enczsksiplhudeitsvhrespt
/ czHlavní menu
EN | CS

Comoedien-Haus

alias Divadlo na Poříčí, Opera-Haus
historie divadlaPřílohytechnické údajehistorické vybavení

významné události

(zobrazit)1701 | otevření
Hrabě F. A. Sporck měl v zahradě u svého paláce v nynější Hybernské ulici již od roku 1701 dřevěné divadlo, v němž působila italská zpěvoherní společnost.
(zobrazit)1725 | rekonstrukce
Roku 1725 dal dřevěné divadlo zbořit a na jeho místě postavit kamenné divadlo, nazývané „Opera-Haus". Sporckovský palác a zahrada se rozprostíraly mezi Hybernskou ulicí a Poříčím, odkudž byl vchod do. tohoto divadla. Proto se mu říkalo též Divadlo na Poříčí.
(zobrazit)1738 | uzavření

lidé

(zobrazit)Anton Joseph Geissler |jiné
Anton Joseph Geissler (2. pol. 17. stol. - 1723) byl jedním z prvních samostatných principálů (Prinzipal HofComoediant) ve Šporkově divadle v Praze i v Kuksu (do 16.9. 1708). Koncesi pro Šporkovo divadlo získal Geissler od dubna 1713. Z této doby se zachovaly první divadelní cedule k loutkovým hrám Hercule und Alceste (prem. 19.4.1713), Von den Fall unserer ersten Eltern Adam und Evä (April, 1713) a Der Raub von Proserpina (23.4. 1713) s dohrami. Žádostí z 1. března 1714 získal Antonius Geissler, principál "Königlich Böheimbischen Statthalterischen Prager Bande" a jeho společník Henricus Rademin (od podzimu 1714 Johann Heinrich Brunius) exkluzivní privilegium až do roku 1720! Během této etapy se v Praze i Kuksu etablovaly profesionální kočující společnosti. IN: http://www.geisslers.cz/page/historie

historie

První veřejně přístupné stálé divadlo v Praze je nerozlučně spjato s osobností a osudy hraběte Františka Antonína Šporcka.  Ten je považován za zvláštní zjev uprostřed tehdejší české šlechty.  Ta na něj pohlížela skrz prsty kvůli jeho rodokmenu, neboť jeho otec byl pasáček ve Vestfálsku předtím, než dosáhl šlechtického titulu díky úspěšné kariéře ve vojsku. To byl značný hendikep ve společnosti, jejímž rysem bylo chápání stavovských přehrad jako přirozených a kde vhodná rodová linie otevírala brány k bohatství, prestiži i moci.  Tyto bariéry v jeho sociálním prostředí zapříčinily, že nebyl nikdy plně přijat mezi sobě rovnými. Tato skutečnost bývá také literaturou chápána jako vydatný impuls k jeho činorodosti a mecenášství, jež bylo podstatným rysem jeho mentality. Patřil mezi vzdělance, v jehož myšlení se míchaly podněty raného osvícenství s podzemními myšlenkovými proudy. Osvícenství obecně inklinovalo k tomu, aby vedle estetické dimenze chápalo roli divadla jako výchovnou a i hrabě se domníval, že komedie přispívají k “ výchově lůzy nejefektivněji“. Angažoval se ve vydávání duchovní literatury a zároveň vedl značné množství malicherných sporů.  Jeho nekonvenční myšlení a ideová spřízněnost s jansenismem jej vystavilo stíhání inkvizice, jež však mělo kořeny v majetkovém sporu s jeho jezuitskými sousedy na zámku Kuks. Problémy dále prohloubilo jeho podle dobových měřítek avantgardní chování, které vyvolávalo pohoršení tehdejších církevních kruhů. Pokud se v něčem shoduje literatura o hraběti, je to charakteristika jeho osoby jako rozporuplné. Rys, který bývá přisuzován nejen jemu, ale i celé jeho epoše.

