enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Kulturní dům Střelnice

historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)20. léta 19. století | Stavba

(zobrazit)1881 | Rekonstrukce

(zobrazit)1891 | Rekonstrukce

(zobrazit)1912 | architektonická soutěž

(zobrazit)1923 | Rekonstrukce

(zobrazit)1928 | Stavba
V roce 1928 byl přistavěn do dvora kinosál.

historie

 

První zmínky o divadle v Jindřichově Hradci se váží k aktivitám jesuitů v 16. stol. Divadlo zde také mělo silnou tradici na místním zámku. V 19. stol. se  hrálo také v sále původní budovy Střelnice, která byla postavena mezi lety 1823 - 1825 stavitelem Josefem Schafferem podle jeho plánů.  O její vznik se zasadil místní spolek ostrostřelců, který zdejší prostor využíval již v 17. století. Jednalo se o patrovou budovu v empírovém tvarosloví při ústí Panské ulice na Masarykovo náměstí na bývalém parkánu městského opevnění, kde se předtím scházeli ostrostřelci ke cvičením.

 

Od svého vzniku byla centrem společenského života a její sál také využíván pro divadelní představení. V roce 1843 byl ve městě založen první ochotnický soubor.  Po něm v dubnu 1881 ve městě vznikla ochotnicko-divadelní jednota Jablonský. Ta hrála v Měšťanské besedě a na Střelnici. Mezi lety 1883 a 1887 působila v dřevěné aréně v Zeisově dvoře, kterou si tam nechala postavit. Poté se vrátila do sálu na Střelnici.

V  roce 1885 byla provedena částečná oprava budovy, kterou v 1891 následovala další. V roce 1897 byl sál přestavěn podle plánů Romana Skály a Karla Nováka.

 

V 70. letech 19. století přestávala Střelnice vyhovovat z mnoha hledisek od nároků na pohodlí, kapacitu, prostor až po protipožární bezpečnost. Hlasy požadující vybudování nového Národního domu, který by byl centrem kulturního života a spolků, sílily zvláště v 80. letech. V roce 1882 se spojily spolky Měšťanská beseda, Jablonský a Černín, aby založili Zatimní komitét družstva pro vystavění spolkového domu, ve kterém by se nacházelo stálé divadlo, hostinec a spolkové místnosti. Na výzvu komitétu se do března 1882 přihlásilo do družstva 84 členů, kteří přispěli do základního fondu částkou 2502 zlatých. Ustavující valná hromada Družstva o 97 členech se konala v pondělí 10. dubna. Na ní byly schváleny její stanovy a ustavil se 15 členný výbor pro stavbu. Pro úspěšné naplnění projektu však nebyly k dispozici dostatečné finanční prostředky. Brzo začala aktivita výboru skomírat  a jeho schůze se nepravidelně konaly až do roku 1895, kdy byla svolána valná hromada Družstva, na které byl zvolen výbor nový. Na další valné hromadě spolku bylo usneseno, že svůj hlavní cíl rozloží do dvou etap. V té první se postaví stálé divadlo a v další spolkový dům. Avšak i toto rozhodnutí zůstalo nenaplněno.

 

V roce 1906 navrhl Antonín Maděra, aby se Družstvo spojilo s Družstvem pro vystavění tělocvičny Sokola. To by pak usilovalo o stavbu spolkového domu, které by bylo sídlem spolků a sokolovny. Členové družstva tento návrh schválili.  Pro zvýšení příjmů odhlasovali členové spolku v roce 1907, aby jako prozatímní řešení fungovala letní jeviště tzv. Aréna v zahradě hotelu Dobeš, který poskytl toto místo zadarmo. Spolek investoval 400 Korun do stavby jeviště a divadelní jednota Jablonský poskytla vybavení. Tato iniciativa však nepřinesla očekávané výsledky, neboť jeviště nebylo mnoho využíváno.

 

V roce 1910 městské zastupitelstvo vyšlo vstříc žádosti spolku, aby poskytlo stavební parcelu pro stavbu spolkového domu s tělocvičnou. Valná hromada družstva v květnu roku 1911 rozhodla, že vypíše architektonickou soutěž s uzávěrkou v listopadu 1912. V jejím zadání byl specifikován víceúčelový sál s rovnou podlahou a balkónem. Jako stavební parcela bylo městem spolkům darováno místo v tehdejší Naxerově třídě vzdálené od centra města. Pracovní výbor družstev zadal vypracování návrhů vybraným architektům  F. a V. Kavalírům, A. Hübschmannovi a Josefu Gočárovi. Zadání předpokládalo stavbu, ve které se sloučí divadelní sál s jevištěm a foyerem, šatnami a galerií a další sál pro cvičení sokolů v suterénu. 

