byla otevřena po několik dnů probíhajícími slavnostmi od 17–21. 5. 1891.
(zobrazit)1928 | architektonická soutěž

(zobrazit)40. léta 20. století | organizace
V době 2. světové války sloužila budova činnosti nacistických organizací, NSDAP, Hitlerjugend a dalším, zejména důstojnickým, klubům, což způsobilo, že dům se stal v očích českých Brňanů symbolem zla.
(zobrazit)1945 | požár
V bojích o Brno v dubnu 1945 byl silně poškozen dělostřelbou a požárem, který se tehdy nikdo neodvážil hasit a poté byl zbořen do základů v srpnu roku 1945 a zničeny byly (až na zcela nepatrné výjimky) i případné cenné umělecké předměty a knihy, které obsahoval.

lidé

Hermann Gustav Louis Ende |hlavní architekt
Wilhelm Böckmann |hlavní architekt
Friedrich Schachner |architekt - účastník soutěže
Čestmír Šlapeta |architekt - účastník soutěže
Lubomír Šlapeta |architekt - účastník soutěže
Erich Boltenstern |architekt - účastník soutěže
Emil Tranquillini |architekt - účastník soutěže
Heinrich Fanta |architekt - účastník soutěže
Max Haas |architekt - účastník soutěže
August Hartel |architekt - účastník soutěže
Skjold Neckelmann |architekt - účastník soutěže
Theophil Edvard Hansen |člen poroty, interiérový architekt
Germano Wanderley |interiérový architekt
Friedrich Wannieck |Zadavatel stavby

historie

Brno se v druhé polovině 19. století stávalo významným industriálním centrem, ležícím na železniční spojnici mezi Prahou a Vídní. S ekonomickým rozvojem prosperovalo i měšťanstvo a jeho spolkový život. Obě jeho komunity, jak česká tak i německá, investovaly do uspokojování svých kulturních potřeb. Česká komunita si vystavěla Besední dům již v roce 1873 a vznik Německého domu byl vedle kulturních potřeb i odpovědí na vznik domu Českého. Vedle toho však německá buržoazie cítila potřebu reprezentativního místa, kde by se konaly národní slavnosti, manifestace, festivity, kulturní akce vedle přednášek, výstav, koncertů a divadla. První návrhy se objevily již v roce 1869 a poté kolem roku 1872, kdy byla ustavena akciová společnost. Avšak německé podnikatelské kruhy neprojevily dostatečný zájem a dalšímu rozvoji zabránila hospodářská krize. Historie úspěšně završeného úsilí se začala psát 17. prosince 1884, kdy byl založen spolek “ Deutsches Haus”, ve kterém se sešly významné osobnosti německé komunity. Hybnou silou v procesu vzniku této budovy byl továrník Friedrich Wannieck, který se také stal předsedou tohoto spolku. Stavba byla organizována formou veřejných sbírek, jejíž výnos dosáhl 14 5791 zlatých v březnu 1886. Vybraná stavební parcela se nacházela na brněnské okružní třídě plné okázalých budov, menší obdobě vídeňské Ringstrasse, v místě dnešního parku na Moravském náměstí, kde před tím stávaly hradby.  

 

9. března 1887 byla vyhlášena veřejná architektonická soutěž pro účastníky německé národnosti. Sešlo se 22 projektů, z čehož 2 byly mimo soutěž a další čtyři byly diskvalifikovány. V porotě zasedli Friedrich Wannieck, Gustav von Schoeller, Carl Reissig, Rudolf M. Rohrer a známí architekti Friedrich von Schmidt, Carl von Hasenauer, August Prokop a Theophil von Hansen. Ti hodnotili dodané práce mezi 24. a 25. zářím roku 1887. První cenu v architektonické soutěži získal návrh „Němec“ berlínských architektů Hermanna Endeho (1829–1907) a Wilhelma Böckmanna (1832–1902). Druhou cenu obdržel návrh „Vzduch a světlo“ brněnského německého architekta Germana Wanderleye (1845–1904). Třetí cenu získal novorenesanční projekt „Deutsches Haus“ od Maxe Haase z Innsbrucku, který byl také zakoupen, čtvrtou získaly projekt „1870“ Friedricha Schachnera a projekt „Čerstvě do díla“ od architektů Hartela a Neckelmanna z Lipska. Spolek počítal s náklady na stavbu ve výši 400 000 až 430 000 zlatých, disponoval ovšem pouze zhruba polovinou. 17. prosince 1887 také členové spolku rozhodli, že první dva vítězné návrhy budou zkombinovány. Ten berlínského ateliéru Ende & Böckmann byl použit pro exteriér a prostorové rozvržení a druhý podle architekta  Germana Wanderleye zformulovaný v eklektickém propojení novobaroku a novorenesance pro interiér.