 

Veden mimo jiné snahou pozvednout svou prestiž ve stavovské společnosti, jeho mecenášská činnost umožňující existenci stálé divadelní společnosti dala vzniknout několika stálým prostorům, věnovaným divadelnímu umění, jak na jeho sídlech v Kuksu, Valkeřicích u Děčína a Lysé nad Labem, tak také divadlu, které vzniklo v zahradě jeho pražského paláce. Ten byl postaven v letech 1694–1699 podle návrhu Jeana Baptiste Matheye. V jeho zahradě byla vztyčena budova, slavnostně otevřená na narozeniny hraběte 4. 10. 1701, které byly okázale slaveny každý rok.

 

Divadlo mělo samostatný vstup z ulice Na poříčí. O jeho vnější i vnitřní podobě není mnoho známo.  Jednopatrová budova byla z dřeva, patrně prostá a nenáročná s lóžemi v prvním pořadí. Divadelní představení byla někdy doprovázena hudbou, která byla zajišťována kapelou složenou z jeho sloužících. Často byla také poskytována kočujícím souborům německých, italských a francouzských divadelních společností. Vedle toho měl hrabě ve svých službách až do roku 1708 hereckou společnost vedenou A. J. Geislerem. Toto divadlo bylo krátce po svém otevření zpřístupněno veřejnosti a bylo zde možné po vzoru severoitalských měst zaplatit vstupné.

 

Existence scény byla příčinou jednoho z mnoha sporů, ve kterých byl hrabě zapleten. Členové divadelní společnosti vylepovali bez dovolení plakáty, které zvaly k divadelním představením. Pokud by představení byla soukromá, nebyl by ze strany úřadů důvod k zákazu těchto aktivit. To však poškozovalo divadelní aktivity Frederica Giovanni Sartoriho, který měl řádnou divadelní koncesi od místodržitelství. Jeho společnost působící od roku 1703 na Malé Straně zažalovala tyto herce pro nekalou soutěž. Hrabě vždy ochotný se vášnivě soudit  protestoval a poté, co jeho poddaní pokračovali ve své činnosti, byli dva z nich v únoru 1705 zatčeni, avšak  následně propuštěni, neboť v novoměstské šatlavě uznali jejich argument, že byli povinni uposlechnut příkazu hraběte jako jeho poddaní. Hrabě se odvolal až k císaři, ale přesto veřejná představení mělo místodržitelství schvalovat předem. Spor utichl po roce 1707.

 

Aristokratické divadlo 18. století mělo širší společenskou funkci, nežli byla konzumace kultury. Jako místo společenské zábavy přestavovalo jakousi obdobu salónů ve větším měřítku, které však nebylo natolik uzavřené jako soukromá šlechtická divadla. Ve velkých divadlech lóžově-pořadového systému vlastníci loží trávili celý večer a sledování představené bylo často pouze jednou z možných činností vedle konverzace či sledování ostatních návštěvníků (a proto i podkovovitý tvar hlediště). Odehrávala se zde tak značná část společenského života vyšší společnosti včetně intrik, skandálů a milostných dobrodružství a v některých obdobích i prostituce.

 

V této epoše se módní novinkou na evropských dvorech stala opera. Ta jako žánr byla v hraběcím divadle uváděna již od roku 1713. Zvláštní událostí v kulturních dějinách Prahy představovalo představení opery Costanza e fortezza při příležitosti korunovace Karla VI. českým králem v roce 1723. Patrně mocný dojem, jež zanechalo toto provedení, bylo významným faktorem, který přispěl k tomu, aby se probudil zvýšený zájem o italskou operu v pražské lepší společnosti a stala jejím preferovaným žánrem.  Ten byl také v Praze často provozován umělci z Itálie a těšil se vysoké prestiži po celé osmnácté století. Svou náročností splňovala opera kritéria reprezentace i společenské události. Vedle toho divadlo bylo hlavní a téměř jedinou společensky významnou institucí, ve které se mohly rozmělňovat stavovské přehrady.  