 

Gočár vypracoval svůj progresivní návrh ve výrazně kubistickém pojetí na ostře zalamovaném půdorysu s víceúčelovým sálem s rovnou podlahou. Výraznými výrazovými prostředky mu byly tvary jehlancovitých, lomených a šikmých ploch se značným množstvím oken a dveří, které rytmizovaly fasády budovy. Předsazený vstupní risalit na půdorysu konvexně prohnuté výseče byl podepírán zkosenými pilíři, které spolu s vertikálami vysokých oken tvořili kontrast k horizontálním liniím tvořenými mohutnými římsami, linií schodiště a linií vzniklou ustupující hmotou třetího patra, které konstituovaly přechody mezi patry. Vedlo k němu krátké předsazené schodiště. Vstupní partie byla prolomena devíti vchodovými dveřmi sevřenými deseti kanelovanými pilíři. Prvním patro vstupního risalitu bylo prolomeno devíti podvojnými okny sevřenými nakoso vytočenými polopilíři , evokující svým tvarem gotické arkýře.

 

Po stranách hlavní hmoty stavby vystupovaly na obou stranách 4 kubusy schodišť na každé z nich. Dva bližší vstupnímu průčelí byly kryty markýzami podepíranými vysokými kanelovanými pilíři s patkami. Třetí patro ustupovalo po celém svém obvodu při kopírování půdorysu základní hmoty. V zádveří se nacházel vestibul, z jehož oken by bylo možné pozorovat dění v tělocvičně, pro kterou byl vyhrazen suterén. Zatímco exteriér byl významným originálním přínosem divadelní architektuře, sál s tradičními galeriemi, který by se nacházel v prvním patře, byl navržen v obvyklé prostorové dispozici této doby. Druhé patro bylo vyhrazeno pro provaziště a vysoký strop sálu. Rozložení hmot vstupní fasády předznamenává některá řešení kulturních domů socialistického realismu.

 

Antonín Hübschmann vypracoval svůj návrh pomocí osvědčeného secesního tvarosloví s množstvím florálních motivů v dekoraci. Řešení zadání rozložil do soustavy tří oddělených hmot, které každá viditelně sloužila jinému účelu. Na vysoký hranol divadla s předsazenou vstupní partií navazovala po straně nízká partie s restaurací sevřená s druhé strany převýšenou hmotou části, designované pro tělocvičnu. Vstupní partii divadelní části tvořil střední risalit foyeru s dvěma odstupňovanými přístavbami na každé straně, které byly určeny pro šatny. Z této vstupní části vystupovala markýza podepíraná dvěma sloupy.

Plochu střední části vstupního risalitu prolamovalo šest vysokých oken, oddělovaných štíhlými pilíři. Byla sevřena silně dekorovanou pásem s florálními motivy a nad ní byl vyveden nápis „Národní dům“. Vstupní část byla pohledově uzavřena římsou na ustupující hmotě. Kvádr samotné divadelního křídla s lehce konvexním čelem nad vstupním risalitem byl završen masivním dekorativním pásem. Po stranách byl převýšen  dvojicí nízkých válců evokující patku antického sloupu, mezi nimiž stála řada 9 soch. Za ní byla jehlanová střecha. Za hlavním vchodem by se nacházel vestibul s dvěma pokladnami, šatnami, přístupy na ochoz sálu  a schodištěm na galerii a foyer osvětlovaný vysokými okny vstupní části.

 

Ačkoliv není Antonín Mečíř uveden mezi soutěžícími, dochoval se jeho návrh patrového Spolkového domu s vysokou valbovou střechou.

 

Bratři Kavalírové vypracovali plány dva. První klasicizující s nízkým přízemím a středním risalitem s pilíři vysokého řádu, završeným vysokým trojúhelníkovým štítem. Druhý návrh byl více ovlivněný modernou svírající hlavní třídveřový vchod do soustavy obdélníků, které jej v různých úhlech a šířce obklopují. Stavba by byla zakončena vysokým štítem.