Stavební povolení bylo uděleno 10. května 1888. Poté, co bylo získáno dostatečné množství financí, se v létě 1888 započalo s výkopovými pracemi. Do konce roku 1889 se dokončila hrubá stavba. Práce byly zakončeny slavnostním otevřením během třídenní slavnosti mezi 17. a 19. květnem 1891, která byla zahájena zasedáním spolku. V něm byly změněny její stanovy a její novou náplní se stala péče o toto centrum německého kulturního života. Poté následovalo položení posledního kamene a koncert, další den ples a třetí den další slavnostní hostina.

 

Dům byla samostatně stojící stavba ve stylu eklektické severské novorenesance uprostřed parku se sady a záhony, postavený z červených cihel, s převážně novobarokním interiérem a dalšími prvky historizujících stylů. Její vzhled byl výrazně ovlivněn Domem německých knihkupců architektů Henricha Kaysera a Karla von Grossheima, jež byl postaven v letech 1886 až 1888. Vyznění celé stavby pro mnohé odkazovalo k velkoněmeckým idejím. Neomítané červené cihly a vysoké gotické štíty byly stavebníky chápány jako znak odkazující se k architektuře hansovních měst, jenž pro ně bylo místo paměti (lieux de memoire), ve kterém gotika odkazovala ke kultuře a moci středověkého německé císařství.   

 

Celá budova měla symetrické třináctiosé průčelí dlouhé osmdesát metrů s výraznými rizality zakončenými volutovými štíty. Přístup k hlavnímu vchodu byl kryt terasou podepřenou dvěma vnějšími pilíři a dvěma sdruženými sloupy tvořící tři vstupy s půlkruhovými záklenky. Za hlavním vchodem se rozprostíral monumentálně pojatý vestibul s prostornými šatnami po stranách. Byl ozdoben bronzovými sochami germánských králů a královen od sochaře Karla Wolleka.  Strop vestibulu s křížovou klenbou ozdobenou rozetami byl veprostřed podpírán čtyřmi mramorovými sloupy. Vycházelo z něj monumentální schodiště, které se v mezipatře dělilo na dvě protilehlá schodišťová ramena do prvního patra.  

 

Nalevo od vestibulu se v levém bočním křídle nacházely pokoje Německého spolku a německé knihovny a Mährischer Gewerbeverein, která měla i svůj vlastní vchod z boku budovy. Na pravé straně se rozprostíraly prostory restaurace a kavárny, kde další vchod z boku budovy vedl na terasu s masivní pískovcovou balustrádou. Z obou vedlejších vchodů vedla separátní schodiště do prvního patra, do chodby, která na obou stranách ústila do předsálí. V prvním patře zabíral celou šíři středového rizalitu velký slavnostní sál až pro 2 000 hostů, 35 metrů dlouhý a 20 metrů široký v centrální části a 18 metrů po svých stranách. Byl osvětlen dvěma okny a skleněnými dveřmi na terasu centrálního rizalitu a dvěma dalšími po stranách. Na protější straně nad chodem ze schodiště se rozprostírala po celé délce sálu galerie, přerušená nosníky, rozdělující prostor na tři části odpovídající rozložení hmot rizalitů v exteriéru, v jejich každé části byl uprostřed dřevěného kazetového stropu zavěšen pozlacený kovový lustr. Sál byl vybaven druhými největšími varhany na Moravě.

 

Nalevo od něj zabíral zbytek šíře hlavního průčelí další slavnostní sál a napravo od něj se nacházely tři studovny a archiv a v pravém zadním křídle další spolkové místnosti s vchodem na terasu nad restaurací. Do slavnostních sálů bylo zavedeno elektrické osvětlení z dvou plynových motorů a dvou dynamo generátorů jako jedno z mála v tehdejším Brně.  Místnosti v podkroví obsahovaly výstavní sály, další spolkové místnosti, šatnu, kanceláře atp. Budova také disponovala suterénem, ve kterém byla kuchyně a další prostory.

 

Svou funkcí to byl spolkový dům, ve kterém se odehrávaly plesy, koncerty, přednášky, politická shromáždění atp.  Bylo sídlem mnoha národnostních spolků a politických stran a hostilo i knihovnu. (Mährischen Gewerbevereins, Vereins Deutsche Lesehalle, mužský zájmový spolek Schlaraffia). Dále také jídelnu a dva menší sály, pivnici, kuřárnu a další. Osvětlení bylo částečně elektrické a částečně na plyn. Německý dům byl zamýšlen jako středisko německého kulturního života a také se jím ihned stal.

 

Divadelní historie se zde začala odehrávat v roce 1919. Vznikem Československa došlo v Brně k ustavení nové mocenské rovnováhy mezi českým a německým etnikem. Ve strukturách nové samosprávy byla ustanovena městské divadelní komise, ve které měli Češi převahu a která 2. 12. 1918 rozhodla, že městské divadlo Na hradbách (nynější Mahenovo) bude na příští tři roky předáno do rukou českého etnika a poté vráceno, což se ovšem ani poté nestalo. Proto si profesionální německé soubor musel hledat náhradní působiště, které částečně našel ve Velkém sále Německého domu, které bylo provizorně přizpůsobeno divadelnímu provozu v létě 1919. Nově upravený sál podle plánů Karla Reinhardta mohl pojmout až 760 diváků a našla v něm své sídlo německá opera. V červnu 1919 se ustanovil Deutsche Theaterverein, který převzal od města organizaci divadelního života a o tři roky později vznikla její sekce Deutsche Theaterbaugemeinde, která se zabývala stavbou nové divadelní budovy.