 

Prvotní iniciativa k provozování italské opery v Praze vzešla od Antonia Peruzziho, který zažádal o povolení této činnosti na místodržitelství a vyjednal dohodu o provozování operní společnosti s benátským impresáriem Antonio Denziem, který stál v čele dvaceti tří členné divadelní skupiny. Hrabě Šporck přenechal svá divadla této operní společnosti. Sled událostí tak byl spíše souhrou okolností nežli cíleným zakladatelským činem hraběte. Antonio Denzio zahájil se svou společností 15. 8. 1724 produkci Bioniho opery Orlando Furioso na zámku v Kuksu. Šlechtické publikum bylo nadšeno a opera byla opakována třikrát týdně po zbytek sezóny. Poté přenesl produkci do pražského divadla, kde se nově začalo hrát 23. 10. 1725 uvedením opery Armida abbandonata. Od tohoto okamžiku až do roku 1807 bude mít italská opera v Praze značný vliv.

 

Pro tyto náročnější produkce bylo pražské divadlo adaptováno v létě roku 1725. Bylo vztyčeno zděné průčelí se třemi vchody, výška zvýšena o jedno patro a budova prodloužena patrně o více než dva metry. Dřevěné stěny byly obestavěny a obezděny hlavní opěráky. Mělo se i dbát více na bezpečnost a patrně na radu dvorního architekta Giacoma Antonia Canevalla byly hlavní opěráky podezděny, rozšířeny chodby a zřízeny nouzové východy. Protipožární opatření zahrnovala instalaci osmi kádí s vodou a čtyřmi stříkačkami. Dle zachovaných libret se zdá, že tato scéna byla dobře vybavena soudobou scénickou technologií, jež umožňovala otevřenou proměnu jevištní scenérie a byla vybavena propadly. Jednalo se tedy patrně o standardní lóžově-pořadové uspořádání, patrně s galerií levných míst v nejvyšším pořadí. V roce 1725 bylo divadlo i vybaveno dekoracemi, na nichž pracovali Vincenzo dal Buono, Georgius Cubach, Giovanni Paolo Gaspari  nebo Innocente Bellavite. Vznikl tak dvouposchoďový operní dům, stálá operní scéna, která prakticky suplovala funkci městské opery.

 

Hrabě nejspíše nebyl při tomto zakladatelském aktu veden obdivem k opeře, ale spíše sledoval prestižní cíle. Sám nezasahoval do provozu souboru, což byla okolnost, která toto divadlo výrazně odlišovala od dvorních divadel. Hrabě Šporck tak do Čech uvedl typ divadla označovaný jako „teatrum impresalii“. Divadelní společnost fungovala na obchodním principu a lístky měly zaplatit náklady. Repertoár a provoz byl určován podnikatelem, který se orientoval na poptávku obecenstva. Na jeho konexích, znalostech, rozhledu a schopnostech také spočíval úspěch nebo úpadek podniku. Pro šlechtu bylo často otázkou nejen otázkou estetického vkusu, ale i prestiže si předplácet místa v hledišti.

 