 

Tyto projekty posuzoval architekt Beránek a následně architekt J. Koula, který vybral secesní projekt A. Hübschmanna. Výbor spojených družstev požádal architekta o vypracování detailních plánů a zadal soutěž na stavbu této budovy. Mezitím však vypukly spory uvnitř družstva ohledně charakteru budovy a dalšího postupu a poté první světová válka, která natrvalo oddálila stavbu. Další kroky již nebyly učiněny a samo družstvo bylo po několikaleté nečinnosti rozpuštěno v roce 1926 a nashromážděné finance předány Sokolu. Výsledek celé soutěže tak vyzněl do ztracena.

 

Samotná budova Střelnice byla v průběhu 1. světové války využívána jako kino pro maďarské vojáky, během čehož byla budova značně poškozena. Ostrostřelci, kteří byli vlastníky budovy, se v roce 1921 sloučili s místním Sokolem a budovu jim postoupili. Sokolové zvolili pro správu budovy tříčlenný výbor, který se zanedlouho začal zabývat záměrem budovu rekonstruovat. O tom se definitivně rozhodlo v březnu 1923. V srpnu 1923 vypracovali architekti Václav Rohlík a Eduard Veselý zadávací plány na základě architektonického návrhu architekta F. Hyana. Ty chválil městský úřad 21. srpna. Finance na rekonstrukci byly získány úvěrem u místní spořitelny ve výši 400 000 Kč.  Soutěž na zadání zakázky obeslaly tři místní firmy Václava Rohlíka s Eduardem Veselým, Josefa Šonského a Josefa Filsaka. Pro stavbu byla vybrána posledně jmenovaná firma.  Stálé jeviště bylo přistavěno v průběhu stavby jako změna k původnímu stavebnímu plánu. Od této přestavby se vzhled budovy nijak podstatně nezměnil. 26. 4. 1924 byla Střelnice slavnostně otevřena.

 

Za empírovou fasádou za hlavním vchodem se nacházel vestibul. V něm napravo byly umístěny šatny a pokladna. Vedlo schodiště do prvního patra. Celou délku prvního patra a šíři pěti okenních os hlavní fasády obsadil víceúčelový sál s rovnou podlahou s parketami určený pro divadelní a taneční produkce. Obepínala jej ze třech stran galerie v prvním patře sálu. Nad galerií byl sál pohledově rytmizován řadou segmentových výsečí pod klenbou sálu. Vysoká okna vstupní fasády vedou přímo do sálu. Jevištní portál byl završen oválnou klenbou. 

 

V roce 1928 byl přistavěn ve dvoře kinosál.  Během druhé světové války převzala budovu NSDAP a přejmenovala ji na Deutsches Haus. Po válce byl ochotnický spolek obnoven a v roce 1951 zařazen pod Osvětovou besedu. Sál Střelnice dnes slouží nadále různým kulturním a společenským akcím.

 

Prameny a literatura:

10 let Jindřichohradecké opery: 1950-1960: [sborník]. Čes. Budějovice: Krajské nakladatelství, 1960. 47, [1] s.

 

AA NTM, fond č.14-Gočár, pol.37.

 

HILMERA, Jiří. Česká divadelní architektura = Czech theatre architecture. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1999. 319 s. ISBN 80-7008-087-6. s. 84, 93, 180, 286, 297; obr. 97.

 

FÜRBACH, František. Spolkový dům v Jindřichově Hradci. In: Jindřichohradecký vlastivědný sborník. Jindřichův Hradec: Muzeum Jindřichohradecka, [1989]-2003. ISSN 1210-6453. sv. 7 (1995).

 

FÜRBACH, František.  Přestavba sokolské střelnice, in: Vlastivědný sborník Dačicka, Jindřichohradecka a Třeboňska. Jindřichův Hradec: Muzeum Jindřichohradecka, [2004]- . ISSN 1801-3759.

 

VAVEROVÁ, Martina. Architektura a urbanismus v Jindřichově Hradci v letech 1900 - 1945. Olomouc, 2013. bakalářská práce (Bc.). UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Filozofická fakulta.

 

60 LET divadelní ochotnické jednoty Jablonský (Jindřichův Hradec).  In: Ohlas od Nežárky: týdenník pro poučení a zábavu, pro zájmy obecné i společenské. V Jindřichově Hradci: Alois Landfras, 1871-1942. ISSN 1801-2523. 26. 9. 1941

 

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

osmmínusšest=