 

Provizorium se protáhlo a v meziválečném období se německá komunita pokusila jej vyřešit dvěma architektonickými soutěžemi. První se odehrála v roce 1928 a v jejím zadání bylo vytvoření návrhu na dvě divadelní scény pro operu a činohru ve formě dostavby Německého domu. Do mezinárodní soutěže se přihlásilo 47 projektů, avšak porota žádnému z nich neudělila první cenu. Dvě druhé ceny byly rozděleny mezi projekt „Klasis“ Ericha Boltensterna a návrh II. 59 Emila Tranquilliniho ve spolupráci s Heinrichem Fantou. Oba návrhy byly oceněny po 17 500 Kč. Třetí cena byla přiřčena heslu „Drei Klänge“ Heinricha Kettnera ve spolupráci s ing. Girgensohnem. Další tři projekty byly zakoupeny po 5 000 Kč. Druhá soutěž se konala v roce 1935 a její zadání již počítalo s jinou lokalitou. Výsledek obou soutěží nebyl realizován pro vleklou špatnou hospodářskou situaci spolku, který nakonec na jaře 1938 zanikl. Po okupaci Čech přestal Německý dům sloužit divadlu a stal místem, kde se konaly srazy NSDAP a kde se shromažďovala Hitlerjundend před svými pochody městem. Německé divadlo se opět přestěhovalo do dnešního Mahenova divadla.

 

Po šestileté okupaci nacistickým Německem byl tento dům pro Čechy obtěžkaný konotacemi strachu a utrpení. Avšak jako reprezentace němectví byl vnímán na české straně dlouho před tím, což byl koneckonců i záměr stavitelů. Před první světovou válkou se před vstupem do Německého domu tyčila socha Josefa II. od Antonína Břenka. Josef II. byl chápán německy mluvící komunitou jako dějinná reprezentace němectví podobně jako Jan Hus hrál tuto roli na straně české. Bylo to shromaždiště, kde se slavily kolektivní festivity, často odkazující na minulost. Výklad historie při těchto reprezentacích minulosti pomáhal konstituovat obrysy výkladu přítomnosti V roce 1919 se přes území Česka převalila vlna ničení pomníků císaře, která se nevyhnula ani této soše. Tato zástupná agresivita mířila do srdce symbolického středu německé komunity, vědoma si jejího genia loci. Byl to výraz vyznačovaní své moci nad teritoriem, jeho symbolické kolonizování, kde vlajky, sochy či komemorační plakety hrají zástupnou roli za reálné mocenské vztahy.

 

25. dubna 1945 byl při operacích rudé armády bombardován střed města, při kterém utrpěla budova značné poškození a začala hořet. Nikdo z vítězů se nejal hasit toto symbolické centrum poražených. Ruiny byly poté následně zbourány 19. srpna 1945, k čemuž byli přinuceni někteří brněnští němci ještě před svým vysídlením. Potkal jej tak stejný osud jako jeho protějšek v Moravské Ostravě, kterému byl vzorem. Na jeho místě se dnes nachází park.

 

Prameny a literatura:

 

ZATLOUKAL, Pavel. Brněnská okružní třída. Brno: Památkový ústav v Brně, 1997. 175 s. ISBN 80-85032-60-0. s. 385–386.

WANIEK, Friedrich. Brünn, Deutsches Haus mit Anlagen, ein Werk Friedrich Wanieks. Brünn: D. L. L. V. Fw. L., 1937. [I] list.

DUFKOVÁ, E. a kolektiv: Putování múzy Thálie. Sto let stálého českého divadla v Brně 1884 – 1984. Státní divadlo, Brno 1984. s. 9

Das deutsche Haus in Brünn. Bollwerk des Deutschtums in der Brünner Sprachinsel. Zum 70. Jährigen Gedenken anlässlich der Eröffnung am 17., 18. und 19. Mai 1891

NAVRÁTILOVÁ, Šárka. Německý dům v Brně: stavba bez historické paměti. V Topolanech: [Š. Navrátilová], 2010, 68, [8] s., [13] l. obr. příl.

WESSELY, Katharina. Theater der Identität: das Brünner deutsche Theater der Zwischenkriegszeit. Bielefeld: Transcript, c2011, 296 s. Theater. ISBN 978-3-8376-1649-1.

BONDI, Gustav. Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600-1925. Brünn: Verlag des Deutschen Theatervereines, 1924. 226 s.

TRAUTENBERGER, Gustav. Festschrift zur Eröffnung des Deutschen Hauses in Brünn am 17., 18. und 19. Mai 1891

ZATLOUKAL, Pavel. Příběhy z dlouhého století: architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2002. 702 s. ISBN 80-85227-49-5. Str. 385 - 391

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

čtyřiplusdevět=