Hrabě Šporck byl v třicátých letech stále více zaměstnán různými problémy včetně kacířského procesu a jeho zájem o divadlo slábl. Zatímco počátky činnosti A. Denzia provázelo nadšení a přízeň publika, kolem roku 1730 již divadlo nastoupilo na sestupnou trajektorii a propadalo se do stále hlubších potíží. Impresário několikrát žádal u církevních i autorit o prodloužení možnosti hrát také o půstu, aby tak vylepšil upadající návštěvnost. Zároveň se ovšem dostával do hlubších dluhů a pro neschopnost je řádně splácet skončil načas v novoměstském vězení pro dlužníky s dluhem přesahujícím pět tisíc zlatých. V dubnu roku 1733 došlo v divadle k požáru, který byl po třech hodinách uhašen. Zničení výbavy ještě více přispělo k postupujícímu úpadku. Po uvedení vcelku úspěšné opery „Praga nascente de Libussa a Premyslao“ rozpustil Denzio v roce 1734 svou společnost, poté co mu i vypršela v Praze licence. Hrabě se vzdal svého protektorství nad divadlem a rozvrat scény byl nenávratně dovršen smrtí hraběte v roce 1738. Novým impresáriem se stal Santo Lapis, který se zanedlouho přestěhoval do nově otevřeného divadla v Kotcích, které převzalo prestiž pražské městské opery na dalších čtyřicet let.

 

Sama budova zanikla nejpozději při pruském bombardování Prahy v roce 1757, avšak Šporckův barokní palác, na jehož zahradě bylo divadlo umístěno, přetrval a dnes slouží vědecké instituci. Jeho dnešní vzhled se datuje od úprav z konce 18. století.

 

Ačkoliv bylo divadlo provozováno v mnoha šlechtických palácích a měšťanských domech, Šporckovo divadlo se zapsalo do dějin českého divadla výrazněji, nejen proto, že to byla první samostatná budova, která sloužila veřejnému divadlu. Divadlo bylo vybaveno soudobou technikou, která umožňovala náročnější scénické proměny.  Ve Šporckově divadle patrně začínali skladatelé Gluck a Stamitz, s divadlem také spolupracoval Antonio Vivaldi. Vedle toho tento podnik založil úspěch italské opery, provozované italskými umělci, který se bude později reprodukovat i v divadle v Kotcích a Stavovském divadle.

 

 

Prameny a literatura:

BARTUŠEK, Antonín a Jiří BLÁHA. Zámecká a školní divadla v českých zemích: materiály k vývoji divadelního prostoru a výrazových prostředků. 1. vyd. České Budějovice: Společnost přátel Českého Krumlova, 2010, 288 s. ISBN 978-80-904545-0-7. Str. 172 – 173

PREISS, Pavel: Boje s dvouhlavou saní: František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1981. 359 s., s. 23.

HILMERA, Jiří. Česká divadelní architektura: Czech theatre architecture. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1999, 319 s. ISBN 80-700-8087-6. Str. 13

JAVORIN, Alfred. Divadla a divadelní sály v českých krajích.: 1. díl, Divadla. Praha: Umění lidu, 1949, 318 s. 8.

FREEMAN, Daniel E. The opera theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague. New York: Pendragon Press, ©1992. viii, 384 s. Studies in Czech music; No. 2. ISBN 0-945193-17-3. Str. 117 – 128 Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=F-nxW_BB3wIC&

NOVOTNÝ, Antonín. Staropražská theatralia: materialie k dějinám pražského divadelnictví. Praha: Čs. divadelní a literární jednat., 1955. 155, [7], 20 s. obr. příl.

JONÁŠOVÁ, Milada: Italská opera 18. století v Praze. První stálá operní scéna a Benátčan Antonio Alvise Denzio. In: Harmonie 2, 2008, 21–23. Dostupné z: http://www.casopisharmonie.cz/rozhovory/italska-opera-18-stoleti-v-praze-prvni-stala-operni-scena-a-benatcan-antonio-alvise-denzio.html

PEKAŘ, Josef: Hrabě František Antonín Špork. Český časopis historický. 29/1923, s. 217-237. Praha: Bursík a Kohout, 1895-1949. ISSN 0862-4356.

 

Tágy: Baroko, Habsburská monarchie

 

Autor: Jan Purkert

Dodatečné informace

Žádné informace nebyly zatím vloženy

přidej data

Jméno: jméno bude publikováno

Váš email nebude publikován

Data: prosím, vložte data o tomto divadle, minimálně 10 znaků

třiplusšest=